ECLI:CZ:US:2004:4.US.439.04
sp. zn. IV. ÚS 439/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. P. O. advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Afs 29/2004-74, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003, č. j. 28 Ca 764/2002-45, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 10. 10. 2002, č. j. 8189/02-110 a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Slaném ze dne 22. 3. 2002, č. j. 17144/02/031920/1824, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci, v níž mu byla doměřena daň z příjmu fyzických osob ve výši 335 056,00 Kč, a tvrdil, že jejich vydáním došlo k porušení "jeho práv zaručených čl. 4 odst. 1. čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod" (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovateli byl na základě postupní smlouvy mezi ním a osobou mající nárok na vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "oprávněná osoba") vydán Pozemkovým fondem ČR (dále "PF") pozemek, který dále prodal. Ústavní stížnost stručně shrnuto namítala, že orgány správce daně doměřily stěžovateli daň za následný prodej pozemku, ačkoli podle ust. §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu fyzických a právnických osob v tehdy platném znění (dále "ZDP") jsou příjmy z prodeje náhrad přijatých podle zvláštních předpisů osvobozeny od daně. Podle ust. §33a zákona č. 229/1991 Sb. jsou veškeré nároky na poskytnutí náhrad pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby, přičemž nabyvatel má postavení oprávněné osoby. Orgány veřejné moci své právní závěry učinily na základě extrémní interpretace hmotného práva, protože znění ust. §4 odst. 1 písm. g) ZDP je jednoznačné. Stěžovatel upozornil, že podle nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 487/200, I. ÚS 22/99, jakož i IV. ÚS 666/02, lze mezery v předpisech veřejnoprávního charakteru vyplňovat extenzivním výkladem pouze tehdy, jestliže interpretace vede k nepochybnému závěru o smyslu a rozsahu předmětné zákonné úpravy. Úmysl zákonodárce osvobodit od daně jen určitou skupinu případů musí být vyjádřen dostatečně určitě a jasně. Správce daně může činit pouze to, co zákon výslovně umožňuje, z čehož plyne, že při ukládání a vymáhání daní, tedy de facto při odnětí části nabytého vlastnictví, jsou státní orgány ve smyslu ust. §čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu základních práv a svobod, tedy v pochybnostech postupovat mírněji. Z dispozice předmětného ustanovení ZDP nevyplývá jiná limitace pro tento typ osvobození od daně, než že osvobození od daně podléhají příjmy z prodeje nemovitostí vydaných podle zvláštních předpisů, bez ohledu na postavení daňového subjektu. Přijatý výklad by rovněž vedl ke ztrátě výhody osvobození v případě, že si oprávněné osoby nárok vymění.
Z kopie dodatečného platebního výměru Finančního úřadu ve Slaném ze dne 22. 3. 2003 (17144/02/031920/1824) Ustavní soud zjistil, že stěžovateli byla doměřena daň z příjmu za rok 1998 ve výši 335.056,- Kč, na základě zprávy o daňové kontrole ze dne 11. 3. 2002, která konstatovala, že stěžovatel nezahrnul do přiznání k dani příjem z prodeje pozemku, protože jej považoval za osvobozený od daně, ačkoli podle finančního úřadu tento příjem od daně osvobozen není, protože stěžovatel není oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., a ani na něj nepřešlo postavení takové osoby podle ust. §33a téhož zákona.
Z kopie rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 10. 10. 2002 (č. j. 8189/02-110) Ústavní soud zjistil, že ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti výše uvedenému výměru s odůvodněním, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., ale osobou, jíž byl nárok postoupen dle smlouvy o postoupení pohledávky dle občanského zákoníku. Ředitelství upozornilo, že dle ust. §10 ZDP je ostatním příjmem příjem, kterým dochází ke zvýšení majetku. Z ust. §4 odst. 1 písm. g) ZDP je jasné, že u restituentů, kterým je nahrazován odebraný majetek, nedochází ke zvýšení majetku.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003 (28 Ca 764/2002-45) Ústavní soud zjistil, že městský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství, protože dospěl k závěru, že oprávněnou osobou je z hlediska daňového řízení pouze taková osoba, která je přímo uvedena v zákoně č. 229/1991 Sb.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 (5 Afs 29/2004-74) Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku městského soudu, protože se ztotožnil se závěrem městského soudu, že na stěžovatele skutečně nelze vztáhnout osvobození od daně. Nelze oddělit zdanění pozemků od osob, které jimi disponují.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat zásah do jeho základních práv či svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů, které však své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a vypořádaly námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Městský soud (str. 4 odst. 3 rozsudku městského soudu) uvedl, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., protože k tomu, aby na něho mohlo být převedeno vlastnické právo musela přistoupit další právní skutečnost -smlouvou o postoupení pohledávky nabyl nárok, který vznikl oprávněné osobě na základě zákona č. 229/1991 Sb. Právo na poskytnutí náhradních pozemků získal stěžovatel na základě smlouvy o postoupení pohledávky (str. 4 odst. 5 rozsudku městského soudu). Rovněž Nejvyšší správní soud (str. 4 odst. 3 rozsudku Nejvyššího správního soudu) uvedl, že z koncepce ust. §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně osobám dříve postiženým, jímž byl majetek navrácen, a nikoli osobám dalším; za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu, tak jak má na mysli citované ustanovení, je nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právních skutečnosti stanovených za účelem odstranění způsobených majetkových křivd, a nikoli nemovitosti vydané z jiného, již odvozeného titulu. K těmto závěrům obecných soudů, nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady.
Stěžovatel namítal, že orgány veřejné moci postupovaly na základě nepřípustného extenzivního výkladu ustanovení, které přiznává osvobození od daně, což mělo být v rozporu s ust. čl. 4 odst. 4 Listiny a došlo tak k zásahu do vlastnického práva, garantovaného čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Ani této námitce nelze přiznat opodstatnění. Zákonem stanovené osvobození od daně sleduje zřejmý účel - nezatěžovat daní "příjmy", za které by jinak bylo možno považovat majetkové převody uskutečňované za účelem odstranění minulých majetkových křivd. Na tomto zjevném úmyslu zákonodárce nemůže nic změnit ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., které umožnilo, aby byly náhradní pozemky vydávány i osobám, na něž své nároky převedli restituenti. Výklad zákona podávaný stěžovatelem nese naopak rysy formalismu, který zcela pomíjí účel zákona, nehledě na jeho konflikt s obecnou spravedlností. Ústavní soud připomíná, že spravedlnost je imanentní právu i jeho interpretované podobě a obecné principy, kterých se stěžovatel dovolává, se mohou uplatňovat jen v rámci usilování o spravedlivé řešení věci.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, stejně tak neshledal ani jiný stěžovatelem namítaný zásah do jeho základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Miloslav Výborný.
předseda senátu