ECLI:CZ:US:2004:1.US.748.02
sp. zn. I. ÚS 748/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O., a. s., člena koncernu K. I., a. s., zastoupeného JUDr. M.S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2002, čj. 22 Ca 185/2002 - 28, a rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 4. 2002, čj. ROPÚ/8066/92-Sm-202.1-A, za účasti F. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 23. 12. 2002 stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín, okresního pozemkového úřadu, pro porušení čl. 38 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastník řízení, F. B., uplatnil dne 8. 10. 1992 restituční nárok podle zákona č. 229/1991. V řízení o tomto restitučním nároku byl stěžovatel osobou povinnou. Okresní úřad Nový Jičín, okresní pozemkový úřad, vázaný právním názorem Krajského soudu v Ostravě, vysloveným v rozsudku, kterým zrušil předchozí rozhodnutí tohoto úřadu, rozhodl dne 10. 4. 2002, pod čj. ROPÚ/8066/92-Sm-202.1-A tak, že F. B. je vlastníkem nemovitostí, které mu byly v roce 1987 vyvlastněny a byly do roku 2002 ve vlastnictví stěžovatele. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jehož zrušení se stěžovatel domáhá.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména kauzou Z. a Z. proti České republice (2002), podle níž je třeba, i při posuzování restitučních nároků, chránit vlastnické právo povinných osob podle restitučních předpisů. Na základě rozhodnutí správního úřadu a obecného soudu byl stěžovatel zbaven svého vlastnictví bez jakékoliv majetkové reparace, neboť zákon č. 229/1991 Sb. nepamatuje na jiné odškodnění povinné osoby než je nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila takováto osoba při koupi nemovitosti (§6 odst. 6 citovaného zákona). Takový nárok je, podle stěžovatele i ve smyslu shora citovaného rozhodnutí "Z. a Z.", v rozporu s požadavky Úmluvy, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě, ale zákon č. 229/1991 Sb. navíc vůbec nepamatuje na jiné způsoby nabytí majetku osobou povinnou než je případná koupě. Stěžovatel přitom nabyl majetek v souladu se zákonem a v dobré víře. Na pozemcích, o kterých je mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem spor, stěžovatel realizoval poměrně velmi vysoké investice.
Stěžovatel dále uvedl, že podle napadených rozhodnutí je dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Podle stěžovatele je prvek křivdy v tomto restitučním důvodu obsažen v mnohem menší míře, protože vyvlastnění za náhradu připouštějí i právní řády demokratických právních států. Proto je, podle něj, při výkladu tohoto restitučního důvodu nutno volit výklad restriktivní a chránit práva osob povinných. Akt vyvlastnění pozemků vedlejšího účastníka byl, podle stěžovatele, zcela legální a důvod pro restituci se podle rozhodnutí jak správního orgánu, tak obecného soudu objevil teprve v roce 1991 v momentě, kdy byla přerušena výstavba Dolu Frenštát, pro který byla vyvlastňovací procedura provedena. Restituci považuje stěžovatel za nelegální, protože při aplikaci citovaného restitučního důvodu je nutno vycházet ze skutečností, které tu byly nejpozději k roku 1989, a nikoliv později.
Dalším argumentem stěžovatele je tvrzení, že výše citovaná formulace restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. je v zákoně obsažena teprve od novelizace tohoto zákona zákonem č. 183/1993 Sb. Do té doby bylo restitučním důvodem vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila k účelu, pro který byla vyvlastněna. Takto definovaný restituční důvod by zcela jistě nebyl v případě vedlejšího účastníka dán, a proto vedlejší účastník nebyl v době uplatnění své restituce oprávněnou osobou. Nárok vedlejšího účastníka, je-li tu vůbec nějaký, proto vznikl teprve zákonem č. 183/1993 Sb., přičemž nároky podle tohoto zákona mohly být uplatněny pouze ve dvouměsíční prekluzivní lhůtě, přičemž nebyly-li v této lhůtě uplatněny, zanikly. To se stalo v případě vedlejšího účastníka, takže jeho případný restituční nárok podle stěžovatele zanikl. K této prekluzi byly orgány veřejné moci povinny přihlédnout, i když na to žádný z účastníků jmenovitě neupozornil.
Konečně stěžovatel upozornil na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož pozemek nelze vydat osobě oprávněné tehdy, pokud byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. I když zastavěné pozemky nebyly ve dvou nově vyčleněných parcelách vskutku vydány, soud, stejně jako správní orgán, přehlédl větu druhou citovaného ustanovení, podle níž za zastavěnou část pozemku se považuje nejen část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, ale také část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Na nově vyčleněné parcely, které zůstaly v jeho vlastnictví, nemá stěžovatel přes své vlastní pozemky možný přístup a příjezd, což mu znemožňuje jakoukoliv budoucí realizaci stavby.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 185/2002, tomuto spisu korespondující správní spis a vyjádření účastníků řízení.
Pozemkový fond ČR se, ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odmítl tvrzení stěžovatele, že by postupoval jakkoliv protiprávně či dokonce protiústavně. Věc veřejně projednal, námitkami stěžovatele se zabýval a vypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozsudku. Ze skutečnosti, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obecného soudu, nelze ještě bez dalšího odvodit protiústavnost. Krajský soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník F. B. uvedl, že pozemky, včetně objektů, které již byly zbourány (obytný dům a hospodářské budovy), mu byly vyvlastněny za velmi nevýhodných podmínek, s politickým podtextem. Vyvlastněné pozemky neslouží účelu, pro který k jejich vyvlastnění došlo. Výstavba dolu Frenštát byla sice zahájena, ale pak byla přerušena, takže v dané oblasti už k žádné výstavbě dolů nedojde. Přístup k nově vytvořeným parcelám č. 1466/10 a č. 1466/11 je ochoten řešit dohodou se stěžovatelem.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a podkladů obsažených v soudním a správním spise Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval namítaným porušením vlastnického práva stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Restituční předpisy, tedy i zákon č. 229/1991 Sb., byly koncipovány ke zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 (viz preambule uvedeného zákona). Ústavní soud se otázkou zákona č. 229/1991 Sb. zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93, publikovaném pod č. 131/1994 Sb. Právního názoru v tomto nálezu vyjádřeného se Ústavní soud drží i v této věci. Právní institut, který naplnění účelu vyjádřeného v preambuli zákona č. 229/1991 Sb. sleduje, je institut restituce, tj. odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, navrácením věci do původního právního vztahu. Zákony o majetkové rehabilitaci (restituci), ve smyslu citovaného nálezu, vycházejí z myšlenky, že majetkové křivdy páchal stát prostřednictvím svých právních nebo faktických opatření a jednání. Jde přitom o nemovité i movité věci, které v rozhodném období "přešly" na stát, popř. na "organizace socialistického sektoru", jež se státem fakticky tvořily hospodářský celek.
Vedlejší účastník svůj restituční nárok řádně a včas uplatnil v době, kdy stěžovatel byl ještě akciovou společností stoprocentně vlastněnou českým státem. Tyto skutečnosti nelze pominout. Jakkoliv bylo o restituci rozhodnuto správním úřadem podstatně později, kladné rozhodnutí o restitučním nároku vedlejšího účastníka nemohlo být pro stěžovatele nijak překvapivé. V této souvislosti je nutno upozornit, že pozemek, na kterém existuje stavba ve vlastnictví stěžovatele, nebyl restituován.
Stěžovatel se ve své stížnosti odvolává na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), a to na věc "Z. a Z. proti České republice" ze dne 12. 11. 2002. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že v této věci Evropský soud vytyčil standardy, které musí vzít orgány veřejné moci České republiky v úvahu při posuzování ústavnosti restituce. Podle názoru Ústavního soudu ovšem orgány veřejné moci tyto standardy v konkrétní věci neporušily.
Evropský soud ve věci "Z. a Z." posuzoval stížnost osob povinných podle českého práva, kterými byly fyzické osoby, které v roce 1967 uzavřely kupní a darovací smlouvu na budovu s obytnými prostory, s nimiž na ně byly převedeny do užívání přilehlé zemědělské pozemky, a tyto nemovitosti jim byly po roce 1989 podle restitučních zákonů odňaty. Evropský soud potvrdil zákonnost zásahu státu v souvislosti s restitucemi, stejně jako to, že zásah sloužil "věci veřejného zájmu". Podle Evropského soudu byl v uvedeném případě zásah nepřiměřený, neboť zásahy do práva na pokojné užívání majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce, v dané věci osoby povinné podle českého práva. Zásah související s restitucí majetku osoby oprávněné nesmí osobu povinnou nepřiměřeně zatěžovat. Proto by zásadně měla být poskytnuta náhrada, přičemž absenci náhrady mohou ospravedlňovat pouze výjimečné okolnosti. Bez ohledu na legitimní cíl sledovaný zákonem č. 229/1991 Sb. byla proto, podle Evropského soudu, nepřiměřeným břemenem taková povinnost stěžovatelů, pokud jim české orgány veřejné moci nařídily vydat bez náhrady majetek, který stěžovatelé (ve věci "Z. a Z.") nabyli v dobré víře, dílem na základě dobrovolného darování, dílem po přijetí protiplnění. Proto byl postup českých soudů shledán v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ze smyslu uvedeného rozhodnutí Evropského soudu je, podle Ústavního soudu, zřejmé, že nelze bez dalšího mechanicky aplikovat standardy vytvořené Evropským soudem v roce 2002 ve věci, kdy stěžovateli byly fyzické osoby, které nabyly nemovitost na základě právního úkonu dobrovolně uzavřeného v období rozhodném. Na rozdíl od věci "Z. a Z." jde v přezkoumávané věci o vyvlastnění nemovitostí, které proběhlo proti vůli a přes výslovný nesouhlas jejich vlastníka, přičemž restituční nárok, opírající se o jeden z restitučních zákonů vydaných československým státem, byl uplatněn proti stěžovateli v době, kdy byl stoprocentně státem vlastněnou akciovou společností. Podle Ústavního soudu tedy, s ohledem na již výše uvedené důvody, v daném případě nejde a nemůže jít o nepřiměřený zásah do vlastnického práva stěžovatele ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 38 Listiny, tento článek se na jeho případ zjevně nevztahuje, protože stěžovatel netvrdí, že by byl odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny), ani z podstaty stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelova věc nebyla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů či bez jeho přítomnosti, nebo že by se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud dále zkoumal v úvahu připadající porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel namítá, že důvod restituce uvedený v §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., se ve skutečnosti týká institutu vyvlastnění, který existuje i v demokratických právních státech. Ústavní soud k tomu ovšem dodává, že restituční nárok v takovémto případě vznikne jen tehdy, pokud nemovitost existuje a současně trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Ústavní soud v tomto smyslu chápe důvod restituce podle §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. jako specifický důvod, který vychází jak z povahy režimu v Československu v letech 1948 až 1989, tak také z toho, že některé průmyslové a obdobné zájmy České republiky byly modifikovány po roce 1989, např. tak, že některé projekty, zahájené v době minulého režimu, byly zastaveny vzhledem ke změněné hospodářské situací a politice státu po roce 1989. Nemůže proto jít o protiústavní výklad, pokud obecný soud interpretoval citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. tak, že restituční důvod je dán jak za situace, pokud v roce 1989 nebyla nemovitost využívána k účelu, pro který byla vyvlastněna, tak za situace, pokud byla realizace tohoto účelu zastavena později.
Pro danou věc není ostatně bez významu, že i podle stavebního práva platného v České republice v současné době existuje možnost, aby stavební úřad zrušil, zcela nebo zčásti, rozhodnutí o vyvlastnění práv k pozemkům nebo stavbám, jestliže nebylo ve stanovené lhůtě započato s jejich užíváním k účelu, pro který byly pozemky nebo stavby vyvlastněny (srov. §116 odst. 1 stavebního zákona). Tím spíše lze obdobným způsobem rozhodnout v zájmu ochrany vlastníka, kterému byl pozemek či stavba vyvlastněn v letech 1948 až 1989, a to pochopitelně i způsobem podstatně intenzivněji zasahujícím do práva osoby, v jejíž prospěch bylo vyvlastněno, jak stanoví analyzovaná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Toliko v zájmu úplnosti Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší posuzovat rozsáhlé úvahy stěžovatele, zda vedlejší účastník byl či nebyl osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a zda byly splněny předpoklady podle §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, vylučující vydání nemovitosti. O těchto otázkách bylo rozhodnuto v obou rozhodnutích, napadených ústavní stížností, a Ústavní soud neshledal žádný důvod pro zpochybnění právních názorů obecného soudu a správního orgánu z ústavněprávních hledisek. Ústavní soud se stejně tak necítí, s ohledem na své poslání interpreta ústavního práva, oprávněn přehodnocovat výklad podústavního práva, provedený obecným soudem, pokud byla, podle názoru tohoto soudu, stavba Dolu Frenštát pozastavena trvale, zatímco podle stěžovatele byla jen přerušena. Ústavní soud nemůže pominout, že jak správní orgán, tak obecný soud vycházely z bezprostředního poznání skutečností významných pro posouzení věci, a to včetně ohledání místa samého.
Jen na okraj Ústavní soud podotýká, že jedním z důvodů ústavní stížnosti je argumentace stěžovatele, že restitucí byl zbaven přístupu na nově vytvořenou parcelu, kde je umístěna jeho stavba. Ústavní soud k tomu opakuje, že mu nepřísluší posuzovat, co je a co není zastavěným pozemkem podle §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Otázky přístupu na vlastní parcelu stěžovatele, které v této souvislosti předkládá, není ostatně možno řešit v rámci řízení o ústavní stížnosti, napadající restituční rozhodnutí, ale dohodou stěžovatele s vedlejším účastníkem, případně nedojde-li k dohodě, podle povahy věci buď novým správním či soudním řízením.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu ústavní kautely spravedlivého procesu splňuje. Protiústavní zásah do vlastnického práva stěžovatele nepřipadá v úvahu. Obecný soud se v podrobnostech vyjádřil ke skutkovým věcem a přiřadil k nim právní závěry, o jejichž ústavní konformitě nelze mít pochyb. Obecný soud provedl též prohlídku na místě samém a stěžovatel její faktické výsledky (tedy co je na daném pozemku fyzicky umístěno) nijak nezpochybnil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu