ECLI:CZ:US:2004:2.US.522.04
sp. zn. II. ÚS 522/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. S., zastoupené JUDr. Z. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 44 To 503/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 44 To 629/2004, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. Nt 847/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 44 To 503/2004, v části, jíž byla stížnost stěžovatelky zamítnuta, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 44 To 629/2004, v části, jíž se žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu zamítá, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. Nt 847/2004, v části, týkající se stěžovatelky, a to s odkazem na údajné porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Nt 847/2004, a přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující:
Usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 6. 2004, čj. ČTS: ÚOOZ-28/V7-2004, bylo zahájeno trestní stíhání několika v rozhodnutí specifikovaných obviněných, mezi nimi i stěžovatelky, pro trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d) a odst. 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. z."), a účast na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. z.
Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným usnesením ze dne 24. 6. 2004, čj. Nt 847/2004-II-75, vzal mimo jiné do vazby stěžovatelku (vedle dalších spoluobviněných) z důvodů, uvedených v §67 písm. b) a c) zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "tr. ř."). Z odůvodnění plyne, že spolu s A. R. jako manažeři firmy E. B., s.r.o., zajišťovali organizaci cest řidičů, tzv. hostesek a modelek na základě pokynů obchodníků firmy E. S. a ředitele firmy E. B., s.r.o., K. a obchodnice K. Dále měli zajišťovat ubytování hostesek a modelek v sídle firmy, vedli jejich menstruační kalendář, inkasovali od nich peníze získané prostitucí a odevzdávali je řediteli firmy. V odůvodnění rozhodnutí se dále uvádí, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky uvedených trestných činů a je důvodné podezření, že jej spáchali dále jmenovaní obvinění, mezi nimi i stěžovatelka. Soudce dopěl k závěru, že návrh státního zástupce na uvalení koluzní vazby podle §67 písm. b) tr. ř. je důvodný, neboť všichni obvinění věděli, v čem spočívá podstata činnosti firmy, tedy organizování prostituce pro zahraniční klienty. Shledal existenci důvodné obavy, že by se obvinění mohli mezi sebou domlouvat, a mařit tak objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání. Mohli by též ve svůj prospěch ovlivňovat tzv. hostesky a modelky. Důvody vazby předstižné podle ustanovení §67 písm. c) tr. ř. byly shledány pouze u některých obviněných, mimo jiné však i u stěžovatelky. Existuje totiž důvodná obava, že i přes zánik firmy E. B. by mohli v trestné činnosti pokračovat. Tento poznatek vyplývá zejména z vyhodnocených odposlechů mobilních telefonů. Je zřejmé, že původní firma měla ve své činnosti pokračovat pod jiným názvem.
Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka spolu s dalšími obviněnými stížností. Městský soud v Praze ji usnesením ze dne 4. 8. 2004, čj. 44 To 503/2004-119, zamítl. Předznamenal, že všichni obvinění jsou stíháni za závažnou vysoce společensky nebezpečnou trestnou činnost. Pokud obvinění namítali, že se trestné činnosti nedopustili, označil tato jejich tvrzení soud za způsob obhajoby, který bude v průběhu dalšího řízení prověřen. Soud však zastává názor, že jsou stíháni důvodně. Odkázal přitom na provedené záznamy o odposleších telefonních hovorů a dosavadní úkony provedené ve věci, zejména výslechy některých dívek, které byly za účelem prostituce do společnosti získány a na tuto činnost vysílány do zahraničí, a důkazy opatřené na internetu. Stížnostní soud také neshledal, že by soud prvého stupně rozhodoval paušálně. Naopak, podle jeho názoru soud prvého stupně pečlivě rozlišil vazební důvody u všech jednotlivých obviněných. Pokud jde o vazbu předstižnou, o obavě z pokračování trestní činnosti svědčí podle soudu zejména motivace trestné činnosti, její lukrativnost, vysoké zisky, doba páchání trestné činnosti, způsob jejího provedení, profesionalita. Pokud jde o důvody