ECLI:CZ:US:2004:1.US.344.04
sp. zn. I. ÚS 344/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 15. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 344/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. T. proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze 7. 1. 2004 sp. zn. 2 T 141/2001 a usnesení Krajského soudu v Praze z 10. 3. 2004 sp. zn. 12 To 83/2004, jimiž byl zamítnut stěžovatelův nárok na odměnu a náhradu výdajů.
I. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. 2 T 141/2001 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004 sp. zn. 12 To 83/2004 nerespektujícími princip obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Proto se tato usnesení ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou dne 4. 6. 2004 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, zastupoval jako obhájce v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 141/2001 obviněného M. H. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 5. 2001 byl obviněný odsouzen a téhož dne nabyl rozsudek právní moci.
Stěžovateli jako obhájci vznikl podle §151 odst. 2 trestního řádu nárok vůči státu na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Stěžovatel uplatnil svůj nárok u soudu prvního stupně dne 22. 12. 2003. Okresní soud napadeným usnesením tento nárok podle §151 odst. 3 trestního řádu zamítl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil odkazem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která s účinností od 1. 1. 2002 stanovila subjektivní prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Praze, kterou soud zamítl a v podstatě podpořil stanovisko soudu prvního stupně.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti dále konstatoval, předmětem jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů je vymezení časové působnosti zákona č. 265/2001 Sb. Tímto zákonem byl novelizován trestní řád tak, že stanovil nově v §151 odst. 2 trestního řádu prekluzivní lhůtu jednoho roku, jejíž počátek je stanoven okamžikem, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. Pokud obhájce v této lhůtě svůj nárok neuplatní, tento nárok zaniká. Přechodná ustanovení v trestním řádu neobsahují žádné ustanovení, které by řešilo dopad tohoto ustanovení na nároky, které vznikly před účinností novely.
Předchozí právní úprava neznala žádnou lhůtu, která by omezovala existenci nároku obhájce. Důvodem, pro který byla s účinností od 1. 1. 2002 zavedena tato prekluzivní lhůta, bylo pozdní uplatňování nároků ze strany obhájců, neboť podle převažujícího názoru se na tento nárok nevztahují obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů.
Aplikací prekluzivní lhůty i na nároky vzniklé podle předchozí právní úpravy však dochází podle stěžovatele k retroaktivním účinkům právní úpravy. Právní norma má následky i ve vztahu ke skutkovým podmínkám, které nastaly před její účinností.
Stěžovatel v této souvislosti podotýká, že k základním principům vymezujícím kategorii právního státu patří přitom princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem, a tento závěr podle stěžovatele platí i pro retroaktivní výklad právních norem (stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92).
Podle stěžovatele lze konstatovat, že v rámci trestního práva procesního se obvykle při aplikaci nových předpisů uplatňuje princip nepravé retroaktivity. Nová procesní ustanovení se používají na již zahájená řízení, i když často s řadou výjimek. Úprava nároku na odměnu však podle názoru stěžovatele nepředstavuje procesní úpravu, ale ve své podstatě úpravu hmotněprávní. Přestože je odměna obhájce upravena v procesním předpisu, nejde ještě o procesní úpravu, která by odůvodňovala aplikaci nepravé retroaktivity.
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ČR vyhlášený pod č. 63/1997 Sb., v němž Ústavní soud dovodil pravidlo, že v případě střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj., od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu staré a nové právní normy by byla pravá retroaktivita). Podobně podle stěžovatele postupoval Nejvyšší soud ve věcech zástavního práva, když dovodil nemožnost použití nových forem realizace zástavního práva tam, kde právo na uspokojení vzniklo podle předchozí právní úpravy (R 31/2001, R 24/2003).
Jak stěžovatel dále uvedl, v dané věci vznikl právní vztah ustanovením obhájce již dne 31. 1. 2001, tedy před účinností novely trestního řádu. Nároky na odměnu vznikly poskytnutím právních služeb ještě za účinnosti předchozí právní úpravy, přičemž v souladu s nálezem Ústavního soudu citovaným shora by se měly i po přijetí nové právní úpravy řídit předchozí právní úpravou, nikoliv úpravou novou. Podřízení již vzniklých nároků nové právní úpravě tak podle stěžovatele představuje pravou retroaktivitu. Stěžovatel je toho názoru, že a priori nelze vyloučit případ, kdy nová úprava stanoví prekluzivní dobu i pro nároky vzniklé podle předchozí právní úpravy, takový postup by však vyžadoval výslovné ustanovení zákona a dostatečný veřejný zájem na takovém postupu. Ani jedna z těchto podmínek však v daném případě není dána.
Trestní řád neobsahuje výslovnou právní úpravu a není zde ani veřejný zájem. Obhájce vykonává službu svému klientovi, přičemž jeho možnost odmítnout ustanovení obhájcem je omezená (§40 trestního řádu). Odměnu za právní služby a náhradu hotových výdajů hradí stát. Hradí ji však až po skončení řízení, mnohdy opožděně a možnost získat zálohu je v praxi podle stěžovatele minimální. Stěžovatel se domnívá, že stát tak vlastně dostává obchodní úvěr, když plní až po poskytnutí služby. Zánik nároku tak způsobuje, že poskytnutí právní služby je bezúplatné. Podle stěžovatele je sice možné, že je v zájmu státu, aby obhájci poskytovali své služby zdarma, rozhodně to však podle stěžovatele není zájem veřejný. Stěžovateli není znám jiný příklad, kde by byly stanoveny pro právo na odměnu za provedenou práci prekluzivní lhůty, a to navíc takto krátké, v daném případě uplatněné bez výslovného ustanovení v zákoně.
Napadená rozhodnutí proto podle názoru stěžovatele zasahují do právní jistoty garantované prostřednictvím principu právního státu, k němuž se Česká republika hlásí v čl. 1 Ústavy České republiky [přesněji čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak konstatuje stěžovatel, majetek ve smyslu tohoto článku není omezen pouze na vlastnictví z hlediska vnitrostátního práva. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (např. Pressos Compania Naviera S. A. a další proti Belgii, 1995). Jak stěžovatel podotknul, ze stejné interpretace vychází také Ústavní soud [např. nález 278/2004 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 35)].
Stěžovatel proto tvrdí, že v jeho případě takové legitimní očekávání vzniklo, když poskytl jako soudem ustanovený obhájce právní služby a zákon stanovil, že má nárok vůči státu na odměnu za právní služby, a to bez jakýchkoliv lhůt pro uplatnění nároku.
Podle stěžovatele navíc došlo rovněž k porušení požadavku zákonnosti, který také znamená existenci dostatečně přístupných, přesných a předvídatelných norem vnitrostátního práva. V tomto případě zákon o aplikaci prekluzivních lhůt na již vzniklé nároky nic nestanoví a zbavení nároku je pouze výsledkem extenzivního, nikoliv však ústavně konformního výkladu, ze strany obecných soudů. Postup soudů tak vykazuje znaky svévole, která narušuje důvěru v právo. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost ostatní účastníci řízení.
Krajský soud v Praze uvedl, že námitky stěžovatele jsou v podstatě jen opakováním námitek uplatněných v rámci řízení před obecnými soudy, konkrétně i v řízení před stížnostním soudem, který se jimi zabýval ve svém rozhodnutí. Krajský soud proto na napadené rozhodnutí v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně plně odkázal. Okresní soud v Nymburce ve svém vyjádření setrval na původním stanovisku vyjádřeném v odůvodnění napadeného usnesení. Proto lakonicky poznamenal, že bylo postupováno v souladu s ustanovením §151 odst. 2 trestního řádu. Obhajoba skončila dne 22. 5. 2001, nárok stěžovatel uplatnil až dne 22. 12. 2003. Aby mu nárok nezanikl, měl fakturu soudu předložit nejpozději dne 22. 5. 2002. Okresní soud k tomu navíc poznamenal, že při svém rozhodování se musí řídit pouze příslušnými ustanoveními trestního řádu.
II.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu pod nezměněnou spisovou značkou I. ÚS 344/04.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Výkladem ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., (dále též "novela tr. ř.") ve vztahu k prekluzi nároků ustanoveného obhájce, který skončil obhajobu před nabytím účinnosti této novely, se Ústavní soud již zabýval v nálezu ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 287/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 174).
V tomto nálezu, jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu, kterým tento soud rozhodoval o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona a v němž zaujal interpretaci příslušných ustanovení trestního řádu, podle níž počala běžet prekluzivní lhůta nabytím účinností novely trestního řádu, Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze považovat za ústavně konformní, neboť nerespektuje ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy. V tehdy projednávaném případě tedy Nejvyšší soud přijal interpretaci novely trestního řádu, která byla ve svém důsledku nepravou zpětnou účinností (prekluzivní lhůta k uplatnění nároku vzniklého za účinnosti předchozí právní úpravy počala běžet ke dni nabytí účinnosti nové právní úpravy). Pokud Ústavní soud označil takovou interpretaci za porušující čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy, tím spíše je třeba k takovému závěru dospět v nyní projednávaném případě, kdy obecné soudy dospěly výkladem k aplikaci novely trestního řádu, která je vystavěna na pravé zpětné účinnosti (prekluzivní lhůta stanovená novou právní úpravou se vztahuje i na uplatnění nároku vzniklého za předchozí právní úpravy, přičemž lhůta počala běžet již před nabytím účinnosti nové právní úpravy).
Podstatou ústavní stížnosti je v daném případě námitka stěžovatele týkající se zásahu do principu právní jistoty a důvěry právo v důsledku retroaktivní aplikace novely tr. ř., přičemž stěžovatel výslovně tvrdil zásah do práva na tzv. legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení principů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Ústavní konformitou retroaktivity práva se v minulosti ve své judikatuře zabýval jak Ústavní soud ČSFR, tak Ústavní soud ČR. Přitom bylo opakovaně konstatováno, že principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s retroaktivitou spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna (nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92).
Rozhodne-li se zákonodárce místo ponechání dosavadní úpravy nově stanovit zánik právních nároků v důsledku nesplnění podmínek pro jejich uplatnění (jež byly stanoveny později), může při obecně uznávaném zákazu pravé zpětné působnosti (retroaktivity), využít pouze tzv. nepravou retroaktivitu. Zákonodárce závažnost dopadů tohoto institutu zpravidla reflektuje tím, že v přechodných ustanoveních jednoznačně upraví režim nároků vzniklých za dosavadní úpravy, jež se do budoucna budou řídit úpravou novou (srov. úpravu časové působnosti provedenou v §763 odst. 2 obchodního zákoníku či v §278 zákoníku práce).
Zákonodárce tak respektuje imperativ ústavní konformity zákonné úpravy, který ostatně pro případy nepravé retroaktivity opakovaně artikuloval i Ústavní soud - např. v nálezu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, v němž mj. uvedl, že: "Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita... Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se (však) řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání ...Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Platí tu zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod)." (Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 13, str. 87, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.)
V době, kdy obhajovací povinnost stěžovatele skončila a kdy došlo k pravomocnému skončení věci (22. 5. 2001), stanovil §151 odst. 2 tr. řádu, že: "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů...", přičemž třetí odstavec citovaného ustanovení uváděl, že: "O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody.".
V době, kdy stěžovatel nárok uplatnil a kdy o něm bylo obecnými soudy rozhodováno (22. 12. 2003), stanovil §151 odst. 2 trestního řádu, že: "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů... Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká." a odstavec 3 stanovil, že: "O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu.". Přechodná ustanovení novely tr. ř. o režimu nároku ustanoveného obhájce (na odměnu a náhradu hotových výdajů) vzniklém před její účinností nic nestanoví.
Přitom právě přechodná ustanovení stanoví režim (novelou dotčených) právních vztahů vzniklých před jejím vstupem v účinnost. Existující nároky se řídí právními normami účinnými v době jejich vzniku. Jak uvedeno shora, později vydané právní normy mohou právní režim vzniklých nároků změnit, avšak musí se tak mj. stát nepochybným projevem vůle zákonodárce (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 78/92, v němž je uvedeno, že principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v Ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, str. 77). Novela tr. ř. jednak změnila okamžik, kdy bylo možno uplatnit vzniklý nárok (z okamžiku pravomocného skončení věci na okamžik skončení obhajoby) a jednak nově stanovila zánik tohoto nároku uplynutím jednoroční prekluzivní doby. Přitom před novelizací ustanovení §151 tr. ř. zastávaly obecné soudy názor, že není stanovena lhůta k uplatnění nároku a že se tento nárok dokonce ani nepromlčuje podle obecných právních norem občanského práva (srov. Rt 15/2001, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek), natož aby prekludoval.
Podle důvodové zprávy k novele tr. ř. byla změna vyvolána případy, kdy nárok nebyl uplatňován po dlouhou dobu od skončení řízení, přičemž převažoval výše uvedený názor, že nárok se nepromlčuje. V nyní projednávaném případě dospěly soudy k závěru, že prekluze dopadá i na případy, kdy obhajovací povinnost skončila před účinností novely tr. ř. ("V posuzovaném případě se ustanovený obhájce o skončení povinnosti obhajovat ... dozvěděl vyhlášením odsuzujícího rozsudku dne 22. 5. 2001 a od tohoto dne mu jednoroční lhůta k uplatnění nároku na přiznání nákladů obhajoby počala běžet", usnesení Krajského soudu v Praze, str. 3). Aplikovatelnost nové právní úpravy na právní vztahy vzniklé před jejím vstupem v účinnost, dovodily obecné soudy z toho, že jsou povinny "postupovat podle příslušného ustanovení trestního řádu účinného v době rozhodování, neboť retroaktivita tohoto právního předpisu není možná". Dospěly přitom k závěru, že pokud trestní věc byla pravomocně skončena ke dni 22. 5. 2001, bylo povinností stěžovatele uplatnit svůj nárok nejpozději dne 22. 5. 2002. Takový výklad obecných soudů představuje výklad zavádějící pravou zpětnou účinnost novely trestního řádu, neboť obecné soudy dospěly k závěru, že roční prekluzivní lhůta stanovená trestním řádem až s účinností od 1. 1. 2002 začala v případě stěžovatele běžet ještě před účinností novely trestního řádu. Jinými slovy, pozdější právní úpravu vztáhly na právní vztah založený ještě před nabytím účinnosti této právní úpravy, když konstatovaly, že lhůta počala stěžovateli běžet již dnem 22. 5. 2001.
Ústavní soud proto posuzoval, zda je použitý výklad zákona ústavně konformní, resp. zda není v rozporu s výše uvedenými omezeními, které v zájmu ochrany základních práv limitují užívání zpětné časové působnosti. Jak ovšem uvedeno shora, Ústavní soud již v minulosti označil dokonce interpretaci, která způsobuje nepravou zpětnou účinnost novely trestního řádu, za neslučitelnou s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Od tohoto závěru se odvíjí úvahy Ústavního soudu i v projednávaném případě, kde soudy dospěly interpretací dokonce k účinkům pravé zpětné účinnosti, která je považována obecně za nepřijatelnou.
Výklad traktovaný obecnými soudy aplikoval na právní vztahy založené dle staré úpravy institut prekluze přivozující zánik práva majetkové povahy jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě. Ústavní soud již v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 287/04 dovodil, že jde o typický institut občanského práva hmotného a právní teorie i praxe stojí na stanovisku, že má-li dojít k zániku práva, musí to být v zákoně výslovně stanoveno: "Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně v právním předpise stanoveno. Zpravidla se používá dovětek 'jinak právo zanikne'. Na jiné než v zákoně uvedené případy nelze ustanovení o prekluzi aplikovat ani analogicky" (srov. Škárová, M., Kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, C. H. Beck, 2003, str. 759), nebo: "Případy, v nichž právo neuplatněním ve stanovené době zaniká, musejí být stanoveny jen zákonem, a jejich rozšiřování na případy jiné (např. pomocí smlouvy, analogie nebo jiných výkladových argumentů) není přípustné (srov. Bejček, J. in Eliáš, K. a kol.: Kurs obchodního práva, obchodní závazky, C. H. Beck, 1996, str. 186), nebo: "Případy prekluze práva jsou výjimečné. Podle §583 občanského zákoníku k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených" (srov. Plíva, S, in Kolektiv: Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání, 2003, str. 1062).
Ústavní soud si je vědom, že tyto právní názory se opírají o občanský zákoník, avšak jejich dosah nelze omezit jen na oblast práva explicitně regulovanou občanským zákoníkem. V projednávané věci jde o právo majetkové povahy, a proto jeho úprava, jakož i její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Jinými slovy, požadavek explicitního vyjádření aplikovatelnosti právního institutu prekluze přímo v textu relevantní právní normy je reflexem závažnosti dopadů prekluze. Proto není rozhodná ani skutečnost, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem nevykazuje atributy soukromoprávního vztahu, ani skutečnost, že právo ustanoveného obhájce na odměnu je upraveno v trestním řádu, který je předpisem procesním.
Je třeba přijmout argument obecných soudů, že v procesním právu platí zásada, podle níž soud koná podle právní úpravy platné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak, avšak ustanovení zavádějící institut zániku práva má povahu hmotněprávní, která vyžaduje, aby zákon výslovně zánik práva stanovil, což ovšem není případ přechodných ustanovení novely trestního řádu.
V daném kontextu je rovněž nutno přihlížet k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která se vztahuje k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv (srov. např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, 33202/96: §100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001, Zwierzyński proti Polsku, 34049/96: §63, či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, 31443/96: §129, aj., dostupné v el. verzi na http://www.echr.coe.int/Hudoc.htm, stejně jako např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, viz výše, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131, str. 173). Pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci dle vnitrostátního práva (Broniowski proti Polsku). Může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime/legitimate expectation) (obdobně Ústavní soud rozhodl v nálezu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 94). S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy jsou všechny soudy povinny zohlednit i tento právní názor, který i při respektování veřejného zájmu omezuje rozhodovací prostor orgánů veřejné moci při vydávání právních aktů mařících uspokojení řádně vzniklých nároků.
Jak Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04 dovodil, z mlčení přechodných ustanovení novely zákona může být stejně dobře vyvozeno, že novela se nároků vzniklých za staré právní úpravy netýká. Za této situace je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu přijaly výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Pokud obecné soudy přijaly výklad, který je ve svém důsledku výkladem retroaktivním, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé, čímž stěžovatele zkrátily na jeho nároku vůči státu, porušily čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a současně nešetřily principů právní jistoty a důvěry občana v právo, jež jsou integrálními součástmi atributů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Jak konstatováno, nárok stěžovatele, ačkoliv vznikl v souvislosti s procesem (trestním řízením) a je upraven v předpise procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním, na který lze uplatnit zpětnou účinnost právních norem pouze ve výjimečných případech (srov. již shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR a Ústavního soudu ČR). Nelze proto akceptovat výklad zastávaný obecnými soudy, podle něhož procesní charakter nároku vede k závěru o tom, že je třeba aplikovat příslušné ustanovení trestního řádu účinné v době rozhodování. Naopak, za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého "Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.".
S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů a napadená usnesení Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.