ECLI:CZ:US:2005:1.US.117.05
sp. zn. I. ÚS 117/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 5. října 2005 sp. zn. I. ÚS 117/05 ve věci ústavní stížnosti A. K. a spol. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004 č. j. 30 Cdo 1354/2004-66, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2004 č. j. 16 Co 374/2003-49 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. září 2003 č. j. 5 C 146/2003-40, jimiž byla pro opožděnost odmítnuta žaloba stěžovatelů.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004 č. j. 30 Cdo 1354/2004-66, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2004 č. j. 16 Co 374/2003-49 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 9. 2003 č. j. 5 C 146/2003-40 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Svou ústavní stížnost opírají stěžovatelé o skutečnost, že obecné soudy měly za opožděně podanou jejich žalobu, která byla podána dle názoru obecných soudů po lhůtě stanovené v §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), když byla podána poslední den lhůty u poštovního úřadu, zatímco měla být nejpozději poslední den lhůty doručena přímo soudu, neboť se jedná o lhůtu hmotněprávní. Stěžovatelé v ústavní stížnosti naopak namítají, že se jedná o lhůtu pro podání žaloby, která je procesní, postačí tedy, je-li podání poslední den lhůty předáno poštovnímu úřadu za účelem doručení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají, že pokud by byl závěr obecných soudů o hmotněprávním charakteru lhůty správný, pak byli usnesením správního soudu neprávně poučeni, když tuto skutečnost poučení soudu výslovně neobsahovalo a hovoří pouze o lhůtě k podání žaloby, nevyplývá z něj však, že by se lhůta řídila jiným režimem, než jaký zakotvuje §40 odst. 4 s. ř. s. a §57 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelé dále upozorňují na §245 o. s. ř., podle něhož pokud není v této části uvedeno jinak, užijí se přiměřeně ustanovení části první a čtvrté tohoto zákona, tedy i ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelé dovozují procesněprávní charakter lhůty také z toho, že lhůta dle §250b o. s. ř. platného do 31. 12. 2002 byla vždy posuzována jako lhůta procesní, přičemž podstata lhůty v §250b před novelou o. s. ř. a §247 o. s. ř. po novele je dle stěžovatelů totožná.
Stěžovatelé tvrdí, že postupem soudů všech instancí bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jehož relevantní znění je následující: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Čl. 36 odst. 2 Listiny zní: "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny."
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a J., s. d. v T. a Pozemkového fondu České republiky jako vedlejších účastníků řízení.
Nejvyšší soud, Krajský soud v Brně i Okresní soud v Jihlavě ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí.
Pozemkový fond České republiky se vyjádřil tak, že se ve smyslu §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka řízení vzdává. J., s. d. v T. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Z kopie usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2003 č. j. 30 Ca 129/2002-16, kterou přiložili stěžovatelé k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně odmítl jejich opravný prostředek, kterým se domáhali přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci a současně stěžovatele poučil o možnosti pokračovat v řízení, tedy podat v dané věci žalobu podle §246 o. s. ř. k místně příslušnému okresnímu soudu ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě (dále též "okresní soud"), který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Jihlavě dne 6. 5. 2003 se stěžovatelé domáhali, aby soud rozhodl o jejich vlastnickém právu k nemovitostem v žalobě uvedeným. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 9. 2003 č. j. 5 C 146/2003-40 byla žaloba stěžovatelů odmítnuta pro opožděnost, když dle odůvodnění soudu byl posledním dnem pro podání žaloby den 5. 5. 2003, stěžovatelé však podali žalobu dne 6. 5. 2003. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítali, že žaloba byla podána včas a řádně, neboť byla poslední den lhůty podána formou doporučeného dopisu na příslušném poštovním úřadě, stěžovatelé přitom odkazují na den podání na doručence, kterou k odvolání přiložili. Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání stěžovatelů tak, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že lhůta k podání žaloby je "lhůtou zákonnou, nikoli procesní", proto je nutné uplatnit nejpozději posledního dne této lhůty právo u soudu, nikoliv u poštovního úřadu. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém setrvávají na svém stanovisku, že lhůta pro podání žaloby je v daném případě určena předpisy práva procesního, jedná se tedy o zákonnou lhůtu procesní určenou k provedení procesního úkonu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl, když dospěl k závěru, že lhůta ve smyslu §46 odst. 2 věty druhé s. ř. s. obdobně jako lhůta určená v §247 o. s. ř. je lhůta stanovená pro uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto v řízení před správním orgánem, u soudu, nejde tedy o lhůtu procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup podle §57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci došlo postupem obecných soudů k stěžovateli namítanému porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
V dané věci Ústavní soud zkoumal, zda obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, když žalobu stěžovatelů s odkazem na hmotněprávní charakter lhůty dle §46 odst. 2 s. ř. s. měly za podanou opožděně.
Ústavní soud přitom vycházel z následujících ustanovení soudního řádu správního a občanského soudního řádu.
Dle §46 odst. 2 s. ř. s. soud odmítne návrh, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.
Dle §82 odst. 1 o. s. ř. je řízení zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu.
Dle §82 odst. 3 o. s. ř., odmítl-li žalobu (návrh na zahájení řízení) soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci usnesení žaloba (návrh na zahájení řízení) v této věci, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba (návrh na zahájení řízení).
Dle §244 odst. 1 o. s. ř., rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Dle §247 odst. 1 o. s. ř. žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
Ze znění výše citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem (část pátá občanského soudního řádu) je u soudu zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení, nejedná-li se o věc zahájenou bez návrhu, přičemž žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Pro případ, že navrhovatel nepodá takovou žalobu k soudu rozhodujícím v občanském soudním řízení, nýbrž ke správnímu soudu, resp. domáhá se u správního soudu žalobou přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci (tak jak tomu bylo ve věci stěžovatelů), poskytuje §46 odst. 2 s. ř. s. navrhovateli lhůtu jednoho měsíce, v níž může poté, co byla jeho žaloba správním soudem dle §46 odst. 2 s. ř. s. odmítnuta, podat žalobu k věcně příslušnému soudu. O této skutečnosti musí být žalobce soudem poučen. Také v dané věci byl stěžovatel v usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl jeho opravný prostředek odmítnut, poučen, že " ... je ze strany žalobce nezbytné, pokud chce pokračovat v řízení, podat v dané věci žalobu podle §246 o. s. ř. k místně příslušnému okresnímu soudu (§§249, 250 o. s. ř.), a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení ...". Vzhledem ke skutečnosti, že lhůta jednoho měsíce pro podání žaloby byla stěžovateli bez dalšího vysvětlení dána poučením soudu rozhodujícím v soudním řízením správním, který příslušné poučení poskytoval stěžovateli na základě ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s., je akceptovatelná námitka stěžovatelů, že měli za to, že se při stanovení počátku a konce běhu lhůty stanovené v §46 odst. 2 s. ř. s. užije ustanovení §40 s. ř. s. Jakkoli totiž poučení soudu stanoví, že žalobce má podat žalobu podle §246 o. s. ř., který v prvním odstavci hovoří o aktivní legitimaci pro podání žaloby podle části páté o. s. ř., v odstavci druhém o náležitostech takové žaloby a ve třetím odstavci o stejnopisech a listinných důkazech, nevyplývá z takového poučení, že by také v poučení uvedená lhůta jednoho měsíce pro podání takové žaloby byla posuzována podle ustanovení občanského soudního řádu, tedy dle §82 odst. 3. Část věty poučení - "je ze strany žalobce nezbytné, pokud chce pokračovat v řízení, podat v dané věci žalobu podle §246 o. s. ř. k místně příslušnému okresnímu soudu (§§249, 250 o. s. ř.)" - sice jednoznačně odkazuje na občanský soudní řád, avšak druhá část - " ... a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení ..." - nasvědčuje spíše tomu, že na lhůtu jednoho měsíce se budou vztahovat ustanovení soudního řádu správního upravující počítání lhůt. Dle ustanovení §40 odst. 4 s. ř. s. je přitom lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak. V tomto smyslu pak měli stěžovatelé za to, že pokud podali žalobu poslední den lhůty uvedené v §46 odst. 2 s. ř. s. k poštovní přepravě, byla taková žaloba podána včas ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §40 odst. 4 s. ř. s.
Občanský soudní řád, podle něhož postupují soudy rozhodující v občanském soudním řízení o žalobách, které byly podány ve lhůtě jednoho měsíce na základě poučení správního soudu dle §46 odst. 2 s. ř. s., však na rozdíl od ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s., ve kterém se jednoznačně hovoří o lhůtě jednoho měsíce k podání žaloby, výslovně uvádí, že taková žaloba musí dojít soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení ve lhůtě jednoho měsíce, aby platilo, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že ustanovení §82 odst. 3 o. s. ř. se výslovně zmiňuje pouze o žalobě (návrhu na zahájení řízení), nikoli o opravných prostředcích, zde Ústavní soud má za to, že je třeba vycházet z přechodného ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s., podle kterého řízení o opravných prostředcích podaných přede dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona; jde-li o řízení ve věcech, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud postupuje podle §68 písm. b). Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud soud do dne nabytí účinnosti s. ř. s. o opravném prostředku podaném přede dnem účinnosti tohoto zákona nerozhodl, bude o něm rozhodovat jako o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (část třetí hlava druhá díl první s. ř. s.) a na takto odmítnutou žalobu (byť v usnesení krajského soudu označenou jako opravný prostředek) se plně vztahuje ustanovení §82 odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. nedává jednoznačný výklad, jak na lhůtu jednoho měsíce pohlížet, je třeba při interpretaci tohoto ustanovení postupovat v souladu se zásadou širšího uplatnění základních práv a přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na přístup k soudu. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (viz nález sp. zn. I. ÚS 344/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 191).
