ECLI:CZ:US:2003:4.US.17.03
sp. zn. IV. ÚS 17/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. září 2003 sp. zn. IV. ÚS 17/03 ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. Ch. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 23. 10. 2002 sp. zn. 1 Ko 295/2002, jímž bylo rozhodnuto o odvolání v konkursním řízení, v němž byl stěžovatel zástupcem konkursního věřitele.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k přepravě dne 9. 1. 2003 domáhal se stěžovatel zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze a "vrácení věci tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí". K výzvě Ústavního soudu opravil vady svého návrhu podáním, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu 30. 1. 2003 spolu s plnou mocí advokáta stěžovatele zastupujícího.
Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Městského soudu v Praze 95 K 12/99, z něhož, jakož i z podané ústavní stížnosti a příloh stěžovatelem připojených zjistil následující skutečnosti:
Účastníkem řízení u Vrchního soudu v Praze, které bylo ukončeno jako řízení odvolací napadeným usnesením, byl konkursní věřitel Ing. M. R. Tento konkursní věřitel napadl odvoláním usnesení Městského soudu v Praze č. j. 95 K 12/99-335 ze dne 6. 6. 2002, a to z důvodů, které v opravném prostředku podrobně vyložil a jež jsou v podstatě zopakovány i v ústavní stížnosti. Poté, kdy vrchní soud pravomocně rozhodl usnesením vpředu citovaným, uzavřel odvolatel-konkursní věřitel se stěžovatelem smlouvu o postoupení pohledávky. Stěžovatel byl zástupcem postupitele v konkursním řízení shora označeném. V této smlouvě kromě postoupení pohledávky postupitele vůči společnosti Č. s., a. s., v likvidaci, ve výši 5 421 155 Kč postoupil postupitel postupníkovi pohledávku i se všemi právy a veškerým příslušenstvím, přičemž ve smlouvě jest uvedeno, že "přechází spolu s postoupenou pohledávkou na postupníka i právo na podání ústavní stížnosti vůči výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002 č. j. 1 Ko 295/2002-349 doručeného dne 11. 11. 2002". Smlouva byla uzavřena dne 9. 1. 2003.
Ústavní soud především musel řešit otázku, zda je stěžovatel k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován, tedy zda je přípustné smluvně postoupit právo na podání ústavní stížnosti, resp. zda při singulární sukcesi vyvolané postoupením pohledávky přechází na postupníka i právo podat ústavní stížnost.
Smluvní postoupení práva na podání ústavní stížnosti je dle přesvědčení Ústavního soudu zcela vyloučeno a text smlouvy, že postupitel postupuje postupníkovi pohledávku i s právem na podání ústavní stížnosti, je právně zcela bezvýznamný. Okruh účastníků, kteří jsou oprávněni podat ústavní stížnost, výslovně a taxativně stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, opírající se v této věci o čl. 88 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Pokud by Ústavní soud připustil možnost smluvního postupování práva na podání ústavní stížnosti (a to třeba i bez cese pohledávky), zcela by popřel smysl, účel a obsah ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění. Tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy).
I když výslovné ujednání stěžovatele s Ing. M. R. o postoupení práva na podání ústavní stížnosti právní účinky smluvními stranami očekávané vyvolat nemohlo, zabýval se Ústavní soud dále tím, zda i bez takovéhoto ujednání nemohlo na stěžovatele, který převzal pohledávku, přejít s touto pohledávkou i právo napadnout ústavní stížností to rozhodnutí soudu, které se postoupené pohledávky nepochybně týkalo.
Stěžovatel sám je přesvědčen, že jeho vstup do řízení je možný, a má za to, že Ústavní soud může tento vstup připustit usnesením s odkazem na ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále "jen o. s. ř.") per analogiam.
V těchto vývodech se ovšem stěžovatel mýlí.
Ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu o použití soudních řádů připouští přiměřené použití ustanovení o. s. ř. a předpisů vydaných k jeho provedení. Možnost subsidiárního použití o. s. ř. (popř. i řádu trestního - viz nález sp. zn. III. ÚS 188/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156) ovšem v žádném případě neznamená, že jsou v řízení před Ústavním soudem použitelné všechny instituty známé civilnímu procesu. Naopak pouze tehdy, lze-li analogickým použitím o. s. ř. doplnit to, co zákon o Ústavním soudu výslovně neupravuje, může být analogie použito. V dané věci je však okruh těch, kteří jsou oprávněni podat ústavní stížnost, vymezen zákonem o Ústavním soudu zcela jednoznačně. Navíc připuštění možnosti analogické aplikace §107a o. s. ř. by pro řízení před Ústavním soudem bylo zcela nevhodné již vzhledem k povaze tohoto řízení a k principům, kterými je toto řízení ovládáno. Funkcí ústavní stížnosti je ochrana ústavněprávní sféry jednotlivce. I když svojí rozhodovací činností při posuzování ústavních stížností napomáhá Ústavní soud k ochraně ústavnosti v činnosti orgánů veřejné moci včetně moci soudní, není možné, aby tuto svoji činnost vykonával Ústavní soud mimo okruh svých vlastních oprávnění, tedy mimo okruh ústavních stížností podaných oprávněnými stěžovateli.
Stěžovatel sice tvrdí, že on sám byl "nezákonně zkrácen ve svém uznaném nároku zástavního věřitele a právu odděleného věřitele o částku 5 421 155 Kč s tím, že tato část pohledávky je dle pravomocného usnesení "zařazena" již jen jako ostatní nepřednostní pohledávky až do poslední druhé třídy, která je uspokojována jen poměrně", avšak z obsahu spisu i stížnosti samé je evidentní, že pokud k takovému zkrácení v řízení před obecnými soudy došlo, netýkalo se stěžovatele, nýbrž jeho právního předchůdce. Stěžovatel samotný účastníkem řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, nebyl, a proto jeho ústavně zaručená práva nemohla být v tomto řízení zkrácena.
Jakkoli není ani v řízení před Ústavním soudem vyloučeno procesní nástupnictví při univerzální sukcesi s analogickým použitím §107 o. s. ř., je toto procesní nástupnictví při singulární sukcesi a analogické použití §107a o. s. ř. vyloučeno, a to v posuzované věci konec konců již i proto, že k přechodu práva cesí nedošlo po zahájení řízení před Ústavním soudem, ale ještě před podáním ústavní stížnosti.
Ve smlouvě o postoupení pohledávky z 9. 1. 2003 je mimo jiné uvedeno, že důvodem postoupení pohledávky ze strany postupníka je jen otázka zásadního právního významu související s rozsahem uspokojení práv přednostních věřitelů v rámci konkursu vyvolaná zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ústavní soud nemůže a nesmí naplnit přání stěžovatele na výklad zákona cestou žádaného nálezu, neboť stěžovatel z důvodů shora vyložených k podání ústavní stížnosti aktivní legitimaci nemá. Proto k meritornímu přezkumu naříkaného rozhodnutí z hlediska jeho ústavnosti Ústavní soud nepřikročil, přičemž přezkoumávat zákonnost tohoto rozhodnutí by mu nepříslušelo ani v případě, že by ve věci samé rozhodnutí vrchního soudu posuzoval.
Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Právě o tento případ jde.
Ústavní soud proto rozhodl, jak je ve výroku jeho usnesení uvedeno.