ECLI:CZ:US:2003:4.US.193.03
sp. zn. IV. ÚS 193/03
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 15. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 193/03 ve věci ústavní stížnosti A. B. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 195/86.
Ústavní soud České republiky ukládá Okresnímu soudu v Teplicích, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod spisovou značkou sp. zn. 13 C 195/86 a aby neprodleně v této věci jednal.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem, Ústavnímu soudu došlým dne 2. 4. 2003, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Teplicích dále nepokračovat v průtazích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn.13 C 195/86 a aby v této věci neprodleně jednal.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že uvedené řízení, jehož předmětem je vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (ve kterém je ona stranou žalovanou) bylo zahájeno dne 16. 6. 1986 a do dne podání ústavní stížnosti nebylo vyneseno ani rozhodnutí soudu prvního stupně. Porušením práva na projednání záležitosti před soudem v přiměřené době byla stěžovatelce způsobena závažná duševní i majetková újma. Stěžovatelka užívá nemovitost, která je předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vzhledem k nevyřešené majetkové situaci po rozvodu má dlouhodobě nejistotu z výsledku soudního řízení a z něj vyplývající stres. Je nucena se s žalobcem neustále potkávat jak při jednání u soudu tak v domě, do kterého má žalobce stále přístup. Nemá možnost si uspořádat osobní život. Uvedená situace trvá 17 let, stěžovatelce je nyní 65 let, nepřiměřená doba řízení má vliv i na cenu nemovitosti a výši nákladů řízení (právní zastoupení, opakované znalecké posudky).
Předsedkyně senátu 13 C Okresního soudu v Teplicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ve věci připravila veškeré dokazování tak, aby ve věci mohlo být rozhodnuto. Vzhledem k odvolání žalobce do znalečného byl spis postoupen Krajskému soudu v Ústí nad Labem, a do doby rozhodnutí krajského soudu proto nemůže činit žádné procesní úkony.
Předsedkyně Okresního soudu v Teplicích Ústavnímu soudu sdělila, že tento soud neeviduje samostatnou stížnost stěžovatelky na průtahy soudu, nicméně právní zástupce stěžovatelky podal dne 24. 1. 2000 stížnost předsedovi soudu vedenou pod Spr 81/2000 na průtahy v projednávání sporů jeho klientů, mezi kterými byla i věc sp. zn. 13 C 195/86, kde žalovanou je stěžovatelka. Stav řízení v těchto věcech byl pravidelně kontrolován a sdělován na vědomí Krajskému soudu v Ústí nad Labem každé čtvrtletí (naposledy 14. 3. 2002). V prosinci si na průběh řízení stěžoval žalobce L. B. ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (Spr. 154.227/2001), a jak vyplývá z žádosti tohoto soudu o zapůjčení spisu, obdobná stížnost žalobce byla řešena i Ministerstvem spravedlnosti. Stav řízení byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem sdělován opakovaně. Dne 31. 7. 2002 byl spis okresního soudu odeslán krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí o odměně znalce.
Vedlejší účastník L. B. (v řízení před obecnými soudy žalobce) ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je velice zklamán a popuzen průtahy v řízení. Domníval se, že průtahy v řízení způsobovala stěžovatelka, neboť tomu nasvědčovalo její chování před soudem a až spřízněné chování tehdejší předsedkyně senátu umožňující promlčení pro něj důležitých lhůt. Vedlejší účastník se dále vyjadřuje k skutkové stránce věci a uvádí, že považuje za absurdní stěžovatelčino tvrzení, dle kterého stěžovatelka trpí tím, že jej potkává v domě, neboť nemovitost užívá výhradně stěžovatelka se svým synem a vedlejšímu účastníkovi je bráněno ke vstupu do domu. Za celou dobu byl v domě jen jednou, a to na základě požadavku znalce. K vyjádření přiložil stížnost na průtahy řízení předloženou ministru spravedlnosti a odpověď Ministerstva spravedlnosti z 25. 1. 2002 č. j. Stíž. 737/2001, ve které bylo uvedeno, že ve věci skutečně došlo k značným průtahům, ale vzhledem k tomu, že po převzetí věci jinou soudkyní se ve věci uskutečnila dvě jednání a další je nařízeno, byl vysloven předpoklad řádného řízení s tím, že jeho plynulost bude sledována krajským soudem.
Ústavní soud nejdříve konstatoval, že považuje ústavní stížnost za přípustnou, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatelka se prostřednictvím svého právního zástupce dne 24. 1. 2000 obrátila se stížností na průtahy řízení na předsedu soudu a věcí se, byť z podnětu žalobce, zabývalo i Ministerstvo spravedlnosti, které ji shledalo jako důvodnou. Ve věci tak byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány možnosti nápravy vytýkaných pochybení v rámci soustavy obecných soudů.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že dne 16. 6. 1986 došel Okresnímu soudu v Teplicích návrh L. B. na zahájení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a vydání věci. V návrhu bylo vyčísleno cca 115 položek spadajících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, týkajících se movitých věcí, především zařízení domácnosti, drobného zvířectva (slepice, králíci), stavebního materiálu, dále auto zn. Fiat s přívěsným vozíkem a rodinný domek č. p. 1517 v T. se zahradou, zapsaný na LV č. 774 v k. ú.T. Ústavní soud ověřil, že v letech 1986 až 1990 bylo ve věci uskutečněno 10 ústních jednání a s ohledem na změnu právních předpisů o oceňování nemovitostí bylo nařízeno vypracování 3 znaleckých posudků ohledně ceny nemovitostí a 1 znaleckého posudku na ocenění automobilu. Jednání byla opakovaně nařizována za účelem doplnění dokazování, výslechu svědků, rovněž účastníci řízení se podrobně vyjadřovali k jednotlivým sporným položkám. Další úkon soudu byl učiněn až 27. 3. 1995, a to vydáním usnesení o ustanovení znalce pro vypracovaní znaleckého posudku o ocenění nemovitostí. Znalecký posudek nebyl pro nedostatek součinnosti účastníků řízení vypracován a dne 6. 3. 1996 bylo vydáno usnesení o ustanovení znalce pro vypracovaní dalšího znaleckého posudku. Vůči tomuto posudku ze dne 23. 5. 1996 uplatnil žalobce výhrady, stěžovatelka uvedla, že nemá námitek a požadovala nařízení jednání, než opět dojde ke změně předpisů o oceňování nemovitostí. Přípisem ze dne 11. 11. 1996 stěžovatelka opětovně žádala s ohledem na svůj věk o ukončení sporu s tím, že chce své záležitosti ukončit, než zemře.Ve věci nebylo soudem nijak konáno až do dne 11. 4. 2000, kdy se uskutečnilo ústní jednání odročené na neurčito, neboť žalobci byla poskytnuta lhůta k předložení dalších důkazů. Další ústní jednání se konala dne 20. 6. 2000, 19. 9. 2000, 9. 10. 2001, 10. 12. 2001 (jednání byla odročována převážně za účelem výslechu svědků navrhovaných žalobcem a žalobcem předložených návrhů na doplnění dokazování). Dne 5. 2. 2002 bylo vydáno usnesení o ustanovení znalce pro vypracovaní dalšího znaleckého posudku ohledně nemovitostí a usnesení o ustanovení znalce pro vypracovaní znaleckého posudku ohledně ocenění použitých movitých věcí. V podání ze dne 20. 3. 2002 stěžovatelka poukazuje na průtahy soudu, který nedokázal věc po předložení znaleckých posudků rozhodnout dříve, než došlo k další změně předpisů o oceňování nemovitostí, a požaduje, aby soud vůči žalobci postupoval ve smyslu §118c občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť je zřejmé, že žalobce tvrzením dalších nových skutečností a navrhováním dalších důkazů řízení protahuje. Znalecký posudek ohledně ocenění nemovitostí byl vypracován dne 25. 3. 2002. Znalecký posudek ohledně ocenění movitých věcí dne 30. 4. 2002. K oběma posudkům měli účastníci řízení připomínky, ke kterým se znalci písemně vyjádřili. Proti usnesení okresního soudu ze dne 15. 2. 2002 o odměně znalce za vypracování znaleckého posudku ohledně ocenění použitých movitých věcí ( 2 640 Kč) podal žalobce dne 7. 6. 2002 odvolání. Odvolání bylo spolu s celým spisem okresního soudu předloženo dne 2. 8. 2002 k rozhodnutí krajskému soudu, který mu usnesením ze dne 15. 5. 2003 vyhověl, napadené usnesení okresního soudu jako nepřezkoumatelné zrušil a vrátil mu je k dalšímu řízení.
Podle čl. 90 Ústavy soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně podle čl. 6 odst.1 Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele. Ústavní soud proto zvažoval, zda s ohledem na okolnosti případu se ze strany soudu jedná o průtahy neodůvodněné, či nikoliv.
V dané věci vzal Ústavní soud v úvahu, že se jedná o běžný, z čistě právního hlediska nikoliv problematický spor o rozdělení majetku spadajícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů), jehož složitost je však dána množstvím a druhem věcí, které je třeba mezi strany rozdělit. Na délku jednání měla bezpochyby vliv i ta okolnost, že bývalí manželé se nebyli ochotni dohodnout ani o rozdělení starých použitých věcí (dečky, vázičky apod.) mající, jak vyplývá ze znaleckého posudku, nepatrnou hodnotu, které však bylo nutné v řízení specifikovat. K průtahům v jednání ve značné míře došlo i z důvodů přetrvávajících požadavků žalobce na doplňování dokazování, výslech svědků apod., kdy navíc v době mezi uskutečněním z tohoto důvodu odročovaných jednotlivých jednání došlo ke změně předpisů o oceňování nemovitostí, a bylo tak třeba vypracovat nové znalecké posudky. Stěžovatelka i žalobce poukazovali na zdlouhavý postup soudu a stěžovatelka požadovala vedení řízení tak, aby nebylo nutné opakovaně vyhotovovat znalecké posudky (podání z 25. 6. 1996, 11. 11. 1996 a 20. 3. 2002). Na průtahy v řízení si stěžovala i v rámci stížnosti adresované předsedovi krajského soudu ze dne 24. 1. 2000, a nelze ji proto v žádném případě činit odpovědnou za průtahy řízení.
Přestože okresní soud mohl být veden snahou o důkladné objasnění věci a spravedlivé rozhodnutí, již z pouhého faktu, že ve věci nebyl po dobu 17 let od zahájení řízení vynesen ani rozsudek soudu prvního stupně, je evidentní, že soud v řízení nepostupoval ani v minimální míře zákonem požadovaným způsobem na vedení občanskoprávního sporu zaručujícím rozhodnutí v přiměřené době. Nedůsledný a liknavý přístup soudu je pak zcela jednoznačně zřejmý z toho, že ve věci nebyly v období od 10. 12. 1990 do 27. 3. 1995 a od 24. 11. 1996 do 7. 2. 2000 ze strany soudu konány jakékoliv úkony. Za věci neadekvátní považuje Ústavní soud i postup okresního soudu, který přes délku řízení i okolnost, že z důvodů oprávněné stížnosti ministru spravedlnosti na průtahy řízení se jedná o věc sledovanou, postoupil spolu s odvoláním žalobce směřujícího pouze do usnesení o nákladech znalečného celý spis krajskému soudu, čímž si znemožnil v řízení pokračovat. Okresní soud se ani nezabýval návrhem stěžovatelky na postup podle ustanovení §118c o. s. ř. (ve znění zákona č. 30/2000 Sb., které je však s ohledem na ustanovení bodu 1 hlavy I části dvanácté - přechodná a závěrečná ustanovení, aplikovatelné i na věc zahájenou před účinností novely o. s. ř.), které umožňuje tzv. koncentraci řízení rozhodnutím soudu. Krajskému soudu pak lze vytknout, že rozhodnutí o tomto odvolání, ve kterém byla pouze konstatována nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, bylo vydáno až téměř po roce ode dne jeho postoupení, ačkoliv to byl tento soud, který měl v pravidelných měsíčních intervalech dohlížet na plynulost sledovaného řízení.
Z uvedených skutečností je zcela zřejmé, že ve věci došlo k neodůvodněným průtahům řízení. Délka dosud neskončeného řízení několikanásobně překročila požadavek "přiměřené lhůty". Postupem obecných soudů tak došlo k porušení stěžovatelčina základního práva, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst.1 Úmluvy). Uvedené ústavně zaručené základní právo přitom patří k těm právům, která zásadním způsobem spolupodmiňují společností vnímaný stupeň právní jistoty, a jeho dodržování je jednou ze záruk posilování důvěry občanů v právo a justici jako odpovědného orgánu rozhodujícího spory občanů. Obsah právního řádu musí být stejně závazný pro občany i pro stát, a to nejen ve své abstraktní podobě, ale především konkrétně při realizaci soudní moci.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.1 Úmluvy podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona uložil Okresnímu soudu v Teplicích, aby dále nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 13 C 195/86 a aby neprodleně v této věci jednal.