ECLI:CZ:US:2004:3.US.351.04
sp. zn. III. ÚS 351/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 ve věci ústavní stížnosti B. T., a . s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 25. 7. 2003 sp. zn. Ncd 188/2003 o přikázání věci, podané spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti uvedeného usnesení.
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2003 č. j. Ncd 188/2003-259, jakož i všechna další navazující rozhodnutí, jež ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 K 16/2004 Městský soud v Praze vydal, se zrušují.
II. Návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci dle ústavní stížnosti
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2004, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 o přikázání věci. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu na zákonného soudce, plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 96 K 16/2004, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
K návrhu obchodních společností spotřebního družstva V., A. P., a. s., V. W., s. r. o., byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 1998 sp. zn. 18 K 28/98 prohlášen konkurs na majetek úpadce obchodní společnosti B. T., a. s., takto stěžovatelku v řízení před Ústavním soudem. Návrhem doručeným Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 7. 1. 2003 se konkursní věřitel obchodní společnost A. P., a. s., domáhal přikázání předmětné věci dle §12 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z důvodu vhodnosti. Tyto důvody konkursní věřitel spatřoval jednak v průtazích v konkursním řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem a jednak ve skutečnosti, že dva z navrhovatelů v konkursním řízení mají své sídlo v obvodu Městského soudu v Praze a třetí v obvodu Krajského soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 přikázal věc vedenou u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 28/98 k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. Uvedené rozhodnutí vrchního soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 26. 4. 2004 (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 96 K 16/2004, č. l. 282).
III.
Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti
Stěžovatelka dotčení v základním právu na zákonného soudce ze strany Vrchního soudu v Praze spatřuje ve skutečnosti, že ústavní stížností napadené rozhodnutí označeného soudu neobsahuje odůvodnění, a není tudíž z něj patrno, na základě jakého zákonného ustanovení byla předmětná věc přikázána k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. Dle jejího názoru lze se toliko domnívat, že se tak stalo dle §12 odst. 2 o. s. ř. z důvodu vhodnosti, jelikož stěžovatelce není známo, že by v dané věci existovaly okolnosti předvídané v ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř. Dále stěžovatelka namítá, že jí nebylo umožněno se k návrhu na přikázání věci vyjádřit, přičemž uvedené oprávnění je zakotveno v ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř. Poznamenává, že o přikázání předmětné věci se dozvěděla až poté, co vrchní soud přijal dané rozhodnutí.
Pro uvedené okolnosti, jak již bylo konstatováno, domáhá se stěžovatelka zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 o přikázání věci.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2004, podává návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Předmětný návrh odůvodňuje skutečností, že v mezidobí od podání ústavní stížnosti Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. 96 K 16/2004 prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs, přičemž vůči uvedenému rozhodnutí ta podala odvolání. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že v dané věci jsou naplněny podmínky ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí, a to zejména z toho důvodu, že zpeněžení jejího majetku by pro ni v případě vyhovění ústavní stížnosti znamenalo nenapravitelnou újmu. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje, že třetím osobám (tj. dle ní údajným věřitelům) nemůže odložením výkonu rozhodnutí vzniknout újma, protože některé z fyzických osob jednající za právnické osoby, které podaly návrh na prohlášení konkursu, a fyzická osoba, která je osobou jednající za věřitele s údajnou nejvyšší pohledávkou, jsou fyzickými osobami, které jednaly za právnické osoby, které neplatily nájemné za nájem čerpací stanice ve vlastnictví stěžovatelky, a to přesto, že tuto čerpací stanici užívaly. Uvádí dále, že tyto fyzické osoby jsou stíhány pro neoprávněné užívání čerpací stanice ve vlastnictví stěžovatelky za trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona, pročež by zpeněžením majetku stěžovatelky v konkursním řízení byly vlastně uspokojeny nejvíce osoby, u nichž je vážné podezření, že se vůči ní dopustily trestné činnosti a způsobily jí škodu ve výši cca 56 mil. Kč.
IV.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 12. 7. 2004 Vrchní soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu vrchního soudu k předmětné ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka si zásilku obsahující výzvu k vyjádření v úložní době na příslušné poště nevyzvedla, ačkoliv se podle relace pošty v místě sídla zdržovala. Platila tedy fikce doručení a současně fikce souhlasu s návrhem na delegaci. Pro uvedené okolnosti, čili v situaci, kdy soud rozhodoval o návrhu, s nímž všichni účastníci souhlasili, dle právního názoru účastníka řízení ústavní stížností napadené usnesení nemuselo být odůvodněno.
V.
Důkazní řízení
Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány.
Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy České republiky, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného.
Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 96 K 16/2004.
Ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 96 K 16/2004:
- na č. l. 173 je založena plná moc účastníka konkursního řízení obchodní společnosti B. T., a. s., ze dne 2. 9. 1998 advokátce JUDr. R. P., k zastupování v předmětném řízení,
- na č. l. 181 je založen přípis J. Č., předsedy představenstva obchodní společnosti B. T., a. s., jenž byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen dne 29. 3. 1999, v němž je obsažena žádost o opravu zřejmého omylu v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998, č. j. 4 Ko 472/98-176, v němž je chybně uvedeno sídlo společnosti Ú., přičemž správně má být uveden L. a je dále uvedena celá adresa sídla společnosti Ch. ul., L. 2,
- na č. l. 244 je založen návrh akciové společnosti A. P. se sídlem S. na delegaci věci prohlášení konkursu na majetek úpadce B. T., a. s., se sídlem C. ul., L. 2, z důvodu vhodnosti dle §12 odst. 2 o. s. ř.
- na č. l. 246 je založena výzva Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2003 k návrhu na delegaci, zaslaná úpadci na adresu B. T., a. s., ul. K., L. 3, jakož i obálka, v níž byla vrácena soudu s ručně psanou poznámkou "firma odstěhována delší dobu", s nečitelným podpisem, datovanou dne 27. ledna 2003.
VI.
Posouzení věci z úrovně jednoduchého práva
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení §66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, §9 odst. 3 písm. s), §84, §85, §85a, §12 odst. 2 a 3, §49 odst. 1, §169 odst. 1 a 2 o. s. ř.
V předmětné věci Ústavní soud ve smyslu §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva neshledal.
Dle ustanovení §66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání pro konkurs a vyrovnání se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. Ustanovení §9 odst. 3 písm. s), §84, §85 a §85a o. s. ř. vymezují věcnou a místní příslušnost soudu ve věci konkursu a vyrovnání, §12 odst. 2 a 3 o. s. ř. pak upravuje možnost delegace věci z důvodu vhodnosti, jakož i právo účastníků řízení vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, jakož i k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Dle §49 odst. 1 o. s. ř. má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci; má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, písemnost se doručuje nejen zástupci, ale i jemu,
Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nemusí podle §169 odst. 2 o. s. ř. obsahovat odůvodnění, a představuje tedy výjimku z obecné povinnosti soudu rozhodnutí formou usnesení odůvodnit (§169 odst. 1 o. s. ř.).
Jakkoli stěžovatelka měla v řízení zástupce s procesní plnou mocí a jakkoli u vyjádření k návrhu na delegaci nešlo o úkon, jenž by musela vykonat osobně, výzva Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2003 k návrhu na delegaci právní zástupkyni stěžovatelky doručena nebyla a soud ani neučinil v tomto směru žádný pokus o takovéto doručení.
Pokusil-li se soud doručit předmětnou výzvu v rozporu s ustanovením §49 odst. 1 o. s. ř. samotné stěžovatelce, navzdory přípisu předsedy jejího představenstva upozorňujícího na správné znění adresy jejího sídla a navzdory správnému znění této adresy obsažené v návrhu konkursního věřitele na delegaci, soud doručoval tuto výzvu na adresu nesprávnou. Vyjádření účastníka řízení, dle něhož se stěžovatelka "podle relace pošty v místě sídla zdržovala" je pak v příkrém rozporu se skutkovým zjištěním Ústavního soudu, dle kterého zásilka obsahující předmětnou výzvu byla soudu vrácena s ručně psanou poznámkou "firma odstěhována delší dobu", s nečitelným podpisem, datovanou dne 27. 1. 2003.
Vycházeje z uvedeného závěru, nelze než dále konstatovat, že vrchní soud svým postupem nedostál povinnosti plynoucí pro něj z ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř., tj. zajistit účastníku řízení možnost uplatnění práva vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, jakož i k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Rozhodl-li za uvedených okolností Vrchní soud v Praze o přikázání věci z důvodu vhodnosti, konstruuje v rozporu s Ústavním soudem konstatovanými skutkovými zjištěními fikci doručení výzvy stěžovatelce, jakož i fikci jejího souhlasu, tj. rozhodl o delegaci věci z důvodu vhodnosti, aniž by svoje rozhodnutí odůvodnil, přičemž zákonné podmínky pro absenci odůvodnění splněny nebyly, a porušil dále i ustanovení §12 odst. 2 ve spojení s §169 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podřazením skutkových zjištění provedených Ústavním soudem pod komplex norem relevantního jednoduchého práva, dopadajícího na předmětnou věc, nelze pro uvedené okolnosti než dospět k závěru, dle něhož Vrchní soud v Praze svým postupem, jakož i usnesením ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 porušil ustanovení §12 odst. 3, §49 odst. 1, §12 odst. 2 i §169 odst. 1 a 2 o. s. ř.
VII.
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zdali ve věci obecným soudem aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Ilustrací je přezkum opodstatněnosti uplatnění legis specialis před legi generali (viz např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).
Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z možných interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 55; svazek 3, nález č. 9, a další).
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 694/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 28, nález č. 126; svazek 31, nález č. 148).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
Z ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny plyne i základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4/97, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. III. ÚS 93/99, sp. zn. IV. ÚS 279/99, sp. zn. III. ÚS 210/2000, sp. zn. II. ÚS 369/01, sp. zn. II. ÚS 523/02, sp. zn. IV. ÚS 225/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 20, nález č. 164; svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 24, nález č. 141; svazek 16, nález č. 142; svazek 20, nález č. 166; svazek 28, nález č. 156; svazek 29, nález č. 12; svazek 28, nález č. 154).
V posuzované věci obecný soud porušením kogentní normy obsažené v ustanovení §12 odst. 3 a §49 odst. 1 o. s. ř. stěžovatelce možnost vyjádřit se k návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti, tedy možnost v dané věci právně i skutkově argumentovat, odepřel, pročež jeho postup, jakož i jeho usnesení ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím jako porušení základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. V rozhodované věci je svévole v postupu a rozhodování obecného soudu založena kromě nerespektování kogentních norem (§12 odst. 3, §49 odst. 1 o. s. ř.) i takovou mírou extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními (plynoucími z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 96 K 16/2004), jež zavdává příčinu ke snížení důvěry v soudnictví ve smyslu §80 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. IV. ÚS 222/96, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98, sp. zn. III. ÚS 293/98, sp. zn. III. ÚS 182/99, sp. zn. I. ÚS 144/2000, sp. zn. III. ÚS 29/01, sp. zn. II. ÚS 544/02, sp. zn. III. ÚS 561/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č, 15; svazek 6, nález č. 97; svazek 8, nález č. 65; svazek 12, nález č. 155; svazek 13, nález č. 11; svazek 18, nález č. 77; svazek 24, nálezy č. 172 a č. 153; svazek 28, usn. č. 33; svazek 29, nález č. 9). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování. Z pohledu těchto kautel nutno interpretovat i zákonný pojem vhodnosti jako zákonný důvod změny místní příslušnosti soudu dle §12 odst. 2 o. s. ř. Rozhodl-li Vrchní soud v Praze o přikázání věci z důvodu vhodnosti, aniž by svoje rozhodnutí odůvodnil, přičemž zákonné podmínky pro absenci odůvodnění splněny nebyly, tj., porušil-li svým usnesením ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 ustanovení §12 odst. 2 ve spojení s §169 odst. 1 a 2 o. s. ř., nutno opět kvalifikovat tuto skutečnost ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím jako porušení základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Pro uvedené okolnosti, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
VIII.
Akcesoria
Po zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259 o přikázání věci pozbývají právního základu všechna rozhodnutí, jež v dané věci (tj. věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 K 16/2004) Městský soud v Praze vydal. Kasační důvod dopadající na rozhodnutí obecného soudu v řízení o delegaci věci z důvodu vhodnosti zakládá totiž důvod zrušení i všech navazujících usnesení Městského soudu v Praze. Po kasaci rozhodnutí o delegaci věci Ústavním soudem nelze než tato rozhodnutí posoudit jako rozhodnutí, jež byla vydána jiným než místně příslušným soudem. Jsou tudíž rozporná s ustanoveními §66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, §9 odst. 3 písm. s), §84, §85, §85a a §12 odst. 2 o. s. ř., v rovině ústavní pak se zásadami plynoucími z čl. 38 odst. 1 Listiny.
Jelikož Ústavní soud meritorně rozhodl o předmětné ústavní stížnosti bezprostředně poté, co obdržel dne 3. 11. 2004 návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. Ncd 188/2003-259, pozbylo již projednání tohoto návrhu rozumného smyslu, pročež jej pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.