V dané věci je tedy třeba při interpretaci ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. a §82 odst. 3 o. s. ř. postupovat tak, aby byl zachován smysl těchto ustanovení, jejichž účelem je zabránit tomu, aby byl žalobce sankcionován v důsledku složitého posuzování neustálených otázek dualismu práva s přihlédnutím k tomu, že žalobce je vázán příslušnými lhůtami zakotvenými jak v soudním řádu správním, tak v občanském soudním řádu. Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že lhůta jednoho měsíce zakotvená v §46 odst. 2 s. ř. s. je lhůtou zákonnou (§55 o. s. ř.), a nikoliv lhůtou procesní, a že uplynutí zákonné lhůty, tj. zákonem stanovené lhůty pro uplatnění práva, nelze prominout, proto je nutno uplatnit nejpozději posledního dne této lhůty právo u soudu, nikoli u poštovního úřadu. S těmito právními názory odvolacího soudu se nemůže Ústavní soud ztotožnit. V dané věci se nepochybně jedná jak v případě §46 odst. 2 s. ř. s., tak v případě §82 odst. 3 o. s. ř. o zákonné lhůty. Tato skutečnost však nevylučuje, jak naznačuje v odůvodnění svého napadeného usnesení Krajský soud v Brně, že by se nemohlo jednat současně o lhůty procesní. Už vůbec pak nelze dovozovat, jak činí Krajský soud v Brně, že zákonná lhůta je lhůtou pro uplatnění hmotného práva, kterou nelze prominout, a proto je nutno uplatnit nejpozději posledního dne této lhůty právo u soudu, nikoli u poštovního úřadu.
Jak již bylo výše uvedeno, ze znění §46 odst. 2 s. ř. s. není zřejmé, jak na zde uvedenou lhůtu jednoho měsíce k podání žaloby pohlížet, respektive jaký je charakter této lhůty a jaké má účinky. Jakkoli se nabízí závěr, že se jedná s ohledem na znění §40 odst. 4 s. ř. s. o lhůtu procesní, která je zachována, je-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, je třeba mít na zřeteli, že se v §46 odst. 2 jedná o ustanovení, které spíše než povinnost či oprávnění žalobci ukládá povinnost soudu poučit žalobce o tom, že může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu. Tato skutečnost vyplývá ze znění ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s., podle něhož "v usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu", nikoli že žalobce do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu. Je přitom nepochybné, že náležitosti, včasnost a účinky žaloby budou posuzovány soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení podle občanského soudního řádu, a tedy i podle §82 odst. 3 o. s. ř. Tato skutečnost by však měla být žalobci z poučení správního soudu zřejmá. Příslušnou poučovací povinnost ukládá správním soudům ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. Je tedy na správních soudech, aby žalobci, jehož žaloba je odmítnuta z důvodů uvedených v §46 odst. 2 s. ř. s., poskytly poučení, z něhož bude zřejmé, jaký charakter a účinky má lhůta jednoho měsíce, ve které je možno podat žalobu podle části páté o. s. ř. k soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, s ohledem na znění ustanovení §82 odst. 3 o. s. ř. V opačném případě, pokud je žalobci pouze sděleno, že "je ze strany žalobce nezbytné, pokud chce pokračovat v řízení, podat v dané věci žalobu podle §246 o. s. ř. k místně příslušnému okresnímu soudu (§§249, 250 o. s. ř.), a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení ...", je takové poučení matoucí, neboť ze shora uvedených důvodů připouští i takový výklad, že je lhůta jednoho měsíce procesní lhůtou ve smyslu §40 odst. 4 s. ř. s.
Ústavní soud je přesvědčen, že v dané věci by striktní trvání na požadavku, aby žaloba stěžovatelů došla soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení ve lhůtě jednoho měsíce, znamenalo poškození práv stěžovatelů, kteří v souladu s poučením správního soudu podali žalobu ve lhůtě jednoho měsíce ve smyslu §40 odst. 4 s. ř. s k poštovní přepravě, aniž by byli soudem poučeni o tom, že takto podaná žaloba, která došla soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení po uplynutí lhůty jednoho měsíce od právní moci usnesení, nenastoluje stěžovateli zamýšlené a předpokládané účinky, tedy to, aby řízení o jejich žalobě bylo zahájeno dnem, kdy správnímu soudu došel odmítnutý opravný prostředek.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal, že došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, když jejich podání učiněné v souladu s nepřesným poučením správního soudu bylo obecnými soudy odmítnuto jako podání učiněné po lhůtě, čímž jim byl znemožněn přístup k soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.