ECLI:CZ:US:2004:2.US.565.03
sp. zn. II. ÚS 565/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 27. října 2004 sp. zn. II. ÚS 565/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 5. 11. 2002 sp. zn. 27 Cm 705/98, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžitou částku s příslušenstvím a náklady řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2002 č. j. 27 Cm 705/98-62 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2003 a doplněnou dne 8. 1. 2004, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jeho vykonatelnost.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 27 Cm 705/98 a z listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Vedlejší účastník se žalobou, doručenou bývalému Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě dne 30. 12. 1998 a doplněnou dne 3. 7. 2001, domáhal po stěžovateli zaplacení specifikované částky s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. V žalobě označil bydliště stěžovatele "O.-P., H. 662". Soud na tuto adresu stěžovateli doručil dne 22. 10. 2001 žalobu včetně dalších písemností a dne 17. 1. 2002 usnesení o změně označení žalobce. Dne 4. 4. 2002 vydal ve věci platební rozkaz, jenž byl stěžovateli doručován na výše uvedenou adresu prostřednictvím pošty dne 17. 4. 2002. Tato zásilka nebyla stěžovateli doručena z důvodu, že adresát nebyl v době jejího doručování zastižen. Soud požádal o pomoc při doručení zásilky Policii České republiky, případně o zjištění dalšího pobytu stěžovatele. Jako důvod této žádosti uvedl, že zásilky prostřednictvím pošty stěžovatel opakovaně nepřijímá. Policejní orgán přípisem doručeným soudu dne 5. 6. 2002 zásilku vrátil se sdělením, že stěžovatel se na uvedené adrese nezdržuje. Jeho další pobyt se nepodařilo zjistit, v městské evidenci obyvatel jinou adresu nahlášenou nemá. Krajský soud poté usnesením ze dne 24. 6. 2002 platební rozkaz zrušil s tím, že se jej nepodařilo doručit stěžovateli do vlastních rukou. Poté usnesením ze dne 13. 8. 2002 č. j. 27 Cm 705/98-54 ustanovil stěžovateli opatrovníka Mgr. D. Š., justičního čekatele Krajského soudu v Ostravě. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel se na adrese uvedené v žalobě nezdržuje a pátrání po jeho pobytu prostřednictvím centrální evidence obyvatel a evidence vězňů zůstalo bezvýsledným. Opatrovník stěžovatele se k žalobě nevyjádřil a k jednání nařízenému na den 5. 11. 2002 se nedostavil. Rozsudkem ze dne 5. 11. 2002 č. j. 27 Cm 705/98-62 uložil Krajský soud v Ostravě stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 451 983,74 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 12. 2002. Usnesením ze dne 8. 9. 2003 č. j. 94 Nc 10014/2003-10 nařídil Okresní soud v Ostravě podle uvedeného rozsudku exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. J. K. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 25. 11. 2003.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že o existenci tohoto rozhodnutí se dozvěděl až dne 25. 11. 2003, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Nemohl tudíž vyčerpat řádné opravné prostředky, neboť byl postupem soudu zbaven možnosti mít o řízení povědomost a zúčastnit se jej. Žádá proto, aby Ústavní soud přijal jeho ústavní stížnost k meritornímu přezkoumání. Podstatou ústavní stížnosti je totiž otázka, zda soud postupoval správně, když stěžovateli ustanovil opatrovníka. Namítá, že v době, kdy soud rozhodoval o ustanovení opatrovníka, nebyly pro takové rozhodnutí splněny zákonné důvody uvedené v §29 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť se v té době trvale zdržoval a stále zdržuje společně se svými rodiči v rodinném domě na adrese O.-P., H. 662, kde si vždy řádně přebíral veškerou korespondenci. Na této adrese převzal ve dnech 22. 10. 2001 a 17. 1. 2002 žalobu a usnesení o změně označení účastníka řízení, na té samé adrese mu bylo taktéž doručeno usnesení o nařízení exekuce. Je účastníkem i dalších soudních řízení, v nichž mu je na stejnou adresu doručováno. Stěžovatel zdůrazňuje, že zásilka obsahující platební rozkaz byla soudu vrácena s poznámkou pošty, že adresát nebyl zastižen. Nešlo tedy o její vrácení z důvodu, že by se stěžovatel bez udání adresy odstěhoval nebo že na uvedené adrese nebydlí. Upozorňuje i na to, že v žádosti adresované policii soud nepravdivě tvrdil, že adresát zásilky opakovaně nepřijímá. Ze spisu je naopak zřejmé, že veškeré soudní zásilky přebíral a pouze platební rozkaz, doručovaný mu pouze jednou dne 17. 4. 2002, si na poště nevyzvedl. Policie následně soudu sdělila zcela mylnou zprávu, že se na uvedené adrese nezdržuje. Rodiče stěžovateli potvrdili, že někdy v červnu 2002 je navštívila policie a ptala se po něm. Matka policistům sdělila, že stěžovatel na její adrese bydlí, ale momentálně je na služební cestě v Praze, kde jeho stavební firma provádí stavební práce, a že následné dva týdny bude na dovolené v Turecku. Stěžovatel má za to, že i nepřítomnému účastníku soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i práv. Krajský soud nesplnil dle jeho přesvědčení ani zákonnou vyhledávací povinnost, neboť šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro ustanovení opatrovníka, provedl nedostatečně. Přinejmenším bylo namístě zjistit, zda stěžovatele může zastupovat osoba příbuzná. Ustanovení opatrovníka v tomto řízení považuje za formální úkon soudu, čemuž odpovídá i skutečnost, že opatrovník se ani nezúčastnil soudního jednání. Poukazuje na obdobnou věc, kterou Ústavní soud řešil v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 559/2000.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Ostravě a vedlejšího účastníka řízení Č. k. a., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že při ustanovení opatrovníka vycházel ze sdělení Police České republiky, že stěžovatel se na uvedené adrese nezdržuje, v městské evidenci obyvatel jinou adresu nahlášenou nemá a jeho další pobyt se nepodařilo zjistit.
Č. k. a. se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdala.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti. Zkoumal zejména, zda byla dodržena 60denní lhůta pro její podání a zda je ústavní stížnost přípustná. Napadený rozsudek nalézacího soudu nabyl totiž právní moci již dne 4. 12. 2002, aniž by proti němu bylo podáno odvolání, a předmětná ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 15. 12. 2003. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již zabýval. Z nálezu ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 27, nález č. 111], na nějž stěžovatel odkazuje, vyplývá, že stěžovatelka, která se ocitla ve stejné situaci a o existenci vykonatelného rozsudku se dozvěděla až po dvou letech, podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud přijal k meritornímu přezkumu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti přihlédl ke skutečnosti, že z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí stěžovatelce nikdy doručeno, a nemohla tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jejích práv. Uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je právě otázka, zda soud postupoval správně, když a jak stěžovatelce ustanovil opatrovníka. Co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, vzal v úvahu, že stížnost byla podána v 60denní zákonné lhůtě počítané ode dne, kdy se stěžovatelka o existenci rozsudku dozvěděla.
Nyní projednávaný případ je z hlediska postavení stěžovatele v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelný. I v této věci je důvodem podání ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl v řízení před nalézacím soudem ustanoven opatrovník, v důsledku čehož s ním nebylo dále jednáno. Odvolání proti vydanému rozsudku opatrovník stěžovatele nepodal. O existenci rozsudku se stěžovatel dozvěděl až dne 25. 11. 2003, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o nařízení exekuce. Pokud tedy podal ústavní stížnost dne 15. 12. 2003, učinil tak ve lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud přijal s ohledem na popsanou situaci ústavní stížnost k věcnému přezkoumání, neboť stěžovateli nebyl napadený rozsudek, proti němuž opatrovník nepodal odvolání, nikdy doručen, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva.
Podstatou ústavní stížnosti (stejně jako ve věci projednávané pod sp. zn. I. ÚS 559/2000) je otázka, zda nalézací soud postupoval správně, když stěžovateli ustanovil opatrovníka jako osobě neznámého pobytu.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout své závěry vyslovené v dřívějších nálezech [srov. např. sp. zn. II. ÚS 27/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 97), sp. zn. I. ÚS 204/2000 (viz níže), sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše)] týkajících se obdobné problematiky. Opětovně zdůrazňuje, že i nepřítomnému účastníku soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka totiž nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby byly důsledně hájeny zájmy účastníka, který se nemůže účastnit řízení, a vykonávat tak svá práva a povinnosti. Ustanovení opatrovníka účastníku řízení musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro takový postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření.
Podle ustanovení §29 odst. 3 občanského soudního řádu může soud, pokud neučiní jiná vhodná opatření, mimo jiné ustanovit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není znám. O neznámý pobyt určité osoby však podle ustálené soudní praxe i judikatury Ústavního soudu nejde tam, kde je tato osoba nepřítomna jen po určitou omezenou kratší dobu, a to i tehdy, pokud během této omezené doby není adresa takové osoby přesně známa (srov. sp. zn. I. ÚS 204/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 157).
Ústavní soud má za to, že závěr soudu o tom, že stěžovatel je neznámého pobytu, byl učiněn předčasně a neodpovídá tomu, co lze zjistit z příslušného soudního spisu. Přes skutečnost, že stěžovatel veškeré soudní písemnosti doručované mu v předmětném řízení na adrese označené v žalobě přebíral, soud z jediného neúspěšného pokusu o doručení platebního rozkazu učinil závěr, že stěžovatel zásilky na uvedené adrese opakovaně nepřijímá a že je třeba zjistit jeho pobyt (viz jeho sdělení v žádosti o pomoc policie při doručování platebního rozkazu). Takový závěr ovšem z relace pošty uvedené na nedoručené zásilce nevyplývá. Pošta nevrátila zásilku z důvodu, že by se stěžovatel na uvedené adrese nezdržoval či že by se odstěhoval. Pouze sdělila, že adresát nebyl v době doručování dne 17. 4. 2002 zastižen a tento den si zásilku přes oznámení nevyzvedl ani na poště (uložení písemnosti bylo dle pokynu soudu vyloučeno). Soud se poté spokojil s obecným a neurčitým sdělením policie, že se pobyt stěžovatele nepodařilo zjistit, a bez dalšího mu ustanovil opatrovníka s tím, že stěžovatel se na uvedené adrese nezdržuje a pátrání po jeho pobytu prostřednictvím centrální evidence obyvatel a evidence vězňů zůstalo bezvýsledným. Nehledě na to, že z obsahu spisu ani ze sdělení policie nevyplývá, že by byl ověřován pobyt stěžovatele v centrální evidenci obyvatel či evidenci vězňů, má Ústavní soud za to, že nalézací soud nedostál své zákonné vyhledávací povinnosti, a to provést řádné šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro ustanovení opatrovníka. Samotné zjištění policie (z něhož soud vycházel), že stěžovatel se na uvedené adrese nezdržuje, je toliko obecné povahy a pro posouzení daného případu je nedostatečné. Nelze z něho totiž bez dalšího vyloučit, že stěžovatel nebyl na uvedené adrese přítomen toliko po omezenou kratší dobu. Tomu nasvědčuje skutečnost, že jiné soudní písemnosti vztahující se k předmětnému řízení, doručované mu ve dnech 22. 10. 2001 a 17. 1. 2002, i usnesení o nařízení exekuce podle napadeného rozsudku byly stěžovateli na uvedenou adresu doručeny. Soud sám se žádným způsobem tehdejší pobyt stěžovatele zjistit nepokusil (v úvahu by přicházel např. dotaz na poštovní doručovatelku, které mohlo být z doručovací praxe v obvodě známo, zda se stěžovatel v místě svého bydliště trvale zdržuje či nikoli, popř. i na toho, kdo v domě bydlí a mohl by soudu podat podrobnější informace).
Z výše uvedených důvodů se ustanovení opatrovníka stěžovateli jako osobě neznámého pobytu jeví Ústavnímu soudu jako předčasný a zcela formální úkon, jenž měl toliko urychlit soudní řízení. Tomu odpovídá i skutečnost, že opatrovníku (jednalo se o justičního čekatele Krajského soudu v Ostravě) nebyla doručena žaloba, z níž by zjistil podstatu sporu, a k níž by případně zaujal své stanovisko. Opatrovník se nezúčastnil jednání, které proběhlo před nalézacím soudem, a proti vydanému rozsudku, jímž byl stěžovatel zavázán k úhradě značné peněžní částky, nepodal ani odvolání. Soudem ustanovený opatrovník tak nesplnil zákonem předpokládaný účel, tj. zajištění ochrany zájmů a práv nepřítomného stěžovatele.
Pokud tedy soud pokračoval v řízení s ustanoveným opatrovníkem, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, odňal stěžovateli možnost jednat před soudem, čímž porušil nejen čl. 38 odst. 2 Listiny, ale v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek zrušil. Návrh na odložení jeho vykonatelnosti se stává za dané situace nadbytečným.