ECLI:CZ:US:2004:2.US.305.04
sp. zn. II. ÚS 305/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 44 To 150/2004, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2004, sp. zn. 1 Nt 110/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodu §67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 2 a 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 7, čl. 11 odst. 1 Všeobecné dekladrace lidských práv (dále jen "Deklarace"), v čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 a 3 písm. a), b), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a v čl. 5 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. a), b), čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších protokolů (dále jen "Úmluva").
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení o jeho vzetí do vazby bylo vydáno v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, především s §67 a §134.Odůvodnění postrádá základní náležitosti zejména ve vztahu k požadavkům §67 trestního řádu, a proto je nutno je považovat za nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou vyloženy žádné konkrétní okolnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě důvody pro rozhodnutí o vazbě nebyly vůbec dány. Tvrdí, že napadená rozhodnutí vycházejí z chybné interpretace zákonných ustanovení a jejich nesprávné aplikace na konkrétní případ. Pokud jde o vazební důvod útěkové vazby, soud prvního stupně jej odůvodnil hrozbou vysokého trestu a nemožností zjistit nebo ověřit stálé bydliště stěžovatele, což však nejsou konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že hodlá uprchnout nebo se skrývat v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu. Koluzní vazba byla odůvodněna pouze citací ustanovení trestního řádu, přičemž ve vztahu ke stěžovateli postrádá jakoukoliv individualizaci. Stěžovatel uvádí, že právní závěry soudu vycházejí z ničím nepodložených domněnek a spekulací. Vzetí do vazby nelze odůvodňovat ani tím, že šetření je na samém počátku a že je třeba zajistit, aby byl stěžovatel orgánům činným v trestním řízení k dispozici. V rozporu se zákonem postupoval dle názoru stěžovatele i stížnostní soud, neboť nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska splnění zákonných podmínek stanovených pro rozhodnutí o vzetí do vazby. Svým postupem porušil zásadu presumpce neviny a zcela jinak formuloval důvody, na nichž mělo být postaveno rozhodnutí o útěkové vazbě, čímž bylo stěžovateli znemožněno reagovat na tyto nově uváděné důvody v rámci opravného prostředku. Kromě toho stěžovatel poukazuje na průtahy, k nimž mělo v souvislosti s rozhodnutím o jeho vzetí do vazby dojít. Ústavní stížnost rovněž obsahuje řadu námitek směřujících proti usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení, kterým státní zástupkyně zamítla stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí.
Stěžovatel ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 11. 10. 2004, v němž poukazuje na to, že prostřednictvím svého obhájce žádal policejní orgán o uvedení závažných důvodů, pro které mu bylo odepřeno nahlédnout do kompletního spisu. Vzhledem k tomu, že tyto důvody mu sděleny nebyly, podal žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, přičemž státní zástupkyně Městského státního zastupitelství shledala postup policie správným. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem orgány činné v trestním řízení nerespektovaly jeho základní práva jako obviněného, zejména právo na obhajobu.
Z příloh ústavní stížnosti, jakož i z vyšetřovacího spisu Policie ČR, Správa hl. města Prahy, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, Ústavní soud ověřil, že stěžovatel byl shora citovaným usnesením obvodního soudu z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu vzat do vazby v důsledku obvinění pro trestný čin podvodu ve spolupachatelství podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel stížností, o níž Městský soud v Praze rozhodl tak, že ji podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl, přičemž se zcela ztotožnil s odůvodněním usnesení obvodního soudu.
Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 30. 9. 2004 plně odkázal na své rozhodnutí. Sdělil, že se námitkami stěžovatele směřujícími proti usnesení o zahájení trestního stíhání ve svém rozhodnutí podrobně zabýval. a k namítaným průtahům z jeho strany nedošlo. Spis mu byl předložen dne 4. 3. 2004 a jelikož se jednalo o obsáhlý spisový materiál, bylo možno nařídit neveřejné zasedání až na 17. 3. 2004, kdy bylo ve věci rozhodnuto. Rozhodnutí bylo vypracováno v zákonné lhůtě pěti pracovních dnů, dne 24. 3. 2004 byl spis předán do podatelny a byl nejbližším možným kurýrem dne 30. 3. 2004 doručen soudu prvního stupně, jehož věcí pak bylo další doručování. Vyjádřil přesvědčení, že ve svém rozhodnutí neporušil zásadu presumpce neviny, kterou naopak striktně respektoval. Pokud jde o polemiku stěžovatele o tom, jak si zásilky na poště vyzvedával, ve spise byly založeny podklady svědčící o opaku a byl z nich správně dovozen závěr o obavě z následků předpokládaných v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Co se týče důvodů vazby, rozhodnutí soudů obou stupňů byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi. Nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo třeba odstraňovat, neboť bylo pečlivé, přesvědčivě a podrobně odůvodněné. Závěrem uvedl, že stěžovatel byl na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 1 Nt 146/2004 ve spojení s usnesením stížnostního soudu ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 44 To 416/2004 z vazby propuštěn, a sice na základě přijetí nabídky písemného slibu obviněného dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření ze dne 18. 11. 2004 odkázal na napadené usnesení o vzetí do vazby s tím, že řádné vyjádření k ústavní stížnosti nemohl zpracovat, neboť doposud nemá k dispozici písemné vyhotovení uvedeného usnesení ani spisový materiál, který byl dne 28. 4. 2004 zaslán Ministerstvu spravedlnosti ČR.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce omezení osobní svobody vazbou se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil. Konstatoval, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, resp. státního zástupce, kteří při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (III. ÚS 18/96). K naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování, přičemž tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout na všechny vazební důvody (např. I. ÚS 62/96, IV. ÚS 178/01).
V posuzované věci Ústavní soud shledal, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů o důvodech útěkové a koluzní vazby neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Pokud jde o vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů velmi podrobně rozvedly konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul. K těmto závěrům je vedlo jednak jednání stěžovatele v souvislosti s doručováním zásilky obsahující usnesení o zahájení trestního stíhání na adresu jeho trvalého bydliště a se zjišťováním a ověřováním jeho stálého bydliště ze strany orgánů činných v trestním řízení, jednak skutečnost, že mu vzhledem k vysokému stupni nebezpečnosti činu pro společnost a dané právní kvalifikaci reálně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody.
Rovněž v případě vazby koluzní nelze argumentaci obecných soudů z hlediska ústavněprávního nic vytknout. V odůvodnění svých rozhodnutí vycházely z toho, že objasňování trestné činnosti, pro níž je stěžovatel stíhán s dalšími spoluobviněnými, je velmi složité, přičemž za účelem zjištění podstatných okolností rozvedených v napadených usneseních je třeba vyslechnout všechny obviněné a řadu svědků, z čehož u stěžovatele vyplývá obava z jednání předvídaného v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal i na situaci, která nastala v případě svědkyně Š., která při výslechu jednoznačně vypovídala v neprospěch obviněných, a následným dopisem výpověď odvolala s tím, že smyslem koluzní vazby je právě takovým situacím předejít.
Z uvedeného je patrno, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele vzetím do vazby jsou v odůvodněních napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány. Námitce stěžovatele, že usnesení soudů obou stupňů postrádají řádná odůvodnění by tedy bylo možno přisvědčit jen tehdy, pokud by rozhodnutí obsahovala jen povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (např. IV. ÚS 137/2000).
Argument stěžovatele ohledně porušení zásady presumpce neviny rovněž nelze akceptovat. Jak již Ústavní soud ve své předchozí judikatuře uvedl, vazba je institutem zajišťovacím. Představuje nezbytné omezení osobní svobody, jehož smyslem je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnit toto řízení a zabránit tak tomu, aby bylo dosažení jeho účelu zmařeno nebo ztíženo. Uvalení vazby či její trvání nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného, rozhodnutí o vazbě tedy nepředjímá rozhodnutí o meritu věci a nemůže se tak ani dotknout ve stěžovatelově případě zpochybnění principu presumpce neviny (např. IV. ÚS 43/2000). Rovněž tvrzení, že stížnostní soud zcela jinak formuloval důvody, na nichž mělo být postaveno rozhodnutí o útěkové vazbě stěžovatele, se jeví jako účelové. Stížnostní soud se u uvedeného důvodu vazby ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž reagoval na stížnostní námitky stěžovatele, které ostatně opakuje i v ústavní stížnosti.
Pokud jde o stěžovatelem namítané průtahy, Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž je-li námitka průtahů, byť by byla důvodná, vznášena za stavu, kdy je již dané řízení pravomocně skončeno, nezakládalo by to samo o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadeného rozhodnutí, když jiným prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv Ústavní soud nedisponuje, pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (např. III. ÚS 70/97, IV. ÚS 379/01, IV. ÚS 202/02). Taková situace však v projednávané věci nenastala.
V části směřující proti rozhodnutím týkajícím se zahájení trestního stíhání stěžovatele potom nezbývá než odkázat na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 283/04, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím. K námitce nemožnosti nahlédnout do spisu Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť tato otázka s ústavností napadených usnesení nesouvisí. Přitom pokud jde o možnost omezení, resp. odepření práva nahlížet do spisů v přípravném řízení, odkazuje Ústavní soud stěžovatele na své závěry vyslovené v nálezu ze dne 17. června 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými usneseními Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 nebyla porušena shora uvedená ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu