ECLI:CZ:US:2004:1.US.339.03
sp. zn. I. ÚS 339/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. F. A., L. G., a D. G., všech zastoupených JUDr. J. S., Ph.D., advokátem, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2000, čj. 18 Cm 33/97 - 62, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2003, čj. 7 Cmo 249/2001 - 113, za účasti prvního vedlejšího účastníka Komerční banky, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, a druhého vedlejšího účastníka společnosti K., s. r. o., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé napadají rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2000, čj. 18 Cm 33/97 - 62, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2003, čj. 7 Cmo 249/2001 - 113. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě bylo rozhodnuto o žalobě prvního vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti (Komerční banky, a. s.), kterou se tento první vedlejší účastník domáhal zaplacení dlužné částky po žalovaných - druhém vedlejším účastníku řízení o ústavní stížnosti (K., s. r. o.) coby dlužníkovi a po stěžovatelích coby zástavcích, zajišťujících pohledávku prvního vedlejšího účastníka proti druhému vedlejšímu účastníkovi společnosti K., s. r. o. Krajský obchodní soud žalobě shora uvedeným rozhodnutím v plném rozsahu vyhověl. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Současně Vrchní soud, rozhodujícící podle právní úpravy občanského soudního řízení platné do 31. 12. 2000, nepřipustil dovolání, protože nešlo o věc, která by měla po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelé ještě před toutou ústavní stížností podali proti napadeným rozhodnutím již dříve jinou ústavní stížnost, v níž namítali, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, a to podle ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 1, 4 Ústavy ČR. Dřívější ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 5. 2003, byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 301/03 a následně Ústavním soudem dne 19. 6. 2003 odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1) písm. e) ve spojení s §75 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud totiž dovodil, že ústavní soudnictví je založeno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Ústavní soud přitom konstatoval, že stěžovatelé nevyčerpali dostupné procesní prostředky, konkrétně dovolání ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Vrchní soud jako soud odvolací sice v poučení rozsudku uvedl, že proti jeho rozhodnutí není přípustné dovolání, zároveň však uvádí, že dovolání přípustné je, pokud "dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". S ohledem na to mělo být podáno dovolání, které je způsobilé řešit ty otázky podústavního práva, kterými argumentují stěžovatelé. V případě, že by dovolací soud rozhodl o nepřípustnosti dovolání, byla by stěžovatelům zachována lhůta k podání ústavní stížnosti, ve smyslu sdělení Ústavního soudu ČR č. 32/2003 Sb. (uveřejněno v částce 10/2003 Sbírky zákonů), a to i ve vztahu k předchozím pravomocným rozhodnutím.
Stěžovatelé v zákonné lhůtě podali proti oběma rozhodnutím obecných soudů novou ústavní stížnost, která je předmětem tohoto řízení. V ní na prvém místě polemizují s názorem Ústavního soudu vysloveným v usnesení sp. zn. I. ÚS 301/03 ze dne 19. 6. 2003. Podle jejich názoru by ve věci bylo dovolání zcela zbytečné a ryze formální, protože Nejvyšší soud ČR opakovaně právní názor vyslovený Vrchním soudem v Olomouci potvrdil (a právní názor Vrchního soudu v Olomouci obsažený v napadeném rozhodnutí se o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR opírá). Stěžovatelé dále odkazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který se postavil k praxi Ústavního soudu kolem tzv. nenárokových dovolání velmi kriticky. Sdělení Ústavního soudu, publikované jako č. 32/2003 Sb., se netýká otázky, zda stěžovatelé musí podat ústavní stížnost - toto sdělení podle stěžovatelů řeší jen dopady situace, kdy je tzv. nenárokové dovolání skutečně podáno. Je sice pravda, že soudce zpravodaj rozhodl ve věci jejich předchozí ústavní stížnosti velmi rychle tak, aby jim umožnil podání dovolání, to však již přesto podat nelze, protože lhůta k podání dovolání se řídí podle intertemporálních ustanovení občanským soudním řádem ve znění do 31. 12. 2000, činí jen 30 dní, a tedy již marně uplynula. V případě, že se Ústavní soud neztotožní s tímto názorem, navrhují stěžovatelé z opatrnosti připuštění ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť dále analyzovaná otázka se dotýká velkého množství osob.
Co se týče merita ústavní stížnosti, stěžovatelé obsáhle argumentují proti právnímu názoru, který zastávají v jejich věcech obecné soudy a který vychází z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR. První vedlejší účastník (K. b., a. s.) se domáhal na druhém vedlejším účastníkovi (K., s. r. o.) a stěžovatelích jako zástavcích zaplacení částky ve výši 2 399 441,97 Kč s příslušenstvím, přičemž ve vztahu ke stěžovatelům je první vedlejší účastník, podle názoru obecných soudů, oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy. Krajský soud výše uvedeným rozhodnutím vyhověl žalobě a k odvolání stěžovatelů jako zástavců Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudek potvrdil. Podle stěžovatelů však žalobní petit nemá oporu ve hmotném právu, protože je při hodnocení věci nutno vycházet z právního stavu v době před 31. 8. 1998, tedy před novelou zákonem č. 165/1998 Sb. Hmotné právo však tehdy neukládalo stěžovatelům jako zástavcům žádnou povinnost plnit čehokoliv zástavnímu věřiteli, protože stěžovatelé nebyli dlužníci zástavou zajištěného dluhu. Zástavci, který byl toliko zástavním dlužníkem, nikoliv dlužníkem osobním, proto nelze ukládat soudně povinnost plnit dluh zástavnímu věřiteli. Je sice pravdou, že tento výklad činí realizaci zástavního práva vůči zástavnímu dlužníkovi, který není dlužníkem osobním, prakticky nemožnou, není však věcí soudů, aby tuto mezeru překonávaly výkladem, ale je věcí zákonodárce, aby tento nedostatek zhojil novou zákonnou úpravou. Stěžovatelé odkazují na názor Vrchního soudu v Olomouci, vyslovený v jiné souvislosti v rozhodnutí sp. zn. 6 A 59/93 (Správní právo 1996/3, rozh. č. 115), podle něhož "soud při výkladu a použití zákona musí vycházet z toho, co zákonodárce v zákoně uvedl, nikoliv z toho, co snad uvést chtěl, ale co do zákona nevtělil, při aplikaci ustanovení nejasných, rozporných a mezerovitých je soud povinen použít uznávaná interpretační pravidla. Nelze však interpretovat něco, co v zákoně není, nebo interpretací k takovému závěru dospět".
Podle stěžovatelů, kteří v ústavní stížnosti rozlišují možnou protiústavnost a protizákonnost rozhodnutí obecných soudů, jsou s ohledem na všechny uváděné argumenty napadenými rozhodnutími porušena jejich základní práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 a 4 Ústavy ČR, neboť soudy narušily princip dělby moci, když právo neaplikovaly, ale naopak tvořily: vstoupily tedy do výlučné domény moci zákonodárné. Současně prý soudy stanovily stěžovatelům povinnost, kterou jim žádný zákon neukládá.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily obecné soudy. Podle Vrchního soudu v Olomouci nelze souhlasit s argumentací stěžovatelů. Vrchní soud souhlasí s tím, že stěžejní je výklad ustanovení občanského zákoníku upravujícího zástavní právo v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, neboť zástavní smlouva, o niž v této věci jde, byla uzavřena v této době. Tehdejší zákon způsob realizace zástavního práva neupravoval, nelze ovšem dovodit, že by uložení povinnosti stěžovatelům zaplatit zástavním právem zajištěnou pohledávku, s omezením vztahujícím se na výtěžek z prodeje zástavy, bylo porušením práv stěžovatelů. V opačném případě by totiž byla zcela popřena funkce zástavního práva. Krajský soud odkazuje na svůj rozsudek a na to, že aplikoval právo v souladu s ustálenou judikaturou.
Ústavní soud nejprve přezkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná. Toliko pro pořádek Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost není nepřípustná pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť usnesení sp. zn. I. ÚS 301/03, ze dne 19. 6. 2003, nemůže ve smyslu §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tuto překážku založit (§35 odst. 1 a contrario).
Stěžovatelé nepodali proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání. Jak sami uvádějí, učinili tak s předpokladem, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, byť podle jejich názoru protiústavní, by nemělo podle názoru Nejvyššího soudu ČR ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť toto rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Ústavnímu soudu pak stěžovatelé podle svého tvrzení předkládají k posouzení jen otázky ústavní, nikoliv otázky výkladu jednoduchého (podústavního) práva.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, sv. 1, str. 123 a z něj vyplývající konstantní judikaturu Ústavního soudu). Nepodají-li stěžovatelé dovolání, zbavují se tím možnosti přezkumu zákonnosti rozhodnutí soudu druhého stupně soudem dovolacím, neboť přezkum zákonnosti rozhodování soudů obecných není úkolem Ústavního soudu.
Ústavní soud nezjišťuje, jak ostatně správně říkají i sami stěžovatelé, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti argumentují, že obecné soudy vybočily ze svého ústavního úkolu aplikovat a interpretovat právo, když v zákoně nalezly něco, co tam zcela zřejmě není, tedy hmotněprávní povinnost plnit dluh zajištěný zástavním právem, jak soudy vyjádřily v petitu napadených rozhodnutí. Podle stěžovatelů je tedy zřejmě soudcovské rozhodnutí ústavně konformní toliko tehdy, pokud se vždy striktně drží slov zákona. Podle Ústavního soudu by však právě takto chápaná interpretace mohla být za určitých podmínek protiústavní.
Ústavní soud se k povaze intepretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97: "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 399 násl., publikováno též jako č. 30/1998 Sb.). Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem.
Výše uváděné názory Ústavního soudu jsou v souladu s relevantními názory české právní doktríny (srov. zejména Holländer P., Ústavněprávní argumentace, Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha 2003) a vycházejí z převažujícího evropského proudu doktrinálních, stejně jako judiciálních názorů na povahu soudcovské interpretace práva. Jak poukázal např. Spolkový ústavní soud, soudci v Evropě nikdy nebyli pouhými ústy, kterými promlouval zákon: římské právo, anglické common law, středověké ius commune, to vše byla do značné míry práva tvořená soudci; stejně tak to platí o soudobém právu francouzském či německém (BVerfGE 75, 223, tzv. věc Kloppenburg). "Soudcův úkol není omezen na zjišťování a uskutečňování legislativních rozhodnutí. Soudce může činit hodnotové úsudky (akty nezbytně obsahující volní elementy), tj. vynést na světlo a vložit do svých rozhodnutí ty hodnotové koncepty, které jsou inherentní ústavnímu řádu, ale které nejsou vůbec či jsou pouze částečně vyjádřeny v jazyku psaných zákonů. Při výkonu tohoto úkolu je soudce povinen vyvarovat se svévole, jeho rozhodnutí musí být založeno na racionálních argumentech" (BVerfGE 34, 269, tzv. věc Soraya).
Ústavní soud shrnuje, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak naznačují ve své ústavní stížnosti stěžovatelé, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů. Při hodnocení svévolnosti a iracionálnosti výkladu práva, a tedy při hodnocení ústavnosti rozhodování obecných soudů, vezme Ústavní soud v potaz vedle argumentů obsažených v samotném napadeném rozhodnutí též argumenty obsažené v ustálené judikatuře obecných soudů a v právní doktríně.
Aplikuje tyto úvahy na tento případ, Ústavní soud dovodil, že na napadená rozhodnutí nelze v žádném případě pohlížet jako na protiústavní. Stěžovatelé z faktu, že z hlediska jejich interpretace není nikde v zákoně výslovně uvedena hmotněprávní povinnost zástavního dlužníka uhradit dluh zajištěný zástavou uspokojením zástavního věřitele ze zástavy, dovozují, že takováto povinnost vskutku neexistuje - a tedy že zástavní právo vzniklé ze zástavní smlouvy uzavřené před 1. 9. 1998 nelze realizovat, ledaže je zástavcem sám osobní dlužník (v tomto případě by to byl druhý vedlejší účastník). Takovýto výklad však zcela jednostranně upřednostňuje jazykový výklad stěžovatelů na úkor ostatních možných metod výkladu zákonné úpravy zástavního práva (ostatně včetně alternativního jazykového výkladu §151f odst. 1 ObčZ).
Ústavní soud ve své analýze přihlédl nejen k argumentaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, ale též k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu ČR, z níž napadené rozhodnutí Vrchního soudu vychází a na niž odkazuje, a k dobové právní literatuře. Ve vztahu k nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vyslovil Nejvyšší soud ČR relevantní právní názor usnesením ze dne 18. 4. 2000 (sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Možnost zástavního věřitele uspokojit se ze zástavy vyplývá z uhrazovací funkce zástavního práva, jak byla i ve znění před 1. 9. 1998 explicitně vyjádřena v §151f odst. 1 ObčZ a která poskytuje též hmotněprávní základ pro nároky zástavního věřitele. Opačný výklad by byl v rozporu s účelem a smyslem zástavního práva a vedl by, jak ostatně sami stěžovatelé připouštějí, ke znemožnění realizace zástavního práva proti těm zástavcům, kteří nejsou současně dlužníky zástavou zajištěného dluhu.
Nabízí-li se jak výklad zákona, který vede k popření smyslu zákonné úpravy, tak výklad, který vede k naplnění tohoto smyslu, je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila výklad druhý. Takovýmto postupem obecná justice nijak nezasahuje do výlučné kompetence zákonodárce (a zasahovat nemůže), ale naopak, v souladu s Ústavním soudem preferovaným principem objektivního teleologického výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 publikovaný jako č. 98/2004 Sb.), naplňuje účel zákona a prezumovanou vůli racionálního zákonodárce.
Ústavní soud toliko na okraj podotýká, že též doktrinální popis úpravy zástavního práva v období před rokem 1998 zdůrazňuje zajišťovací a zejména uhrazovací funkci zástavního práva jak proti osobnímu dlužníkovi, který je současně zástavcem, tak proti zástavci, který s dlužníkem zástavou zajištěného dluhu totožný není (srov. např. Občanské právo hmotné, svazek I., Praha 1997, str. 293 - 313, zejm. str. 308).
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu