ECLI:CZ:US:2004:2.US.346.04
sp. zn. II. ÚS 346/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti V., a.s., zastoupené JUDr. J. S., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2001, č.j. 61 C 106/98-147, Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2003, č.j. 16 Co 202/2002-176 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.4. 2004, č.j. 21 Cdo 2380/2003-195, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů obou stupňů, kterými bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 19. 2. 1998 z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je neplatná, neboť ze strany zaměstnavatele (stěžovatelky) nebyla splněna nabídková povinnost dle §46 odst. 2 zákoníku práce. Ústavní stížností rovněž napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí, kterým by byla řešena otázka zásadního právního významu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že po celou dobu řízení u obecných soudů tvrdila, že v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni nebylo ve společnosti vhodné pracovní místo, které by jí mohlo být nabídnuto ve smyslu §46 odst. 2 zákoníku práce. Ačkoliv k prokázání této skutečnosti navrhla výslech svědka Ing. B., jehož výslech byl pro posouzení otázky nabídky jiného místa před podáním výpovědi podstatný, soud návrhu na provedení důkazu nevyhověl. Postavil se na stanovisko, že pro žalobkyni bylo volné místo asistentky na útvaru 013.00 funkce č. 0219 (u Ing. B.), aniž se zabýval tím, zda žalobkyně splňuje požadavek na znalost anglického, případně německého jazyka a dále uvedl, že mohla zastávat místo sekretářky. Krajskému soudu, který převzal skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně, vytýká, že tvrzení stěžovatelky o tom, že žalobkyně nebyla schopna psát na stroji podle diktátu a psát korespondenci v cizím jazyce, shledal jako účelové a nesouhlasí s názorem, že žalobkyně se průpravou mohla naučit psát rychleji. Soud neprovedl výslech svědka k prokázání potřebných předpokladů pro výkon funkce a k potvrzení, že funkce byla obsazena jinou pracovnicí, která se v rámci restrukturalizace stala nadbytečnou.
Dle stěžovatelky soudy blíže nezkoumaly a neobjasnily otázku požadavků a předpokladů pro výkon prací, které měla stěžovatelka žalobkyni nabídnout, neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy, předpoklady a požadavky pro výkon určité funkce si hodnotily samy, bez dalšího objasnění ze strany stěžovatelky. Nevzaly v úvahu, že v organizaci probíhala rozsáhlá restrukturalizace, mající za následek ukončení pracovního poměru se stovkami pracovníků.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že svědka Ing. B. nevyslechl z jiných důvodů než soud prvního stupně, a to proto, že jak vyplynulo z provedeného řízení se svědek měl vyjadřovat k místu asistentky v útvaru 013.00 funkce č. 0219, krajský soud však dospěl k závěru, že žalobkyni mělo být nabídnuto i volné místo sekretářky v útvaru 400.50, č. profese 0201. Považoval za nepochybné, že vzhledem ke svému vzdělání byla žalobkyně schopná zastávat místo sekretářky, na nějž nejsou kladeny zvláštní požadavky a odbornější práce prováděli referenti asistenti. Skutečnost, že ve společnosti probíhala rozsáhlá restrukturalizace, neznamená, že při rozvázání pracovního poměru není třeba dodržovat zákoník práce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 61 C 106/98, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s provedením a hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžejním argumentem ústavní stížnosti je námitka ohledně neprovedení důkazu výslechem svědka, navrhovaného stěžovatelkou. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ústavní soud ověřil, že nalézací soud provedl ve věci podrobné a důkladné dokazování výslechem svědků a listinnými důkazy, včetně přehledů volných pracovních míst v organizaci, na jejichž základě mohl byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelce, která zastávala funkci specialistky pro personální a sociální činnost, byla dne 19. 2. 1998 s ohledem na organizační změny dána výpověď z pracovního poměru dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. V řízení vyšlo najevo, že v organizaci byl k dispozici přehled volných pracovních míst, přičemž stěžovatelka neprokázala, že by některé z volných míst žalobkyni nabídla a žalobkyně konkrétní místo odmítla nebo se odmítla podrobit předchozí průpravě. Žalobkyně přitom písemně projevila zájem o dvě konkrétní asistentská místa a byla ochotna přijmout i místo s nižší kvalifikací. Stěžovatelka setrvala na stanovisku, že žádné z míst, které by žalobkyně v případě nabídky byla ochotna vykonávat, pro ni vhodné nebylo, v některých případech i proto, že se jednalo o místa odpovídající středoškolské kvalifikaci (žalobkyně je absolventkou vysoké školy). Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni mělo být nabídnuto místo asistentky v útvaru 013.00 funkce č. 0219, kde bylo požadováno střední vzdělání a znalost anglického, případně německého jazyka bez stanovení úrovně znalostí a odbornosti středního vzdělání. Dále konstatoval, že žalobkyně by byla schopná zastávat i zbývající, jí označená méně kvalifikovaná místa, například sekretářek, kde zvláštní požadavky nebyly shledány.
Soud prvého stupně v odůvodnění uvedl, že upustil od výslechu stěžovatelkou navrhovaného svědka Ing. B., který se k soudu opakovaně nedostavil, a který se měl vyjádřit k rozdílnosti údajů ohledně volného místa v útvaru, jehož byl vedoucím, v přehledu volných míst ze dne 17. 2. 1998 a ze dne 25. 2. 1998 a k tomu, zda se žalobkyně telefonicky zajímala o místo v jeho útvaru, neboť žalobkyně jeho výslech, s ohledem na protokol Policie ve kterém se vyjádřil, že si ohledně uvedených skutečností na nic nevzpomíná, zpochybňovala. Dle soudu bylo z údajů v přehledu volných míst dostatečně zřejmé, jaké požadavky jsou na místo v útvaru 013.00 funkce č. 0219 kladeny, i to, že se jednalo o nově zřizované místo, které mohla žalobkyně zastávat.
Krajský soud v odůvodnění uvedl, že nesouhlasí s důvodem odmítnutí výslechu Ing. B., spočívajícím v jeho zpochybnění ze strany žalobkyně, avšak nepřistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť mimo místo v útvaru Ing. B. mohlo být žalobkyni nabídnuto i jiné volné místo. Konkrétně uvedl místo v útvaru 400.00, č. profese 0201 - sekretářka, s požadavkem vzdělání ÚSO ekonomické, s uvažovaným nástupem od 1. 2. 1998, které bylo jinou pracovnicí obsazeno až 1. 3. 1998. Vzhledem k tomu že žalobkyně je absolventkou vysoké školy ekonomické a nesporně je schopna psát na stroji nebo počítači, soud dospěl k závěru, že mohla uvedené místo zastávat. Nabídková povinnost dle ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zákoníku práce znamená, že je nutno pracovníkovi nabídnout místo, které je schopen zastávat po předchozí průpravě, přičemž v případě žalobkyně bylo zřejmé, že v rámci průpravy je možné se naučit psát rychleji.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, opravňující zásah Ústavního soudu pak lze vymezit případy důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
V projednávané věci nebylo namítáno (ani zjištěno), že by šlo o případ důkazů získaných v rozporu s procesními předpisy.
Pokud jde o námitku, že nebylo vyhověno návrhu na výslech svědka Ing. B., Ústavní soud uvádí, že je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně jak dokazování doplnit, a provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Povinností soudu pochopitelně je o vznesených návrzích nejen rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní a některý důkaz "opomene", zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami Listiny a Ústavy. V projednávané věci se však nejedná o tzv. opomenutý důkaz, který by založil nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť soud prvého stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakého důvodu od jeho provedení upustil. Rovněž krajský soud, který v plném rozsahu nepřijal důvody vedoucí soud prvého stupně k zamítnutí důkazu, v odůvodnění uvedl, z jakých důvodů ani on nepovažoval za nutné trvat na výslechu svědka (zjištění o nesplnění nabídkové povinnosti bylo podloženo jinými důkazy).
Ústavní soud zdůrazňuje, že právní závěry soudů o nesplnění nabídkové povinnosti nebyly založeny jen na tvrzení, že žalobkyni nebylo nabídnuto volné místo v útvaru Ing. B., které by mohlo být, jak namítá stěžovatelka, výslechem jmenovaného vyvráceno, ale na tvrzení, že ve vztahu k žalobkyni nebyla nabídková povinnost splněna, ačkoliv organizace měla k dispozici volná místa, která by mohla s ohledem na svou kvalifikaci zastávat (přičemž se nejednalo jen o místo, k jehož vhodnosti se mohl svědek vyjádřit). Porušení zásad týkajících se provádění dokazování, vyplývajících z ustanovení čl. 36 Listiny a vyjádřených v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, nelze spatřovat v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z důkazů provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
Pokud jde o provedené hodnocení důkazů, Ústavní soud shodně jako ve své dosavadní judikatuře konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani pokud by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Z obsahu spisu a odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly, ve věci bylo provedeno důkladné dokazování umožňující přijmout meritorní rozhodnutí ve věci a rovněž v procesu dokazování nebylo shledáno pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Provedené hodnocení důkazů proto nelze označit jako hodnocení svévolné. Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž v souladu s ust. §157 o.s.ř. řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právní závěry soudů, dle kterých stěžovatelka nesplnila nabídkovou povinnost dle §46 odst. 2 písm. a) zákoníku práce, protože nenabídla žalobkyni místo, na které je vyžadována o stupeň nižší kvalifikace, ačkoliv takové volné místo v organizaci ke dni doručení výpovědi bylo, tedy nesplnila hmotněprávní podmínku platnosti výpovědi, ani nelze považovat za právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Pouze z tohoto důvodu by bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu.
Právo na soudní ochranu chráněné v čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud se věcí meritorně nezabýval, ale pouze deklaroval nepřípustnost podaného dovolání, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. Konečně námitky stěžovatelky proti právnímu závěru Nejvyššího soudu o tom, že v daném případě nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ani nesměřují.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUD. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu