infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.2005, sp. zn. II. ÚS 161/04 [ nález / ŽIDLICKÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 214/39 SbNU 275 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:2.US.161.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Poučovací povinnost soudu vzhledem ke změně právní úpravy dovolání

Právní věta Dovolací soud tím, že za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy po dni 1. 1. 2001, aplikoval §240 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, aniž by přihlédl k tomu, že stěžovatel nebyl o možnosti podat dovolání odvolacím soudem řádně poučen, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud byl s ohledem na kautely spravedlivého procesu za této situace povinen analogicky aplikovat ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.

ECLI:CZ:US:2005:2.US.161.04
sp. zn. II. ÚS 161/04 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 25. listopadu 2005 sp. zn. II. ÚS 161/04 ve věci ústavní stížnosti V. Ř. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2379/2002-160, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro opožděnost. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2379/2002-160 se zrušuje. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2002 č. j. 12 Co 542/2002-138. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") jej ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2002 č. j. 12 Co 542/2002-138 v rozporu s §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") a čl. 36 odst. 1 Listiny nepoučil o možnosti podat dovolání, a to za situace, kdy stěžovateli tento mimořádný opravný prostředek bezpochyby náležel, neboť přípustnost dovolání byla založena ustanovením §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, a nebyla tak vázána na stanovisko soudu či jinou okolnost. Rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci 30. 9. 2002, přičemž stěžovatel podal své dovolání prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči dne 8. 11. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001. Nejvyšší soud se dovoláním věcně nezabýval a odmítl je jako opožděné, když nepřihlédl k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany krajského soudu, ani k nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 27) a ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 92/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 30, nález č. 93). Nejvyšší soud tímto postupem dle názoru stěžovatele porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, a proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2379/2002-160 zrušil. II. V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a proto v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení, aby se k jejímu obsahu vyjádřili. Nejvyšší soud k výzvě Ústavního soudu konstatoval, že setrvává na svém právním posouzení ve věci, a odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí. Obchodní společnost M., a. s., v postavení vedlejší účastnice, uvedla, že stěžovatel byl o možnosti podat dovolání do rozsudku krajského soudu řádně poučen při soudním jednání, a to po vyhlášení rozsudku. Navíc byl stěžovatel v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem, tedy osobou znalou procesních práv, což značně zužuje rozsah poučovací povinnosti soudu, jak patrno ze současného znění §118a odst. 4 občanského soudního řádu. Ústavní stížnost se v těchto souvislostech jeví jako snaha stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, napravit pochybení v podobě podání opožděného dovolání, a to k újmě vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Všichni účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání. Za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 1 C 876/98, z něhož zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2002 č. j. 12 Co 542/2002-138 změnil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 10. 2000 č. j. 1 C 876/98-89 tak, že zamítl žalobu stěžovatele proti obchodní společnosti M., a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem ideální jedné třetiny objektu bydlení č. p. 38, postaveného na stavebním pozemku p. č. 76, a stavebního pozemku p. č. 76 - zastavěná plocha v obci a katastrálním území T. V rámci poučení o opravných prostředcích krajský soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako opožděné s poukazem na část dvanáctou hlavu první bod 15 a bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud na základě uvedených intertemporálních ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. posuzoval včasnost dovolání stěžovatele podle §240 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Dle tohoto ustanovení může účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek krajského soudu ze dne 24. 6. 2002 č. j. 12 Co 542/2002-138 nabyl právní moci dne 30. 9. 2002, přičemž dovolání bylo podáno až dne 8. 11. 2002, tedy zjevně po lhůtě stanovené občanským soudním řádem ve znění účinném do 31. 12. 2000. III. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost po její věcné stránce, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se již v minulosti skutkově i právně shodnou problematikou zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu ze dne 31. 5. 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 27, str. 213 a násl.) konstatoval, že odvolací soud je v případě, kdy je dovolání bez dalšího přípustné, povinen účastníka řízení o tomto mimořádném opravném prostředku poučit. Tato povinnost přitom dle názoru Ústavního soudu vyplývala nejen z ustanovení §5 občanského soudního řádu, nýbrž i z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. V nálezu ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 92/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 93, str. 383 a násl.), nálezu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 8/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 41) a nálezu ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 574/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 80) reagoval Ústavní soud na stav vzniklý v souvislosti s novelou občanského soudního řádu provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. Zatímco dle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000 činila dovolací lhůta jeden měsíc a v občanském soudním řádu nebyla explicitně vyjádřena poučovací povinnost soudu ve vztahu k dovolání, po novelizaci se lhůta k podání dovolání prodloužila na dva měsíce, přičemž do §240 občanského soudního řádu byl zařazen nový odstavec 3, jenž výslovně uvádí povinnost odvolacího soudu zahrnout do poučení o opravných prostředcích i poučení o dovolání. Ústavní soud konstatoval, že nelze dovozovat, že by příslušná novela poučovací povinnost ve vztahu k dovolání nově konstituovala, naopak jednalo se pouze o změnu ustanovení zákona, jehož stávající znění nemohlo v ústavněprávní rovině již nadále obstát (srov. výše uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 92/03). Ústavní soud dále konstatoval, že poučovací povinnost soudu je dána tím spíše, že v důsledku novelizace občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb. vznikla do značné míry nepřehledná situace, kdy se dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným po řízení podle předpisů účinných do 31. 12. 2000 posuzují rovněž podle předpisů účinných do tohoto data, a to včetně jednoměsíční dovolací lhůty. Za této situace bylo dle názoru Ústavního soudu zvláště třeba dbát o to, aby účastníci byli o lhůtě, ve které bylo možno podat dovolání, řádně poučeni, aby neutrpěli újmu na svých právech (srov. výše uvedený nález sp. zn. III. ÚS 8/04). Ústavní soud rovněž uvedl, že právní úpravu, kdy vlivem části dvanácté hlavy první bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. existují v jinak obdobné procesní situaci dva odlišné postupy pro podání dovolání, včetně odlišné délky dovolací lhůty, je třeba považovat za značně neobvyklou. Jedinou ústavně konformní možností, jak v takovéto situaci postupovat a současně posílit, nikoliv oslabit právní jistotu, je analogická aplikace ustanovení §240 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 také pro odvolací řízení vedená po tomto datu dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2000. Ústavní soud vyslovil názor, že v době častých, podstatných proměn práva nutno vykládat intertemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva, a nikoliv tak, aby realizace těchto práv byla v důsledku formalistického postupu obecných soudů nadměrně ztížena. Jestliže tedy Nejvyšší soud rozhodl, že se za dané situace aplikuje původní jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, pak nedostatečně přihlédl k základním principům demokratického právního státu, když odmítl vztáhnout poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje předchozí procesní úprava. Byť předchozí procesní úprava vskutku o poučovací povinnosti ve vztahu k dovolání výslovně nehovoří, je analogická aplikace o poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, nezbytná pro dosažení potřebné míry právní jistoty účastníků občanského soudního řízení jako základní hodnoty vyplývající z pojmu demokratického právního státu (srov. výše uvedený nález sp. zn. I. ÚS 574/03). Ústavní soud nemá ani v tomto případě důvod se od výše uvedených závěrů odchýlit, a proto konstatuje, že dovolací soud tím, že za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tedy po dni 1. 1. 2001, aplikoval §240 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, aniž by přihlédl k tomu, že stěžovatel nebyl o možnosti podat dovolání odvolacím soudem řádně poučen, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolací soud byl s ohledem na kautely spravedlivého procesu za této situace povinen analogicky aplikovat ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu v platném znění, což se ovšem nestalo. Tvrzení vedlejšího účastníka, že stěžovatel byl o možnosti podat dovolání poučen dne 24. 6. 2002 při vyhlášení rozsudku krajského soudu, má jen částečnou oporu ve vyžádaném spisovém materiálu, když v protokolu o vyhlášení rozsudku krajského soudu ze dne 24. 6. 2002 č. j. 12 Co 542/2002-138 je na č. l. 138 pod bodem II. uvedeno pouze "dáno poučení o opravném prostředku", v písemném vyhotovení rozsudku se pak v rámci poučení o opravných prostředcích uvádí výslovně pouze to, že odvolání není přípustné. Za této situace měl Ústavní soud za prokázané, že k řádnému poučení stěžovatele o možnosti podat dovolání nedošlo. Z důvodů vyložených výše dospěl Ústavní soud k názoru, že bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2379/2002-160 zrušil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:2.US.161.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 161/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 214/39 SbNU 275
Populární název Poučovací povinnost soudu vzhledem ke změně právní úpravy dovolání
Datum rozhodnutí 25. 11. 2005
Datum vyhlášení 12. 12. 2005
Datum podání 15. 3. 2004
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §240 odst.1, §240 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
poučení
lhůta
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-161-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 46817
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-18