infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2004, sp. zn. I. ÚS 39/02 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:1.US.39.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:1.US.39.02
sp. zn. I. ÚS 39/02 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) M. G., 2) M. B., a 3) M. V., všech zastoupených Mgr. F. A., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, čj. 28 Cdo 2127/2002 - 401, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 12 Co 264/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Stěžovatelky se ústavní stížností, podanou na poště dne 21. 1. 2002, domáhaly zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 12 Co 264/2000, kterým byl částečně potvrzen, částečně změněn a částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 2. 2000, čj. 4 C 215/92 - 250. Tvrdí, že postupem a rozhodnutím krajského soudu byla porušena jejich základní práva podle čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhly, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Třebíči a Krajskému soudu v Brně, aby ve věci jednal a rozhodl bez dalších průtahů. Současně s touto ústavní stížností stěžovatelky podaly dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které tento soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2003, čj. 28 Cdo 2127/2002 - 401. Poté stěžovatelky, podáním ze dne 11. 2. 2004, rozšířily svou ústavní stížnost i proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a navrhly jeho zrušení z důvodu porušení jejich stejných základních práv. Nejvyšší soud ČR se, podle jejich tvrzení, omezil na pouhé konstatování, že dovolání mělo být podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 OSŘ, platného před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy ve lhůtě jednoměsíční. Své rozhodnutí Nejvyšší soud ČR odůvodnil pouhým odkazem na body 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., aniž blíže odůvodnil, proč dospěl k závěru, že řízení ve věci bylo před krajským soudem provedeno podle dosavadních právních předpisů, když rozsudek byl zjevně vydán až po roce 2000. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považují za protiústavní, neboť jejich dovolání řádně neprojednal a odmítl je jako opožděné, aniž by závěry, ke kterým dospěl, byly přezkoumatelné. Podle stěžovatelek pouhý odkaz na zákonnou úpravu, bez bližšího odůvodnění, nemůže být dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci. Rozsudek krajského soudu stěžovatelky považují za protizákonný a protiústavní. Kromě shora citovaných základních práv, zakotvených v Listině, krajský soud údajně porušil i zákon č. 403/1990 Sb. tím, že ve vztahu k uplatněným nárokům, nad rámec předmětu řízení, přezkoumával platnost závěti, aplikoval ustanovení, které zákon neobsahuje, naopak neaplikoval ustanovení, které zákon obsahuje. Stěžovatelkám neposkytl v jejich restituční věci soudní ochranu a založil zcela neřešitelné právní vztahy. Podrobil závěť zemřelé F. J. vlastnímu přezkumu a část uznal za neplatnou, přestože závěť byla podrobena přezkumu Státním notářstvím v Ostravě v rámci dědického řízení a bylo o ní rozhodnuto jako o závěti platné. Odkaz krajského soudu na ustanovení §478 ObčZ je nedostatečný, ve svém rozhodnutí měl řádně odůvodnit, proč a z jakých důvodů považuje tuto část závěti za neplatnou a proč ve vztahu k majetku, který má být v restituci vrácen, považuje projev poslední vůle zemřelé za podmínku ve smyslu §478 ObčZ. Závěr krajského soudu, v jehož důsledku byla prvá stěžovatelka připravena o 1/3 podílu na předmětných nemovitostech, nemá oporu v zákoně. Projev poslední vůle zůstavitele k majetku, o němž se oprávněně domnívá, že mu bude vrácen, nelze považovat za podmínku ve smyslu §36 ObčZ. Toto zákonné ustanovení má postihnout podmínky, nikoliv projev vůle k existujícímu majetku zůstavitele. Stěžovatelky dále vytkly krajskému soudu, že nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb. Podaly svůj výklad příslušných ustanovení tohoto zákona s tím, jak měl soud postupovat při rozhodování o vydání jejich spoluvlastnických podílů v restitučním řízení. Stěžovatelky vytkly soudu, že svým zamítavým rozhodnutím ohledně nároku prvé stěžovatelky na 1/3 podílu restituovaného majetku zasáhl nejen do jejích základních práv, ale i do základních práv druhé a třetí stěžovatelky. Projev jejich vůle o výši podílů na restituovaném majetku, učiněný v souladu se zákonem č. 403/1990 Sb., nerespektoval a nahradil jej svým rozhodnutím, které nemá oporu v zákoně. Pokud neuznal platnost závěti zemřelé F. Jahodové, měl zkoumat, zda není uzavřena písemná dohoda oprávněných osob podle §9 odst. 1 citovaného zákona, měl stěžovatelky poučit podle §118a OSŘ a vyzvat je k předložení takovéto dohody, nebo měl napadený rozsudek okresního soudu zrušit a vrátit jej k dalšímu řízení s poučením, jaké důkazy bude po nich požadovat. Krajský soud však rozsudek okresního soudu změnil a návrh zamítl, čímž jim znemožnil, aby svůj tvrzený nárok, podle požadavku soudu, řádně doložily. Stěžovatelky zdůraznily, že krajský soud již jednou rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V tomto zrušovacím rozhodnutí se však nezmínil o nutnosti zabývat se povahou a rozsahem uplatněných podílů oprávněných osob, proto nyní nemůže vyslovit právní názor a založit na něm zamítavé rozhodnutí, neboť účastníci na něj nemohou žádným způsobem reagovat. Závěrem stěžovatelky poukázaly na značnou délku trvání sporu, který probíhá již od roku 1992. Z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 2. 2000, čj. 4 C 215/92 - 250, Ústavní soud zjistil, že jím bylo České republice - Okresnímu úřadu v Třebíči (dále jen "ČR OÚ Třebíč") a A. Třebíč, a. s., uloženo uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se všemi stěžovatelkami dohodu o vydání následujících nemovitostí: 1) ze strany ČR OÚ Třebíč v rozsudku konkrétně specifikovaných pozemků s parcelními čísly v M. o celkové výměře 35 072 m2 a 2) ze strany A. Třebíč, a. s., kancelářské budovy, objekt bydlení a objekt dílen, na konkrétně specifikovaných parcelách v M. To vše stěžovatelce M. G. z deseti ideálních dvanáctin, stěžovatelce M. B. z jedné ideální dvanáctiny a stěžovatelce M. V. také z jedné ideální dvanáctiny. Zamítl návrh, kterým stěžovatelky požadovaly, aby České republice byla uložena povinnost vydat jim další pozemky v M. Dalším výrokem téhož rozsudku byl zamítnut návrh všech tří stěžovatelek proti žalovanému Okresnímu úřadu Třebíč na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání 16 pozemků v M. o celkové výměře 57 480 m2. Podle odůvodnění rozsudku stěžovatelky uplatnily svůj nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 citovaného zákona a vůči povinným osobám podaly včasnou výzvu k vydání věcí. Okresní soud dospěl k závěru, že část pozemků, specifikovaných ve výroku rozsudku, vydat lze, část jich vydat nelze, neboť byly zastavěny. Pokud jde o Českou republiku, soud návrh stěžovatelek na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí zamítl, protože stát není vlastníkem pozemků, jejichž vydání se stěžovatelky domáhaly, takže nebyl v řízení pasivně legitimován. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 12 Co 264/2000, ve znění rozsudku ze dne 8. 8. 2001, bylo zjištěno, že výrokem ad. I. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku ve věci samé, v jeho části o povinnosti uzavřít dohodu o vydání ve výroku specifikovaných staveb v katastrálním území M. ve vztahu mezi stěžovatelkami a druhým žalovaným A. Třebíč, a. s., ohledně podílu ideální 1/2 u stěžovatelky M. G. a podílu 1/12 u stěžovatelek M. B. a M. V. Výrokem ad. II. byl, ve stejné části téhož výroku, ve vztahu mezi stěžovatelkou M. G.u a druhým žalovaným, ohledně ideální 1/3 předmětných nemovitostí rozsudek okresního soudu změněn tak, že v rozsahu uvedeného podílu k těmto nemovitostem byla žaloba stěžovatelky M. G. zamítnuta. Výrokem ad. IV. byl, ve zbývající části přisuzujícího výroku o věci samé, v zamítavých výrocích o věci samé, ve výrocích o nákladech řízení účastníků ve vztahu mezi stěžovatelkami a žalovanými Okresním úřadem Třebíč a České republice - Okresním úřadem v Třebíči, ve výroku o nákladech řízení státu a ve výroku o soudním poplatku, rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Výroky ad. III.,V.,VI. a VII. se týkají nákladů řízení. Podle odůvodnění svého rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že konečným způsobem lze rozhodnout pouze o restitučních nárocích stěžovatelek ve vztahu k druhému žalovanému, tedy k A. Třebíč, a. s., zatímco v části rozhodnutí ohledně nároku stěžovatelek ve vztahu k žalovaným Okresnímu úřadu v Třebíči a České republice - Okresnímu úřadu v Třebíči stále nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku. Podle názoru krajského soudu, i v případě žaloby na uzavření dohody o vydání věcí, tedy žaloby podle §161 odst. 3 OSŘ, lze z procesního hlediska uplatněným nárokům vyhovět pouze zčásti, tedy pouze u některých nemovitostí, a stejně tak lze oprávněnost restitučního nároku teoreticky přiznat pouze některé ze žalobkyň a ostatním jejich nároky zamítnout. Tento přístup plně respektuje zásadu vázanosti soudu žalobou podle §153 odst. 2 OSŘ, což v daném případě znamená, že k nemovitostem, uvedeným v žalobě, lze jednotlivým stěžovatelkám přiznat v důsledku restituce nanejvýš takový spoluvlastnický podíl, jaký v žalobě k jednotlivým nemovitostem žádaly. Pokud jde o tu část výroku okresního soudu, kterou byla druhé žalované uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkami dohodu o vydání objektů kanceláří, bydlení a dílen, krajský soud uvedl, že okresní soud správně uznal stěžovatelky oprávněnými osobami, ale nesprávně a nedůsledně posoudil otázku aktivní legitimace z toho pohledu, v jakým podílech jsou k restituci majetku oprávněny. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že původními spoluvlastníky znárodněných nemovitostí byli manželé F. a L. J. každý z jedné poloviny. K datu účinnosti citovaného zákona L.J. již nebyl naživu, proto na jeho místo, jako další oprávněné osoby, nastoupily manželka F. J. a jeho děti - stěžovatelka M. G. a ing. L. J., každý rovným dílem. V důsledku této posloupnosti by k polovičnímu podílu F. J. přirostla 1/6 po zemřelém manželovi, a proto by jí náležely celkem 2/3 restituovaného majetku. Stěžovatelka M. G. a její bratr by získali každý ideální 1/6, ale protože ing. L. J. zemřel v roce 1989, nastoupily na jeho místo jeho děti - stěžovatelky M. B. a M. V.. Každé z nich náleží ideální 1/12. Vzhledem k tomu, že F. J. zemřela dne 27. 1. 1991, staly se podle citovaného zákona její restituční nároky součástí aktiv dědictví a jako aktiva přešly dnem úmrtí na dědice. F. J. zanechala závěť, ale v jejím závěru upravená podmínka o odkázání znárodněného majetku, v případě jeho navrácení dceři M. G. nemá, vzhledem k ustanovení §478 ObčZ, žádné právní následky. Krajský soud proto konstatoval, že restitučně majetkové nároky nebyly zůstavitelkou v závěti platně vůbec obmyšleny, a proto nastupuje dědění ze zákona podle §461 odst. 2 ObčZ. Dvoutřetinový majetkový podíl F. J. zdědily z poloviny stěžovatelka M. G. (tedy 1/3) a stěžovatelky M. B. a M. V. pak z jedné čtvrtiny (tedy každá 1/6). V důsledku toho k dosavadní 1/6 stěžovatelky M. G. přirostly další 2/6, což v součtu dává 3/6, tedy 1/2. Podíl každé ze zbývajících stěžovatelek by, podle výše uvedených úvah, byl 1/12 + 1/6, tj. 3/12, a to se rovná 1/4. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka M. G. mohla požadovat namísto 10/12 pouze 6/12 a stěžovatelky M. B. a M. V. namísto 1/12 každá 3/12. Vzhledem k zásadě vázanosti soudu žalobou bylo možno stěžovatelce M. G. přiznat jen tolik, na kolik měla nárok a v případě stěžovatelek M. B. a M. V. jen tolik, kolik požadovaly. Proto musel krajský soud rozsudek okresního soudu, v části přisuzujícího výroku o věci samé, změnit tak, že ohledně 1/3 předmětných nemovitostí žalobní nárok stěžovatelky M. G. zamítl. V další části odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud zabýval námitkami dalších účastníků, kteří podali odvolání a dále odůvodnil, proč ve zbývající části přisuzujícího rozsudku o věci samé věc zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, jako soudu dovolacího, čj. 28 Cdo 2127/2002 - 401, bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2001 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 8. 2001), sp. zn. 12 Co 264/2000, který byl napaden dovoláním stěžovatelek, byl doručen jejich právním zástupcům dne 26. 11. 2001. Dovolání stěžovatelek bylo předáno k poštovní přepravě dne 21. 1. 2002. Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvních stupňů, vydaných přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů - tedy zejména podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací. V občanském soudním řádu, ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., bylo dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu upraveno v ustanoveních §236 a násl. Konkrétně podle §240 odst. 1 OSŘ, ve znění před citovanou novelou, mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V přezkoumávané věci byl napadený rozsudek krajského soudu ze dne 28. 6. 2001 doručen zástupcům účastníků řízení dne 26. 11. 2001 a tímto dnem rozsudek nabyl právní moci. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání bylo podáno na poště dne 21. 1. 2002, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty k podání dovolání, počítané od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, což výslovně vyplývá z §240 odst. 1 OSŘ, ve znění před novelou. Zmeškání této lhůty nebylo možno prominout (§240 odst. 2 OSŘ). Dovolání bylo tedy podáno opožděně, proto bylo dovolacím soudem právem odmítnuto. Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, pokud směřuje proti výroku rozsudku krajského soudu ad. VI., kterým byl částečně zrušen rozsudek okresního soudu. V této části není rozsudek odvolacího soudu konečným rozhodnutím ve věci, což činí ústavní stížnost návrhem nepřípustným podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože stěžovatelky v této části nevyčerpaly všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají protiústavnost postupu obecných soudů, zejména Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, kterou spatřují v porušení práva na jejich soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Stěžovatelky v podstatě polemizují s právními závěry obecných soudů a tvrdí, že Nejvyšší soud ČR, při posuzování dodržení lhůty k dovolání, nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ a Krajský soud v Brně nepostupoval v souladu s ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud mnohokrát uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz též nález sp. zn. IV. ÚS 188/94). Ústavní soud se nejprve zabýval ústavností postupu v řízení před Nejvyšším soudem ČR a zjistil, že tento soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ. Tvrzení stěžovatelek, že své rozhodnutí odůvodnil pouhým odkazem na ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 a 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., není pravdivé. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí citoval příslušná přechodná ustanovení novely OSŘ, uvedl, z jakých důvodů bylo nezbytné podle této novely postupovat, proč podle ní postupoval krajský soud a z jakého důvodu podle jejích ustanovení postupoval i Nejvyšší soud ČR. Konkretizoval jasně, v čem spočívalo pochybení stěžovatelek, pokud podle zmíněných přechodných ustanovení nepostupovaly, i následky, které to vyvolalo. Na základě těchto zjištění Ústavní soud uzavírá, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR nedošlo k porušení žádného ze základních práv či svobod stěžovatelek. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelek, podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně, spočívá v polemice s jeho právními závěry. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Sjednocovat judikaturu obecných soudů výkladem obecného práva náleží Nejvyššímu soudu ČR. Ten však věc stěžovatelek posoudit nemohl, protože mu to znemožnily pozdě podaným dovoláním. Úkolem Ústavního soudu není napravovat pochybení, jehož se účastníci soudního řízení dopustili tím, že nedostatečně sledovali svá práva. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím krajského soudu, jako orgánu veřejné moci, nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelek, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti řízení před krajským soudem dospěl Ústavní soudu k závěru, že v tomto řízení nebylo porušeno právo stěžovatelek na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů, na základě volného hodnocení provedených důkazů, dospěly ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Namítají-li stěžovatelky porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. l Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jim byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. I., str. 273). Ústavní soud, po prostudování napadeného rozhodnutí, nezjistil, že by stěžovatelkám bylo bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecný soud opřel své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelky nesouhlasí, nezakládá porušení jejich práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o stěžovatelkami tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není efektivním prostředkem ochrany proti průtahům v řízení před obecnými soudy (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 600/03, či sp. zn. I. ÚS 660/03). V konkrétní věci řízení před krajským soudem skončilo vydáním napadeného rozsudku, takže mu nelze ukládat, aby nepokračoval v průtazích v řízení. Jeho rozhodnutím byla část věci okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na možnost postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích, č. 6/2002 Sb., ve znění zákona č. 192/2003 Sb., pokud již v mezidobí okresní soud nerozhodl. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR, ani v řízení před Krajským soudem v Brně, nedošlo k porušení základních práv stěžovatelek, zakotvených v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto I. senát Ústavního soudu shledal ve věci zčásti naplnění podmínek §43 odst. 1 písm. e), zčásti podmínek §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti usnesením, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrhu zčásti nepřípustného a zčásti zjevně neopodstatněného. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. prosince 2004 JUDr. Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:1.US.39.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 39/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 1. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2
  • 40/1964 Sb., §478
  • 403/1990 Sb., čl.
  • 99/1963 Sb., §240 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík vlastnictví
dědění
opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-39-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 41072
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22