ECLI:CZ:US:2005:2.US.139.05
sp. zn. II. ÚS 139/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. P., právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Novákem, se sídlem Bohuslava Martinů 1051, Praha 4, adresa pro doručování Ve Studeném 117/5a, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4. 2. 2004, sp.zn. 11 C 48/2003, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 17 Co 169/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2513/2004, za účasti Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp.zn. 11 C 48/2003, z něhož zjistil následující :
J. M. (v původním řízení žalobce) se žalobou proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 26.876,- Kč s 16 % úrokem z prodlení z titulu náhrady škody na odložených věcech, které mu byly odcizeny v noci ze dne 20. na 21. 6. 2003 v areálu hotelu Ski v Novém Městě na Moravě. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou vydal dne 11. 12. 2003, platební rozkaz, sp.zn. 11 C 48/2003, jímž stěžovateli uložil, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu žalobci žalovanou částku zaplatil spolu s úroky z prodlení a náhradou nákladů řízení, nebo aby v téže lhůtě podal u soudu odpor. Pro případ, že odpor podá, mu dále uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu k žalobě doručené spolu s platebním rozkazem písemně vyjádřil a pokud nárok ve vyjádření neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu, a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatel proti platebnímu rozkazu podal neodůvodněný odpor. Žalobce následně v částce 18.152,- Kč vzal žalobu částečně zpět, neboť, jak uvedl, mu tuto částku dne 22. 12. 2003 proplatila Podnikatelská pojišťovna. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, sp.zn. 11 C 48/2003, řízení co do částky 18.152,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 25. 11. 2003 do 31. 12. 2003 z částky 26.876,- Kč a s 16 % úrokem z prodlení z částky 18.152,- Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení zastavil (výrok I.), žalobci vrátil část zaplaceného soudního poplatku (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 8.724,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a stěžovateli dále uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení (výrok IV.). Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel, ačkoli byl vyzván ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř., aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu písemně k věci samé vyjádřil, svůj odpor v uvedené lhůtě neodůvodnil. Soud tedy dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. stěžovatel nárok žalobce uznal, proto vydal ve zbytku předmětu řízení rozsudek pro uznání.
Stěžovatel podal proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, sp.zn. 17 Co 169/2004, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku III. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 8.724,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Ohledně 14 % úroků z prodlení z částku 8.724,- Kč za dobu od 1. 1. 2004 do zaplacení rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Změnil rovněž výrok IV. o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci náklady řízení tak, že částku snížil na 6.750,- Kč. Odvolací soud účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.
Stěžovatel přesto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2513/2004, jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů specifikovaná v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Nesouhlasí s postupem obecných soudů prvého a druhého stupně ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání věcně nepřezkoumal. Požádal dále o přednostní projednání věci, neboť údajně nesprávná aplikace ustanovení §114b o.s.ř. obecnými soudy hrozí i v jiných obdobných případech a problematika tak podle jeho názoru nabývá obecného významu.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Hradci Králové, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechal na úvaze Ústavního soudu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k námitce směřující proti postupu soudu prvého stupně podle ustanovení §114b o.s.ř. uvedl, že danou otázku posoudil ve světle judikatury Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění konkretizoval. Podle jeho názoru byly v posuzované věci podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny a v řízení nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Účastník je přesvědčen o tom, že se s námitkou stěžovatele vypořádal a proto na odůvodnění svého rozsudku odkázal. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které při posouzení přípustnosti dovolání aplikoval. Uvedl, že dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je přípustné pouze proti výrokům ve věci samé, a nikoli tedy proti vedlejším výrokům o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je nutno posuzovat podle ustanovení o.s.ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Z hlediska aplikace ustanovení ů§237 o.s.ř. je proto nerozhodné, v jaké výši byla přiznána náhrada nákladů řízení, ani jaký byl celkový součet všech částek, o nichž bylo v rozsudku rozhodnuto. Účastník proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Nejvyšší soud v posuzované věci aplikoval ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, který mu ukládal platební povinnost v částce 8.724,- Kč, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 o.s.ř., ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl. Uvedl rovněž, z jakých důvodů nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že při určení výše peněžitého plnění v konkrétní věci za účelem zjištění přípustnosti dovolání proti rozsudku (§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.) nelze přihlížet k částce přiznaných nákladů řízení, resp. přičítat ji k částce, o jejímž plnění bylo rozhodnuto ve věci samé. Připomněl, že výrok o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravující přípustnost dovolání proti usnesením ( §238, §238a a §239 o.s.ř.). Podle žádného z uvedených ustanovení přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení v posuzované věci nelze dovodit. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4. 2. 2004, sp.zn. 11 C 48/2003, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 17 Co 169/2004, je Ústavní soud nucen považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Odstavec 4 ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, na posuzovanou problematiku nedopadá. V daném případě stěžovatel podal dovolání, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, za situace, kdy ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání v posuzované věci nepřipouští. Nepřípustnost dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení tak vyplývá přímo ze zákona a stěžovatel byl o tom odvolacím soudem řádně poučen. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 17 Co 169/2004. Rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 18. 6. 2004, zatímco ústavní stížnost byla podána faxem dne 11. 3. 2005 (a tentýž den doplněna podáním originálu k poštovní přepravě), tedy po lhůtě k tomu určené.
Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přednostní projednání jeho ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, neboť vzhledem k uvedenému neshledal naléhavost věci. Argumentace, kterou stěžovatel zdůvodňoval návrh na projednání mimo pořadí, se týkala právní problematiky, jíž se Ústavní soud v důsledku výše popsaného procesního postupu stěžovatele nemohl věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu