ECLI:CZ:US:2004:1.US.464.04
sp. zn. I. ÚS 464/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. I. ÚS 464/04 ve věci ústavní stížnosti I. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 5. 5. 2004 sp. zn. 4 Cmo 187/2003, kterým bylo ve věci stěžovatelova odvolání proti rozsudku ponechávajícímu v platnosti proti němu vydaný směnečný platební rozkaz pouze částečně vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku.
I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2004 č. j. 4 Cmo 187/2003-101 bylo porušeno základní právo stěžovatele, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se toto usnesení ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 28. 7. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo ve věci jeho odvolání proti rozsudku ponechávajícímu v platnosti proti němu vydaný směnečný platební rozkaz pouze částečně vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku, a tvrdil, že vydáním tohoto usnesení bylo porušeno jeho právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala všechny náležitosti a podmínky věcného projednání, vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k zásahu do jeho práva došlo tím, že ač řádně doložil, že prokazatelně nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, soud mu nepřiznal osvobození od soudního poplatku. Vrchní soud založil své rozhodnutí na skutečnosti, že stěžovatel soudu neoznámil, že zastupuje společnost I. R., a. s. Protože stěžovatel podle soudu neuvedl všechny skutečnosti umožňující komplexní posouzení jeho výdělkových a majetkových poměrů, neshledal návrh na osvobození důvodným. Stěžovatel však členem představenstva předmětné společnosti není a nebyl, jedná se o jeho bratra. Došlo ke zjevné chybě při posuzování zápisu v obchodním rejstříku. Stěžovatel nemá prostředky ani na zaplacení jedné čtvrtiny původně uloženého soudního poplatku a je přesvědčen, že mu nemůže být odňata možnost domoci se přezkumu na základě řádného opravného prostředku. Pokud však nebude od poplatku osvobozen, bude zbaven práva uplatňovat svá práva v odvolacím řízení.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Cm 141/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2002 (3 Cm 141/2002-49) krajský soud nevyhověl písemným námitkám stěžovatele vůči směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 25. 6. 2002 (3 Sm 180/2002-26), jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na částku 28 769 357,80 Kč s příslušenstvím.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 18. 12. 2002 (blanketní) odvolání. Poté, co byl dne 3. 2. 2003 vyzván k zaplacení soudního poplatku, stěžovatel požádal návrhem doručeným dne 6. 2. 2003 o osvobození od soudního poplatku v částce převyšující 20 000 Kč. Poté byl usnesením doručeným dne 7. 3. 2003 vyzván, aby zaslal soudu řádně vyplněný dotazník o svých majetkových poměrech a o poměrech své rodiny a aby předložil důkazy ke svým tvrzením obsaženým v žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 6. 2. 2003. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že stěžovatel ke své žádosti dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu nepředložil žádné doklady, ze kterých by bylo možno učinit závěr o majetkových a příjmových poměrech stěžovatele a jeho rodiny.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2003 (3 Cm 141/2002-69) žádosti o osvobození od soudního poplatku nevyhověl s odůvodněním, že stěžovatel ani ve své žádosti o osvobození ani v odpovědi na soudní výzvu k prokázání svých majetkových poměrů neprokázal svá tvrzení o nemajetnosti. Soud rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatel nezaplatil ani částku 20 000 Kč.
Na základě odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně (3 Cm 141/2002-69) se věcí zabýval Vrchní soud v Olomouci. Stěžovatel nejprve podal dne 29. 4. 2003 (blanketní) odvolání, které dne 6. 5. 2003 doplnil o odůvodnění, že je všeobecně známo, že nelze přinášet negativní důkazy. Uvedl, že existují pouze dvě kritéria, podle kterých soud musí rozhodnout o návrhu na osvobození od soudních poplatků - poměry účastníka a skutečnost, zda se jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. O zaplacení té části soudního poplatku, kterou účastník s ohledem na svoje majetkové poměry zaplatit může, zákon nic neuvádí.
Stěžovatel byl poté Vrchním soudem v Olomouci dne 10. 3. 2004 požádán o předložení potvrzení o výši čistého příjmu, dokladů o hodnotě podílů na dvou obchodních společnostech, dokladu o výši nájmu, a dokladu o tom, že nájem "platí firma". Stěžovatel přípisem ze dne 18. 3. 2004 doložil potvrzení o výši svého čistého příjmu za rok 2003, usnesení o prohlášení konkursu na A., s. r. o., a I., s. r. o., a kopii nájemní smlouvy na dům 4 + 1 se zahradou, uzavřenou mezi pronajímatelkou a stěžovatelem jednající obchodní společností P., s. r. o., v postavení nájemce (částka nájmu nevyplněna). Poté byl stěžovatel přípisem ze dne 23. 3. 2004 znovu vyzván, tentokrát k doložení hodnoty svého podílu ve společnosti P., s. r. o. Stěžovatel doložil kopii daňového přiznání společnosti P., s. r. o., za rok 2003 (s nulovými příjmy a ztrátou 15 911 928 Kč), výpis z katastru nemovitostí, jímž doložil, že na nemovitosti vlastněné P., s. r. o., je zřízeno zástavní právo, výzvu správce konkursní podstaty svého bratra R. P. ze dne 14. 3. 2002 k zaplacení 10 627 609,67 Kč a prohlášení, které podepsal stěžovatel v pozici jednatele P., s. r. o., že nemovitosti této společnosti jsou zatíženy zástavním právem a "Firma P., s. r. o., nevlastní žádný další majetek".
Usnesením ze dne 5. 5. 2004 (4 Cmo 141/2003-101) Vrchní soud v Olomouci částečně vyhověl stěžovatelově žádosti a přiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku v rozsahu tří čtvrtin. Soud uvedl, že dal stěžovateli možnost, aby dotvrdil skutečnosti rozhodující pro posouzení jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a zejména aby rozhodující tvrzení prokázal, přičemž byl upozorněn, že poskytnuté údaje musí být úplné. Stěžovatel předložil doklady o svém čistém příjmu za rok 2003, jakož i nájemní smlouvu. Doloženo bylo i prohlášení konkursu na dvě obchodní společnosti, v nichž byl jednatelem, a zamítnutí návrhu na konkurs na obchodní společnost, v níž byl společníkem, (pro nedostatek majetku), a doložil i daňové přiznání k dani z příjmu obchodní společnosti P., s. r. o. Soud z obchodního rejstříku zjistil, že stěžovatel je jediným členem představenstva obchodní společnosti I. R., a. s., aniž však tuto skutečnost soudu oznámil. Dále se v odůvodnění konstatuje: "Jelikož žalovaný přes poučení soudem neuvedl veškeré skutečnosti umožňující komplexní posouzení jeho majetkových a výdělkových poměrů, odvolací soud neshledává jeho návrh na osvobození od soudních poplatků v požadovaném rozsahu za důvodný.". Snížení poplatku soud odůvodnil poukazem na dosavadní zjištění a "zejména však s ohledem na jeho výši" v konkrétní věci.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. V. S., která vyjádřila přesvědčení, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Předsedkyně senátu připustila nesprávné zjištění, které zapříčinila téměř shodná rodná čísla stěžovatele a jeho bratra (600326/1572, resp. 600326/1561). Předsedkyně senátu upozornila, že stěžovatel neuvedl veškeré skutečnosti umožňující posoudit jeho osobní a majetkové poměry (rozhodnutí o rozvodu, rodné listy dětí, rozhodnutí o výživném, zahrnutí P., s. r. o., do konkursní podstaty jiné společnosti apod.), a poukázala i na společné zapojení bratrů do podnikání v obchodních společnostech P., s. r. o., a I., s. r. o., a na skutečnost, že v rámci jednání o pohledávce bylo určité řešení navrhováno prostřednictvím obchodní společnosti I. R., a. s.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době, z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu, pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí obecného soudu extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud musel posoudit, zda k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces vedla evidentní chyba vrchního soudu, který při posuzování řádného splnění stěžovatelovy povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti zaměnil stěžovatele s jeho bratrem. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu však jednoznačně vyplývá, že těžiště jeho částečně nevyhovujícího rozhodnutí spočívá v tom, že stěžovatel (opět) neuvedl veškeré potřebné údaje potřebné pro rozhodnutí o jeho žádosti. Chybným posouzením důkazu, který si soud sám opatřil, se skutková zjištění vrchního soudu dostala do evidentního rozporu se stěžovatelem tvrzeným a prokazovaným skutkovým stavem a vedla k právnímu závěru, jež byl bez dalšího odůvodnění neudržitelný. Tím došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36. odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se zabýval - s odvoláním na princip subsidiarity a na zásadu sebeomezení - možností, zda částečně nevyhovující rozhodnutí vrchního soudu nebylo podepřeno dalšími důvody, které stály vedle chybně zjištěné skutečnosti, že stěžovatel soudu přes výzvu neuvedl, že je členem představenstva předmětné a. s. Tedy zda soud neměl další důvody pro svůj postup, které by obstály i poté, co se v řízení před Ústavním soudem prokázalo uvedené zjištění nesprávným. Způsob odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu v daném případě neumožnil dospět k takovému závěru, a proto muselo být toto rozhodnutí zrušeno, ačkoli Ústavní soud přiznává oprávněnost názoru obecných soudů o tom, že stěžovatel nepřistupuje k plnění své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní s aktivitou, kterou lze očekávat u žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění jinak rovné povinnosti platit soudní poplatky.
Vzhledem ke zjištěnému zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se dalšími stěžovatelem tvrzenými zásahy do jeho základních práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí vrchního soudu podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.