ECLI:CZ:US:2004:3.US.159.04
sp. zn. III. ÚS 159/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 26. října 2004 sp. zn. III. ÚS 159/04 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu z 11. 12. 2003 sp. zn. 22 Cdo 2484/2003 o odmítnutí dovolání a proti rozsudku Krajského v Plzni z 30. 10. 2002 sp. zn. 18 Co 330/2002 potvrzujícímu rozsudek nalézacího soudu o určení vlastnictví, spojené s návrhem na zrušení §243c odst. 2 občanského soudního řádu.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2003 č. j. 22 Cdo 2484/2003-145 se zrušuje.
II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského v Plzni ze dne 30. října 2002 č. j. 18 Co 330/2002-115 se odmítá.
III. Řízení ve věci návrhu na zrušení ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. se zastavuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2004, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 č. j. 22 Cdo 2484/2003-145 o odmítnutí dovolání a rozsudku Krajského v Plzni ze dne 30. 10. 2002 č. j. 18 Co 330/2002-115 o určení vlastnictví. Spolu s ústavní stížností dle §74 zákona č. 182/1993 Sb. podává návrh na zrušení ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 10 C 156/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 18. 12. 2001 č. j. 10 C 156/2000-89 zamítl žalobu stěžovatele o určení, že je vlastníkem přesně označené nemovitosti - zemědělské hospodářské budovy (drůbežárny). Tato nemovitost byla dle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) vydána oprávněné osobě - žalované v předmětném řízení před obecnými soudy. Nalézací soud dospěl ke skutkovým a právním zjištěním, dle nichž existovaly na stavební parcele č. 82 a č. 145 v k. ú. B. původně dvě drůbežárny, z důkazů předložených stěžovatelem vyplynulo, že určitý objekt zakoupil, chybí ale u něj jeho identifikace, přičemž k této nemovitosti nenabyl vlastnické právo, jelikož nedošlo k registraci předmětné kupní smlouvy státním notářstvím, a dále stěžovatel jeden objekt drůbežárny zboural a materiál využil při stavbě své chaty. Dle soudu nebyly naplněny podmínky vydržení pro absenci dobré víry, neboť dopisem JZD M. B. ze dne 15. 5. 1990 byl vyzván k vyklizení drůbežárny na stavební parcele č. 145 v k. ú. B. s tím, že daný objekt užívá bez právního důvodu. Argumentoval-li stěžovatel nabytím vlastnického práva vydržením dle §135a občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), ve znění zákona č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, opomenul však dle nalézacího soudu vymezení věcí, u kterých dle §135a odst. 3 obč. zák., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., nebylo lze nabýt vlastnického práva vydržením. Mezi tyto věci patřily i věci ve vlastnictví JZD. Nabytí vlastnictví vydržením po novele obč. zák. provedené zákonem č. 509/1991 Sb. pak již nebylo možné uznat pro absenci dobré víry (a to vzhledem k již uvedenému dopisu JZD M. B. ze dne 15. 5. 1990, jímž byl stěžovatel vyzván k vyklizení předmětné nemovitosti s tím, že ji užívá bez právního důvodu).
V odvolání do uvedeného rozhodnutí stěžovatel argumentuje tím, že mu nezaregistrování předmětné smlouvy na státním notářství nebylo známo. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000 a rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 50/20, 22 Cdo 2273/98 a 22 Cdo 506/98 vyslovuje dále přesvědčení, že věc v tzv. socialistickém vlastnictví byla před nabytím účinnosti novely obč. zák. provedené zákonem č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, a to vzhledem k ustanovení §868 obč. zák., dle něhož se ustanoveními tohoto zákona (tj. obč. zák., ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) řídí i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992, přičemž vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se posuzují podle dosavadních předpisů. Dle stěžovatele tedy naplnění podmínek vzniku vlastnického práva vydržením po 1. lednu 1992 nutno posuzovat podle obč. zák., ve znění zákona č. 509/1991 Sb.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 10. 2002 č. j. 18 Co 330/2002-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Akceptoval přitom argumentaci stěžovatele ohledně započtení oprávněné držby před 1. lednem 1992 do zákonné lhůty pro vydržení, její nenaplnění ale dovodil objektivní interpretací nedostatku dobré víry vzhledem k dopisu JZD M. B. ze dne 15. 5. 1990, kterým byl stěžovatel vyzván k vyklizení drůbežárny na stavební parcele č. 145 v k. ú. B. s tím, že daný objekt užívá bez právního důvodu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 11. 12. 2003 č. j. 22 Cdo 2484/2003-145 odmítl. Konstatoval, že předmětné dovolání nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž své rozhodnutí dle §243c odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dotčení v základním právu na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu spatřuje v protiústavnosti ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., ve znění platném v předmětné době, dle něhož v přesně označených případech usnesení o odmítnutí dovolání odůvodněno dovolacím soudem být nemusí. V podání ze dne 30. 8. 2004 v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, kterým bylo ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. s účinností ode dne 7. 4. 2004 zrušeno, stěžovatel svůj návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení vzal zpět.
