ECLI:CZ:US:2005:1.US.698.02
sp. zn. I. ÚS 698/02
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 11. května 2005 sp. zn. I. ÚS 698/02 ve věci ústavní stížnosti sdružení C. - S. p. z. p. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002 č. j. 6 A 65/2001-14, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu o rozkladu.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002 č. j. 6 A 65/2001-14 se zrušuje.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením ze dne 31. 10. 2002 č. j. 6 A 65/2001-14 v právní věci žalobce sdružení C. - S. p. z. p. (dále jen "stěžovatel" nebo "sdružení") zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu o rozkladu ze dne 20. 4. 2001 č. j. 21472/01/2000/1000. V odůvodnění svého rozhodnutí především poukázal na ustanovení §103 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Ze stanov stěžovatele prý vyplývá, že členská schůze sdružení stěžovatele projednává a rozhoduje důležité záležitosti sdružení s výjimkou těch, která jsou ve stanovách výslovně uvedena. Nestačí tedy, aby plnou moc advokátovi k podání správní žaloby udělil předseda sdružení, ale je třeba, aby spolu s podáním správní žaloby "bylo také doloženo, že na podání žaloby se usnesla členská schůze. To doloženo nebylo, a nic takového nevyplývá ani ze zápisu členské schůze žalobce ze dne 8. 6. 2001". Vrchní soud uvedl, že se jedná o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a soudu proto nezbylo než řízení zastavit (§104 odst. 1 ve spojení s §246c o. s. ř.).
Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž především argumentoval ustanovením §21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého jedná za právnickou osobu její statutární orgán. Tím byl předseda sdružení, jenž zmocnil právního zástupce k podání správní žaloby. Stěžovatel poukázal na to, že ani vrchní soud v napadeném usnesení netvrdí, že by zmocnění advokáta členskou schůzí vyžadoval některý konkrétní zákon, a ke svému závěru došel výhradně na základě (výkladu) stanov sdružení, z nichž dovodil, že členská schůze rozhoduje i "v ostatních důležitých záležitostech sdružení". Ustanovení právního zástupce pak za takovou důležitou záležitost soud považoval. Stěžovatel uvedl, že z logiky věci má rozhodovat o tom, co je "ostatní důležitou záležitostí sdružení" sama členská schůze a pokud pouhé procesní zmocnění advokáta za tuto "ostatní důležitou záležitost" nepovažuje, nic nemůže bránit výboru, resp. jeho předsedovi, aby tento úkon provedl sám v rámci své pravomoci popsané ve stanovách. Při svém rozhodování vrchní soud sice vycházel ze zápisů z členských schůzí, nikdy se však stěžovatele nedotázal na to, zda členská schůze rozhodla o podání správní žaloby, příp. o udělení plné moci advokátovi. Vrchní soud si pouze vyžádal zápisy ze zasedání členských schůzí stěžovatele v období od 1. 4. 2001 do 30. 6. 2001. Následně vycházel pouze z toho, že tato věc nebyla zanesena v zápisu z členské schůze ze dne 8. 6. 2001, ačkoliv projednána byla ["ústně s odrazem v zápise pouze pod obecnou položkou 5. (diskuse o aktuálních projevech a aktivitách)]. Podle přesvědčení stěžovatele neexistuje žádný právní předpis (zákon), který by určoval, jakou formu mají mít projednané výstupy ze zasedání orgánů sdružení. Zápis ze zasedání členské schůze zachycuje pouze některé nejdůležitější závěry, ale obsahem projednávání jsou i další záležitosti. Pokud tedy soud chtěl ověřit vydání souhlasu členské schůze s udělením plné moci právnímu zástupci k podání žaloby, mohl k tomu stěžovatele srozumitelně vyzvat postupem dle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. Vrchní soud však takové informace nepožadoval a veškeré závěry vyvodil pouze ze stanov a ze zápisu z členské schůze.
Stěžovatel se dále domnívá, že jednání Vrchního soudu v Praze lze považovat za obstrukční, nejedná se zřejmě o ojedinělý exces, ale o ustálenou praxi předsedy senátu 6 A (stěžovatel poukázal na vlastní ústavní stížnost proti usnesení téhož soudce ze dne 31. 7. 2002 č. j. 6 A 118/2000-38); oproti tomu Městský soud v Praze v obdobné věci (rozsudek ze dne 25. 3. 2002 č. j. 33 Ca 81/2001-41) požadavky či problémy s dokazováním souhlasu členské schůze stěžovatele s podáním žaloby neměl a žalobě stěžovatele vyhověl.
Dle názoru stěžovatele vrchní soud uměle a bez opory v zákoně vykonstruoval procesní překážky a tím, že stěžovateli neposkytl reálnou možnost jejich odstranění, dopustil se vůči němu porušení zákazu denegationis iustitiae. Tím prý vrchní soud porušil jeho základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces Vrchním soudem v Praze a nálezem usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002 č. j. 6 A 65/2001-14 zrušil. Stěžovatel konečně uvedl, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem nesouhlasí.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Praze - a vedlejší účastník řízení Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Vrchní soud v Praze uvedl, že žádané vyjádření k ústavní stížnosti nemůže podat, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno ve správním soudnictví (podle §250d odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002) a podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který nabyl účinnosti 1. 1. 2003, vrchní soudy správní soudnictví nevykonávají. Navíc předseda i členové senátu 6 A již nejsou soudci Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud v Praze současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud, i když si byl vědom, že ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu nabylo právní moci v roce 2002, a jedná se tedy o věc, která na Nejvyšší správní soud podle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb. nepřešla, požádal o zaslání spisu sp. zn. 6 A 65/2001 a o vyjádření i Nejvyšší správní soud. Ten ve svém vyjádření (prostřednictvím bývalého předsedy senátu 6 A, který ve věci v řízení před Vrchním soudem v Praze rozhodoval) poukázal na to, že stěžovatel směšuje oprávnění statutárního orgánu stěžovatele k udělení plné moci advokátovi k zastupování občanského sdružení v řízení před soudem a usnesení členské schůze občanského sdružení, že souhlasí s podáním správní žaloby. Vrchní soud v Praze prý nezpochybnil oprávnění statutárního zástupce (předsedy) sdružení k udělení plné moci a ve svém usnesení nikde neuvedl, že by k tomu bylo zapotřebí rozhodnutí členské schůze. Vrchní soud pouze dovodil ze stanov sdružení, že před podáním správní žaloby musí být doloženo, že se na podání takové žaloby členská schůze usnesla. To z předloženého zápisu členské schůze stěžovatele ze dne 8. 6. 2001 nevyplynulo, a proto soud řízení zastavil. Souhlas členské schůze s podáním správní žaloby je nepochybně věc důležitá, neboť s podáním správní žaloby vznikají sdružení náklady, ať na soudní poplatek či na náklady povinného právního zastupování, které pro sdružení s nepatrnou členskou základnou nejsou zanedbatelnou záležitostí. Soud proto dovodil, že taková věc měla být členskou schůzí projednána a zaznamenána, zvláště když zápisy z členských schůzí obsahují i záznamy zcela nepodstatných záležitostí. Pokud z předloženého zápisu souhlas s podáním správní žaloby nevyplynul, vyšel vrchní soud z toho, že dán nebyl. Vrchní soud závěrem uvedl, že není povinností soudu upozorňovat účastníka řízení na to, co chce z požadovaných písemností zjišťovat, protože by tak dával návod k případné dodatečné úpravě písemností.
Ministr průmyslu a obchodu za ministerstvo ve svém vyjádření poukázal na to, že projednání ústavní stížnosti stěžovatele bude spočívat v prokázání oprávněnosti za stěžovatele jednat, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 118/2000. Po seznámení se s obsahem spisu i všech podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není další soudní instancí ani vrcholem soustavy soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Taková situace však v souzené věci nastala.
Ústavní soud při svém rozhodování vycházel z podkladů Vrchního soudu v Praze a zejména ze stanov sdružení. Podle nich členská schůze schvaluje zprávu o hospodaření za uplynulý rok [čl. 6 odst. 1 písm. f) stanov]. Jinak rozhoduje o hospodaření nikoliv členská schůze, ale její výbor [členská schůze si vymínila rozhodování pouze o jednotlivém výdaji mimo schválený rozpočet nad 100 000 Kč celkových nákladů - čl. 6 odst. 1 písm. p) stanov]. Výbor také řídí činnost sdružení a ze svého středu volí předsedu (čl. 6 odst. 4 stanov), který vykonává činnost statutárního zástupce (čl. 6 odst. 9 stanov). Je tedy zjevné, že (s výjimkou výdajů přesahujících 100 000 Kč) je předseda sdružení zmocněn k zastupování sdružení, a tedy i k rozhodování o zastoupení sdružení v rámci rozpočtu stanoveného na příslušné období. Toto pravidlo je třeba vztáhnout i na rozhodnutí, zda podat či nepodat správní žalobu.
Bez ohledu na výše uvedený možný odlišný výklad stanov je však Ústavní soud nucen v obecné rovině konstatovat, že postup obecného soudu hodnotí jako nepřiměřeně tvrdý a formalistický. Ústavnímu soudu se jeví jako nadbytečné a správnímu soudu nepříslušející, aby posuzoval, zda k podání správní žaloby a ke sjednání povinného právního zastoupení došlo v souladu s interními předpisy stěžovatele, a hodnotil v této souvislosti např. hmotné důsledky právního zastoupení na jeho hospodaření. Povinné právní zastoupení před správními soudy (dnes již, v důsledku nové právní úpravy provedené zákonem č. 150/2002 Sb. před soudy prvého stupně neexistující) představuje nepochybně do jisté míry omezení základních práv plynoucích z čl. 36 Listiny. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí však být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Svým postupem v předmětné věci však Vrchní soud v Praze, dle přesvědčení Ústavního soudu, z těchto mezí vybočil a odepřel tak žalujícímu sdružení právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002 č. j. 6 A 65/2001-14 zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stejně rozhodl Ústavní soud i ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 699/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 74, str. 199).