ECLI:CZ:US:2004:2.US.199.04
sp. zn. II. ÚS 199/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 21. prosince 2004 sp. zn. II. ÚS 199/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu z 23. 1. 2004 sp. zn. 7 A 66/2002, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti z 19. 3. 2002 č. j. 72/2002-Doh, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze z 18. 9. 2001 č. j. SOP 1446/00 - exekučnímu příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníků na účtech vedených u bank pro peněžitou částku s příslušenstvím.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2004 č. j. 7 A 66/2002-30, rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. 72/2002-Doh ze dne 19. 3. 2002 a exekuční příkaz Městského soudu v Praze č. j. SOP 1446/00 ze dne 18. 9. 2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl . 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze - exekučnímu příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníků na účtech vedených u bank pro 2 050 Kč s příslušenstvím (jejichž zrušení rovněž požaduje).
V ústavní stížnosti uvádí, že jako správce konkursní podstaty úpadce firmy H., spol. s r. o., zapsal do konkursní podstaty movité věci, které byly z majetku úpadce za podivných okolností zcizeny. V incidenčním sporu, vyvolaném na základě výzvy soudu podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále též "ZKV"), bylo rozhodnutím soudu určeno, že tyto věci tvoří součást konkursní podstaty. Za těchto okolností požádal o vydání předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno s nimi nakládat. Návrhu vyhověno nebylo a stěžovatel proto podal odvolání. Proti výzvě ze dne 2. 12. 1999, kterou byl jako správce konkursní podstaty vyzván k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání, se neodvolával, neboť výše soudního poplatku byla určena v souladu se zákonem o soudních poplatcích. Poplatek však nezaplatil, neboť neměl dostatek prostředků na účtu úpadce, protože na vedení soudních sporů vynaložil prakticky veškeré prostředky ze zálohy na náklady konkursu, složené navrhovatelem dle §5 ZKV, ale předpokládal, že jej zaplatí po obdržení dalších záloh na náklady konkursního řízení od věřitelů. Dne 12. 1. 2000 zástupce konkursních věřitelů oznámil, že není další zájem nést náklady spojené se správou konkursní podstaty, a stěžovatel proto navrhl zrušení konkursu. Usnesením soudu ze dne 22. 2. 2000 č. j. 92 K 84/96-86 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 5. 2000) byl konkurs pro nedostatek majetku podle §44 odst. 1 písm. d) ZKV zrušen a usnesením soudu ze dne 12. 7. 2000 byl stěžovatel zproštěn funkce správce konkursní podstaty.
Zaplacení, resp. vymáhání zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 2 050 Kč bylo předmětem následných řízení před obecnými soudy a je i věcnou podstatou ústavní stížnosti.
Dne 18. 9. 2001 byl Městským soudem v Praze vydán exekuční příkaz adresovaný stěžovateli jako soukromé osobě, nikoliv správci konkursní podstaty, kterým bylo podle §73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, rozhodnuto o daňové exekuci. Odvolání stěžovatele bylo Ministerstvem spravedlnosti zamítnuto a Městský soud v Praze exekuoval ze soukromého účtu stěžovatele u České spořitelny jako jeho osobní pohledávku uhrazení soudního poplatku za odvolání, které podal jako správce konkursní podstaty.
Stěžovatel je přesvědčen, že povinnosti vyplývající z daňových zákonů (tj. zaplacení soudního poplatku) je povinen plnit správce konkursní podstaty v souvislosti s výkonem této funkce a jen v rozsahu, ve kterém mu to hmotný majetek a majetková práva soustředěná do konkursní podstaty umožňují. Nemůže tudíž nastat případ, kdy by byl jako fyzická osoba zavázán k úhradě daní a poplatků, které mu byly vyměřeny jako správci konkursní podstaty úpadce, s povinností tento závazek uhradit ze svých soukromých prostředků, jako by šlo o osobní závazek, který by trval navíc i po zproštění výkonu této funkce. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že správce konkursní podstaty je povinen platit v řízeních souvisejících nebo vyvolaných konkursním řízením soudní poplatky ze svého, neboť vystupuje v těchto řízeních jako zvláštní procesní subjekt, je legitimován být účastníkem před soudem, a z toho je dovozováno, že poplatek nelze považovat za pohledávku za podstatou.
Stěžovatel poukazuje na postup správních orgánů při vymáhání soudního poplatku, kdy v řízení předcházejícím vydání exekučního příkazu byl označován jako správce konkursní podstaty, avšak v témže řízení počínaje vydáním exekučního příkazu byl označován za daňového dlužníka jako soukromá osoba s uvedením soukromé adresy. Dle stěžovatele se jedná o nepřípustnou záměnu, umožněnou totožností jména a příjmení, nikoliv však právního postavení, která je v rozporu s ustanovením §73 a násl. zákona č. 337/1992 Sb.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že pokud dovodil, že stěžovatel byl poplatníkem soudního poplatku, učinil tak v mezích, které mu právní řád dovoluje, přičemž své závěry podrobně odůvodnil.
Účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání (s výjimkou Městského soudu v Praze, který se ve lhůtě nevyjádřil).
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že Nejvyšší správní soud, kterému byla žaloba stěžovatele jako neskončená věc postoupena Vrchním soudem v Praze dle §132 soudního řádu správního, přezkoumal napadené rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť se neztotožnil s názorem stěžovatele, dle kterého pohledávka vzniklá nezaplacením uvedeného soudního poplatku je pohledávkou za podstatou, a nemá tudíž charakter osobního závazku správce konkursní podstaty.
V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že správce konkursní podstaty je veřejnoprávní výkonný orgán, který pod dohledem soudu zajišťuje řádný průběh konkursu, je oprávněn a povinen svým jménem a na vlastní odpovědnost nakládat s majetkem konkursní podstaty a činit další právní úkony namísto úpadce, nikoliv však jeho jménem. Spory vede jako navrhovatel či odpůrce svým jménem ve prospěch konkursní podstaty, ač sám není nositelem hmotněprávních nároků či nositelem hmotněprávních závazků, bývá v nich označován svým jménem, příjmením, povoláním bydlištěm a funkcí (správce konkursní podstaty) a stává se ve sporech souvisejících s konkursem i poplatníkem soudního poplatku. V případě povinnosti uhradit soudní poplatek ve sporech souvisejících s konkursem nejde o hmotněprávní osobní závazek úpadce, ale hmotněprávní osobní závazek správce konkursní podstaty, který byl jako účastník řízení ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, navrhovatelem poplatného úkonu. Povinnost zaplatit soudní poplatek nezatěžuje úpadce, ale správce konkursní podstaty, a tato povinnost nezaniká ani pozdějším zrušením konkursu. Jeho výdaj je hotovým výdajem a náleží mu podle §8 odst. 3 ZKV nárok na jeho náhradu. Úkon navrhovatele spočívající v odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na uložení předběžného opatření se v době podání návrhu zpoplatňoval dle poznámky k položce 15 samostatně soudním poplatkem vybíraným dle položky 12 písm. b) sazebníku a nebyl součástí soudního poplatku za konkursní řízení dle položky 15 sazebníku. Nezaplacený soudní poplatek správce konkursní podstaty nelze proto považovat za pohledávku za podstatou ve smyslu §31 odst. 2 ZKV. Ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích je poplatníkem soudního poplatku navrhovatel úkonu. Ve vztahu k ustanovením §6, 7 a 34 zákona č. 337/1992 Sb. jde v případě §2 zákona o soudních poplatcích o speciální postavení definující poplatníka. Postavení speciálního vůči obecnému vyplývá ze vzájemného vztahu zákona o soudních poplatcích a zákona o správě daní a poplatků. Ustanovení zákona o správě daní a poplatků se užije na řízení o soudních poplatcích jen tam, kde chybí zvláštní úprava v občanském soudním řádu i v zákoně o soudních poplatcích.
