ECLI:CZ:US:2003:4.US.610.03
sp. zn. IV. ÚS 610/03
Usnesení
IV. ÚS 610/03
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. P., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 25 T 136/2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 9 To 282/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 11. 2003 a doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2003 se stěžovatel řádně zastoupený advokátem domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudky nalézacího a odvolacího soudu tak, jak jsou shora uvedeny.
Ústavní soud vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 136/2001, připojil i vlastní spis I. ÚS 505/03 a z takto shromážděných podkladů, jakož i z ústavní stížnosti samotné, zjistil následující.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 22. 4. 2002, jehož písemné vyhotovení bylo stěžovateli doručeno dne 16. 6. 2002, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 trestního zákona a pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona, které měl spáchat skutky, v rozsudku popsanými; za to byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. K odvolání tehdy obžalovaného stěžovatele Městský soud v Praze svým rozsudkem z 1. 8. 2002 rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o vině trestným činem ohrožování mravnosti, a tím i ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině trestným činem pomluvy rozhodl odvolací soud nově o trestu tak, že trest obecně prospěšných prací uložil v výměře 150 hodin. Odvolací soud současně zprostil obžalovaného z obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin ohrožování mravnosti. Předmětem ústavní stížnosti jsou oba tyto rozsudky.
Stěžovatel po doručení rozsudku odvolacího soudu podal proti oběma rozsudkům shora citovaným dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 254/2003 odmítnuto dne 2. 4. 2003; obhájci stěžovatele bylo toto usnesení doručeno 23. 4. 2003, stěžovateli samotnému 30. 4. 2003; usnesení dovolacího soudu ústavní stížností napadeno není.
Proti rozsudkům naříkaným i touto ústavní stížností podal stěžovatel první ústavní stížnost již 23. 9. 2003; poté, kdy byl jeho právní zástupce vyzván, aby odstranil vady předložené plné moci i formální vady ústavní stížnosti ve lhůtě stanovené soudcem zpravodajem, a poté, kdy tato lhůta marně uplynula, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, usnesením I. ÚS 505/03 ze dne 4. 11. 2003.
V nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel prakticky doslovně opakuje ústavní stížnost předchozí, vytýká obecným soudům řadu pochybení, v nichž spatřuje zásah do jemu zaručených základních práv (uvádí však současně, že došlo k porušení zákona i v jeho prospěch) a domáhá se, aby Ústavní soud naříkané rozsudky zrušil. V závěru svého návrhu prohlašuje, že "Pokud Ústavní soud ČR z malicherných formálních příčin tuto ústavní stížnost odmítne nebo zamítne, odsouzený tuto skutečnost uvítá." Ohlašuje totiž současně, že "V takovém případě mu již nic nebude bránit obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku."
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcnou stránkou případu, jehož se předložená ústavní stížnost týká, je jeho povinností přezkoumat, zda k tomuto věcnému přezkumu může přistoupit.
V dané věci nevykazuje podaná ústavní stížnost formálních vad, stěžovatel je řádně zastoupen advokátem, ústavní stížnost podává jako osoba k tomu oprávněná a k projednání této přípustné ústavní stížnosti by byl Ústavní soud příslušný, pakliže by se ovšem jednalo o návrh včas podaný.
Právě opožděné podání ústavní stížnosti brání Ústavnímu soudu, aby stěžované rozsudky nalézacího a odvolacího soudu mohl podrobit přezkumu z hlediska jejich ústavnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem bylo v dané věci dovolání. Jak již shora uvedeno, usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž o dovolání stěžovatele bylo rozhodnuto, bylo doručeno 23., resp. 30. 4. 2003.
Byla-li tedy ústavní stížnost podána k přepravě dne 27. 11. 2003, stalo se tak dávno po uplynutí lhůty shora uvedené. Tato lhůta je propadná, neprominutelná a je povinností Ústavního soudu, aby při jejím nedodržení ústavní stížnost jako návrh opožděný odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Tímto zákonem je Ústavní soud při svém rozhodování vázán (čl. 88 Ústavy ČR).
Ústavní soud na okraj poznamenává, že odmítnutí ústavní stížnosti pro nedodržení lhůty k jejímu podaní je toliko naplněním kogentního ustanovení platné právní úpravy. Je na stěžovateli samotném, jakým způsobem si dále bude počínat. V případě podané ústavní stížnosti však stěžovatel sám opožděným podáním návrhu způsobil, že k meritornímu přezkumu naříkaných rozhodnutí dojít nemohlo. Ústavní soud předpokládá, že řádně zastoupený stěžovatel byl na tuto skutečnost svým právním zástupcem - advokátem - upozorněn, neboť to bylo advokátovou etickou i právní povinností (viz např. §16, §17 zákona o advokacii).
Z důvodů shora vyložených nemohl Ústavní soud rozhodnout jinak, než jak ve výroku usnesení uvedeno.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj