infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.12.2004, sp. zn. III. ÚS 653/04 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:3.US.653.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:3.US.653.04
sp. zn. III. ÚS 653/04 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci stěžovatele P. K. právně zastoupeného JUDr. P. S. advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2004 sp. zn. 8 Tdo 783/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. 9 To 81/03 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 26. června 2003 sp. zn. 54 T 46/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatel byl spolu s obžalovaným J. P. rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 26. června 2003 sp. zn. 54 T 46/2001 odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obžalovaní jako společníci společnosti E. T., s. r. o., dne 16. 7. 1992 v Jablonci nad Nisou pod záminkou úvěru k podnikání s textilními výrobky a výroby uzenářských výrobků od České spořitelny, a. s., vylákali na podkladě úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy částku 5.000.000,- Kč, přičemž k zajištění úvěru předložili výrazně nadhodnocené drahé kameny, údajně v hodnotě 5.286.750,- Kč, které měly ve skutečnosti hodnotu pouze 634.410,- Kč. Získané peníze použili dílem na zaplacení drahých kamenů společnosti I., s. r. o., a to v částce 2.500.000,- Kč, dílem pro vlastní potřebu, aniž cokoliv investovali do podnikání uváděného jako účel úvěru, čímž České spořitelně, a. s., způsobili škodu nejméně 2.152.340,- Kč. Soud rovněž rozhodl o náhradě škody. Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obžalovaní odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. 9 To 81/03 podle §256 tr. ř. coby nedůvodná zamítnuta. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. srpna 2004 sp. zn. 8 Tdo 783/2004 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V podané ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že prvním rozsudkem nalézacího soudu byl zproštěn obžaloby, tento rozsudek byl však na základě odvolání státního zástupce zrušen odvolacím soudem. Nalézací soud posléze nově rozhodl o vině stěžovatele ve shodě s právním názorem odvolacího soudu. Stěžovatel připomíná, že dle judikatury obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 304/2000, 8 Tz 303/2000) pokud hodnota zástavy (v daném případě cena drahých kamenů stanovená znalcem) převyšovala hodnotu zajišťovaného úvěru, nedošlo v případě nesplácení úvěru k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť dlužník mohl důvodně předpokládat, že věřitel se plně uspokojí z realizace zástavy. Naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je v trestní věci stěžovatele obecnými soudy spatřováno ve skutečnosti, že společnost obžalovaných byla založena pouze za účelem získání úvěru, jakkoliv tvrzení obžalovaných o jejich zamýšleném podnikání v dovozu levných oděvů nebylo ničím vyvráceno. Ovšem i v případě, že by tomu tak nebylo, pak za situace dobré víry obžalovaných, že hodnota zástavy pokryje výši úvěru, přičemž tato dobrá víra byla podložena znaleckým posudkem, o jehož pravdivosti neměli obžalovaní, stejně jako Česká spořitelna, důvod pochybovat, nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Nebylo prý prokázáno, že v době před poskytnutím úvěru či bezprostředně poté měl stěžovatel v úmyslu zapůjčené prostředky nevrátit. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Ústavní soud nepokládá tuto výtku za důvodnou. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, "kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek". Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, přičemž učiněný závěr, že obžalovaní svým jednáním uvedli poškozenou organizaci v omyl a v příčinné souvislosti tak sebe obohatili, přesvědčivě odůvodnily. Nalézací soud ve svém rozsudku konstatoval, že jednání obviněných tvoří dílčí část kauzy "drahých kamenů", při které společnost Ikona použila řadu osob, jimž byly poskytnuty bankovní úvěry a jako zástava byly použity výrazně nadhodnocené drahé kameny, jež jim společnost Ikona poskytla. Tyto osoby na sebe převzaly veškerou odpovědnost za splácení úvěrů, jakkoliv většinu peněz následně převzala společnost Ikona. Pro posouzení trestní odpovědnosti obžalovaných tedy bylo dle názoru nalézacího soudu nutno prokázat, zda byli jen nevědomými nástroji představitelů této společnosti, či zda sami jednali vůči peněžnímu ústavu podvodným způsobem. Skutečnost, že obžalovaní podvodným způsobem jednali, vyvodil nalézací soud z toho, že svoji společnost založili výhradně za účelem sjednání úvěru, v žádosti o úvěr vědomě uvedli nepravdivé údaje, nevyvíjeli žádnou podnikatelskou činnost a nepodnikli nic proto, aby mohli dostát svým závazkům. Museli si tedy být vědomi toho, že poskytnutý úvěr nesplatí. Jelikož za drahé kameny zaplatili 2,5 miliónu Kč, mohli důvodně předpokládat, že ani banka je za vyšší cenu neprodá a určitá škoda jí tak vznikne (str. 5-7 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud skutkovým i právním závěrům nalézacího soudu přisvědčil, uvedl, že obžalovaní hráli roli tzv. "bílých koní" a věděli, že v dané věci jde o podvodné jednání, pokud koupili drahé kameny za smluvní cenu, jež byla o více než polovinu nižší, než na kolik byly ohodnoceny znalcem. Hodnota zástavy byla tedy výrazně nižší než hodnota poskytnutého úvěru a nepostačovala k jeho splacení, s čímž byli obžalovaní přinejmenším srozuměni (str. 3-4 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval zejména posouzením otázky, zda je u trestného činu podvodu vznik škody vázán na skutečnost, že při podvodném jednání byl závazek, prostřednictvím něhož byl spáchán tento trestný čin, zajištěn zástavním právem. Konstatoval, že pokud je pachateli v důsledku jeho podvodného jednání vyplacena bankovním ústavem částka, na niž byla úvěrová smlouva sjednána, je třeba tento okamžik pokládat za dobu vzniku škody a tedy i dokonání trestného činu. Zástavní právo slouží jako jeden ze způsobů náhrady škody a není možné je vázat na posouzení otázky vzniku škody. Realizaci zástavy nelze pokládat za dobrovolnou úhradu poskytnutého úvěru. O trestný čin podvodu se tedy jedná i tehdy, pokud je dlužník srozuměn s tím, že hodnota zástavy je stejná nebo vyšší, než je výše poskytnutého úvěru (str. 5-6 usnesení dovolacího soudu). Stěžovatel v podané ústavní stížnosti opakuje svoji předchozí obhajobu, že si nebyl vědom nižší ceny drahých kamenů, jelikož neměl důvod pochybovat o správnosti jejich ohodnocení znalcem a přehlíží přitom skutečnost, že tuto jeho obhajobu vyvrátily obecné soudy s poukazem na okolnost, že si nižší ceny drahých kamenů musel být vědom, pokud je koupil za cenu o více než polovinu nižší, než která byla stanovena znaleckým posudkem. Toto srozumění stěžovatele je zřejmé i s ohledem na další okolnosti sjednávaného úvěru, při kterém obžalovaní uváděli banku v omyl v celé řadě okolností. Stěžovatel se dále odvolává na judikaturu Nejvyššího soudu, která však byla dalšími rozhodnutími tohoto orgánu překonána. Posuzovat důvodnost změny výkladu jednoduchého práva však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, leda by tím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Citovaná rozhodnutí navíc na posuzovaný případ nedopadají, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel musel předpokládat, že hodnota zástavy je nižší než poskytnutý úvěr. Pokud obecné soudy právně posoudily stěžovatelovo jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nelze tomuto závěru vytknout jakékoliv pochybení. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. prosince 2004 JUDr. Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:3.US.653.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 653/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 22. 12. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 11. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §250
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík trestný čin
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-653-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 47966
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16