ECLI:CZ:US:2004:1.US.364.03
sp. zn. I. ÚS 364/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. k., a. s., se zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 3 T 70/2003, a o návrhu na zrušení ustanovení §188 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení §188 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se společnost B. k., a. s. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka také navrhla zrušení ustanovení §188 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
V záhlaví uvedeným usnesením městský soud zastavil, podle §188 odst. 1 písm. c) TrŘ a §172 odst. 1 písm. b) TrŘ, trestní stíhání obviněného Ing. L. V. (dále též "obviněný") pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Obviněný, jako generální ředitel společnosti Brněnské komunikace, a. s. (v trestním řízení poškozená), dne 27. 11. 1997 podepsal u notářky JUDr. A. S. notářský zápis s jednatelem společnosti S., s. r. o., Brno, Ing. P. P. Tímto notářským zápisem obviněný uznal dluh společnosti B. k., a. s. (dále též "stěžovatelka"), vůči společnosti S., s. r. o., Brno, ve výši 35 880 375,-- Kč. Dluh měl vzniknout provedením víceprací na stavbě trolejbusové vozovny v Brně - Komíně. Úhrada těchto víceprací nebyla nikdy odsouhlasena ani Radou města Brna, ani představenstvem stěžovatelky, a nikdy na ně nebyl podepsán dodatek ke smlouvě č. 080894, uzavřené mezi objednatelem městem Brnem a zhotovitelem společností S., s. r. o. Tímto jednáním měl obviněný porušit čl. 3 zápisu č. 2/94 ze zasedání představenstva stěžovatelky ze dne 29. 11. 1994. Podle tohoto článku byl obviněný zmocněn objednávat a uzavírat smlouvy jménem stěžovatelky do objemu prací 10 mil. korun. Shora uvedený dluh se stal, na základě přímé vykonatelnosti zmíněného notářského zápisu, exekučním titulem. K vyplacení takto uznaného dluhu ze strany stěžovatelky nedošlo. Dotčený notářský zápis je předmětem soudního řízení u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 10 Cm 129/98.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že žádný z orgánů činných v trestním řízení nesplnil své zákonné povinnosti, neboť všechny ponechaly bez povšimnutí podstatné skutečnosti trestního oznámení. Opíraly se pouze o znalecký posudek, ze kterého nevyplývaly jednoznačné závěry, a který byl neurčitý, nepřezkoumatelný a neměl oporu v provedeném dokazování. Rovněž nesouhlasila se stanoviskem městského soudu, podle kterého nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného trestného činu a rozebrala údajné nepřesnosti uvedeného znaleckého posudku. Tvrdí, že napadené rozhodnutí městského soudu je v rozporu se zákonem a je nepřezkoumatelné. Tím, že městský soud rozhodl v rámci předběžného projednání obžaloby, zbavil stěžovatelku možnosti, aby věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem důkazům. Proti rozhodnutí městského soudu nemohla podat opravný prostředek, neboť toto právo má jen státní zástupce a obviněný. Z toho dovodila nerovnost práv. Proto spatřuje v ustanovení §188 odst. 3 TrŘ diskriminaci poškozeného proti obviněnému a státnímu zástupci. Poškozený totiž nemůže v rámci předběžného projednání obžaloby zasáhnout opravným prostředkem do jakéhokoliv rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedl Městský soud v Brně, že nesouhlasí s návrhem na zrušení ustanovení §188 odst. 3 TrŘ. Rozšíření okruhu oprávněných osob k podání opravného prostředku proti zastavení trestního stíhání o poškozeného by výrazně prodlužovalo trestní řízení a mařilo jeho efektivitu. Práva poškozeného v trestním stíhání jsou široká a poškození často iniciují trestní stíhání jen proto, že si jsou vědomi jeho menší nákladnosti a vyšší efektivity ve srovnání s řízením civilním. V jeho rámci mají možnost snadno získat důkazy, které pak mohou využít v případném občanskoprávním řízení. Proto je to orgán veřejné moci (státní zástupce), který sleduje i práva poškozeného a může podávat opravné prostředky proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Projednávaná trestní věc je velmi komplikovaná. Váže se na ni řada dalších sporů majetkoprávního charakteru. V rámci hlavního líčení, před vynesením prvního rozsudku ze dne 21. 5. 2001, byli vyslechnuti tři poslední primátoři města Brna. Rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2001 byla věc vrácena zpět do přípravného řízení a uloženo provést konkrétní důkazy k prokázání úmyslu obžalovaného Ing. L. V. Tímto názorem byl vázán rovněž městský soud jako soud prvního stupně. Žádný takový důkaz však nalezen nebyl a nemohl být proveden u případného hlavního líčení. Podle názoru městského soudu stěžovatelka opětovně hodnotí občanskoprávní či obchodněprávní charakter věci, což pro naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu nemá význam. Mýlí se, pokud v ústavní stížnosti tvrdí, že se obviněný nemohl jednání dopustit jinak než úmyslně. V tomto směru odkázal na znalecký posudek z oboru ekonomika a stavebnictví s tím, že ačkoli stěžovatelka tento znalecký posudek napadla, je nutno znalce považovat za objektivnější osobu než stěžovatelku. V dané věci nelze získat svědky, kteří se účastnili předmětného uznání závazku dne 27. 11. 1997. Jedná se o notářku JUDr. A. S. a JUDr. F., kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti konkurzním správcem firmy S., s. r. o., a Ing. P. P., který tragicky zahynul. Nelze ani přehlédnout fakt, že k předmětnému jednání obžalovaného vedla i nedostatečná kontrola stěžovatelky, stoprocentně vlastněné městem Brnem. V této souvislosti poukázal na napadené usnesení, ale také na prvotní rozsudek, kde je popsáno prolínání vlivu hospodářského vedení a samosprávných orgánů.
Městské státní zastupitelství v Brně se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí, zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelky. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, spisového materiálu, s přihlédnutím k odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), rovněž nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu. O tom, zda někdo spáchal trestný čin, jaký trestný čin spáchal a zda zde jsou nebo nejsou relevantní překážky zabraňující dalšímu vedení trestního stíhání, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu povolané podle ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákonů. Nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Účelem předběžného projednání obžaloby je mj. zjistit, zda je dostatečně odůvodněno postavení obviněného před soud, tzn. zda jsou splněny podmínky pro podání obžaloby. Jedná se o jednu ze složek systému záruk zákonnosti vedení a rozhodování v trestním řízení, která chrání občany před neopodstatněným podáváním obžalob, z toho plynoucími difamujícími účinky spojenými s jejich veřejným soudním projednáváním, čímž plní důležitou roli ochrany základních lidských práv a svobod. Jestliže soud v rámci předběžného projednání obžaloby zjistí skutečnosti, uvedené v ustanovení §172 odst. 1 TrŘ, musí trestní stíhání neprodleně zastavit.
V daném případě městský soud zastavil trestní stíhání obviněného Ing. L. V., neboť v rámci předběžného projednání obžaloby zjistil skutečnosti uvedené v §172 odst. 1 písm. b) TrŘ. Proto, s ohledem na shora uvedené, byl městský soud povinen trestní stíhání zastavit a v jeho postupu, stejně jako v napadeném usnesení, nelze spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jak tvrdí stěžovatelka. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou je ta, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat a jímž bylo současně porušeno její ústavně zaručené právo.
V obecné rovině lze konstatovat, že usnesení o zastavení trestního stíhání nelze považovat za usnesení, které se poškozeného přímo dotýká, neboť takovým usnesením se přímo nerozhoduje o jeho nároku na náhradu škody způsobené mu trestným činem. Současně nelze usnesení o zastavení trestního stíhání považovat za usnesení, k němuž dal poškozený podnět svým návrhem, k němuž jej zákon opravňuje (§142 odst. 1 TrŘ), a to ani v případě, že poškozený podal trestní oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, kterým mu měla být způsobena škoda. Trestní oznámení není totiž návrhem, k němuž zákon poškozeného opravňuje, protože trestní oznámení může učinit kdokoli bez zvláštního zákonného zmocnění a není podmínkou trestního řízení.
V projednávaném případě stěžovatelka především napadla způsob hodnocení důkazů městským soudem, rozvedla svůj náhled na provedené důkazy a polemizuje se závěry městského soudu, týkajícími se rozhodování o dalším trestním stíhání obviněného Ing. L. V., aniž by věc svými argumenty posunula do ústavněprávní roviny. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že výrokem napadeného usnesení městského soudu, kterým bylo zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. L. V., nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ačkoli stěžovatelka byla účastníkem předmětného trestního řízení, nebylo usnesením o zastavení trestního stíhání autoritativně zasaženo do její právní sféry a nebylo rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Jak již bylo uvedeno, neexistuje zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Navíc stěžovatelka může svůj nárok na případnou náhradu škody uplatnit v rámci civilního řízení.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadla tím i podmínka pro rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu stěžovatelky na zrušení §188 odst. 3 TrŘ, podaného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho části sdílí totiž osud ústavní stížnosti. Proto byla-li ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nebyli bezprostředně dotčeni ve sféře vlastních zájmů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, usnesení č. 22). Pouze pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, je možno meritorně se zabývat návrhem na zrušení právního předpisu nebo jeho části.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve vztahu k ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu