ECLI:CZ:US:2004:1.US.91.03
sp. zn. I. ÚS 91/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů - ze dne 7. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 91/03 ve věci ústavní stížnosti R. P. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 P 114/2000.
I. Okresní soud v Ústí nad Labem průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 18 P 114/2000 zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se ukládá, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 18 P 114/2000 a aby neprodleně v této věci jednal.
III. Návrh na zrušení části ustanovení čl. XI části jedenácté zákona č. 192/2003 Sb. znějící "a 40" se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou na poště dne 7. 3. 2003, domáhala, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem (dále též "okresní soud") nepokračovat v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 18 P 114/2000 a aby neprodleně v této věci jednal. Stěžovatelka je účastnicí řízení o úpravu poměrů k jejímu nezletilému synovi, Lukáš P., nar. 1989, které bylo původně zahájeno v roce 1989 u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. Nc 275/89, poté byla věc vedena u Okresního soudu pro Prahu-západ. Stěžovatelka je také účastnicí řízení o rozvod manželství vedeného u Okresního soudu pro Prahu-západ pod sp. zn. 3 C 978/93. Původně bylo toto řízení zahájeno v roce 1991 u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 62/91.
Stěžovatelka uvedla, že ve věci úpravy poměrů rodičů k nezletilému nebylo po více než deseti letech vydáno konečné rozhodnutí a že na tomto výroku je závislý výrok o rozvodu manželství. V neodůvodněných průtazích spatřuje stěžovatelka porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V průtazích spatřuje stěžovatelka také porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Konečné rozhodnutí v uvedené věci nebylo podle tvrzení stěžovatelky vydáno především proto, že Luboš P. (manžel stěžovatelky, otec nezletilého, dále též "vedlejší účastník") neustále namítá, že o věci rozhodují vyloučení soudci, anebo že řízení proběhla nesprávně, jeho postoj je obstrukční a nepřátelský. První ústní jednání o výchově a výživě podle §26 zákona o rodině nařídil Okresní soud v Ústí nad Labem až na den 26. 11. 2001. Na základě námitky podjatosti rozhodla předsedkyně okresního soudu o přidělení věci jiné soudkyni. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen jako "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelka dále uvedla, že v červnu 2002 podala ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2002 sp. zn. II. ÚS 461/02 (nepublikováno) pro nevyčerpání všech opravných prostředků. Poté podala dne 23. 8. 2002 stížnost k předsedkyni okresního soudu, která ji přípisem ze dne 14. 10. 2002 sp. zn. Spr 1530/2002 shledala částečně důvodnou a sdělila, že ve věci bude urychleně nařízeno jednání a věc bude probíhat pod jejím dohledem. Navzdory tomu nebylo až do února 2003 ve věci nařízeno jednání.
Podáním ze dne 17. 9. 2003 rozšířila ústavní stížnost o návrh na zrušení části zákona č. 192/2003 Sb., a to na zrušení spojení "a 40" v části jedenácté čl. XI tohoto zákona.
Usnesením ze dne 6. 5. 2003 č. j. 11 Co 130/2003-176 krajský soud na základě odvolání vedlejšího účastníka zrušil usnesení okresního soudu ze dne 24. 1. 2003 č. j. 18 P 114/2000-150, jímž okresní soud ustanovil nezletilému opatrovníka. Krajský soud uložil okresnímu soudu, aby ověřil skutečnosti tvrzené vedlejším účastníkem a znovu rozhodl o ustanovení opatrovníka. Od doručení zrušovacího usnesení okresnímu soudu uběhly více než tři měsíce, přesto tento soud nevydal žádné rozhodnutí. Stěžovatelka uvedla, že za účelem odstranění průtahů v soudních řízeních byl vydán zákon č. 192/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle části první čl. I bodu 40 je za §174 zákona o soudech a soudcích vložen nový §174a, který umožňuje účastníku řízení podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle názoru účastníka dochází k průtahům v řízení. Stěžovatelka podala dne 23. 8. 2002 u okresního soudu stížnost na nepřiměřené průtahy v řízení, která byla uznána důvodnou. Stěžovatelka by proto ráda využila nového ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Přechodná ustanovení v části jedenácté čl. XI zákona č. 192/2003 Sb. však uvádějí, že část první čl. I bod 40 nabývá účinnosti dnem 1. 7. 2004. Odložení účinnosti do poloviny roku 2004 je podle stěžovatelky neodůvodněné, stát podle ní nepostupuje dostatečně účinně v odstraňování průtahů v řízení. Pokud již existuje mechanismus pro odstranění průtahů, měl by být co nejrychleji aplikován.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud sdělil, že spis byl soudkyni přidělen 20. 2. 2002 v době její pracovní neschopnosti. Seznámení se spisem je značně náročné, protože spis má více než 1 300 stran ve 3 hlavních svazcích a více než 2 000 stran v 11 pomocných spisech. Je vedeno několik řízení: o výchově a výživě, úpravě styku s nezletilým, zákazu styku a zbavení rodičovských práv. Vztahy mezi rodiči nejsou dobré. Oba napadají soudní rozhodnutí opravnými prostředky. Proti jednotlivým soudcům jsou vznášeny námitky podjatosti. K vyřízení častých stížností je nutno často zapůjčovat spis. Např. na Ministerstvu spravedlnosti byl spis od 17. 4. 2002 a dále od 29. 5. do 29. 7. 2002, od 4. 9. do 1. 11. 2002, od 20. 12. 2002 do 23. 1. 2003. Činnost okresního soudu byla také ochromena záplavami ze srpna 2002.
V dalším vyjádření ze dne 8. 9. 2003 uvedl okresní soud, že usnesením ze dne 24. 1. 2003 byl nezletilému ustanoven kolizním opatrovníkem Magistrát města Ústí nad Labem. Krajský soud toto usnesení zrušil a věc mu vrátil dne 2. 6. 2003 k dalšímu řízení. Okresní soud provádí šetření podle pokynů krajského soudu, vyslechl vedlejšího účastníka, očekává také doručení vyjádření magistrátu. V dalším sdělení ze dne 25. 2. 2004 uvedl okresní soud, že spis sp. zn. 18 P 114/2000 se nachází od 5. 2. 2004 u krajského soudu, protože oba rodiče (stěžovatelka i vedlejší účastník) podali odvolání proti usnesení, kterým byl nezletilému ustanoven kolizním opatrovníkem Fond ohrožených dětí.
Ve sdělení ze dne 28. 4. 2004 okresní soud zevrubně zrekapituloval průběh řízení. Dne 7. 11. 2001 bylo nařízeno jednání na 26. 11. 2001, byl proveden výslech nezletilého, provedeny důkazy o příjmu rodičů, vyžádána zpráva o pověsti otce. Jednání bylo odročeno na neurčito, spis byl dne 12. 12. 2001 předložen krajskému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti. Krajský soud dne 31. 1. 2002 vyloučil soudkyni JUDr. V. H. z projednávání věci a spis vrátil okresnímu soudu dne 15. 2. 2002. Poté, dne 20. 2. 2002, byl spis přidělen soudkyni JUDr. H. V. Od 31. 1. do 8. 3. 2002 byla tato soudkyně v pracovní neschopnosti. Na žádost Ministerstva spravedlnosti byl spis zaslán 17. 4. 2002 tomuto ministerstvu a vrácen 24. 4. 2002. Dne 29. 5. 2002 byl spis zaslán opět Ministerstvu spravedlnosti a okresnímu soudu se vrátil dne 29. 7. 2002. V polovině srpna postihly okresní soud povodně. Dne 14. 10. 2002 předsedkyně soudu dala do spisu výzvu k pokračování v řízení. Ve věci bylo třeba ustanovit kolizního opatrovníka, soudkyně byla v pracovní neschopnosti od 29. 10. 2002 do 31. 12. 2002, poté čerpala řádnou dovolenou. Kolizní opatrovník byl ustanoven usnesením ze dne 24. 1. 2003. Ve věci výkonu rozhodnutí byl ustanoven opatrovník usnesením ze 4. 2. 2003. Dne 11. 2. 2003 podal otec odvolání proti oběma usnesením o ustanovení opatrovníka. Krajský soud rozhodnutím ze dne 6. 5. 2003 zrušil usnesení okresního soudu o ustanovení opatrovníka, spis okresnímu soudu vrátil dne 5. 6. 2003. Dne 23. 6. 2003 byl spis zaslán Okresnímu soudu v Kladně za účelem předvolání otce k výslechu k jeho výhradám, které měl vůči původnímu opatrovníkovi (Magistrátu města Ústí nad Labem). Spis se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem vrátil 7. 8. 2003. Dne 11. 8. 2003 byl o vyjádření požádán Magistrát města Ústí nad Labem. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 9. 2003 byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 30 800 Kč za neuskutečněné setkávání otce (vedlejšího účastníka) s nezletilým. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 3. 10. 2003 odvolání, které bylo dne 9. 10. 2003 postoupeno se spisem krajskému soudu. Mezitím okresní soud vznesl dotaz na Fond ohrožených dětí, zda souhlasí s ustanovením do funkce opatrovníka. Krajský soud usnesením ze dne 13. 11. 2003 pokutu v plné výši potvrdil, spis vrátil okresnímu soudu dne 21. 11. 2003. Od ledna 2004 splácí stěžovatelka pokutu ve splátkách po 500 Kč měsíčně. Otec podal ve dnech 16. 10. a 16. 12. 2003 výzvy k pokračování výkonu rozhodnutí a ke splnění oznamovací povinnosti. Dne 7. 1. 2004 okresní soud ustanovil opatrovníkem nezletilého Fond ohrožených dětí. Oba rodiče proti tomuto rozhodnutí podali odvolání, spis byl předložen dne 5. 2. 2004 krajskému soudu, který usnesením ze dne 11. 3. 2004 změnil napadené rozhodnutí okresního soudu a opatrovníkem ustanovil Magistrát města Teplice. Ve věci rozhodující soudkyně byla od 24. 11. 2003 do 21. 12. 2003 v pracovní neschopnosti. V roce 2004 byla v pracovní neschopnosti od 25. 3. do 9. 4. Na závěr okresní soud uvedl, že sami rodiče a zejména otec svým jednáním prodlužují řízení, které se stává prakticky neskončitelné.
Vedlejší účastník se vyjádřil nelichotivě o psychickému stavu stěžovatelky a odkázal na znalecké posudky. Dále zmínil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 11. 1993 sp. zn. 1 T 117/92, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu vydírání, porušování domovní svobody a ublížení na zdraví, protože násilím odebrala nezletilého vedlejšímu účastníkovi. Dále vedlejší účastník upozornil na stanovisko Výboru pro lidská práva OSN ze dne 25. 7. 2002, ve kterém bylo konstatováno, že základním právům vedlejšího účastníka neposkytl stát účinnou ochranu. Vedlejší účastník uvedl, že sama stěžovatelka svými obstrukcemi zdržuje projednání věci.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti nutné k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nejedná se ani o návrh nepřípustný (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti (§30 odst. 1, §34 a §35 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud z vyžádaných vyjádření, rozhodnutí obecných soudů, ze spisu sp. zn. 18 P 114/2000 Okresního soudu v Ústí nad Labem a dalších přiložených materiálů zjistil, že dne 8. 6. 1989 podal vedlejší účastník (otec) návrh u Okresního soudu v Kladně na svěření nezletilého Lukáše P. do své výchovy. Řízení bylo od roku 1992 vedeno u Okresního soudu pro Prahu-západ. Usnesením Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 2. 10. 1995 č. j. P 173/92-235 byl upraven rozsah styku otce s nezletilým. Již v tomto usnesení soud konstatoval, že matka otci dlouhodobě neumožňuje řádný styk s dítětem. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1999 č. j. Ncd 140/99-1309 byla věc přikázána Okresnímu soudu v Ústí nad Labem.
Dne 17. 5. 1999 podal vedlejší účastník stížnost k Výboru pro lidská práva OSN, který ve svém stanovisku ze dne 25. 7. 2002 mj. konstatoval, že řízení o úpravu výchovy dítěte pokračuje 13 let bez konečného rozhodnutí. Určité zpoždění může být, podle Výboru, způsobeno samotným otcem (vedlejším účastníkem). Výbor dospěl k závěru, že při aplikaci opravných prostředků došlo k neodůvodněným průtahům podle čl. 5 odst. 2 písm. b) Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech. Podle závěru Výboru pro lidská práva byl porušen čl. 17 spolu s čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Poté, co byla věc přikázána Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, bylo první jednání ve věci nařízeno až na den 26. 11. 2001. Okresní soud byl dále nečinný v obdobích 20. 2. - 17. 4. 2002 a 29. 7. 2002 - 24. 1. 2003 (pouze 14. 10. 2002 dala předsedkyně soudu do spisu pokyn soudkyni k pokračování v řízení). Od 7. 8. 2003, kdy byl spis vrácen krajským soudem, do 7. 1. 2004 neučinil okresní soud žádný úkon, který by vedl k ustanovení opatrovníka, stejně tak okresní soud zůstal nečinný po rozhodnutí krajského soudu o ustanovení opatrovníka ze dne 11. 3. 2004 a vrácení spisu 29. 3. 2004. Poté dne 5. 5. 2004 nařídil jednání na den 29. 6. 2004, které bylo později odvoláno a nařízeno až na den 17. 9. 2004.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelka uvedla, že průtahy v řízení dochází k porušení čl. 10 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud zjistil, nezletilý syn stěžovatelky a vedlejšího účastníka je v péči stěžovatelky. Ta dlouhodobě ignoruje pravomocná rozhodnutí soudů a vedlejšímu účastníkovi neumožňuje kontakt se synem. I přesto, že jsou stěžovatelce ukládány pokuty (naposledy usnesením okresního soudu ze dne 11. 9. 2003), stěžovatelka otci setkávání se synem znemožňuje. V rozporu tedy stojí práva stěžovatelky, práva vedlejšího účastníka jako otce a práva nezletilého dítěte. Právě nečinností obecných soudů dochází k evidentnímu zvýhodňování stěžovatelky. Spatřovat tedy v této nečinnosti či nemohoucnosti obecných soudů, které nejsou schopny s takovýmto stavem nic dělat, zásah do práva stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, je poněkud sporné. V této části shledává Ústavní soud námitky stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka spatřuje v průtazích v řízení před obecnými soudy také porušení svých základních práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se v několika nálezech vyslovil k problematice průtahů v řízení před obecnými soudy. Jedná se mj. o nález sp. zn. IV. ÚS 358/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 140, str. 303; nález sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 73, str. 117 (zde Ústavní soud uvedl, že je třeba vzít v úvahu nejen chování, resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování stěžovatele, pokud jde o jeho přístupy, a konečně půjde i o složitost samotného předmětu sporu); nález sp. zn. II. ÚS 342/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 50, str. 3. V nálezech sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 a sp. zn. I. ÚS 660/03 ze dne 19. 2. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nálezy č. 6 a č. 24, str. 35 a str. 219) také konstatoval, že pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů.
Při svém rozhodování respektuje Ústavní soud také příslušná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). ESLP hodnotil přiměřenost délky řízení v mnoha kauzách, např. v rozsudku ze dne 6. 4. 2000 ve věci Comingersoll s. a. proti Portugalsku nebo v rozsudku ze dne 15. 10. 1999 ve věci Humen proti Polsku. Podle názoru ESLP musí být přiměřenost délky řízení posuzována s přihlédnutím k okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře ESLP, především ke složitosti věci, jednání stěžovatele a jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, o co stěžovateli ve sporu šlo. Vytvořil-li tedy ESLP takovouto doktrínu, počítá s tím, že musí existovat vedle případů, kdy průtahy v řízení jsou způsobeny nesprávným postupem orgánů veřejné moci, také případy, kdy se na průtazích v řízení podílí značnou měrou sám účastník řízení (viz Humen proti Polsku, kde ESLP jednomyslně konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen).
Je zřejmé, že v projednávané věci se nejedná o jednoduchý případ. Stěžovatelka i vedlejší účastník jako účastníci řízení před obecnými soudy svými procesními úkony nepřispívají k rychlému a definitivnímu ukončení celého řízení. Ústavní soud v předchozím odstavci, s odkazem na judikaturu ESLP, uvedl, že mohou existovat situace, kdy je řízení vedeno nepřiměřeně dlouho, účastník řízení však způsobuje takové průtahy sám svou činností a není možno konstatovat, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (a tedy i čl. 38 odst. 2 Listiny); Ústavní soud byl tedy postaven před otázku, zda se v dnes projednávané věci nejedná o podobný případ.
