ECLI:CZ:US:2003:4.US.134.03
sp. zn. IV. ÚS 134/03
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. IV. ÚS 134/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., Csc., proti usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11. 2002 sp. zn. 7 Tdo 1001/2002, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2002 č. j. 7 Tdo 1001/2002-305 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zákonodárce totiž přímo v zákoně v §265h odst. 1 kogentně stanovil způsob, jakým se má postupovat v případě, že dovolání neobsahuje náležitosti stanovené v §265f odst. 1 trestního řádu, když §265f odst. 2 trestního řádu sleduje zcela jiný cíl. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení .
Nejvyšší soud jako účastník řízení zopakoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti právní argumentaci, na základě níž rozhodl o dovolání stěžovatele. Dle názoru tohoto účastníka řízení nelze lhůtu k podání bezvadného dovolání neúměrně prodlužovat.
Vedlejší účastník - Nejvyšší státní zastupitelství - se ve svém vyjádření ztotožnil s právními důvody Nejvyššího soudu a výslovně uvedl, že podle jeho názoru Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby bylo stanoveným způsobem projednáno jeho dovolání.
Z obsahu spisu sp. zn. 1 T 96/2000 Okresního soudu v Rakovníku Ústavní soud zjistil, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno dne 12. 7. 2002, jeho obhájci dne 11. 7. 2002. Podle §265e odst. 1 trestního řádu dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Tuto podmínku stěžovatel splnil, neboť dovolání obhájcem stěžovatele bylo podáno osobně dne 9. 9. 2002 bez uvedení důvodů. V projednávané věci byl tedy namístě postup podle §265h odst. 1 trestního řádu, podle něhož nesplňuje-li dovolání nejvyššího státního zástupce nebo dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1, vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě 2 týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu. Tuto procesní povinnost Okresní soud v Rakovníku splnil přípisem ze dne 30. 9. 2002, doručeným stěžovateli dne 23. 10. 2002 a jeho zástupci dne 22. 10. 2002. Zástupce stěžovatele na tuto výzvu reagoval dopisem z 1. 11. 2002 obsahujícím odůvodnění dovolání a podaným osobně dne 4. 11. 2002, tedy ve lhůtě uvedené, a to v souladu se zákonem, přípisem Okresního soudu v Rakovníku. Za tohoto stavu věci neměl tedy Nejvyšší soud aplikovat §265f odst. 2 trestního řádu, podle něhož rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, neboť citované ustanovení v projednávané věci, kdy bylo podáno, a to včas, jen tzv. bianco dovolání, nelze vůbec aplikovat.
Tím, že právě z důvodu uvedeného v §265f odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítl, porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto pro rozpor s tímto článkem Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.