ECLI:CZ:US:2004:1.US.31.04
sp. zn. I. ÚS 31/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 16. listopadu 2004 sp. zn. I. ÚS 31/04 ve věci ústavní stížnosti T. S. proti usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2003 sp. zn. 20 Cdo 2313/2002, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 4. 2002 sp. zn. 18 Co 139/2002, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4. 10. 2001 sp. zn. 18 C 197/99, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 224/98.
I. Nerespektováním čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušil Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 23. 10. 2003 č. j. 20 Cdo 2313/2002-187 základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se toto usnesení ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že postupem dovolacího soudu byla dotčena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále jeho základní práva zakotvená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 č. j. 18 Co 139/2002-165, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 10. 2001 č. j. 18 C 197/99-135, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 224/98. Dále dovolací soud rozhodl náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal podrobněji průběh proběhnuvšího řízení, přičemž brojí toliko proti dokazování prováděnému obecnými soudy. K samotnému napadenému rozhodnutí uvádí, že nemůže souhlasit se závěry dovolacího soudu, pokud ten projednal jím podané dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2000, (dále též "o. s. ř."). Jak dále stěžovatel namítá, Nejvyšší soud přehlédl, že dovolání směřovalo proti usnesení Městského soudu v Praze, které bylo vydáno právě dle citované novely o. s. ř. (odkaz na ustanovení §205a, 211a a 212a o. s. ř. ). Podle stěžovatele byly naplněny všechny podmínky pro rozhodnutí, a nikoliv pro odmítnutí dovolání. Stěžovatel má za to, že takovým postupem Nejvyššího soudu mu byla odňata možnost řádně se domáhat svých vlastnických práv i práva na soudní ochranu tak, jak má na mysli čl. 4 ve spojení s čl. 90 a 95 Ústavy, resp. ustanovení hlavy páté Listiny. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K ústavní stížnosti se za účastníka řízení, Nejvyšší soud, vyjádřil předseda senátu 20 Cdo, JUDr. V. M. Ten ve svém vyjádření uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu je (a v době vydání napadeného rozhodnutí byla) ustálena v názoru, že projedná-li odvolací soud odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodne-li o něm v rozporu s ustanovením části dvanácté hlavy I bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001, dovolací soud dovolání podané proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu projedná a rozhodne o něm rovněž podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Významné přitom je, jak odvolací soud skutečně postupoval. Dle názoru předsedy senátu totiž odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející "přezkoumal, a to dle §212 a §212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.", že "přihlédl k omezení odvolacích důvodů uvedenému v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř.", že "posoudil námitky protistrany dle §211a o. s. ř.", ve skutečnosti však žádné z těchto ustanovení ani jiné ustanovení občanského soudního řádu v novelizovaném znění, jež by se od některého z ustanovení tohoto předpisu ve znění předchozím lišilo, neaplikoval. Dle jeho názoru je zřejmé, že odvolací soud, ač v odůvodnění svého rozhodnutí (však zcela obecně, resp. paušálně) poukázal na ustanovení §205a, §211a, §212a o. s. ř. , ve skutečnosti při projednávání odvolání ani při rozhodnutí o něm podle těchto ustanovení nepostupoval; dovozuje-li stěžovatel podle takových odkazů opak, aniž by se zabýval skutečným postupem soudu, je jeho závěr nesprávný a stížnost tudíž nedůvodná. Proto by měl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě zamítnout.
Ing. M. K., CSc., jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že trvá na svých dosavadních přednesech a podáních učiněných v této věci a poukázal na to, že záležitost týkající se věci samé byla již jednou předmětem řízení před Ústavním soudem, který však svým usnesením ze dne 28. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 416/99 (nepublikováno) ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Další vedlejší účastník, M. P., uvedl, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou. Dle jeho mínění se stěžovatel opakovaně pokouší svými účelovými podáními dosáhnout změny, která nemá jakékoliv opodstatnění a oporu v zákoně. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto zcela správně.
Další vedlejší účastník, J. S., se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil následující. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 10. 2000 č. j. 18 C 197/99-56 byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 18 C 224/98, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 31. 1. 2001 č. j. 19 Co 14/2001-74 výše zmíněné usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že má být v dalším řízení posouzeno, zda nově nabízené důkazy nemohou přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, a to zejména z pohledu vůle účastníků založit podílové spoluvlastnictví předmětné nemovitosti.
Dalším usnesením ze dne 4. 10. 2001 č. j. 18 C 197/99-135 soud nalézací zamítl opětovně návrh stěžovatele na obnovu shora citovaného řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyly splněny procesní podmínky pro povolení obnovy řízení a dle jeho názoru ani po provedeném dokazování nemohly stěžovatelem nově navržené důkazy přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pak usnesením ze dne 30. 4. 2002 č. j. 18 Co 139/2002-165 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neuznal za důvodné námitky stěžovatele a neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami ve smyslu ustanovení §212a odst. 5 o. s. ř.
Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť nebylo shledáno přípustným dle ustanovení o. s. ř. , resp. dle §237, 238a a 239 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
III.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
IV.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.
Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy zakotvuje obecně rovnost účastníků řízení. Jak bylo Ústavním soudem judikováno, "Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky zakotvuje jako jednu z klíčových zásad fungování a realizace soudní moci v České republice procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před soudem. Tento ústavní princip tak garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád." [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 29, nález č. 33, str. 279; vyhlášen pod č. 101/2003 Sb.].
Listina dále zakotvuje povinnost obecných soudů postupovat zákonem stanoveným postupem. Tento princip obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny zajišťuje právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň představuje materiální obsah procesních garancí obsažených v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Po provedeném dokazování Ústavní soud konstatuje, že shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou.
Ústavní soud se především zabýval námitkou stěžovatele týkající se aplikace občanského soudního řádu ve znění k 31. 12. 2000 Nejvyšším soudem v řízení o dovolání. Dle občanského soudního řádu účinného k datu podání stěžovatelova dovolání se návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava I bod 16 zákona č. 30/2000 Sb.). Dle stávající judikatury Nejvyššího soudu, "okolnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neprojednal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nerozhodl o něm podle "dosavadních právních předpisů", je zde nerozhodná, neboť z hlediska ustanovení Části dvanácté hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoli to, jak v souladu se zákonem měl správně postupovat" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 Cdo 574/2003).
Pokud dovolací soud v daném případě postupoval dle o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč tak činil, přestože rozhodnutí soudu odvolacího evidentně obsahovalo odkazy na ustanovení novelizovaného o. s. ř., musel si Ústavní soud položit otázku, zda senát Nejvyššího soudu rozhodující v konkrétní věci nepostupoval libovolně. Jinými slovy, v daném případě Ústavní soud řešil otázku výkladu ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, dle kterého senát Nejvyššího soudu, dospěje-li při svém rozhodování o procesním právu k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu, dospěje-li jednomyslně k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. Dle názoru Ústavního soudu, je třeba za procesní otázku zásadního právního významu považovat takovou otázku, jejíž zodpovězení má vliv na rovný přístup k soudům, resp. rovné procesní postavení účastníků soudního řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy). Jak již Ústavní soud uvedl, toto "Ústavní ustanovení má garantovat institut rovnosti v jeho procesní podobě, který má ovšem dopady hmotněprávní. Úlohou obyčejných zákonů, a to procesních předpisů, je Ústavou chráněný a takto chápaný institut rovnosti převést do procesních záruk, které naplnění takto chápané rovnosti zajistí." (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, str. 285).
Právě pod zorným úhlem takto ústavně chápané procesní rovnosti je třeba vykládat i všechna procesní ustanovení včetně §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Jakkoli je obecně úkolem Nejvyššího soudu stanovení toho, co je otázkou zásadního právního významu, nemůže Ústavní soud tolerovat praxi obecných soudů spojenou s ignorováním ústavněprávních principů a jejich promítání do jednoduchého práva a jeho interpretace, neboť v takovém případě jde o flagrantní porušování principu zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž je způsoben zásah do základního práva jednotlivce na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. A o to v daném případě jde.
Ústavní soud shledal, že ani napadené rozhodnutí ani spis sp. zn. 20 Cdo 2313/2002 neobsahují jediný důkaz o tom, že by si senát dovolacího soudu vůbec otázku ve smyslu §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích položil. Uvedl-li poté předseda senátu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele důvody, pro něž má za to, že napadené rozhodnutí muselo být projednáno dle ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, jde o účelové vysvětlení, které nemůže ospravedlnit pochybení při rozhodování v konkrétní věci. Pokud v době rozhodování o dovolání stěžovatele byla již známa judikatura Nejvyššího soudu týkající se přechodných ustanovení zakotvených zákonem č. 30/2000 Sb., jak bylo výše uvedeno, měl senát postupovat dle ní nebo předložit tuto procesní otázku velkému senátu. Obsahovalo-li rozhodnutí odvolacího soudu odkazy na ustanovení zakotvená až novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., navíc i poučení o lhůtě k podání dovolání bylo dle novelizovaného znění o. s. ř., nelze po účastníku řízení požadovat, aby je nebral vážně a aby sám rozhodnutí interpretoval co do skutečného obsahu, tak jak bylo vyloženo ve vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti.Takovýto postup je v rozporu s principem důvěry ve správnost právních aktů, tj. aktů státu, což je imanentní součástí principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) - viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 117, str. 57.
Ústavní soud v daném případě nezkoumal, který z názorů senátů Nejvyššího soudu je přiléhavější, nicméně vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako "sjednotitele judikatury" (např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 34, str. 321) je těžko tolerovatelné, že by právě Nejvyšší soud svojí nekonzistentní judikaturou přispíval k nepředvídatelnosti rozhodování. K tomu dále Ústavní soud dodává, že nejde o pouhý obsah procesních předpisů stanovených zákonodárcem, ale i o soudní interpretaci zákonných ustanovení, která má být jednotná a tak zajišťovat rovný přístup k soudům.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k závěru, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proto Ústavní soud v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. zrušil.