ECLI:CZ:US:2004:3.US.629.04
sp. zn. III. ÚS 629/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. C. družstvo, právně zastoupeného JUDr. Z. A. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2003, č. j. 43 Cm 1020/99-24, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Cmo 281/2003- 43, jakož i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v průtazích v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 1020/99, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 11. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2003, č. j. 43 Cm 1020/99-24, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Cmo 281/2003- 43, a to pro porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podanou ústavní stížností se dále stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a to z důvodu neposkytnutí soudní ochrany stěžovateli bez zbytečných průtahů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce C. C. družstvo, (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byl v řízení zahájeném k jeho žalobě, podané u Krajského soudu v Brně dne 24. 5. 1999, směřující proti Jednotě, spotřebnímu družstvu, Velké Meziříčí, o zaplacení částky 1 510,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, po podaném odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2003, č. j. 43 Cm 1020/99-24, vyzván podle ust. §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aby ve lhůtě 20ti dnů od doručení usnesení doplnil podání ze dne 24. 5. 1999 tak, že doplní vylíčení rozhodujících skutečností (v usnesení soudu dále specifikovaných), odůvodňujících vznik a rozsah žalobcem uplatněného nároku, a dále, aby označil důkazy prokazující jeho tvrzení. Proti tomuto usnesení podal žalobce, přesvědčen o jeho přípustnosti, odvolání, v němž mj. odmítl názor soudu, že nesplnil povinnost podle ust. §79 odst. 1 o. s. ř., vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti související s uplatňovaným nárokem a označit důkazy a vyslovil názor, podle něhož usnesení, kterým soud ukládá žalobci doplnit žalobní návrh bez náležité konkretizace, zdůvodnění a poučení o tom, jak konkrétně má být návrh doplněn, by mělo být hodnoceno jako rozhodnutí, proti němuž je opravný prostředek přípustný. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Cmo 281/2003- 43, bylo odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2003, č. j. 43 Cm 1020/99-24, podle ust. §218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto (ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci dosavadního procesního vývoje v jeho věci namítá, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 6. 2003 vyzval stěžovatele podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., aby doplnil žalobní návrh, podle věty druhé ust. §43 odst. 1 o. s. ř., aniž by v poučení konkretizoval, které údaje v žalobním návrhu obsažené bere na vědomí, a které naopak považuje za chybějící, neurčité či nesrozumitelné. Poučení soudu obsažené v uvedeném usnesení je podle stěžovatele formulováno takovým způsobem, jako by žalobní návrh neobsahoval jediný údaj. Soud však, uvádí stěžovatel, vydal platební rozkaz ze dne 20. 7. 1999, a tedy podle ust. §172 odst. 1 o. s. ř., měl za to, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených stěžovatelem. Stěžovatel je toho názoru, že poučení soudu dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. musí být ve vztahu k náležitostem projednávaného návrhu zcela konkrétní a určité, jak tomu nasvědčuje ust. §43 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci však soud vyzval stěžovatele k doplnění návrhu zcela neurčitým a nekonkrétním způsobem. Z dikce ust. §79 o. s. ř. stěžovatel dovozuje, že soud v souzené věci ukládá stěžovateli povinnost tvrzení a povinnost důkazní nad rámec právních skutečností, se kterými hmotné právo spojuje vznik, změnu či zánik vztahů, jež jsou předmětem sporu. Stěžovatel je toho názoru, že v projednávané věci si soud osobuje právo svou vůlí nahrazovat zákon a porušuje tak právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu stěžovatel vytýká, že se nezabýval tím, zda usnesení soudu prvního stupně má s ohledem na svou obecnost a nekonkrétnost a dále s ohledem na to, že nerespektuje ústavně zaručená práva stěžovatele, povahu usnesení podle ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Stěžovatel dále uvádí, že soud svým dosavadním postupem poškodil jeho právo na poskytnutí soudní ochrany vlastnickému právu stěžovatele k uplatněné pohledávce, a to bez zbytečných průtahů, či v přiměřené lhůtě. Podle názoru stěžovatele tak soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání žalobního návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že naopak v rozporu s ust. §79 odst. 1 a §43 odst. 1 o. s. ř. podmiňoval jednání ve věci samé, a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovateli tak, že v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny mu ukládal povinnosti nad rámec povinností zákonem uložených, a tak nepřípustně zasahoval do práva stěžovatele na poskytnutí soudní ochrany, a to za situace, kdy byl po vydání platebního rozkazu vázán právním stavem podle ust. §172 odst. 1 věta prvá a ust. §174 odst. 2 věta prvá o. s. ř.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona.
Ústavní stížnost lze tedy zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní stížností napadené usnesení soudu prvního stupně, jímž byl stěžovatel vyzván k doplnění své žaloby podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím nemeritorní povahy (usnesením procesní povahy), jímž se řízení ve věci nekončí. Jde o usnesení, proti němuž není, jak výslovně stanoví ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř., odvolání přípustné. Pokud se tedy odvolací soud s odkazem na uvedené ustanovení odmítl v této fázi řízení námitkami stěžovatele v jeho odvolání uvedenými věcně zabývat a odvolání jako nepřípustné odmítl, nelze v tomto jeho postupu - a to i při vědomí nepřiměřenosti délky doby, která uplynula od podání žaloby a vydáním usnesení soudem prvního stupně - spatřovat nezákonnost - natož pak protiústavnost. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svých usneseních v obdobných věcech (týkajících se týchž účastníků řízení), vedených pod sp. zn. III. ÚS 483/04, sp. zn. III. ÚS 485/04, v daných souvislostech je možno teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ust. §43 odst. 2 o. s. ř., odmítnuta, považovat za rozhodnutí, které by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný a právě v takto vyvolaném odvolacím řízení odvolací soud zkoumá, zda předmětné podání lze skutečně hodnotit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy postup soudu podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. byl či nebyl namístě. Obecně je nutno stěžovateli přisvědčit v tom, že při postupu dle uvedeného ustanovení musí být poučení soudu o doplnění podání obsažené ve výzvě dostatečně konkrétní, neboť v opačném případě výzva nemůže založit účinky stanovené ust. §43 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 215/2003). Posuzovat z uvedeného pohledu výzvu soudu prvního stupně, jakož i otázku, zda vůbec měla být vydána, však přísluší v prvé řadě obecnému soudu, a to v odvolacím řízení k odvolání podanému proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud tak sám, aniž to dříve učinil soud odvolací, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, učinit nemůže. Ústavní soud proto v poměru k této části ústavní stížnosti uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení práv stěžovatele zaručených mu čl. 6 Úmluvy, čl. 36 Listiny a návazně ani k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, nedošlo, protože tato rozhodnutí nebyla způsobilá přivodit nezvratitelnou újmu na právech.
K tvrzenému porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že postup soudu prvního stupně, který teprve po uplynutí 4 let od podání žaloby vyzýval stěžovatele k odstranění jejích vad, rozhodně schvalovat nelze a s kritikou takové praxe je třeba souhlasit. V poměru k těmto výtkám stěžovatele je však třeba vzít v úvahu, že bylo především na něm samotném, aby se průtahům v řízení již dříve bránil prostředky, které mu zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatel tak ovšem učinil teprve nyní v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí, aniž by petit jeho ústavní stížnosti navazující na tvrzené porušení práv na projednání věci bez průtahů odpovídal ust. §82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z čehož lze dovodit, že ústavní stížnost již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (nehledě k tomu, že stěžovatel má nyní od 1. 7. 2004 k dispozici i účinný prostředek nápravy proti případným dalším průtahům v řízení v ust. §174a zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto ani v této části nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu