ECLI:CZ:US:2005:2.US.168.05
sp. zn. II. ÚS 168/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. II. ÚS 168/05 ve věci ústavní stížnosti F. V., A. V. a R. U. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 4. 2004 č. j. 15 C 31/2001-733, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 č. j. 55 Co 260/2004-757 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2005 č. j. 22 Cdo 9/2005-782, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejší účastnice M. B.
Obvodní soud pro Prahu 9 průtahy v řízeních vedených pod sp. zn. 3 C 112/80, sp. zn. 12 C 302/86, sp. zn. 12 C 165/91 a sp. zn. 15 C 31/2001, Městský soud v Praze průtahy v řízeních vedených pod sp. zn. 20 Co 408/82, 20 Co 486/83, sp. zn. 9 Co 344/89, sp. zn. 14 Co 567/98, sp. zn. 58 Co 481/2003 a sp. zn. 55 Co 260/2004 a Nejvyšší soud ČR průtahy v řízeních vedených pod sp. zn. 3 Cz 49/86, sp. zn. 3 Cz 18/91 a sp. zn. 22 Cdo 2884/99 zasáhly do základního práva stěžovatelů na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví označené rozsudky soudů všech tří stupňů s tím, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu, konkrétně právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, obsažené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když jejich věc byla projednána s průtahy. Stěžovatelé proto žádají, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil porušení uvedeného subjektivního práva stěžovatelů označenými rozsudky.
V textu stížnosti stěžovatelé uvedli, že v dané věci šlo o spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, vedený původně mezi jejich právní předchůdkyní, paní J. V., a její sestrou M. B., vedlejší účastnicí v řízení o této ústavní stížnosti. Žaloba byla podána k soudu dne 23. 4. 1980 a řízení prošlo opakovaně všemi třemi stupni soudní soustavy. Stěžovatelé průběh řízení popsali a označili jednotlivá rozhodnutí v jejich sledu. Nejprve ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9, a to rozsudkem ze dne 25. 5. 1982 č. j. 3 C 112/80-46 ve spojení s rozhodnutím doplňujícím. Odvolací soud tento rozsudek usnesením ze dne 20. 9. 1982 č. j. 20 Co 408/82-61 zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně. Následoval další rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (č. j. 3 C 112/80-96 ze dne 27. 5. 1983), který Městský soud v Praze tentokrát svým rozsudkem ze dne 15. 9. 1983 č. j. 20 Co 486/83-108 změnil. Nejvyšší soud pak k dovolání rozsudkem ze dne 30. 9. 1986 sp. zn. 3 Cz 49/86 obě rozhodnutí zrušil a věc se vrátila zpět soudu prvního stupně. Ten znovu meritorně rozhodl (rozsudek ze dne 18. 4. 1989 č. j. 12 C 302/86-184) a odvolací soud rozhodnutí dne 19. 12. 1989 (č. j. 9 Co 344/89-216) potvrdil. Nejvyšší soud však svým rozsudkem ze dne 27. 3. 1991 sp. zn. 3 Cz 18/91 obě rozhodnutí k podanému dovolání znovu zrušil a věc vrátil do prvé instance. Pak zemřela žalobkyně a do řízení na její místo vstoupili stěžovatelé. Zároveň soud připustil rozšíření okruhu účastníků na straně žalovaných o paní E. M. a paní H. K. Ve věci pak znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 9, který spoluvlastnictví účastníků zrušil a vypořádal rozsudkem ze dne 30. 6. 1998 č. j. 12 C 165/91-427. Toto rozhodnutí pak k podanému odvolání změnil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 1999 č. j. 14 Co 567/98-462. Ani tentokrát ale rozhodnutí neobstála v dovolacím řízení a Nejvyšší soud je rozsudkem ze dne 1. 2. 2001 č. j. 22 Cdo 2884/99-514 potřetí zrušil a věc vrátil zpět prvé instanci. Obvodní soud pro Prahu 9 pak zastavil řízení proti E. M. a H. K. a ve věci samé vyhlásil dne 11. 3. 2003 rozsudek (č. j. 15 C 31/2001-647), který zrušil odvolací soud usnesením ze dne 12. 11. 2003 č. j. 58 Co 481/2003-693. Znovu pak rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 dne 27. 4. 2004 rozsudkem č. j. 15 C 31/2001-733, který byl Městským soudem v Praze změněn rozsudkem ze dne 21. 9. 2004 č. j. 55 Co 260/2004-757; spoluvlastnictví bylo rozděleno a stanovena náhrada vypořádacích podílů. Podané dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2005 č. j. 22 Cdo 9/2005-782 zamítl.
Soudy podle stěžovatelů opakovaně při rozhodování pochybily, a předmětné soudní řízení proto trvalo celkem déle než 24 let. V tom spatřují nepřípustný zásah do svého ústavně garantovaného práva.
Ústavní soud přezkoumal podanou stížnost a dospěl k závěru, že je namístě jí vyhovět z důvodů, jež budou rozvedeny níže.
Nejprve se Ústavní soud zaměřil na formální stránku předmětného podání. Zde zjistil, že podání splňuje požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé doložili zastoupení advokátem pro toto řízení a jejich stížnost má formální i obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu. Pro přezkum této stížnosti si Ústavní soud opatřil spis o nalézacím řízení.
Z hlediska zachování stížnostní lhůty uvažoval Ústavní soud takto:
Ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu zakládá pro podání ústavní stížnosti 60denní lhůtu, která počne běžet poté, co se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv nebo svobod dozvěděl. V tomto případě vychází Ústavní soud z toho, že z hlediska zásahu do práva na spravedlivý proces v podobě neúměrné délky řízení tvoří toto řízení celek. I když se tedy stěžovatelé nedovolávali proti rozsudku Městského soudu v Praze, dovolání podala protistrana a stěžovatelé tak vycházeli z přesvědčení, že spor bude nadále pokračovat, byť ve věci bylo pravomocně rozhodnuto; přesvědčení pochopitelného tím spíše, že předtím Nejvyšší soud rozhodnutí vydaná ve věci třikrát rušil a vracel zpět prvé instanci. Rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 10. 2. 2005 stěžovatelé převzali dne 7. 3. 2005, lhůta pro podání ústavní stížnosti s návrhem, jaký učinili stěžovatelé, tak začala plynout dne následujícího. Proto Ústavní soud stížnost hodnotil jako včas podanou.
Pokud jde o povinnost stěžovatele vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ani zde nechtěl postupovat Ústavní soud příliš restriktivně. Jak uvedeno výše, stěžovatelé nenapadli žádný z výroků rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 dovoláním. Ovšem dovolání podala protistrana a šlo o řízení, kde soud není vázán návrhy účastníků. S ohledem na formulaci petitu stížnosti tuto skutečnost nepovažuje Ústavní soud za porušení zásady subsidiarity, neboť namítanou nepřiměřenou délku řízení by dovolací soud nemohl učinit předmětem svého přezkumu.
Dle své rozhodovací praxe, kterou změnil v důsledku judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Hartman proti České republice), nepovažuje Ústavní soud za porušení zásady subsidiarity ani případy, kdy proti průtahům v soudním řízení účastníci nebrojili stížností podanou podle §26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů, resp. počínaje 1. 4. 2002 stížností podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Přestože tedy z textu stížnosti ani ze spisu o nalézacím řízení užití tohoto procesního prostředku stěžovateli nevyplývá, považuje Ústavní soud stížnost z tohoto pohledu za způsobilou projednání.
Pokud jde o věcný aspekt stížnosti, Ústavní soud uvádí:
Podle ustanovení §72 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická či právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Do kategorie "jiných zásahů" patří mimo jiné i průtahy v řízení před orgány veřejné moci.
Podle své konstantní judikatury Ústavní soud při rozhodování o průtazích v řízení musí zkoumat, zda v době rozhodnutí o ústavní stížnosti jsou průtahy aktuální. Není-li zásah aktuální, stížnosti zamítá, eventuálně odmítá s tím, že se omezí na konstatování průtahů v řízení pouze v odůvodnění svého rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 215/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 7, nález č. 17, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 202/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, usn. č. 28]. Důvod pro vyhovění stížnosti - v úvahu připadá leda kasace rozhodnutí - může být jedině to, že by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/01, Sbírka rozhodnutí, sv. 24, nález č. 170). V posuzované věci se však stěžovatelé dožadují pouze akademického výroku, zrušení označených rozhodnutí ani jiný zásah od Ústavního soudu nežádají. Ústavní soud je zde toho názoru, že se nedostává do rozporu s dříve přijatými rozhodnutími, pokud návrhu stěžovatelů vyhoví, a to formou nálezu.
Pokud jde o porušení naříkaného práva, zde ani nemá Ústavní soud možnost rozhodnout jinak, než dát stěžovatelům zcela za pravdu, přičemž tento závěr logicky ani nevyžaduje žádných sáhodlouhých odůvodnění. Řízení zahájila právní předchůdkyně žalobců podáním žaloby soudu v dubnu 1980. Poslední rozhodnutí dovolacího soudu převzali stěžovatelé v březnu 2005, spor trval téměř přesně 25 let. Čtvrt století je, a to nejen v případě majetkového, ale i jakéhokoli jiného sporu, doba zcela jistě nepřiměřená už vzhledem k délce lidského života a jeho produktivního období. Přiměřenost projednací lhůty je sice pojem subjektivní a může se dle povahy jednotlivého případu lišit, zde však od podání žaloby uplynulo 25 let, což je doba, která se rámci přiměřenosti vymyká zcela nepochybně.
Evropský soud pro lidská práva i soud zdejší ve své bohaté judikatuře v této oblasti posuzují přiměřenost délky řízení ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím složitosti případu, chování stěžovatelů i státních orgánů, jakož i k tomu, co bylo pro stěžovatele při sporu v sázce (rozhodnutí ze dne 27. 6. 2000 Frydlender proti Francii, 30979/96; 26. 9. 2002 Becker proti Německu, 45448/99). V posuzované věci však Ústavní soud vzhledem k extrémní délce řízení nepovažuje vůbec za významné tato kritéria podrobně zkoumat. Ani právně či skutkově sebenáročnější spor nesmí trvat v právním státě takovou dobu, neboť důvěryhodnost justice tak trpí zásadním způsobem. Navíc, jak Ústavní soud zjistil z připojeného nalézacího spisu, v posuzované věci šlo o nijak výjimečný spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke čtyřem pozemkům. Je pravda, že obecné soudy, konkrétně soud prvního stupně, se v nalézacím řízení potýkal se znalci při obstarávání znaleckého posudku z oboru geodézie a znaleckého ocenění nemovitostí či dalšími úskalími. Nicméně Ústavní soud je toho názoru, že je-li možno v souvislosti s předmětným sporem hovořit o problémech, pak ty způsobily samy soudy prvního a druhého stupně. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 byl v předmětném řízení celkem šestkrát (!) zrušen či změněn nadřízenými soudy. Odvolací soud pak řízení velmi zkomplikoval, když v rozporu s běžným postupem v tomto typu řízení kasačním rozhodnutím ze dne 20. 9. 1982 zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně přikázání dvou pozemků, určení náhrady z vypořádání a stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, přičemž výroky ohledně zrušení podílového spoluvlastnictví ke všem čtyřem pozemkům, jakož i výrok o přikázání zbylých dvou pozemků nabyly právní moci. Nelze opomenout ani taková pochybení, kdy např. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení sp. zn. 22 Cdo 2884/99 dvakrát vracel bez rozhodnutí spis soudu prvního stupně s pokynem k odstranění formálních vad podání. Podíl viny na délce sporu má také Nejvyšší soud, který například v pořadí třetím dovolacím řízení vydal rozhodnutí teprve po patnácti měsících, přestože se celý spor v té době táhl již téměř dvacet let. Vůbec z připojeného spisu lze vysledovat období, kdy aktivita obecných soudů byla velmi malá a neodůvodněně nebyl učiněn žádný či třeba jen několik procesních úkonů během kalendářního roku.
Průtahy významně neovlivnilo ani kverulantství účastníků či jejich zástupců. Během trvání sporu sice jedna i druhá strana obecný soud několikrát požádala o odročení jednání a zástupci žalované strany dokonce byla udělena pořádková pokuta pro opakované zmaření jednání, nicméně ani tyto skutečnosti nemohly mít na délku řízení takový vliv, aby muselo trvat 25 let. Navíc mají soudy k dispozici procesní nástroje dostatečně účinné na to, aby podobné excesy v podobě mnohaletých sporů nedopustily.
Do výroku svého nálezu zahrnul Ústavní soud všechna řízení před obecnými soudy s výjimkou posledního řízení u dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 9/2005, kdy Nejvyšší soud rozhodl za jeden měsíc a dvanáct dnů poté, co mu byl předložen spis. Zde tedy o žádných průtazích hovořit nelze. Pokud jde o všechna ostatní řízení, je situace právě opačná. Je sice pravda, že Ústavní soud není oprávněn takto hodnotit též námitky vztahující se k období předtím, než se Listina základních práv a svobod a Úmluva o ochraně lidských práv a svobod staly součástí ústavního pořádku České republiky, ale také předtím, co nabyl účinnosti samotný zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Při posuzování přiměřenosti daného časového úseku však musel Ústavní soud přihlédnout i ke stavu, v jakém se řízení v okamžiku účinnosti těchto právních předpisů nacházelo (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 1. 2003, Bořánková proti České republice, 41486/98). Je tedy nutno vycházet z toho, že jde o základní občanské právo, které jmenované dokumenty pouze deklarovaly, nikoli konstituovaly, že charakter zásahů do tohoto základního práva byl shodný před i po začlenění těchto dokumentů do právního řádu a že jde o průtahy tak mimořádné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že průtahy v označených řízeních bylo zasaženo do práva stěžovatelů na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, jak je zaručeno Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a že je důvod podané ústavní stížnosti vyhovět.