ECLI:CZ:US:2004:4.US.502.02
sp. zn. IV. ÚS 502/02
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02 ve věci ústavní stížnosti MUDr. D. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 11. 4. 2002 sp. zn. 6 To 107/2002 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Blansku z 10. 1. 2002 sp. zn. Nt 605/2000, jímž bylo stěžovateli změněno dříve uložené ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě na ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2002 sp. zn. 6 To 107/2002 a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 10. ledna 2002 sp. zn. Nt 605/2000 se zrušují.
II. Návrh stěžovatele, aby náklady na jeho zastupování zcela hradil stát, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. Nt 605/2000 Ústavní soud zjistil:
Stěžovateli bylo dne 8. 3. 2000 sděleno obvinění (datované 6. 12. 1999) pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že od 31. 12. 1997 do doby sdělení obvinění bránil v užívání rodinného domu v L. oprávněným osobám, a to své matce L. N. a sestře MUDr. L. F., tím způsobem, že po provedeném vloupání do domu neznámým pachatelem nechal u vstupních dveří vyměnit zámky a nové klíče oprávněným osobám nepředal.
Na osobu stěžovatele byl vypracován MUDr. P. M., soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a MUDr. F. S., soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, znalecký posudek, dle jehož závěrů trpí stěžovatel schizoafektivní poruchou s postpsychotickým defektem osobnosti s přetrvávající změnou osobnosti po psychickém onemocnění, touto poruchou již trpí 20 let a byl pro ni již mnohokrát hospitalizován. Vlivem jeho choroby v době páchání trestného činu byla jeho rozpoznávací schopnost podstatně snížena a stěžovatel nebyl schopen své jednání ovládat ani není schopen správně chápat smysl a účel trestního řízení. Trestné jednání obviněného vycházelo z jeho duševní poruchy a jeho pobyt na svobodě bez léčby je nebezpečný opakováním obdobné trestné činnosti, znalci proto doporučili uložit stěžovateli ochranné léčení v ambulantní formě.
Na základě konstatovaného znaleckého posudku bylo usnesením vyšetřovatelky Okresního úřadu vyšetřování v Blansku ze dne 31. 3. 2000 ČVS: OVBK-417/10-99 podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zastaveno trestní stíhání proti stěžovateli, neboť nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Stížnost poškozené R. S.(stěžovatelovy sestry) proti tomuto usnesení byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesením Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 15. 5. 2000 sp. zn. Zt 239/2000.
Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. Nt 605/2000 bylo stěžovateli podle §72 odst. 1, 4 tr. ř. uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2000 sp. zn. 6 To 290/2000.
Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 1. 2002 sp. zn. Nt 605/2000 bylo stěžovateli podle §351a tr. ř. přeměněno shora konstatované ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě na ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě. V odůvodnění rozhodnutí bylo konstatováno, že stěžovatel výkon ochranného léčení nezapočal a nepodroboval se mu, léčebným zařízením byla proto navržena změna formy léčby z ambulantní na ústavní. Stěžovatel nedoložil své tvrzení, že se dobrovolně léčí u jiných lékařů. Dle názoru soudu, pokud stěžovatel nedodržuje podmínky ochranného léčení v ambulantní formě, je jedinou možnou formou k zajištění řádného průběhu léčby forma ústavní. Stěžovatel toto usnesení napadnul stížností, která byla v neveřejném zasedání usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 6 To 107/2002 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta, přičemž v odůvodnění soud mj. odkázal na znalecký posudek, dle něhož stěžovatel trpí vážnou duševní poruchou a bez léčby je jeho pobyt na svobodě nebezpečný.
II.
Stěžovatel dne 18. 7. 2002 podal prostřednictvím advokáta JUDr. S. K. ústavní stížnost splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). JUDr. S. K. přípisem ze dne 5. 9. 2003 Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatele v řízení o podané ústavní stížnosti již právně nezastupuje. Po opakovaných výzvách Ústavního soudu si stěžovatel zvolil nového právního zástupce advokáta JUDr. J. B., který přípisem ze dne 9. 7. 2004 doplnil podanou ústavní stížnost, přičemž rovněž namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně psal sám, neboť během třídenní lhůty k jejímu podání nesehnal advokáta, a že stížnostní soud zabránil, aby se mohl vyjádřit ve své věci a přednést návrh na vypracování ústavního posudku. Nesouhlasí se skutečností, že ve věci rozhodoval Okresní soud v Blansku, neboť o přeměně ochranného léčení na formu ústavní rozhoduje soud v místě léčebny, kde se léčení vykonává, přičemž touto léčebnou je Psychiatrická léčebna v Brně-Černovicích. Rovněž konstatuje, že ochranné léčení je mnohem závažnějším zásahem do základních práv než trest odnětí svobody, neboť léčená osoba je utlumována medikamenty a je pod lékařským dohledem. Stěžovatel dle svého názoru netrpí takovou chorobou, kvůli které by byl nebezpečný sobě či svému okolí, a obává se, že nařízení ochranné léčby v ústavní formě povede ke zneužití psychiatrie vůči jeho osobě. Z těchto důvodů navrhnul odložení vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Blansku.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 9. 7. 2004 stěžovatel namítá, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, stěžovatel neměl proto možnost vyjádřit se ke složení senátu a nemůže mít tedy za to, že rozhodoval nestranný soud, neměl rovněž možnost vyjádřit se k věci samé. Ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož výjimky z ústnosti a veřejnosti soudního jednání stanoví zákon, není použitelné, neboť čl. 38 odst. 2 Listiny právo na veřejné projednání věci zakotvuje. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu ve věci Ekbatani proti Švédsku, dle kterého pokud se rozhoduje o skutkových či právních otázkách, je přítomnost obviněného, resp. dotčené osoby nutná. O jeho osobě a psychickém stavu rozhodovali soudci krajského soudu, aniž by se s ním setkali, pouze na základě znaleckých posudků. Dle názoru stěžovatele vycházejí soudy při rozhodování o ochranných léčeních výlučně z názoru lékařů (což dokládá citací z knihy P. Kováře: MUDr. Plzák se zpovídá, Slavní a slavné psychiatrické případy 1950-89, 1993, str. 90), a pomíjejí skutečnost, že lékaři jsou na ochranných léčbách materiálně zainteresováni, neboť si tak zajišťují "tzv. obloženost lůžek".
Stěžovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud ve smyslu §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnul, že náklady na jeho zastoupení zcela zaplatí stát, neboť jeho majetkové poměry jsou neutěšené a je invalidní důchodce, přičemž potřebné doklady zašle na výzvu soudu, jelikož o jejich druhu nemá představu.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhnul, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Okresní soud v Blansku se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. Nt 605/2000 a s průběhem dokazovaní v trestním řízení.
IV.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, neboť nebyly dostatečně zjištěny zákonné podmínky, za kterých lze ochranné léčení v ústavní formě uložit.
V.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se místní nepříslušnosti Okresního soudu v Blansku, závislosti soudních rozhodnutí o ochranných léčeních na znaleckých posudcích a skutečnosti, že stížností soud rozhodoval v neveřejném zasedání, a shledal, že tyto výtky nejsou důvodné.
K námitce místní nepříslušnosti Okresního soudu v Blansku je nutno konstatovat, že stěžovatel se nepodrobil ochrannému léčení v ambulantní formě uloženému usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. Nt 605/2000 a s ochrannou léčbou nebylo vůbec započato. Aplikace ustanovení §351a tr. ř., které upravuje místní příslušnost soudu při změně způsobu ochranného léčení, proto nebyla možná, neboť předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je, že ochranné léčení se již vykonává, příslušnost soudu se v posuzovaném případě řídila ustanovením §315 odst. 2 tr. ř. (srov. R 1/1989). Skutečnost, že nalézací soud ve svém usnesení uvedl, že postupoval podle §351a tr. ř., je zjevným pochybením, které však nezasahuje do základních práv stěžovatele.
Krajský soud v Brně zamítnul stížnost MUDr. D. N. proti usnesení o přeměně ochranného léčení v ambulantní formě na formu ústavní jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž ve smyslu §240 tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Tento postup stížnostního soudu, tj. jednání v neveřejném zasedání, je ústavněprávně konformní. Stěžovatelem namítaný rozpor mezi čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 2 větou první, částí za středníkem, je pouze zdánlivý, neboť tato ustanovení jsou ve vztahu normy obecné k normě zvláštní. Tento postup není rovněž v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který omezuje ve svém autentickém znění působení veškerých požadavků spravedlivého procesu výslovně na řízení o "důvodnosti obžaloby" (proces portant sur le bien-fondé de l´accusation). (Český oficiální překlad Úmluvy ve Sbírce zákonů, č. 209/1992 Sb., který velmi nepřesně v čl. 6 odst. 1 uvádí "oprávněnost jakéhokoli trestního obvinění", není autentickým zněním Úmluvy; Ústavní soud je ve smyslu čl. 10 Ústavy povinen interpretovat a aplikovat Úmluvu jako mezinárodní smlouvu v souladu s jejím autentickým zněním.) Řízení o opravných prostředcích ve věcech ochranného léčení přitom není řízením o "důvodnosti obžaloby", a proto nelze všechny požadavky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy na tento typ řízení bez dalšího vztáhnout. Odkaz na rozsudek Evropského soudu ve věci Ekbatani proti Švédsku není přiléhavý, neboť tento stěžovatel byl obžalován a v trestním řízení mu byl uložen trest.
Námitka, že soudy při rozhodování o ochranných léčeních vycházejí pouze z názoru znalců (lékařů), kteří mají být na pokračování ochranné léčby materiálně zainteresováni, zcela postrádá přesvědčivou argumentaci a nemá ústavněprávní relevanci.
VI.
Zároveň však Ústavní soud zjišťuje, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, neboť mu bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě, aniž byly náležitě zjištěny zákonné podmínky pro jeho uložení.
Ve smyslu §72 odst. 1 trestního zákona lze uložit ochranné léčení pachateli činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nebezpečnost pachatele je třeba vykládat tím způsobem, že je zde vysoká pravděpodobnost, že nepříčetný pachatel spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní choroby. Tuto otázku je třeba posoudit na základě zjištění o chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost nebezpečný. Samotné doporučení znalců, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení, není ovšem dostatečným podkladem pro rozhodnutí o této otázce (srov. R 11/1974).
Ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vzhledem k této skutečnosti je nutno zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody.
Přestože forma ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a formou ochranného léčení je žádoucí. Např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je namístě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy namístě uložení alternativního trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi.
V konkrétně posuzovaném případě byl jediným relevantním poznatkem o nebezpečnosti stěžovatele shora konstatovaný znalecký posudek MUDr. P. M. a MUDr. F. S., dle kterého stěžovatel "trpí duševní poruchou, z níž vycházelo jeho trestné jednání. Jeho pobyt na svobodě bez léčby je proto nebezpečný opakováním obdobné trestné činnosti". Jiné poznatky svědčící o nebezpečnosti stěžovatele, např. jeho předchozí jednání, zjištěny nebyly. Nalézací soud v této souvislosti pouze konstatoval, že stěžovatel nemá záznam v opise rejstříku trestů (str. 2 usnesení nalézacího soudu ze dne 13. 7. 2000). Všechna rozhodnutí obecných soudů zodpověděla otázku nebezpečnosti stěžovatelova pobytu na svobodě odkazem na výše uvedený znalecký posudek.
Podle názoru Ústavního soudu posuzovaný znalecký posudek se zabýval otázkou nebezpečnosti stěžovatelova pobytu na svobodě mimořádně stručně a obecně. Vzhledem ke skutečnosti, že soudy vycházely při posouzení nebezpečnosti stěžovatele pouze z tohoto posudku, není zřejmé, na základě jakých poznatků dospěly k závěru, že je dána vysoká pravděpodobnost, že stěžovatel spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. V této souvislosti je nutno upozornit na skutečnost, že trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona je trestným činem, jehož typová společenská nebezpečnost je nižší, čemuž odpovídá i jeho ohrožení trestem odnětí svobody do dvou let nebo peněžitým trestem. Ze znaleckého posudku, přitom vyplývá, že u stěžovatele hrozí opakování obdobné (tedy nikoliv závažnější) trestné činnosti. Obecné soudy se náležitě nevyrovnaly s otázkou, zda nebezpečí, které ze strany stěžovatele v případě jeho pobytu na svobodě hrozí, je natolik závažné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě, je v jeho případě nezbytné.
Z četných přípisů stěžovatele doručených Ústavnímu soudu je zřejmé, že ochranné léčení v ústavní formě není vykonáváno, jakkoliv od jeho pravomocného uložení uplynuly více než dva roky, stěžovatel se tedy nachází po dlouhou dobu v mimořádně nejisté životní situaci. Ze spisu nevyplývá, že by se obecné soudy pokoušely zjistit současný psychický stav stěžovatele vypracováním aktuálního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, (přičemž znalecký posudek MUDr. P. M. a MUDr. F. S. byl vypracován v březnu roku 2000), či získáním informací o jeho nynějších poměrech a chování. Není rovněž zřejmé, zda stěžovatel pokračuje v činnosti, pro kterou byl trestně stíhán. Z obsahu spisu tedy nevyplývají aktuální poznatky, na jejichž základě by bylo možno učinit spolehlivý závěr o nebezpečnosti stěžovatelova pobytu na svobodě.
Ústavní soud nemohl přehlédnout písemné vyjádření primáře Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě MUDr. D. N. ze dne 5. 5. 2003 obsahující názor, že ústavní psychiatrické léčení se jeví jako "zřejmě nadbytečné".
VII.
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 26]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 694/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 31, nález č. 148). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo i v daném případě. Obecné soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a stěžovateli uložily ochranné léčení v ústavní formě, aniž by respektovaly zákonné požadavky, za kterých je možno toto ochranné opatření uložit, čímž porušily základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny; jejich postup je rovněž v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny dle ustanovení §82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Současně bylo vzhledem k hospodárnosti řízení zrušeno též rozhodnutí Okresního soudu v Blansku, byť nebylo ústavní stížností napadeno, neboť bylo rovněž zatíženo shora konstatovanými vadami.
Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle ustanovení §314h až §314k tr. ř., a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Obecné soudy by se měly pokusit doplnit dokazování v naznačeném směru a učinit závěr, zda jsou splněny zákonné podmínky pro uložení ústavní formy ochranného léčení stěžovateli a zda je uložení tohoto ochranného opatření v jeho případě nezbytné či nikoliv. Při posuzování této otázky bude zřejmě třeba obstarat nové důkazy o aktuálním duševním stavu stěžovatele.
Ústavní soud zamítnul návrh stěžovatele, aby náklady na jeho zastupování zcela hradil stát, neboť stěžovatel do začátku ústního jednání nepředložil údaje vztahující se k jeho osobním a majetkovým poměrům, které jsou k posouzení podaného návrhu nezbytné.