Okresní soud ve svých vyjádřeních několikrát zmínil, že věc rozhodující soudkyně byla opakovaně v pracovní neschopnosti. Zde Ústavní soud odkazuje na svá výše zmíněná rozhodnutí, ve kterých konstatoval, že při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce nebo objektivním faktorem (nález sp. zn. I. ÚS 660/03). Bez ohledu na tyto okolnosti totiž stát nese objektivní odpovědnost za takový zásah do ústavně zaručených základních práv účastníků řízení, která jsou vedena před jím zřizovanými soudy. Případné nedostatky v organizaci soudnictví nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (viz blíže např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42, str. 35).
S přihlédnutím ke všem okolnostem případu a zejména celkové délce trvání řízení před obecnými soudy (téměř 15 let), dále pak s ohledem na podíl jednotlivých faktorů (ve výše uvedeném smyslu) působících na délku řízení, Ústavní soud konstatuje, že k neodůvodněným průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 P 114/2000 došlo. Věc nebyla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a celková délka řízení je neomluvitelná. I za situace, kdy se na průtazích v řízení podílejí jeho účastníci, musí soud, s využitím prostředků, které mu poskytují příslušné procesní předpisy, dostát svým povinnostem vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Okresní soud tak zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Každé další prodlužování sporu, které by ve standardně trvajícím řízení nemohlo představovat zásah do ústavně zaručeného základního práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů, je právě vzhledem k celkové délce trvání řízení nadále nepřípustné.
Ve výše citovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 600/03 a sp. zn. I. ÚS 660/03 Ústavní soud také zmínil, že si je vědom neefektivity svého rozhodnutí, kterým konstatuje průtahy v řízení. Vzhledem ke svému postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti a vzhledem k případné mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky však zásah do ústavně zaručených základních práv nemůže ignorovat. Ústavní soud si nízkou efektivitu svého rozhodnutí v daném případě uvědomuje, zvláště s přihlédnutím k tomu, že o průtazích v dané věci rozhodoval již před dvěma lety Výbor pro lidská práva, přesto od jeho rozhodnutí nebylo řízení pravomocně skončeno.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka požadovala zrušení části ustanovení čl. XI části jedenácté zákona č. 192/2003 Sb. znějící "a 40". Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatelka se návrhem na zrušení části ustanovení upravujícího účinnost zákona domáhá toho, aby jiné ustanovení zákona č. 192/2003 Sb., které je již platné, ale ještě nebylo účinné, mohlo nabýt účinnosti a ona je mohla v řízení před obecnými soudy aplikovat. Ustanovení, jehož zrušení stěžovatelka požaduje, však v přezkoumávané věci uplatněno nebylo. Podle §64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost, a to za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu. Tyto podmínky tedy návrh stěžovatelky nesplňuje, jedná se tedy o návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud v Ústí nad Labem průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 18 P 114/2000 zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle §82 odst. 3 písm. b) téhož zákona uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 18 P 114/2000 a aby neprodleně v této věci jednal.
Návrh na zrušení části ustanovení čl. XI části jedenácté zákona č. 192/2003 Sb. znějící "a 40" odmítl Ústavní soud jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
V souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil Ústavní soud od ústního jednání v této věci, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.
Pro upuštění od ústního jednání stanoví §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dvě podmínky, tj. souhlas účastníků a skutečnost, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. Citované ustanovení zákona v této souvislosti zmiňuje toliko účastníky řízení. Účastníci řízení, tj. stěžovatelka i Okresní soud v Ústí nad Labem, s upuštěním od ústního jednání souhlasili. Vedlejší účastník s upuštěním od ústního jednání nesouhlasil a trval na nařízení ústního jednání. Ústavní soud jeho přání nevyhověl. Pokud účastník (účastníci) řízení v konkrétním případě s upuštěním od ústního jednání souhlasí, považuje Ústavní soud za neúčelné a nehospodárné nařizovat ústní jednání v této věci jen v zájmu vedlejšího účastníka, jehož účast by k objasnění věci (průtahů v řízení před obecnými soudy) nijak nepřispěla. Předmětem řízení před Ústavním soudem je ústavní stížnost stěžovatelky na průtahy v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud návrhu stěžovatelky vyhověl a je v zájmu jak stěžovatelky, tak i vedlejšího účastníka, aby řízení před obecnými soudy nebylo dál protahováno. Upuštěním od ústního jednání v této věci nejsou tedy dotčena žádná práva vedlejšího účastníka a jeho účast, za situace, kdy účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasí, by k dalšímu objasnění věci nepřispěla.