Vůči argumentaci obsažené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel zejména namítá, že dopis JZD M. B. ze dne 15. 5. 1990 nebyl způsobilý mít za následek ztrátu dobré víry stěžovatele o vlastnictví předmětné nemovitosti. Dle jeho přesvědčení by ke ztrátě dobré víry mohlo dojít teprve tehdy, pokud by z daného dopisu jednoznačně vyplývalo, že buď oprávněným držitelem není anebo že jím je někdo jiný. Z konstatování, dle něhož tyto okolnosti v předmětném dopisu uvedeny nejsou a nejsou v něm obsaženy ani konkrétní okolnosti, pro které by měla být nemovitost vyklizena a ze kterých by vyplývalo, že stěžovatel není jejím oprávněným držitelem, dovozuje stěžovatel závěr, že dobrou víru na základě tohoto dopisu neztratil.
Svoji dobrou víru odvíjí stěžovatel jednak od tvrzeného obsahu smlouvy, kterou měl předmětnou nemovitost koupit, dále od závazku smluvního partnera, JZD M. B. podat návrh na její registraci státním notářstvím. Na adresu JZD M. B. v této souvislosti uvádí, že poukaz na porušení jeho povinnosti podat daný návrh na registraci odporuje nepsané právní zásadě, dle níž se nikdo nemůže dovolávat porušení své povinnosti.
V závěru ústavní stížnosti je polemizováno s právním názorem nalézacího soudu, je opakována argumentace obsažená v odůvodnění odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 12. 2001 č. j. 10 C 156/2000-89 týkající se plynutí lhůty vyžadované zákonem pro nabytí vlastnického práva vydržením před datem 1. ledna 1992.
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření ze dne 22. 7. 2004 rekapitulací předmětné věci a ztotožněním se s právními závěry odvolacího soudu odůvodnila svůj závěr, dle něhož dovolání stěžovatele není podle §237 odst. 3 písm. c) o. s. ř. přípustné, což bylo důvodem jeho odmítnutí.
Dle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 30. 8. 2004 a účastník řízení ve vyjádření ze dne 22. 7. 2004, souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Nálezem ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.] plénum Ústavního soudu vyhovělo návrhu podanému spolu s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 582/02 a dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (jímž byl den 7. 4. 2004) zrušilo ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. pro jeho rozpor s principy právního státu [čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], jakož i s principem rovnosti (čl. 1 Listiny).
Dle ustanovení §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., jestliže zákon nebo jeho jednotlivé ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, pozbude platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví.
Jelikož ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. pozbylo platnosti po zahájení předmětného řízení a před jeho skončením, Ústavní soud řízení ve věci návrhu stěžovatele dle §74 zákona č. 182/1993 Sb. na zrušení ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. zastavil. Za těchto okolností pak již pozbylo rozumného smyslu posoudit právní důsledky zpětvzetí daného návrhu, učiněného v podání stěžovatele ze dne 30. 8. 2004.
Ústavní soud v judikatuře týkající se důsledků derogačního nálezu v řízení o kontrole norem, založeném na splnění podmínek §74 zákona č. 182/1993 Sb. (viz zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 102/2000, sp. zn. I. ÚS 738/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nálezy č. 179 a č. 180) opakovaně zdůraznil: "Přestože ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Je pravda, že z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou situaci - kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele; je však zároveň zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout. V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila svoji subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.".
Veden těmito důvody, Ústavní soud rovněž v případě derogace ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. následně nálezem sp. zn. IV. ÚS 582/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 30) zrušil předmětné usnesení Nejvyššího soudu, jež z pohledu ústavněprávního, reflektovaného uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu, trpělo vadami dotýkajícími se práv stěžovatele, jakkoli tyto vady byly založeny obsahem relevantního jednoduchého práva a nikoli způsobem jeho aplikace.
Analogická situace vzniká i v případě ústavních stížností, u nichž je nosným důvodem zásahu orgánu veřejné moci norma jednoduchého práva, kterou pro její rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud již zrušil, ve věci přitom nejde o navrhovatele dle §74 zákona č. 182/1993 Sb. a Ústavní soud o této ústavní stížnosti rozhoduje po nabytí účinnosti derogačního nálezu.
Ústavní soud pravidelně ve svých nálezech zdůrazňuje, že hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98, a další), přičemž prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V případě, v němž je nosným důvodem zásahu orgánu veřejné moci norma jednoduchého práva, kterou pro její rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud již zrušil, jakkoli nejde o navrhovatele dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., nelze dosáhnout ochrany základních práv a svobod jiným způsobem než rozhodnutím dle §82 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pro uvedené okolnosti, vzhledem k tomu, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 č. j. 22 Cdo 2484/2003-145 trpí vadou založenou protiústavností relevantního jednoduchého práva vytýkanou nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/03, nezbylo Ústavnímu soudu, než je podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, senát ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Krajský soud v Plzni při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely, plynoucí z o. s. ř., respektoval příslušná procesní ustanovení, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti. Při posuzování naplnění podmínky dobré víry přitom nevybočil z rámce konstantní judikatury, tj. jejího chápání v objektivním smyslu. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) ani základní práva na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Je-li v ústavní stížnosti polemizováno s právním názorem nalézacího soudu, a to opakováním argumentace obsažené v odůvodnění odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 12. 2001 č. j. 10 C 156/2000-89 týkající se plynutí lhůty vyžadované zákonem pro nabytí vlastnického práva vydržením před datem 1. ledna 1992, nutno v této souvislosti konstatovat, že vůči rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2002 č. j. 18 Co 330/2002-115 tato výtka již aktuální není, jelikož odvolací soud v uvedeném rozhodnutí plně respektoval právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 19, nález č. 120).
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2002 č. j. 18 Co 330/2002-115 za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.