koluzní vazby, konstatoval stížnostní soud, že jednání všech obviněných v rámci stíhané trestné činnosti bylo vzájemně propojeno. Jejich výpovědi se co do detailu liší. Nebyly vyslechnuty všechny dívky, které měly být na prostituci zjednávány, resp. pokud již vyslechnuty byly a jejich výpovědi obviněné neusvědčují, nelze z toho dovodit, že by obvinění nekontaktovali zbývající osoby tak, aby i zbývající výpovědi vyzněly v jejich prospěch. Také obava, že by se obvinění na svobodě vzájemně domlouvali a ovlivňovali, byla dovozena správně a v souladu se zákonem. Stížnostní soud nesouhlasil ani s námitkou, že by rozhodnutí soudu prvého stupně bylo obecné a nekonkrétní.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 8. 2004, sp. zn. Nt 858/2004, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu a soud současně podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal nabídku písemného slibu stěžovatelky jako náhradu vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 44 To 629/2004, podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedené usnesení zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu zamítá s tím, že u ní trvá důvod vazby dle §67 písm. b) tr. ř., zatímco důvod vazby dle §67 písm. c) tr. ř. u ní pominul. Své rozhodnutí opřel především o skutečnost, že dosud nebyli vyslechnuti všichni svědci, zejm. tzv. hostesky, přičemž stěžovatelka měla přístup k jejich osobním údajům, a protože jejich výpovědi mohou být důležité pro posouzení viny, je dána obava, že na ně bude působit. Nadále též trvá obava z domlouvání se se spoluobviněnými. Na straně druhé však soud souhlasil se stěžovatelkou, pokud jde o existenci důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Tento důvod nebyl soudem prvého stupně přesvědčivě odůvodněn a jeho závěry nemají oporu v konkrétních skutečnostech. Souhlasil, že se se stěžovatelkou pro další činnost nově založené firmy již nepočítalo. Za situace, kdy hlavní osoby, které měly ve firmě trestnou činnost řídit a organizovat, byly vzaty do vazby, nelze považovat obavu, že by stěžovatelka v jednání pokračovala, za dostatečně reálnou a opodstatněnou. Soud uvěřil též tvrzení stěžovatelky, že si hledala jiné zaměstnání.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že oba soudy měly dospět k závěru, že se stěžovatelka jednání, jež je jí kladeno za vinu, nedopustila. Žádný z dosud vyslechnutých svědků nevypověděl nic, co by takové jednání prokazovalo, ba naopak potvrzovali, že vykonávala pouze svou práci asistentky a nikdy nečinila nic z toho, z čeho byla posléze obviněna. To však soudy pominuly i přesto, že prokázala, že práci manažerky nevykonávala a neúčastnila se jednání, z něhož byla obviněna. Nesouhlasí se závěry o důvodnosti koluzní vazby, neboť neexistuje rozumný důvod domnívat se, že by další dosud nevyslechnutí svědci mohli vypovědět něco jiného, než co dříve vypovědělo více než 20 svědků a ostatní obvinění. I pokud by se tak stalo, svědčilo by to spíše pro závěr, že předchozí svědectví byla výsledkem křivé výpovědi. Je přitom absurdní, aby orgány činné v trestním řízení pracovaly s presumpcí křivé výpovědi části vyslechnutých svědků. Stěžovatelka se domnívá, že orgány činné v trestním řízení vědí, že žádnou z činností jí kladených za vinu nevykonávala. Její vinu spatřují v jiných skutkových okolnostech, než pro které byla obviněna a vzata do vazby, přičemž nepovažují za nutné uvést do souladu formální znění obvinění s tím, z čeho ji skutečně podezírají, s patřičnými důsledky. Svým postupem maří možnost stěžovatelky realizovat její právo účinně se hájit. Upozorňuje též, že odposlechy telekomunikačního provozu, o něž se mimo jiné opíralo i odůvodnění vazby stěžovatelky, byly zmiňovány vždy jen obecně ve vztahu ke všem obviněným. Obhájce stěžovatelky zjistil, že záznamy odposlechu komunikačního provozu ani protokoly o nich se v trestním spisu nenacházejí, ačkoliv povinnost založit je do spisu vyplývá podle názoru stěžovatelky z ustanovení §88 tr. ř. Z toho stěžovatelka dovozuje, že důkaz takovými záznamy dosud nebyl proveden a při rozhodování o vazbě se k nim nemělo přihlížet. Navíc je při uvedeném postupu zcela vyloučeno, aby se stěžovatelka mohla