ECLI:CZ:US:2005:1.US.642.05
sp. zn. I. ÚS 642/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem Kramoly 39, 400 03 Ústí nad Labem, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha - západ ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. ORPZ-633/OOK-2005, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 KZT 1009/2005-8, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha - západ a Krajského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2005, napadla stěžovatelka usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha - západ (dále jen "Policie") ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. ORPZ-633/OOK-2005 (dále jen "usnesení Policie") kterým proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadla usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "Státní zastupitelství") ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 KZT 1009/2005-8 (dále jen "usnesení Státního zastupitelství"), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti usnesení Policie.
Stěžovatelka tvrdí, že trestní stíhání bylo zahájeno navzdory promlčení. Odkazuje na trestní zákon a jeho §67 odst. 1 z něhož, dle stěžovatelky, vyplývá, že trestnost činu, který je jí kladen za vinu, zaniká uplynutím promlčecí doby pěti let. Dle stěžovatelky byla její případná trestná činnost dnem 1. 4. 2005 promlčena, avšak trestní stíhání bylo zahájeno až dne 4. 10. 2005.
Stěžovatelka uvádí, že Státní zastupitelství se s její námitkou promlčení vypořádalo ve svém usnesení tak, že uvedlo, že otázka eventuelního promlčení trestního stíhání bude řešena v rámci přípravného řízení s ohledem na dobu odcizení a dobu podání trestního oznámení. Stěžovatelka namítá, že jí není známo, že by na promlčení trestního stíhání měla nějaký vliv doba podání trestního oznámení, které nad to bylo podáno dle odůvodnění usnesení dne 13. 4. 2000, to jest rovněž více než před pěti lety před zahájením trestního stíhání. Dle stěžovatelky má na promlčení vliv dokonání trestného činu, což se, dle usnesení o zahájení trestního stíhání, mělo stát v době do března 2000.
Stěžovatelka má za rozhodné skutečnosti ohledně promlčení trestního stíhání pouze dokonání trestného činu a uplynutí promlčecí doby. Vzhledem k vymezení skutku není třeba se dobou odcizení jakkoliv dále zabývat.
Stěžovatelka považuje za nepřípadné, že Státní zastupitelství uvedlo, že otázka eventuelního promlčení trestního stíhání bude řešena v rámci přípravného řízení, když dle §11 odst. zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") pokud je trestní stíhání promlčeno nelze je vůbec zahájit.
Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejích základních práv, zejména pak těch garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
II.
K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout.
Ústavní soud se, vzhledem k tomu, že mu z hlediska jemu vytyčených pravomocí nepřísluší, až na uvedenou výjimku, jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zaměřil na posouzení, zda napadená usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, tedy zda nejde o situaci obdobnou případu, který řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 511/02.
K nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02, Ústavní soud považuje za nutné ještě uvést následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených §134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.
Ústavní soud nicméně nemá za to, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. Napadená usnesení obsahují popis skutku, ze kterého je stěžovatelka obviněna, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v nich uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení Státního zastupitelství je patrno, v jakém rozsahu bylo usnesení Policie přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo Státní zastupitelství při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci.
Ústavní soud se nemohl zabývat stěžovatelčinou námitkou promlčení trestního stíhání, neboť tato námitka může být uplatněna a návazně řešena v řízení před obecnými soudy. I když je nutno stěžovatelce přisvědčit, že dle §11 odst. 1 trestního řádu nelze zahájit trestní stíhání, je-li promlčeno, nelze opomíjet že trestní řád počítá s řešením situací, kdy trestní stíhání navzdory tomu zahájeno je (viz např. §172 odst. 1, §186 písm. c) a §223 odst. 1 trestního řádu) a není proto na místě řešit případná pochybení v tomto směru ústavní stížností. Intervence Ústavního soudu by za takovéto situace byla porušením principu sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu