ECLI:CZ:US:2005:2.US.322.03
sp. zn. II. ÚS 322/03
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu (poznámka pod čarou č. 1) složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného - ze dne 12. října 2005 sp. zn. II. ÚS 322/03 ve věci ústavní stížnosti T. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2003 č. j. 19 Co 69/2003-82, jímž bylo změněno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2002 č. j. 15 C 184/2000-73 ve výrocích o nákladech řízení.
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 19 Co 69/2003-82 se v části, v níž se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení ve výši 500 Kč, a v části, v níž se stěžovateli ukládá povinnost zaplatit České republice částku 7 736,50 Kč, zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), jímž bylo změněno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2002 č. j. 15 C 184/2000-73, a to ve výrocích o nákladech řízení.
Stěžovatel se domníval, že rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu; bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 184/2000, z něhož vyplynulo následující.
Dne 23. 8. 2000 bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") k návrhu stěžovatele zahájeno řízení o popření otcovství k nezletilé H. A. H., narozené dne 28. 5. 2000. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 10. 2002 č. j. 15 C 184/2000-73 bylo určeno, že stěžovatel není otcem dítěte. Tímto rozsudkem byla zároveň uložena žalované H. N. T., matce nezletilé (dále jen "vedlejší účastnice"), povinnost uhradit stěžovateli dle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, náklady řízení ve výši 1000 Kč a České republice dle §148 odst. 1 občanského soudního řádu náklady znalečného ve výši 15 473 Kč.
Vedlejší účastnice se proti výrokům o nákladech řízení odvolala, přičemž argumentovala tím, že znalecký posudek pouze prokázal shodná tvrzení obou účastníků, a proto nejsou dány důvody k tomu, aby hradila náklady řízení v plné výši. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 2. 2003 č. j. 19 Co 69/2003-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli byla přiznána pouze polovina nákladů řízení ve výši 500 Kč a že vedlejší účastnice a stěžovatel jsou povinni zaplatit náklady státu rovným dílem, a to každý ve výši 7 736,50 Kč.
Městský soud odůvodnil své rozhodnutí přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení v poloviční výši konkrétními okolnostmi sporu, a to zejména přístupem obou účastníků k manželství, na jehož základě shledal důvod pro aplikaci §150 občanského soudního řádu. Výrok obvodního soudu o náhradě nákladů státu ve smyslu §148 odst. 1 občanského soudního řádu byl změněn s ohledem na výsledek řízení, jenž odpovídal shodnému přístupu obou účastníků k uzavření manželství a procesním stanoviskům stran k žalobě.
II.
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a dále uvedl, že znalecký posudek, díky němuž vznikly náklady státu, byl proveden k prokázání skutečností, na kterých se on sám nikterak nepodílel. Stěžovatel byl k podání žaloby nucen, neboť po marném uplynutí zákonné lhůty by se uplatnila nevyvratitelná domněnka otcovství k dítěti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl jakožto žalobce v řízení o popření otcovství zcela úspěšný, bylo tuto skutečnost třeba zohlednit při rozhodování o náhradě nákladů státu dle §148 občanského soudního řádu, což městský soud neučinil.
Stěžovatel dále zdůraznil, že městský soud rozhodl, aniž by zkoumal existenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, jak mu to ukládá ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel byl přitom v srpnu 2002 se svou rodinou postižen povodní, vzhledem k ustanovení §138 občanského soudního řádu však již nemohl žádost o osvobození od soudních poplatků podat, neboť řízení pravomocně skončilo dnem 5. 5. 2003. Před uvedeným datem neměl k podání žádosti důvod, jelikož jako procesně úspěšný účastník neočekával, že mu bude uložena povinnost hradit náklady řízení.
Městskému soudu bylo dále stěžovatelem vytýkáno, že podrobil přezkumu i ty skutečnosti, na nichž nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně založeno. Z tohoto důvodu lze dle názoru stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu kvalifikovat jako překvapivé a porušující zásadu dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud měl napadené výroky zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Stěžovatel dále vyjádřil své přesvědčení, že výše uvedeným postupem městského soudu bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
S ohledem na své majetkové poměry doložené daňovým přiznáním za kalendářní rok 2002 a zprávou obce o zaplavení jím obývaného rodinného domu požádal stěžovatel Ústavní soud o náhradu nákladů právního zastoupení ve smyslu §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
III.
Ústavní soud následně vyzval městský soud, aby se jako účastník řízení o ústavní stížnosti k jejímu obsahu vyjádřil. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž ve vztahu k námitce stěžovatele, že soud nezkoumal existenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, konstatoval, že v průběhu řízení stěžovatel od soudních poplatků osvobozen nebyl a ani neuváděl žádné skutečnosti, jež by svědčily o tom, že jeho poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují. Stěžovatel měl možnost se k odvolání podanému vedlejší účastnicí vyjádřit, což také učinil, přesto nic relevantního ve výše uvedeném smyslu neuvedl.
Stěžovatel i účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Pokud jde o otázku posouzení míry úspěšnosti účastníků řízení, zde Ústavní soud pochybení neshledal. Obecně sice platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, nicméně nelze přehlédnout, že řízení o popření otcovství má svá výrazná specifika, jež jej odlišují od ostatních sporných řízení. Tato specifika vyžadují ze strany obecných soudů ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů individuální a diferencovaný přístup zohledňující charakter řízení a okolnosti konkrétního případu. Je třeba zdůraznit, že k podání návrhu na popření otcovství není aktivně legitimován pouze manžel matky dítěte (stěžovatel), nýbrž i samotná matka (vedlejší účastnice). Z tohoto důvodu nelze za situace, kdy se oba účastníci shodují, že manžel není otcem dítěte, bez dalšího považovat za úspěšného toho z manželů, který řízení zahájil. Přijetím takového výkladu by došlo k situaci, kdy by výsledek řízení byl vždy týž, ale povinnost hradit náklady řízení by zcela nahodile závisela na tom, který z účastníků podal návrh na zahájení řízení jako první. K aplikaci §142, §148 a §150 občanského soudního řádu, jejímž důsledkem je rozdělení povinnosti uhradit náklady řízení rovným dílem mezi oba manžele, by tedy za předpokladu respektování pravidel spravedlivého procesu nebylo možno mít z ústavněprávního hlediska výhrady.
Avšak městský soud jako soud odvolací založil své rozhodnutí o nákladech řízení mimo jiné i na vlastních skutkových zjištěních týkajících se charakteru manželství stěžovatele a vedlejší účastnice, k nimž dospěl na základě výpovědí účastníků před soudem prvního stupně. Charakter manželství ovšem nebyl předmětem dokazování před soudem prvního stupně, resp. ačkoliv se k němu účastníci řízení vyjádřili, z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že z výpovědi účastníků neučinil ve vztahu k povaze manželství žádná skutková zjištění, neboť tuto otázku zjevně nepovažoval za významnou pro právní posouzení věci. Tím, že odvolací soud rozhodl, aniž by provedl opakovaný výslech účastníků, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat. Městský soud svým postupem odepřel stěžovateli možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, jež se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a znemožnil tak stěžovateli reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (srov. nález ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 4/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 20, nález č. 164, str. 165 a násl.)
Ústavní soud konstatuje, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 19 Co 69/2003-82 v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. S ohledem na výše uvedené se již Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatele nezabýval.
Ve vztahu k části výroku o nákladech řízení, jež se netýká osoby stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. l písm. c) zákona o Ústavním soudu, proto ústavní stížnost v této části odmítl.
------------------------
1) Podle rozvrhu práce Ústavního soudu stane-li se soudce stálým nebo funkcionář Ústavního soudu zastupujícím členem jiného senátu, je tento nový senát nadále příslušný i pro projednání a rozhodnutí všech neskončených věcí tohoto soudce zpravodaje. Spisová značka se přitom nemění. Podrobnosti viz dále v odůvodnění tohoto rozhodnutí.