účinně bránit proti údajným konkrétně neuvedeným skutečnostem, na jejichž základě bylo hrubě zasaženo do jejího základního práva. Nedomnívá se totiž, že by bylo podle ustanovení §88 tr. ř. možné založit příslušné protokoly do spisu kdykoli, ale obdobně jako u jiných protokolů je nutné tak učinit ihned po provedení úkonu. Z odposlechů mělo vyplývat, že stěžovatelka měla mít záměr pokračovat po ukončení činnosti společnosti E. B. v obdobném jednání pod jiným názvem firmy s tzv. "královnami", tj. zkušenými a u zákazníků oblíbenými ženami. K tomu by však firma stěží potřebovala stěžovatelku, která, jak zjistil i sám soud, kromě běžné administrativy získávala první kontakty s novými zájemkyněmi o práci hostesek, což "královny" být nemohly. Upozorňuje však, že jí nebylo umožněno se s příslušnými záznamy seznámit, a nemá tak reálnou možnost se proti závěrům uvedeného typu hájit. Upozorňuje též na nepravdivé tvrzení soudu prvého stupně, dle něhož stěžovatelka pro firmu E. B. pracovala až do okamžiku, kdy byla vzata do vazby. V E. B. přestala pracovat dne 20. 5. 2004 a zadržena byla o více než měsíc později. Podáním ze dne 23. 9. 2004 rozšířila stěžovatelka svou ústavní stížnost také na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 44 To 629/2004. Tomu vytýká, že sice správně potvrdil argumenty, udávané stěžovatelkou ve vztahu k důvodnosti vazby předstižné, nesprávně však rozhodl, že tento vazební důvod pouze pominul, což evokuje představu, že dříve dán byl, a že tedy do doby jeho pominutí byla stěžovatelka držena ve vazbě po právu. K důvodům vazby koluzní ve světle uvedeného rozhodnutí stěžovatelka dodává, že napadená rozhodnutí neobsahují argumentaci konkrétním jednáním stěžovatelky, dle níž by mohla existovat obava, že bude mařit trestní řízení. Ze samotného faktu, že doposud nebyly vyslechnuty všechny svědkyně, bez dalšího taková obava neplyne. Pokud ano, pak by byl uvedený důvod vazby dán prakticky ve všech trestních řízeních, neboť dokazování výslechem svědků je běžným standardem. Připomíná, že dosavadní svědecké výpovědi vyznívají tak, že svědkyně stěžovatelku buď neznají nebo s ní přišly do styku pouze při prvních kontaktech s E. B., při nichž nepadly zmínky o možnosti nabízení sexuálních služeb. Není rozumný důvod domnívat se, že vypovědělo-li takto více než 30 svědků, může některý z dalších svědků vypovědět něco jiného, a že by jej tedy stěžovatelka měla důvod ovlivňovat. Pokud jde o tvrzení soudu, že nadále trvá obava z domlouvání se spoluobviněnými, tento svůj závěr soud neopřel o žádnou konkrétní skutečnost. Stěžovatelka konečně též tvrdí, že ze všech důkazů vyplývá, že se nedopustila jednání, z něhož byla obviněna, a že v E. B. vykonávala práci zcela jinou. Uvedené skutečnosti orgány činné v trestním řízení včetně městského soudu zamlčují. Podle jejího názoru tak není naplněn požadavek ustanovení §67 tr. ř., dle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Do vazby tedy neměla být vzata.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 3, aby se k projednávané ústavní stížnosti včetně jejího doplnění vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná zamítnuta. Upozornil též, že dne 22. 9. 2004 uplynula stěžovatelce 3 měsíční lhůta trvání důvodu vazby dle §67 písm. b) tr. ř. a stěžovatelka byla proto z vazby propuštěna.
Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření nejprve rozebral okolnosti projednávaného případu. K ústavní stížnosti pak podotýká, že nelze souhlasit s argumentem, dle něhož soudce neměl dostatek podkladů k rozhodnutí o omezení svobody. Připouští, že stěžovatelka nebyla manažerkou firmy, nicméně připomíná, že stěžovatelka o činnosti firmy věděla, byla její základním článkem při zajišťování zájemkyň o činnost luxusních prostitutek a v případě nepřítomnosti manažerů firmy se podílela na zajišťování potřebných podkladů pro činnost prostitutek do zahraničí za klienty. Podle jeho názoru je rozhodnutí dostatečně konkrétní, aby nemohlo dojít k záměně s jiným skutkem a rovněž tak sdělení obvinění vyšetřovatelem je dostatečně konkrétní, přičemž lze předpokládat, že po výslechu svědků a spoluobviněných bude ještě podrobněji skutek u jednotlivých obviněných popsán.
Ústavní soud především připomíná, že ve své rozhodovací činnosti vyznává zásadu subsidiarity, z níž např. vyvozuje, že mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat usnesení o zahájení trestního stíhání, protože v dalším průběhu trestního řízení existuje dostatek prostředků vedoucích k dosažení náležité ochrany práv obviněného bez toho, aby Ústavní soud musel zasahovat. Judikatura Ústavního soudu se proto staví zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, především v jeho samotném počátku, a výjimku připouští pouze v případech, kdy je zahájení trestního stíhání spojeno s dalšími zásahy do lidských práv a základních svobod vysoké intenzity jako např. zadržení, vzetí do vazby, otevření zásilek apod. Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, což v souzené věci Ústavní soud neshledal (srov. kupř. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997).
Uvalení vazby představuje závažný zásah do osobní svobody jednotlivce, a proto článek 8 odst. 2 Listiny striktně setrvává na zákazu zbavení svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon.
Podle ustanovení §67 písm. b) a c) tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Stěžovatelka primárně zpochybňuje, že by dosud zjištěné okolnosti nasvědčovaly tomu, že existují zřejmé důvody k podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, spáchala právě ona. Takové zřejmé důvody podezření ovšem zjevně existují. Byť se neprokázalo prvotní tvrzení, že stěžovatelka vystupovala ve firmě E. B., s.r.o., jako manažerka, je zjevné, že stěžovatelka spolupracovala se skupinou osob s vnitřní organizační strukturou, zjevně založenou za účelem zajištění prostituce a vykonávala pro ně administrativní práce včetně zajišťování prvních kontaktů s tzv. hosteskami. V dané fázi řízení je rozhodující, že jsou zřejmé důvody k podezření, že trestný čin, pro něž se vede trestní řízení, spáchal obviněný. Závěr obecných soudů, že takové důvody v případě stěžovatelky existují, nelze v souvislostech projednávaného případu považovat za vybočující z mezí ústavnosti. Jak správně podotkl stížnostní soud, pokud obvinění namítají, že se stíhané trestné činnosti nedopustili, jedná se o způsob jejich obhajoby, která bude nepochybně v průběhu dalšího řízení prověřena.
Ustanovení §67 písm. b) trestního řádu pro vzetí do vazby předpokládá existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 62/96). Zmíněnou objektivní konstelaci je možno spatřovat v charakteru stíhané trestné činnosti, především se zřetelem na předmět trestné činnosti - obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku a účasti na zločinném spolčení. Právě tuto objektivní konstelaci představovanou povahou trestné činnosti vzaly obecné soudy mezi jiným do úvahy při rozhodování o uvalení vazby, když připomněly vedle vysoké nebezpečnosti uvedené činnosti i její motivaci, vysoké zisky, způsob jejího provádění, vysokou profesionalitu, s níž byla páchána, a taktéž profesionální zázemí. Je současně třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možno požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude koluzně jednat, nebude-li vzat do vazby, nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatelky existují obavy, že bude koluzně jednat. Takové hodnocení přísluší obecným soudům. Ústavní soud však s přihlédnutím ke shora uvedenému usuzuje, že obecné soudy svůj závěr o existenci důvodů koluzní vazby řádně, přiměřeně, přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto usnesení uvedených v §134 odst. 2 tr. řádu obstojí. V jejich postupu proto nelze shledávat nic protiústavního. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř. ve výroku napadených rozhodnutí obecných soudů, a to, jaké skutečnosti vedly obecné soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti. Nelze též opomenout skutečnost, že stěžovatelka již byla z vazby propuštěna, neboť uplynula 3 měsíční lhůta trvání uvedeného důvodu vazby.
Je skutečností, že o důvodnosti vazby předstižné lze mít pochyby, což připustil i Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 44 To 629/2004, byť s ohledem na fázi rozhodování, kdy nepřezkoumával rozhodnutí soudu prvého stupně o vzetí do vazby, ale rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu, logicky nemohl konstatovat, že uvedený důvod nebyl naplněn od počátku. Závěry soudu v uvedeném rozhodnutí v zásadě korespondují s argumentací stěžovatelky a Ústavní soud je zohlednil. Vzal však též na vědomí informaci, že další trvání vazby pro tento důvod bylo zrušeno ještě během trvání vazby koluzní, kterou, jak výše uvedeno, shledal Ústavní soud odůvodněnou. I pokud by tedy Ústavní soud shledal námitky stěžovatelky v této části důvodnými, tato skutečnost by ústavnost omezení svobody stěžovatelky neovlivnila (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 451/03).
Ústavní soud konečně ani neshledal, že by k zásahu do práv stěžovatelky mohlo dojít v důsledku toho, že protokoly o záznamech telekomunikačního provozu nebyly založeny do spisu ihned po provedení příslušného úkonu, jak tvrdí stěžovatelka. Důkaz takovými záznamy dosud nebyl proveden a orgány činné v trestním řízení by k nim při rozhodování o vazbě neměly přihlížet. Vrchní státní zastupitelství podle tvrzení stěžovatelky v této okolnosti porušení zákona neshledalo s tím, že postačí, aby důkaz těmito záznamy byl součástí spisu až v okamžiku jeho předložení po skončení vyšetřování. Podle názoru stěžovatelky lze z povahy věci předpokládat obdobný názor i u obou soudů.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že záznamy o odposleších součástí trestního spisu byly (srov. str. 3 rozhodnutí soudu prvého stupně). Konečně oba soudy na ně ve svých rozhodnutích též odkazovaly. Jako pravděpodobnější se tak jeví závěr, že stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, pouze nebylo umožněno do nich v dané fázi řízení nahlédnout. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda takovým postupem v souvislostech projednávaného případu mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Připomíná, že ve své judikatuře již dříve konstatoval, že zásada rovnosti zbraní, na niž se stěžovatelka též odvolává, platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatní se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazuje v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a trestu. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 239/04). V projednávaném případě není z napadených rozhodnutí zřejmé, z jakých důvodů nebylo stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci umožněno v průběhu řízení do rozhodnutí stížnostního soudu o vzetí do vazby do záznamů telekomunikačního provozu (protokolů o nich) nahlédnout. Ústavní soud však vycházel analogicky z již citovaného rozhodnutí a je nucen konstatovat, že uvedená skutečnost nemohla zasáhnout do ústavních práv stěžovatelky. Zohlednil přitom ustanovení §65 odst. 2, věta prvá, tr. ř., dle něhož může v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů a spolu s tím ostatní práva uvedená v odstavci 1 uvedeného ustanovení ze závažných důvodů odepřít. Jak zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu, sp. zn. III. ÚS 239/04, "možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení." Obecně lze konstatovat, že zajištění důkazů u trestných činů v oblasti týkající se obchodování s lidmi a prostituce je mimořádně komplikované, mj. vzhledem ke snadné ovlivnitelnosti poškozených ze strany pachatelů a nízké věrohodnosti výpovědí některých poškozených a svědků. V posuzovaném případě byla navíc stíhaná trestná činnost páchána organizovaně. Ústavní soud poukazuje také na svou ustálenou judikaturu, v níž mimo jiné konstatuje, že "státnímu zastupitelství ... nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku; proto také po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry (cíle)" (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 511/02). Vzhledem k charakteru trestné činnosti, o niž v projednávaném případě jde, lze dovodit, jaké důvody vedly orgány činné v trestním řízení k tomu, že přístup k uvedeným záznamům v dané fázi řízení neumožnily. Za daných okolností pak takový postup nelze označit vybočujícím z mezí ústavnosti.
Ústavní soud nezpochybňuje právo stěžovatelky, aby jí jakožto obviněné, resp. jejímu právnímu zástupci, byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k její obhajobě. Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby postupem podle §77 tr. ř. je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Ústavní soud se domnívá, že rozsah skutečností, s nimiž byla stěžovatelka seznámena, jakožto se skutečnostmi odůvodňující její vzetí do vazby, byl dostatečný pro to, aby mohla realizovat své právo na soudní ochranu, které tedy nebylo dotčeno.
Ústavní soud tak shledal, že k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny ani čl. 5 odst. 1 či 2 Úmluvy v projednávaném případě nedošlo. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu