ECLI:CZ:US:2004:2.US.599.02
sp. zn. II. ÚS 599/02
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Pavla Rychetského - ze dne 23. listopadu 2004 sp. zn. II. ÚS 599/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. S. proti jinému zásahu Finančního úřadu v Náměšti nad Oslavou spočívajícímu v odepření vydání potvrzení podle §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
I. Návrh na vydání nálezu, že postupem Finančního úřadu v Náměšti nad Oslavou došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele uvedených v čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že se zakazuje Finančnímu úřadu v Náměšti nad Oslavou, aby pokračoval v odmítání žádosti stěžovatele o vydání potvrzení podle §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, se zamítá.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal toho, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že 1. postupem Finančního úřadu v Náměšti nad Oslavou došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele uvedených v čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, 2. že se zakazuje Finančnímu úřadu v Náměšti nad Oslavou, aby pokračoval v odmítání žádosti stěžovatele o vydání potvrzení podle §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), a konečně 3. že se mu přikazuje, aby stěžovateli vydal pravdivé potvrzení o tom, že nemá vůči územním finančním orgánům státu daňové nedoplatky.
Uvedl, že od 28. 1. 1991 podnikal jako fyzická osoba zapsaná do obchodního rejstříku pod obchodním jménem S-E-I, obchodní činnost, na adrese T. Ke dni 1. 4. 1998 byl z obchodního rejstříku vymazán a ukončil toto podnikání.
Podle tvrzení stěžovatele vydal Finanční úřad v Třebíči 21. 12. 1992 dva platební výměry č. j. FÚ/1892/92 na "nedoplatek daně z obratu" ve výši 1 320000 Kč a "na penalizační navýšení této daně" ve výši 264 000 Kč. Oba tyto výměry byly určeny subjektu "S-E-I T." bez uvedení bližších údajů identifikujících osobu, vůči níž platební výměry směřují. Stěžovatel proti těmto platebním výměrům brojil podáním odvolání, po jeho zamítnutí žádostí o "přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení" a proti zamítnutí této žádosti též správní žalobou. Ministerstvo financí však ponechalo platební výměry v platnosti. Podle stěžovatele tak ztratilo možnost napravit základní nedostatek platebních výměrů, tj. nedostatečné určení poplatníka.
Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že není pochyb o tom, že byl v rozhodné době plátcem daně z obratu, avšak citované platební výměry směřují vůči neexistujícímu a nedostatečně označenému subjektu S-E-I T., ačkoli je zřejmé, že podnikatelem zapsaným do obchodního rejstříku byl Ing. P. S. Stejný právní názor podle něj zaujal Krajský soud v Brně, který 31. 3. 1999 pod sp. zn. 12 Co 350/97 zamítl žalobu České republiky, Finančního úřadu v Třebíči, o určení neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a jeho synem z důvodu, že citované platební výměry nezakládají Ing. P. S. povinnost platit daň, neboť jsou určeny nedostatečně určenému neexistujícímu subjektu S-E-I T. Okresní soud v Třebíči ze stejných důvodů zamítl rozhodnutím č. j. E 53/96-83 návrh Finančního úřadu v Třebíči na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a další výkon rozhodnutí prohlásil za nepřípustný.
Stěžovatel tvrdil, že přes tato soudní rozhodnutí se Finanční úřad v Třebíči stále snaží pohledávku z citovaných platebních výměrů na něm vymoci. Vydal vůči němu exekuční příkaz na srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem a rozhodnutí o zřízení zástavního práva k obchodnímu podílu, avšak obě rozhodnutí byla posléze Finančním ředitelstvím v Brně zrušena.
Stěžovatel uvedl, že se v současné době účastní na podnikání celkem tří obchodních společností. Je mimo jiné jednatelem společnosti P. S. A., s. r. o. Dne 9. 5. 2001 u této společnosti zahájil Okresní živnostenský úřad v Třebíči kontrolu podle živnostenského zákona a pozastavil provozování živnosti této společnosti z důvodu, že stěžovatel, který je u těchto živností tzv. odpovědným zástupcem, nedoložil, že jako odpovědný zástupce nemá daňové nedoplatky, a že tedy splňuje podmínky dle §6 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona.
Stěžovatel podle svých slov opakovaně žádal o vydání potvrzení podle §6 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona (dále též "potvrzení o bezdlužnosti"). Naposled tak učinil žádostí ze dne 12. 8. 2002. Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou mu však přípisem ze dne 28. 8. 2002 č. j. 15744/02/333970/7228 sdělil, že jeho žádosti nelze vyhovět, neboť Finanční úřad v Třebíči za ním ke dni 12. 8. 2002 eviduje nedoplatek 3 158 662,18 Kč. Podle stěžovatele není dán proti takovému sdělení žádný opravný prostředek. Proto podal proti tomuto sdělení jako tzv. jinému zásahu veřejné moci ústavní stížnost, protože tím podle něj bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a stání moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, a dále jeho základní právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Přestože neexistuje žádný titul, na jehož základě by stěžovateli mohla být vyměřena a proti němu vymáhána daň z obratu, což ostatně konstatovaly i obecné soudy, finanční úřady jej stále evidují jako daňového dlužníka a odmítají mu vydat potvrzení o bezdlužnosti. Finanční úřady nemají vůči stěžovateli žádný určitý exekuční titul, a přesto se jej snaží donutit k zaplacení jiným způsobem, tj. tím, že mu brání podnikat. V důsledku protiprávního postupu finančního úřadu nesplňuje podmínky pro výkon funkce předsedy představenstva společnosti Ch., a. s., ve smyslu §194 odst. 7 obchodního zákoníku a nemohlo by mu být vydáno živnostenské oprávnění.
II.
Řízení před Ústavním soudem
II. a)
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření ze dne 26. 1. 2004 Finanční úřad v Třebíči, který sdělil, že na osobním daňovém účtu stěžovatele eviduje na dani z obratu dle §101 věty třetí zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, daňový nedoplatek ve výši 3 158 662,18 Kč. Tento nedoplatek představuje především dodatečně doměřenou daň z obratu za rok 1992, její zvýšení a předepsané daňové penále z této nezaplacené daně.
Finanční úřad v Třebíči připustil, že Krajský soud v Brně v rámci řízení o odpůrčí žalobě vůči nezletilému synovi stěžovatele ve svém rozsudku 12 Co 350/97 ze dne 31. 3. 1999 konstatoval, že platební výměry, kterými Finanční úřad v Třebíči uložil stěžovateli odvést daň z obratu ve výši 1 300 000 Kč a zvýšení ve výši 264 000 Kč, nejsou vykonatelné. Následně tak učinil i Okresní soud v Třebíči v rámci rozhodování o návrzích Finančního úřadu v Třebíči na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí vůči stěžovateli.
Finanční úřad v Třebíči však konstatoval, že státní moc může uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. V roce 1999 (popř. 2000) již Finanční úřad v Třebíči nedisponuje zákonnou možností platební výměry zrušit. Odkázal přitom na §54 odst. 3 a §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, podle nichž uplynuly lhůty k obnově řízení, na §55b odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož již nelze daňové rozhodnutí přezkoumat, na §56 odst. 4, podle něhož nelze již stanovenou daň opravit nebo zrušit, na §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, jehož aplikaci limitoval sám Ústavní soud na lhůtu pro vyměření daně. Uvedl, že pokud má rozhodnutím uložená platební povinnost zaevidovaná v evidenci daní na osobním daňovém účtu daňového subjektu zaniknout, může se tak stát jen zákonem předpokládaným způsobem. Tím však není právní názor vyslovený soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí, které meritorně řeší odpůrčí žalobu nebo nařízení exekuce. Teprve zánik platební povinnosti právně relevantním způsobem je podkladem pro změnu údajů evidence daní. Zánik platebních povinností stěžovatele by mohl nastat jen na základě citovaných mimořádných opravných prostředků, jejichž použití však již bylo vyloučeno uplynutím příslušných lhůt. Zůstala sice zachována lhůta pro použití mimořádného opravného prostředku uvedeného v §55a zákona o správě daní a poplatků, ale v tomto případě jde výlučně o návrhový institut, na který není právní nárok a který stěžovatel doposud nevyužil.
Podle Finančního úřadu v Třebíči je potvrzení o stavu osobního daňového účtu stěžovatele s uvedením daňového nedoplatku ve výši 3 158 662,18 Kč (stav ke dni zpravování vyjádření) pravdivé, neboť odpovídá skutečnému stavu.
Finanční úřad v Třebíči požádal Ústavní soud, aby mu bylo přiznáno postavení vedlejšího účastníka řízení o této věci, a pro případ, že se tak stane, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou ve svém vyjádření ze dne 29. 1. 2004 uvedl, že 12. 8. 2002 mu byla doručena žádost (č. j. 15742/02) stěžovatele o vydání potvrzení podle §6 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona a podle §62 odst. 7 a §23 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků o tom, že nemá vůči územním orgánům daňové nedoplatky.
Účastník řízení následně popsal postup správce daně při vydávání potvrzení. Žádost je zaevidována do počítače prostřednictvím automatizovaného daňového informačního systému (dále jen ADIS). Podle existence aktivních vazeb DS-DP (daňový subjekt - druh příjmu) nebo aktivních ODÚ (osobních daňových účtů) jednak z vlastního finančního úřadu a dále podle převzatých údajů z CRDS (centrální registr daňových subjektů) z jiných finančních úřadů jsou vytvořeny "řádky". V těchto řádcích je vyhodnocována skutečnost existence daňového nedoplatku na daném ODÚ prostřednictvím položky Nedoplatek, který nabývá hodnot A - existuje nedoplatek, N - neexistuje nedoplatek, a je pro vydání potvrzení rozhodná. Na řádky pro ODÚ z cizích finančních úřadů navazují automatizovaně vytvořené dotazy na rozhodné skutečnosti. Tyto dotazy jsou pomocí datových objektů odeslány na cizí finanční úřady. Přijetím dotazu je založen záznam odpovědi. Příslušný správce daně potvrdí rozhodné skutečnosti pro vydání potvrzení a tuto odpověď zašle pomocí datového objektu zpět na dotazující se finanční úřad. Zde je tato odpověď automatizovaně zanesena do řádku žádosti. Je-li nalezen alespoň jeden řádek, ve kterém je uvedena rozhodná skutečnost A - existuje nedoplatek, je vydáno sdělení, že žádosti nelze vyhovět, neboť žadatel má vůči územním finančním orgánům daňové nedoplatky. Současně je na tomto sdělení uveden finanční úřad, na kterém je evidován nedoplatek, druh daně a výše nedoplatku.
V případě žádosti stěžovatele byl nalezen aktivní ODÚ na Finančním úřadu v Třebíči. Následně byl automatizovaně vytvořen dotaz na rozhodnou skutečnost a odpověď byla automatizovaně zanesena do řádku potvrzení. Jelikož rozhodná skutečnost nabývala hodnoty A - existuje nedoplatek, nemohl Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou postupovat jinak, než vydat sdělení, že stěžovatel má daňové nedoplatky. Odpovědnost za správnost rozhodné skutečnosti nese finanční úřad, který tuto skutečnost potvrzuje, tj. Finanční úřad v Třebíči. Finančnímu úřadu, který potvrzení vydává, nepřísluší a ani nemůže rozhodovat o tom, zda je případný nedoplatek evidovaný na účtu u jiného finančního úřadu, skutečný, jelikož celý systém pracuje automatizovaně.
Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou dále konstatoval, že petit ústavní stížnosti není relevantní. Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou podle svých slov vždy reagoval na žádosti stěžovatele tak, že vydal sdělení, že je evidován daňový nedoplatek na osobním daňovém účtu stěžovatele u Finančního úřadu v Třebíči. Tímto způsobem byly všechny žádosti stěžovatele vyřízeny, bylo na ně reagováno, tzn. Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou neodmítal vydat potvrzení o daňových nedoplatcích, přestože bylo vůči stěžovateli negativní. Závěrem účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud stížnost zcela zamítl.
Usnesením č. j. II. ÚS 599/02-20 ze dne 8. 4. 2004 přiznal Ústavní soud Finančnímu úřadu v Třebíči postavení vedlejšího účastníka v řízení. K tomuto usnesení dospěl senát Ústavního soudu složený z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského. Poté, co zanikl mandát soudce Ústavního soudu JUDr. Jiřímu Malenovskému, rozhoduje ve věci senát uvedený v záhlaví tohoto rozhodnutí dle §1 a §8b platného rozvrhu práce Ústavního soudu (č. j. Org. 3/04 v platném znění).
Ústavní soud poskytl výše citovaná vyjádření na vědomí též stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce. Ústní jednání ve věci se s ohledem na souhlasy všech účastníků i vedlejších účastníků s upuštěním od jednání nekonalo (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
II. b)
Z předložené spisové dokumentace Finančního úřadu v Třebíči (1 svazek vyměřovacího spisu, 4 svazky vymáhacího spisu) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se na Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou obrátil se žádostí o vydání potvrzení o bezdlužnosti již dříve; ve vyměřovacím spisu je založena kopie sdělení Finančního úřadu v Náměšti nad Oslavou ze dne 30. 8. 2000, resp. 8. 9. 2000 (zn. 15137/00/333970/7145), resp. 22. 6. 2001 o tom, že žádosti nelze vyhovět, neboť Finanční úřad v Třebíči eviduje jeho daňový nedoplatek.
Ústavní soud dále zjistil, že dopisem ze dne 31. 5. 1991 Ing. P. S. přihlásil u Finančního úřadu v Třebíči jako plátce daně důchodové a daně z obratu svou firmu "S-E-I, obchodní činnost", tak jak byla zapsána i do podnikového rejstříku Městského soudu v Brně.
Finanční úřad v Třebíči dne 21. 12. 1992 vydal dva platební výměry č. j. FÚ/1892/92, jímž subjektu označenému jako "S, E-I T." vyměřil daň z obratu ve výši 1 320 000 Kč a zvýšení této daně ve výši 264 000 Kč. Odvolání proti těmto platebním výměrům bylo Finančním ředitelstvím v Brně jeho rozhodnutím č. j. FŘ 150/777/1993 ze dne 3. 3. 1993 adresovaným subjektu "S E-i" zamítnuto. Stejně tak byla rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ 4965/130/1994 ze dne 21. 6. 1993 adresovaným subjektu "Ing. S. S E I" zamítnuta žádost stěžovatele o přezkoumání platebních výměrů podle §55b zákona o správě daní a poplatků. Ani Ministerstvo financí podle svého rozhodnutí ze dne 12. 1. 1996 č. j. 181-59662/1996 adresovaného subjektu "S, e-i" nevyhovělo žádosti podle §55b zákona o správě daní a poplatků. V těchto opravných prostředcích stěžovatel nenamítal, že by mu byly platební výměry nesprávně adresovány.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
Předtím, než Ústavní soud stížnost meritorně posoudí, musí ověřit, zda byly splněny formální procesní podmínky pro projednání věci, mimo jiné byla-li ústavní stížnost podána ve lhůtě podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění v rozhodné době. Ústavní stížnost směřuje proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, který spočívá v odepření vydání potvrzení podle §6 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona, resp. v evidenci daňového nedoplatku na osobním daňovém účtu stěžovatele. Spočívá-li zásah orgánu veřejné moci v evidenci daňového nedoplatku, jde o zásah svým charakterem trvající do okamžiku, kdy daňový nedoplatek přestane být na osobním daňovém účtu evidován. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti trvajícímu zásahu tak nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, přestože bylo zjištěno, že stěžovateli byla skutečnost, že je u něj evidován daňový nedoplatek a že jeho žádosti o vydání potvrzení o bezdlužnosti nelze vyhovět, oznámena již jinými, dřívějšími sděleními.
Ústavní soud se dále musel zabývat otázkou, zda napadený postup orgánu veřejné moci je vůbec způsobilý zasáhnout do tvrzených základních práv. Ústavní soud na tuto otázku odpovídá kladně: pokud stát podmiňuje vydání živnostenského oprávnění, popř. výkon jiné podnikatelské činnosti spočívající např. ve výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, předložením osvědčení o tom, že nemá vůči státu daňové nedoplatky podle §6 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona, je nevydání takového osvědčení nepochybně zásahem do základního práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 Listiny. Zbývá nyní posoudit, zda jde o zásah, který je v souladu s Listinou, a zda jej lze přičíst orgánu veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje.
Základní právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny patří do skupiny těch základních práv, jichž se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Ostatně i čl. 26 odst. 2 Listiny výslovně umožňuje, aby zákon stanovil podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že stanovení "daňové bezdlužnosti" vůči státu jako zákonné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti prima facie představuje legitimní cíl sledovaný zákonnou úpravou, a není zřejmě omezením základního práva, které by se dotýkalo samé jeho podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Neústavním, resp. nezákonným zásahem do práva dle čl. 26 Listiny by však mohla být taková aplikace zákona, která by v něm neměla oporu, byla by svévolná, nebo by byla v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ochranu před takovými případy aplikace práva jsou ve sféře veřejnoprávní regulace podnikání povolány poskytovat především soudy ve správním soudnictví (srov. dnešní právní úpravu dle §4 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů); v době podání ústavní stížnosti však bylo správní soudnictví v České republice nedostatečně upraveno [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 22, nález č. 96, str. 329; vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.], takže efektivita případné žaloby proti tvrzenému zásahu podané podle tehdejší právní úpravy je diskutabilní. Z tohoto důvodu Ústavní soud nedospěl k závěru, že by ústavní stížnost byla nepřípustná.
Ústavní soud však, vzhledem ke své vázanosti petitem ústavní stížnosti, musel dospět k závěru, že Finančnímu úřadu v Náměšti nad Oslavou, proti němuž ústavní stížnost směřuje, nelze předmětný zásah do práv stěžovatele přičítat.
Z dokazování totiž zřetelně vyplynulo, že Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou při posuzování žádosti stěžovatele o vydání tzv. potvrzení o bezdlužnosti pouze osvědčuje obsah automatizovaného daňového informačního systému, aniž by přitom prováděl nějaké autoritativní zjištění v pochybnostech či sporu, vykládal neurčitý právní pojem nebo užíval správního uvážení. Dokazováním bylo naopak zjištěno, že sporný daňový nedoplatek na dani z obratu byl do automatizovaného daňového informačního systému zanesen Finančním úřadem v Třebíči. Byl to tedy zásah tohoto orgánu veřejné moci.
Ústavní soud si je vědom toho, že živnostenský zákon jednoznačně stanoví příslušnost finančního úřadu k vydání dokladu o neexistenci daňových nedoplatků tak, že jím je místně příslušný finanční úřad [§6 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona], tzn. v případě stěžovatele Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou. Stěžovatel jiný finanční úřad o vydání dokladu požádat nemůže. Místně příslušný finanční úřad však žadateli vždy sdělí, jaké daňové nedoplatky jsou na jeho osobním daňovém účtu evidovány a který územně finanční úřad je eviduje. Pokud žadatel některý evidovaný nedoplatek popírá, má možnost vstoupit v jednání přímo s dotčeným finančním úřadem, domáhat se neplatnosti jeho daňového rozhodnutí a eventuelně se proti jeho zásahu spočívajícímu v evidenci daňového nedoplatku bránit cestou ústavní stížnosti (čemuž po 1. lednu 2003 musí předcházet vyčerpání procesních prostředků podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).
Pokud by žadatel neměl možnost zjistit, který finanční úřad jeho daňový nedoplatek do systému zanesl, musel by Ústavní soud učinit závěr, že ve vztahu k žadateli a jeho žádosti o vydání dokladu by jeho místně příslušnému finančnímu úřadu bylo třeba před Ústavním soudem přičítat i zásahy učiněné jinými územními finančními orgány, protože jinak by se žadatel proti takovému zásahu nemohl účinně bránit. Tak tomu však v právě projednávaném případě nebylo.
Pokud jde o věcnou stránku problému, Ústavní soud poznamenává, že nelze nic namítat proti tvrzení Finančního úřadu v Třebíči, že nemůže změnit nebo zrušit evidenci konkrétního daňového nedoplatku, pokud není zrušeno daňové rozhodnutí, na jehož základě daňový nedoplatek vznikl. Nesdílí však názor Finančního úřadu v Třebíči, podle něhož již nelze stanovenou daň (rozhodnutí) opravit nebo zrušit postupem podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, neboť Ústavní soud sám limitoval jeho aplikaci na lhůtu pro vyměření daně. Finanční úřad v Třebíči zde má zřejmě na mysli nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/98 ze dne 17. 11. 1998 (Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 141, str. 305; vyhlášen pod č. 300/1998 Sb.) a sp. zn. I. ÚS 40/98 ze dne 2. 3. 1999 (Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 32, str. 231). Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/98 Ústavní soud zamítl návrh na zrušení §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, neboť dospěl k závěru, že námitky stěžovatele směřují toliko proti aplikaci napadeného ustanovení v souzené věci a nikoliv proti jemu samotnému. Ústavní soud shledal, že napadené ustanovení lze interpretovat ústavně konformním způsobem, takže není dán důvod pro jeho zrušení. V náčrtu ústavně konformní interpretace mimo jiné vyslovil úvahu, že osvědčení neplatnosti nemůže být vydáno v "časově libovolném horizontu" nýbrž pouze v rámci zákonem stanovených lhůt: po uplynutí zákonné tříleté lhůty pro doměření daně by totiž správce daně nemohl vydat nové rozhodnutí, jímž by poplatníkovi daň doměřil - po uplynutí této lhůty by tedy nemohla být narušena právní jistota poplatníka v jeho neprospěch a případné plnění, vyplývající z rozhodnutí prohlášeného za neplatné, by poplatník obdržel nazpět.
Tento názor je však třeba interpretovat vhledem ke skutkovým okolnostem tehdy projednávané věci. Akcesorický návrh na zrušení §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vzešel z ústavní stížnosti podané za situace, kdy správce daně pro formální chybu ve svém daňovém rozhodnutí toto rozhodnutí postupem podle §32 odst. 7 zrušil a v neprospěch poplatníka (stěžovatele) mu vyměřil daň vyšší. Ústavní soud proto v této souvislosti podal ústavně konformní výklad §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož nemůže být poplatník v trvalé nejistotě, že správce daně své pravomocné daňové rozhodnutí pro formální chybu, jíž se sám dopustil, kdykoli, i po mnoha letech, zruší a stanoví daňovou povinnost nově ve větším rozsahu. S ohledem na související ustanovení zákona o správě daní a poplatků proto došel k praktickému závěru, že v neprospěch poplatníka nelze postup podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků fakticky uplatnit po uplynutí zákonné tříleté lhůty pro doměření daně, neboť pak by již správce daně nemohl vydat nové rozhodnutí, jímž by poplatníkovi daň doměřil. Z této úvahy však nevyplývá závěr, že rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je omezeno tříletou lhůtou. Spíše naopak, i po uplynutí této lhůty lze podle §32 odst. 7 postupovat, což platí zejména v situaci, kdy tento postup nenarušuje právní jistotu poplatníka.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že přesné označení adresáta je klíčovou náležitostí rozhodnutí orgánu veřejné moci vyplývající z požadavku určitosti správního aktu [srov. §32 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, podle něhož je základní náležitostí rozhodnutí přesné označení příjemce rozhodnutí]. Skutečnost, že v dané věci orgány územní finanční správy označovaly adresáta svých rozhodnutí v každém případě jinak, přičemž tak ani v jednom případě neučinily v souladu se zákonem nebo alespoň podle firmy, s jakou se jim stěžovatel přihlásil do evidence a jaká byla zapsána v podnikovém rejstříku, nelze tolerovat ani vzhledem k době, v níž bylo rozhodováno. V platebním výměru nebylo dokonce uvedeno ani celé jméno stěžovatele jako podnikající fyzické osoby, ani jeho bydliště.
Nabízela by se proto i otázka, zda vůbec lze na osobním daňovém účtu stěžovatele evidovat daňové nedoplatky, které byly uloženy, zřejmě neexistujícímu, subjektu "S-E-I T." podle výroku příslušného platebního výměru, resp. zda by nedoplatek této daně orgány územní finanční správy neměly evidovat spíše na osobním daňovém účtu tohoto "subjektu". Nic by jim přitom nebránilo, aby se i nadále pokoušely daňový nedoplatek vymáhat, třebas i vůči stěžovateli, samozřejmě za předpokladu, že se jim podaří prokázat, že je platební výměr vůči němu vykonatelný, resp. že jde o subjekty totožné.
Těmito otázkami se však Ústavní soud v tomto řízení důkladněji zabývat nemohl. Vzhledem k vázanosti petitem ústavní stížnosti musel konstatovat, že napadený orgán veřejné moci, Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou, se tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatele nemohl dopustit, pročež ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatel domáhal vydání nálezu, že postupem Finančního úřadu v Náměšti nad Oslavou došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele uvedených v čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny a že se mu zakazuje, aby pokračoval v odmítání žádosti stěžovatele o vydání potvrzení podle §6 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona, podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. V části, v níž se stěžovatel domáhal vydání nálezu, jímž se přikazuje Finančnímu úřadu v Náměšti nad Oslavou, aby stěžovateli vydal pravdivé potvrzení o tom, že nemá vůči územním finančním orgánům státu daňové nedoplatky, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud s ohledem na §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu příslušný.