infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2004, sp. zn. I. ÚS 351/04 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:1.US.351.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:1.US.351.04
sp. zn. I. ÚS 351/04 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. R. T., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1500/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností se M. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na účinné opravné prostředky zaručené v čl. 13 Úmluvy, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 a čl. 2 Úmluvy, ve znění protokolu č. 7. Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání, podané stěžovatelem z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 8 To 103/03. Tímto rozsudkem byl, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 TrŘ, částečně zrušen ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 49 T 60/2002. Odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele a spoluobviněného K. P. uznal vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Za tento trestný čin a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 TrZ, ohledně něhož zůstal nedotčen výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, byl stěžovateli mimo jiné uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Předmětných trestných činů se stěžovatel a K. P. dopustili společným jednáním tím, že dne 1. 4. 2002 v Mostě, před diskotékou C., po předchozí verbální potyčce, začali střílet z nelegálně držených zbraní po skupině osob, v úmyslu poškozené usmrtit a dvě osoby takto usmrtili. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 TrZ. Na základě odvolání státního zástupce byli spolu s K. P. odvolacím soudem uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) TrZ a odsouzeni k výjimečnému trestu odnětí svobody sedmnácti, resp. osmnácti let. Ke zpřísnění právní kvalifikace a uložení výjimečného trestu došlo v rámci odvolacího řízení, bez možnosti bránit se proti takovému rozhodnutí opravným prostředkem. Z tohoto důvodu, ve velmi svízelné procesní situaci, podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR, podle jeho názoru, řádně a s náležitou vážností neprojednal. Dovolání nepodal jen formálně, jak tvrdí v napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR. Je přesvědčen, že důvody uvedené v dovolání jsou správné a v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Současně se domnívá, že i podmínky pro použití §29 odst. 2 TrZ jsou hmotně právním posouzením ve vztahu k citovanému důvodu dovolání. K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil Nejvyšší soud ČR a navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí ústavní stížnosti, neboť jeho postupem nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a účinný opravný prostředek. K tvrzení stěžovatele, že neměl možnost proti neočekávanému rozhodnutí odvolacího soudu vznést žádné námitky a ve "svízelné procesní situaci" podal dovolání, uvedl, že minimálně již od podání obžaloby stěžovatel věděl, že je trestně stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, jímž byl posléze uznán vinným odvolacím soudem. Minimálně tedy od podání obžaloby mohl, v řízení před soudem, vznášet námitky a bránit se proti této právní kvalifikaci a uložení výjimečného trestu. Stejně jako v řízení před odvolacím soudem, když státní zástupce v odvolání, podaném v neprospěch stěžovatele a spoluobviněného K. P., navrhoval přísnější právní kvalifikaci a uložení výjimečného trestu odnětí svobody v rozmezí 16 - 17 let. Dovolání, ačkoli je obviněnými často považováno za další odvolání, je mimořádným opravným prostředkem, který se řídí přísnějším procesním režimem - omezenou přezkumnou povinností. V daném případě se Nejvyšší soud ČR námitkami stěžovatele zabýval a zjistil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami, námitky nemohou zvrátit správné rozhodnutí odvolacího soudu, proto bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. K tvrzení stěžovatele, že posouzení podmínek pro použití ustanovení §29 odst. 2 TrZ, je hmotně právním posouzením, poukázal na důvod dovolání stanovený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) TrŘ, který je speciálním dovolacím důvodem k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, jenž použil ve svém dovolání stěžovatel. Pokud má osoba oprávněná k podání dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního dovolacího důvodu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V obecné rovině považuje Ústavní soud za nutné uvést, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva", garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který znamená průlom do právní moci napadeného rozhodnutí, čímž se narušuje právní jistota, neměnitelnost a stabilita konečného a vykonatelného, příp. vykonaného rozhodnutí soudu. Je zřejmé, že nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti napadeného pravomocného rozhodnutí bude převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které napadenému pravomocnému rozhodnutí předcházelo. V daném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, které bylo odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud ČR vycházel při posuzování mimořádného opravného prostředku z pohledu stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ a námitkou, týkající se právní kvalifikace stíhaného skutku, se řádně zabýval. Na rozdíl od stěžovatele však dospěl k závěru, že jeho námitka je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, podle kterého předmětem útoku stěžovatele a spoluobžalovaného K. P. nebyli "poškození jako jednotlivé osoby, ale jako znepřátelená skupina osob, k níž poškození náleželi a proti níž útok obžalovaných směřoval". Byly tak splněny zákonné podmínky spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ - společné jednání (společný útok na znepřátelenou skupinu osob) a společný úmysl (usmrtit oba poškozené), který vyplývá ze způsobu jednání stěžovatele a spoluobžalovaného K. P., a to i s ohledem na vzdálenost a část těla poškozeného, do které mířili své výstřely. Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zcela v souladu s podstatou a funkcí dovolání, neboť v dovolacím řízení nelze znovu otevírat otázku správnosti a úplnosti skutkového stavu. Právě takový cíl však stěžovatel ve svém dovolání sledoval. Po přezkoumání napadeného usnesení bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil důvodnost dovolání podle ustanovení §265b TrŘ. V odůvodnění svého rozhodnutí řádným způsobem a náležitě vyložil své závěry, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout, neboť jeho usnesení nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje z mezí ústavnosti. Jestliže stěžovatel nesouhlasil s uložením výjimečného trestu, měl v podaném dovolání uplatnit dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. h) TrŘ. Pro úplnost je vhodné doplnit, že zákonodárce upravil v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) TrŘ možnost odmítnout dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Jestliže Nejvyšší soud ČR z obsahu podaného dovolání zjistí, že napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a není proto třeba provádět úkony k objasnění věci, jako tomu bylo v projednávané věci, může dovolání odmítnout, aniž by muselo proběhnout složitější a zdlouhavější řízení podle §265i odst. 3 TrŘ, které by vedlo ke stejnému výsledku. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces a na účinné opravné prostředky. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. prosince 2004 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:1.US.351.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 351/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 6. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §29
  • 141/1961 Sb., §265i, §265b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
trest
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-351-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 46274
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-19