Podstatou ústavní stížnosti je posouzení ústavnosti postupu soudu, který přistoupil k exekučnímu vymáhání pohledávky ze soukromého účtu fyzické osoby, která již byla funkce správce konkursní podstaty zproštěna, přičemž se jedná o pohledávku, která soudu vznikla vůči žalobci-správci konkursní podstaty v době výkonu jeho funkce.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, dle kterých byl dle tehdy platné právní úpravy správce konkursní podstaty obecně, jako navrhovatel poplatného úkonu ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, povinen uhradit ve sporech souvisejících s konkursem soudní poplatek, přičemž jeho výdaj byl hotovým výdajem a náležel mu podle §8 odst. 3 ZKV nárok na náhradu hotových výdajů. Ústavní soud však nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, dle kterého pohledávka soudu z titulu nezaplaceného soudního poplatku není pohledávkou za konkursní podstatou, neboť jen z důvodu, že správce konkursní podstaty je ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích navrhovatelem poplatného úkonu (za předpokladu, že dle tohoto ustanovení mělo být postupováno), nelze dovozovat, že se jedná o jeho osobní závazek, který je povinen v případě nedostatku finančních prostředků, ze kterých by měly být hrazeny náklady na konkursní řízení, uhradit ze svých soukromých prostředků. Je třeba vzít v úvahu, že v případech, kdy dojde k zaplacení soudního poplatku a úhradě hotových výdajů správce konkursní podstaty, je tento hotový výdaj pohledávkou za podstatou (§31 odst. 2 ZKV). Pro odlišný postup pro případ, kdy soudní poplatek uhrazen nebyl, a jedná se tak o pohledávku soudu, není důvod.
Vzhledem k tomu, že předmětem ústavní stížnosti je otázka oprávněnosti exekuce vedené na základě pravomocného usnesení, se Ústavní soud nezabýval otázkou opodstatněnosti vlastního vyměření soudního poplatku z návrhu na vydání předběžného opatření (a odvolání) podaného v rámci konkursního řízení, tj. zjištěním, zda se v tomto případě jedná o řízení s konkursem související, a proto podléhající dle položky 15 ve vazbě na položku 12 sazebníku soudních poplatků zákona o soudních poplatcích poplatkové povinnosti, či o řízení konané v jeho rámci (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu Rc 52/98. Cpjn 19/98 Sb. s. r. 98, 7, 349) poplatkové povinnosti nepodléhající.
Ústavní soud se proto zaměřil na zjištění, zda v daném případě bylo oprávněně vedeno exekuční řízení na osobní majetek fyzické osoby na základě pravomocného rozhodnutí, kterým byl soudní poplatek vyměřen správci konkursní podstaty.
Z hlediska jednoduchého práva na věc dopadají příslušná ustanovení zákona o soudních poplatcích, zákona o správě daní a poplatků a občanského soudního řádu. Pokud jde o vlastní vymáhání soudních poplatků, je nutno aplikovat ustanovení zákona o správě daní a poplatků (zejm. §1 a §73 zákona č. 337/1992 Sb.) a občanského soudního řádu (viz §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.).
Dle §6 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. se daňovým subjektem rozumí poplatník, plátce daně a právní nástupce fyzické či právnické osoby, která je jako daňový subjekt vymezena zákonem. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení se poplatníkem rozumí osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. Daňový subjekt je definován pro každou daň v příslušném zákoně, tj. v daném případě v zákoně o soudních poplatcích.
Je proto zřejmé, že pokud jde o nezaplacený soudní poplatek, je daňovým subjektem a poplatníkem ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. navrhovatel poplatného úkonu v řízení, v němž byl zpoplatňovaný návrh podán [§2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích], tj. v projednávané věci správce konkursní podstaty.
Dle §73 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. je exekučním titulem pro daňovou nebo soudní exekuci vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění daňovému dlužníku. Dle §57 odst. 1 je daňovým dlužníkem každý, kdo je podle zvláštního zákona povinen platit daň.
Dle názoru Ústavního soudu je i v řízení, kterým je nařizován výkon rozhodnutí pro nezaplacený soudní poplatek, nutné dodržet základní zásady exekučního řízení, vyplývající z ustanovení občanského soudního řádu a zákona o správě daní a poplatků, mezi něž nesporně patří, že výkon rozhodnutí lze na základě exekučního titulu (tj. v dané věci na základě pravomocného rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 12. 1999 sp. zn. Nc 1153/99) nařídit jen proti tomu, kdo má povinnost plnění (osobě povinné). Proti jinému, než kdo má podle rozhodnutí plnit, lze nařídit exekuci jen tehdy, jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost z exekučního titulu.
Uvedenému požadavku však exekuční příkaz nevyhovuje. Ústavní soud ověřil, že v usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 12. 1999 sp. zn. Nc 1153/99, kterým byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, je jako žalobce označen JUDr. R. K., P. n. 9/28, Praha 4, správce konkursní podstaty úpadce H., spol. s r. o., Ch. 2695, Praha 5, IČ ... . V exekučním příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníků na účtech vedených u bank podle §73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. je však jako dlužník označen K. J. JUDr., O. 378, Praha 5.
Jak Ústavní soud uvedl např. ve svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80; vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání dle §1 ZKV je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Konkursní řízení představuje speciální proceduru, spjatou s určitým veřejnoprávním zásahem za účelem uspořádání majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem. Obligatorní, pojmovou součástí konkursního řízení je ustavení správce konkursní podstaty (§8 ZKV). Správce konkursní podstaty přitom není účastníkem konkursního řízení; jako zvláštní procesní subjekt má však samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům, a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce. Správce konkursní podstaty je tak třeba zařadit mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, přičemž jeho úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu (viz. K. Eliáš, Konkurs. Právník, č. 2/1995, s. 123; H. Hrstková, R. Tománek, Některé základní otázky zákona o konkursu a vyrovnání. Právo a podnikání, č. 10/1994, s. 27 a násl.; Fr. Štajgr, Konkursní právo. Praha 1947, s. 71).
Dle §6 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. platí, že daňovým subjektem je také právní nástupce poplatníka (plátce). Jedná se však o nástupnictví hmotněprávní (daňové řízení se vede se subjekty vymezenými hmotněprávně), neboť řízení podle zákona o správě daní a poplatků nezná procesní nástupnictví (přistoupení, záměna účastníka). Daňovými subjekty tak mohou být pouze právní nástupci zemřelých poplatníků či plátců - viz komentář k zákonu o správě daní a poplatků, Kindl, Telecký, Válková, C. H. Beck 2002 (shodný závěr lze dovodit i z §256 občanského soudního řádu, dle kterého platí, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. Odstavec 2 citovaného ustanovení stanoví, že přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu).
V daném případě navrhovatelem a poplatníkem soudního poplatku v souvislosti s podaným odvoláním proti usnesení soudu ve věci týkající se konkursní podstaty, které podal správce konkursní podstaty, byla fyzická osoba vykonávající funkci správce konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty nelze automaticky ztotožňovat s fyzickou osobou tuto funkci vykonávající a dovozovat, že se po zproštění této funkce stává v případě exekučního řízení právním nástupcem správce konkursní podstaty Pro záměnu či právní nástupnictví povinné osoby v právním postavení veřejnoprávního orgánu s fyzickou osobou, která má v době vedení exekuce jiné právní postavení, není v zákoně opora.
Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že Městský soud v Praze při vymáhání pohledávky nepostupoval v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud (stejně jako Ministerstvo spravedlnosti) se pak při posuzování námitek stěžovatele zaměřil na postavení správce konkursní podstaty jako zvláštního procesního subjektu a dovodil, že odvolání proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření bylo podáno nikoliv jménem úpadce, ale jménem správce konkursní podstaty oprávněného činit úkony svým jménem podle zákona o konkursu a vyrovnání. Na základě této skutečnosti učinil závěr, že povinnost zaplatit soudní poplatek nezatěžuje úpadce, ale správce konkursní podstaty a že tato povinnost mu nezaniká ani pozdějším zrušením konkursu, a to aniž by v tomto směru svůj závěr blíže rozvedl. K výslovné námitce stěžovatele ohledně vedení exekuce na soukromý majetek osoby po zrušení konkursu a zproštění funkce se v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil.
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře konstatoval, že porušení některé z norem jednoduchého práva, a to v důsledku svévole anebo v důsledku přijetí jiné než ústavně konformní interpretace, zakládá dotčení na základním právu a svobodě a je důvodem pro ingerenci Ústavního soudu.
Dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci došlo postupem soudů a zejména extenzivním výkladem zákona o soudních poplatcích, zákona o správě daní a poplatků a občanského soudního řádu, pokud jde o určení osoby povinné v exekučním řízení, k interpretaci zákona, jež je v extrémním rozporu s obecně chápaným a akceptovaným smyslem aplikovaných právních předpisů. Výklad a aplikace práva tak vybočily z mezí zásad spravedlivého procesu, stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny, ve svém důsledku vedly i k porušení vlastnického práva stěžovatele.
Na základě uvedených zjištění a úvah shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou a pro porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2004 č. j. 7 A 66/2002-30, rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti č. j. 72/2002-Doh ze dne 19. 3. 2002 a exekuční příkaz Městského soudu v Praze č. j. SOP 1446/00 ze dne 18. 9. 2001 zrušil.