infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.11.2003, sp. zn. IV. ÚS 442/03 [ usnesení / VÝBORNÝ / výz-3 ], paralelní citace: U 25/31 SbNU 353 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:4.US.442.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Postup ministra spravedlnosti v řízení o stížnosti pro porušení zákona

Právní věta Pokud by Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, nemělo by takové jeho rozhodnutí naprosto žádnou právní funkci - ministr spravedlnosti by totiž vzhledem ke kogentnímu ustanovení §266a odst. 1 trestního řádu včasnou stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu podat nemohl; nelze pak očekávat, že by Ústavní soud mohl svým nálezem zavazovat ministra spravedlnosti ať už ke zcela zbytečnému sdělení (stěžovateli adresovanému), že uvedený mimořádný opravný prostředek podán býti nemůže, nebo dokonce k tomu, aby konal v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu.

ECLI:CZ:US:2003:4.US.442.03
sp. zn. IV. ÚS 442/03 Usnesení Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 442/03 ve věci ústavní stížnosti K. Š. proti postupu ministra spravedlnosti v řízení o stížnosti pro porušení zákona ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 26/2000 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 625/2001. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2003, doplněným podáním ze dne 13. 8. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud přikázal Ministerstvu spravedlnosti rozhodnout o jeho podnětu pro stížnost pro porušení zákona, který podal ministru spravedlnosti dne 20. 3. 2002. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 6 To 625/2001 pravomocně odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců. Proti tomuto rozsudku podal dne 20. 3. 2002 k Nejvyššímu soudu podání označené jako dovolání, jež Nejvyšší soud dopisem ze dne 4. 4. 2002 vrátil bez věcného vyřízení, a stěžovatele poučil o řádném postupu. Opětovně podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. 3 Tdo 465/2002 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, když uplatněné hmotněprávní důvody shledal neopodstatněnými. Současně s dovoláním podal stěžovatel dne 20. 3. 2002 ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Dopisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 22. 4. 2002 byl informován, že s ohledem na §32 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, přezkumné řízení na základě jeho podnětu není prováděno, neboť ve věci bylo podáno dovolání. K dalšímu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 20. 5. 2003 Ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 12. 6. 2003 stěžovateli sdělilo, že přezkumné řízení nebylo možno provést jednak pro absenci příslušného trestního spisu (který byl Obvodním soudem pro Prahu 7 postoupen Nejvyššímu soudu), dále pro uplynutí lhůty podle §266a odst. 1 trestního řádu, při souběhu s podaným dovoláním, a též proto, že o dovolání bylo již rozhodnuto Nejvyšším soudem. Stěžovatel tvrdí, že dopis Ministerstva spravedlnosti ze dne 12. 6. 2003 je nezákonným vyřízením věci, kterým bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a projednání věci, zakotvené v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod. Ministerstvo spravedlnosti mu dle jeho přesvědčení odepřelo možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž porušilo i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ministerstvo spravedlnosti jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že podnět stěžovatele ze dne 18. 3. 2002 postoupilo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k prošetření podle §389a trestního řádu. Vrchní státní zastupitelství v Praze přípisem ze dne 15. 4. 2002, s odkazem na ustanovení §32 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., v platném znění, podnět vrátilo Ministerstvu spravedlnosti s tím, že prošetření podle §389a trestního řádu nemohlo provést, neboť příslušný trestní spis se nacházel u Nejvyššího soudu s dovoláním. Při absenci trestního spisu nebylo možno trestní věc přezkoumat ani ministerstvem, což bylo stěžovateli sděleno dopisem ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. 569/2002-Doh. Stěžovatel podal dne 16. 7. 2002 opětovně dovolání. Vzhledem k této skutečnosti ministr spravedlnosti mohl podle §266a odst. 1 trestního řádu podat stížnost pro porušení zákona pouze ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí soudu druhého stupně státnímu zástupci. Tato lhůta uplynula dne 5. 5. 2002. Protože trestní spis nemohl být soudem postoupen státnímu zastupitelství v důsledku podaného dovolání, nebylo možno ve lhůtě uvedené v §266a odst. 1 trestního řádu trestní věc přezkoumat. Ze stejných důvodů nebylo možno trestní věc přezkoumat ani na podkladě dalšího podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 20. 5. 2003. O tom byl stěžovatel vyrozuměn dopisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 12. 6. 2003 sp. zn. 452/2003-Doh. Závěrem Ministerstvo spravedlnosti vyjádřilo přesvědčení, že při vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona postupovalo v souladu s platným trestním řádem, Vrchní státní zastupitelství v Praze též v souladu s ustanovením §32 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., v platném znění. Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Především se Ústavní soud musel vyrovnat s otázkou, zda ústavní stížností napadený dopis Ministerstva spravedlnosti, resp. postup tohoto orgánu veřejné moci je "schopným předmětem ústavní stížnosti" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"). Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepochybné, že napadené sdělení Ministerstva spravedlnosti není pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, ve výše uvedeném smyslu; to ostatně stěžovatel ani netvrdí - on sám považuje toto sdělení Ministerstva spravedlnosti nikoliv za rozhodnutí či opatření ve smyslu citovaného ustanovení zákona, ale za jiný zásah orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv. Zbývá tudíž posoudit, zda postup Ministerstva spravedlnosti ve stěžovatelově věci vykazoval - jak se stěžovatel domnívá - rysy protiústavnosti spočívající v odepření práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se nemýlí, má-li za to, že ve věci není rozhodné, zda ministerstvo jednalo v souladu s vyhláškou č. 23/1994 Sb. nebo v rozporu s ní. Není též důvodu polemizovat s jeho tezí opakující samozřejmost, totiž to, že uvedená vyhláška je proti Ústavě nástrojem nižší právní síly. Leč přes tyto obecně správné stěžovatelovy vývody (které ovšem nelze považovat za relevantní ústavněprávní argumentaci) leží jádro věci ve zcela jiné rovině. Především stěžovatel zcela chybně zaměňuje řízení před soudem za řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Nebere v úvahu, že obě tato řízení jsou zásadně odlišná, zejména co do jeho procesních práv, ani skutečnost, že od zavedení mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (zákonem č. 265/2001 Sb.) význam stížnosti pro porušení zákona oslabil právě ve prospěch dovolání jako opravného prostředku, který je k dispozici za stejných podmínek oběma proti sobě stojícím základním stranám trestního řízení. K podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn toliko ministr spravedlnosti, který stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti pro porušení zákona je tedy fakultativní. Z toho vychází i stávající judikatura Ústavního soudu, na níž není co měnit. Např. z usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 365/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 11) lze jasně dovodit, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí, a pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví. Z toho nutno dovodit, že ani v řízení předcházejícím podání stížnosti pro porušení zákona, tj. při prošetřování podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (§389a trestního řádu), ať již k němu došlo či nikoliv, nemohou být zasažena ústavní práva stěžovatele. Jak je výše uvedeno, stěžovatel současně s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona uplatnil i dovolání. Zvolil tedy v rámci své obhajoby v (již pravomocně skončeném) trestním řízení postup trestním řádem předvídaný. To, že Nejvyšší soud jeho mimořádnému prostředku nevyhověl, nemůže zakládat žádný důvod pro, byť i nepřímý, zásah Ústavního soudu směřující k tomu, aby bylo založeno "právo" stěžovatele na podání jiného mimořádného prostředku, navíc prostředku, s nímž disponuje dle výlučně vlastního uvážení toliko ministr spravedlnosti. Navíc vzhledem k procesní taktice stěžovatelem zvolené nemohlo Ministerstvo spravedlnosti dospět k jinému závěru, než že stížnost pro porušení zákona podána být nemůže. Pokud by Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, nemělo by takové jeho rozhodnutí naprosto žádnou právní funkci - ministr spravedlnosti by totiž vzhledem ke kogentnímu ustanovení §266a odst. 1 trestního řádu včasnou stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu podat nemohl; nelze pak očekávat, že by Ústavní soud mohl svým nálezem zavazovat ministra spravedlnosti ať už ke zcela zbytečnému sdělení (stěžovateli adresovanému), že uvedený mimořádný opravný prostředek podán býti nemůže, nebo dokonce k tomu, aby konal v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu; zrušení tohoto zákonného ustanovení se stěžovatel nedomáhal, takže Ústavní soud neměl prostor k tomu, aby se mohl zabývat otázkou jeho souladnosti s ústavním pořádkem. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:4.US.442.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 442/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 25/31 SbNU 353
Populární název Postup ministra spravedlnosti v řízení o stížnosti pro porušení zákona
Datum rozhodnutí 28. 11. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 8. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí jiné
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §266a, §266a odst.1
  • 182/1993 Sb., §72 odst.1 písm.a
  • 23/1994 Sb., §32 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík lhůta
opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-442-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 45751
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-19