ECLI:CZ:US:2004:2.US.266.03
sp. zn. II. ÚS 266/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti R. S., právně zastoupeného Mgr. V. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Ntd 58/2000, a proti postupu Policie ČR, bývalého Krajského úřadu vyšetřování Hradec Králové, pracoviště Rychnov nad Kněžnou ve věci KVV-9/20-1999, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ve věci 2 KZv 9/99, a o vyslovení zákazu Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, vést hlavní líčení ve věci 28 T 43/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2003, tedy v zákonem stanovené lhůtě, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Ntd 58/2000. Tímto usnesením bylo podle §25 trestního řádu rozhodnuto o odnětí věci vedené proti obžalovaným R. S. a JUDr. M. F. Krajskému soudu v Hradci Králové a přikázání Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Návrh na odnětí věci podala jak obviněná JUDr. F., tak místopředseda Krajského soudu v Hradci Králové.
Vrchní soud oba návrhy projednal v neveřejném zasedání dne 4. 7. 2000 a rozhodl, jak je uvedeno výše. V odůvodnění usnesení uvedl, že podle §25 trestního řádu může být věc z důležitých důvodů příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem "důležité důvody" trestní řád blíže nedefinuje. Obecně se jedná o skutečnosti, které mají zásadní vliv na řádné objasnění věci, její včasné projednání a nestranné rozhodnutí. Mezi tyto skutečnosti se podle judikatury řadí i případ vyloučení všech soudců příslušného soudu. O prakticky identickou věc se jedná podle vrchního soudu i v daném případě.
Z projednávání této trestní věci byla vyloučena předsedkyně senátu krajského soudu JUDr. A. B. a místopředseda soudu, který návrh na odnětí věci podal. V návrhu uvedl, že vlastním šetřením zjistil i u řady dalších soudců trestního úseku krajského soudu obdobnou situaci, která je podle něho dána dlouholetým působením obviněné JUDr. F. jako advokátky se sídlem v Hradci Králové. Všichni předsedové senátů s ní tak dlouhodobě přicházeli do pracovního styku, někteří i mimo něj, např. při společenských akcích. Z tohoto důvodu se projednání její trestní věci Krajským soudem v Hradci Králové nejeví vhodným.
Podle odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze obsahuje spisový materiál vyjádření soudců trestního úseku (celkem 18 soudců), z nichž plyne, že znají obviněnou z jejího dlouhodobého pracovního působení, ale řada z nich i z akcí mimopracovního charakteru. Na podkladě toho většina z nich vyjádřila postoj, který by se značnou pravděpodobností vedl k jejich vyloučení podle §30 odst. 1 trestního řádu, byť o tom formálně nebylo rozhodnuto. I kdyby při maximálním úsilí bylo patrně možno sestavit senát ze soudce a přísedících, kteří by z rozhodování vyloučeni nebyli, blízké pracovní a přátelské vztahy obžalované k dalším soudcům by nutně vzbuzovaly pochybnosti o objektivitě případného rozhodnutí. V zájmu zamezení takových pochybností proto vrchní soud rozhodl o odnětí věci místně příslušnému soudu a jejímu přikázání jinému soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl bez zákonných důvodů odejmut svému zákonnému soudu. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Postup, kterým je věc odnímána a přidělována jinému soudu a tím i jinému soudci, je třeba chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty. Stěžovatel neshledal ke své osobě žádné zákonné důvody, pro které byl rozhodnutím Vrchního soudu v Praze odejmut zákonnému soudci. Proto je přesvědčen, že usnesením soudu, jímž byla věc odňata Krajskému soudu v Hradci Králové a postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ve věci nařídil hlavní líčení, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce obsažené v čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel rovněž napadá samotné sdělení obvinění ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. KVV-9/20-1999, v němž byl poučen podle §37 odst. 1 trestního řádu o možnosti zvolit si obhájce sám nebo jinou oprávněnou osobou a o tom, že jako obhájce si nemůže zvolit advokáta Jiřího Jandu, který jako bývalý jednatel S., s. r. o., musí být v trestní věci stěžovatele vyslechnut jako svědek. Tento postup byl podle názoru stěžovatele v rozporu se základní zásadou trestního řízení, a to právem na obhajobu. Postupem vyšetřovatele byl tak porušen čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy a jinými státními orgány. Vyšetřovatel ve sdělení obvinění rovněž ignoroval subjektivní stránku trestného činu, která není v záznamu o sdělení obvinění uvedena. Protože na základě tohoto obvinění byla na stěžovatele podána obžaloba, byla podána v rozporu se zákonem, a proto nemůže být před soudem projednávána, ani nařízení hlavního líčení (na 15. - 16. 5. 2003) nemá zákonný podklad. Všechny uvedené skutečnosti tak podle přesvědčení stěžovatele mají za následek porušení zásady zákonného procesu podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
V petitu ústavní stížnosti pak stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Ntd 58/2000, a vyslovení, že postupem Policie ČR, bývalého Krajského úřadu vyšetřování Hradec Králové, pracoviště Rychnov nad Kněžnou ve věci KVV-9/20-1999 a Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové ve věci 2 KZv 9/99, byl porušen zákon. Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec navrhuje stěžovatel zakázat vést hlavní líčení proti němu ve věci 28 T 43/2000.
V ústavní stížnosti učinil stěžovatel rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to na dobu do rozhodnutí o ústavní stížnosti. Tomuto návrhu nebylo Ústavním soudem vyhověno.
Vrchní soud v Praze, za nějž jedná předseda senátu JUDr. R. F., ve vyjádření ze dne 21. 10. 2003 vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost v části, v níž napadá postup soudu podle §25 trestního řádu, je zcela neopodstatněná. Postup podle §25 trestního řádu je postup zcela výjimečný a nestandardní, pro jehož použití musí být naplněny a jasně prokázány důležité důvody, mezi něž všeobecně respektovaná judikatura - viz např. R 7/1984-I - řadí odstranění pochybností o nestrannosti příslušného soudu. Právě o takový případ se jednalo v projednávané věci, kde prakticky všichni soudci trestního úseku měli k JUDr. M. F., spoluobžalované stěžovatele, takový vztah, který jim bránil ve věci nestranně rozhodnout, resp. vzbuzoval pochybnosti o jejich nestrannosti. Takový vztah by mohl, byť podvědomě, ovlivnit jejich přístup k projednávané věci buď tak, že by vzhledem k osobnímu vztahu nahlíželi na věc jmenované obžalované shovívavěji, nebo naopak, ve snaze demonstrovat svou nestrannost, by měli tendenci k přísnějšímu přístupu v porovnání s věcmi dalšími. Konečně i kdyby takovým tendencím sami nepodlehli, budilo by jakékoliv jejich rozhodnutí u veřejnosti pochybnosti, zda jimi proklamovaný vztah k obžalované neměl na jejich rozhodování vliv. Takovéto pochybnosti by vedly nejen k oslabení důvěry stran a veřejnosti v nestrannost samotného rozhodnutí, ale i k oslabení důvěry v nestrannost justice jako celku. Důvody postupu podle §25 trestního řádu se sice vázaly především k osobě spoluobžalované stěžovatele JUDr. F., ale protože jejich procesní věci spolu bezprostředně souvisely a byly projednávány společně, měly by shora označené skutečnosti shodný dopad i na řízení proti stěžovateli R. S.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, argumentace stěžovatele a po posouzení důvodů, které k cit. rozhodnutí vedly, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
V části, jež směřuje proti sdělení obvinění ze dne 12. 1. 1999 a proti podání obžaloby na stěžovatele, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako podanou po lhůtě stanovené zákonem a jako nepřípustnou (§72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudů i soudce stanoví zákon, tím je trestní řád, který stanoví příslušnost soudů v ust. §13 a násl. Průlomem do takto zákonem stanovené zásady místní příslušnosti je §25 trestního řádu o odnětí a přikázání věci, a §262 trestního řádu, který umožňuje odvolacímu soudu po zrušení rozsudku soudu I. stupně z důležitého důvodu nařídit, aby věc znovu projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.
Podle ust. §25 trestního řádu může být věc z důležitých důvodů příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. O odnětí a přikázání věci rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.
V projednávaném případě rozhodl Vrchní soud v Praze o odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové a jejímu přikázání Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Učinil tak na návrh podaný jednak místopředsedou krajského soudu, jednak na návrh obžalované JUDr. F,, na kterou byla podána společná obžaloba se stěžovatelem, a to pro trestné činy zpronevěry ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona k §248 odst. 1, 4 trestního zákona a trestný čin poškozování věřitele ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona k §256 odst 1, písm. a) odst. 4 trestního zákona.
Obžalovaná JUDr. F. namítla podjatost předsedkyně senátu JUDr. Anny Bímové, které byla věc přidělena, a byla podle §31 odst. 1 trestního řádu vyloučena z projednávání uvedené trestní věci. Obdobně se poté na dotaz místopředsedy soudu vyjádřili i všichni ostatní předsedové senátu trestního úseku.
Podle §25 trestního řádu platí, že z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Ačkoli pojem "důležité důvody" není v trestním řádu blíže specifikován, jde o průlom do ústavního principu zákonného soudu a soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Základním kritériem pro posouzení existence důležitého důvodu je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 trestního řádu a vyloučit jakékoli pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v ust. §5 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů ( platil v době rozhodování Vrchního soudu v Praze). Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je potom v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným.
Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. V tomto konkrétním případě se však Ústavní soud musel zabývat věcnou stránkou napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, byť respektoval jeho kompetenci o delegaci jinému soudu rozhodnout. Proti usnesení podle §25 trestního řádu, kterým se přímo zasahuje do ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), není totiž podle daného procesního předpisu, kterým je trestní řád, přípustná stížnost, resp. žádný opravný prostředek.
Proto se Ústavní soud musel v dané věci především zabývat oněmi důležitými důvody, které umožňují postupovat právě podle §25 trestního řádu a věc delegovat jinému soudu, byť stejného druhu a stupně. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že se sice jedná o případ výjimečný, ale že soud posoudil důležité důvody v kontextu s ostatními zásadami trestního řízení, které je bezvýjimečně nutné v průběhu trestního řízení dodržet, aby nebylo porušeno právo obžalovaných na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Právo na zákonného soudce je ústavně zaručeným právem (čl 38 odst. 1 Listiny). Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny), a při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny).
V daném případě byla věc delegována jinému soudu z důvodů, které se týkaly především spoluobžalované JUDr. F. Ve vztahu k její osobě učinil místopředseda Krajského soudu v Hradci Králové, jak sám uvedl, vlastní šetření a zjistil, že převážná část soudců trestního úseku by zřejmě vyslovila svou podjatost, pokud by jim byla její trestní věc přidělena. Uvedeným způsobem se vyslovilo celkem osmnáct soudců, vyjmenovaných v napadeném usnesení vrchního soudu. Jako důvody uvedli své pracovní styky s obžalovanou coby advokátkou v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové, někteří i styky mimopracovní, společenské. Podle názoru Ústavního soudu sice pracovní ani mimopracovní styky soudců s obžalovanou samy o sobě nemohou zakládat důvod k delegaci věci jinému soudu, mohou však za určitých okolností zakládat důvod k vyloučení soudce podle §30 odst. 1 trestního řádu. S vekou mírou pravděpodobnosti by svou podjatost postupně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu tito soudci vyslovili a Krajskému soudu v Hradci Králové by nezbylo nic jiného, než podat návrh na odnětí a přikázání věci dle §25 trestního řádu. Stalo by se tak ale s časovým odstupem, který by zpomalil celý průběh trestního řízení, probíhajícího od roku 1999, kdy bylo sděleno obvinění oběma obžalovaným. Trestní řízení by tak trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, čímž by mohlo dojít i k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Na tomto místě je vhodné zmínit skutečnost, že usnesení ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Ntd 58/2000, nebylo stěžovateli doručeno bezprostředně po jeho přijetí, nýbrž až společně s obžalobou a předvoláním k hlavnímu líčení dne 9. 4. 2003. Přitom dle podacího razítka na usnesení došlo Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec již dne 18. 7. 2000. Uvedené pochybení však nemělo žádný vliv na správnost jinak ústavně souladného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud podotýká, že z hlediska ochrany ústavně zaručeného práva na zákonného soudce je úprava odnětí a přikázání věci v trestním řádu (§25) řešena nedostatečně, neboť proti rozhodnutí soudu o odnětí a přikázání věci není přípustná stížnost a skutečnost, že rozhodoval místně nepříslušný soud není ani důvodem k podání dovolání (§265b). Přitom Ústavní soud již v několika svých rozhodnutích konstatoval, že právo na zákonného soudce je základním právem a není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným obsazením soudu, ale že součástí základního práva na zákonného soudce je dokonce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů (sp. zn. III. ÚS 29/01, sp. zn. III. ÚS 293/98, sp. zn. 200/98 a další). Takto jediným "opravným prostředkem", jímž lze nesprávné rozhodnutí o odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu zvrátit, je ústavní stížnost, což vzhledem k postavení a funkci Ústavního soudu není řešení optimální.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že všechny úvahy je na místě vnímat z hlediska ust. čl. 38 odst. 1 Listiny, které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil tak, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §25 trestního řádu je uvedena jistá výjimka. Ta je ovšem, jak zmíněno, omezena důležitými důvody, které Ústavní soud v dané věci shledal.
Protože podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo postupem Vrchního soudu v Praze k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Ntd 58/2000, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost, směřující proti sdělení obvinění ze dne 12. 1. 1999 a proti podání obžaloby na stěžovatele, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu