Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 01.12.2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 [ nález / LASTOVECKÁ / výz-2 ],paralelní citace: N 219/39 SbNU 323 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:2.US.715.04
K rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
Právní větaÚstavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno odmítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, pokud obecné soudy řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily.
ECLI:CZ:US:2005:2.US.715.04
sp. zn. II. ÚS 715/04NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 1. prosince 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2004 sp. zn. 14 To 599/2004, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:Stěžovatel se ústavní stížností podanou řádně a včas, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jenListina), domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") ze dne 23. 9. 2004 č. j. 14 To 599/2004-26, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Nymburce (dále též "okresní soud") ze dne 11. 8. 2004 č. j. Pp 116/2004-21 a rozhodnuto tak, že se zamítá žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1998 sp.zn. 5 T 30/98. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1998 sp. zn. 5 T 30/98 odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Konec trestu je stanoven na 5. 10. 2007. Lhůta k podmíněnému propuštění uplynula dne 5. 6. 2004. Soud prvního stupně vyhověl žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu a stanovil mu zkušební dobu v trvání 5 let. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se stěžovatel sice dopustil závažné trestné činnosti, ale šlo pouze o ojedinělé vybočení z jinak poměrně řádného způsobu života. Stěžovatel má zajištěno bydlení i zaměstnání a má dobré hodnocení ve výkonu trestu. Proto lze podle názoru soudu očekávat, že v budoucnu povede řádný život a nebude se dopouštět trestné činnosti. Proti rozhodnutí soudu podal stížnost státní zástupce. Krajský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí o podmíněném propuštění a dospěl k závěru, že podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu nejsou zcela splněny. Rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce proto zrušil a rozhodl tak, že se žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu zamítá. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že stížnostní soud, ač soudu prvního stupně v podstatě ničeho nevytkl, pokud jde o úplnost provedeného dokazování, dospěl na podkladě shodných výsledků dokazování k odlišnému závěru, že stěžovatel sice prokázal polepšení, avšak propuštění z výkonu trestu by bylo příliš předčasné z hlediska speciální recidivy stěžovatele. V rozporu s výkladovými stanovisky k ustanovení §61 odst. 1trestního zákona odkázal na opis rejstříku trestu s údaji a tresty minulými a příslušnými soudy zahlazenými a dále vycházel i z posudku znalců z oboru zdravotnictví z doby vztahující se k datu spáchání trestného činu, což odmítl i Ústavní soud v nálezu sp.zn. III. ÚS 611/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 51).K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Praze, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a označil ústavní stížnost za neodůvodněnou. Okresní soud v Nymburce, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, považuje vzhledem k závažnosti trestného činu případ za hraniční a domnívá se, že důvod k podání ústavní stížnosti není dán.Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je upraveno v ustanoveních §61 odst. 1 a §62trestního zákona. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění podle ustanovení §61 odst. 1 písm. a)trestního zákona, které se vztahuje na věc stěžovatele, jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popř. rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, v případě stěžovatele dvě třetiny (§62 odst. 1trestního zákona). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy, je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily. V posuzované věci se stížnostní soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel vyhověl podmínce formální, tedy vykonal dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody a splnil první podmínku stanovenou §61 odst. 1trestního zákona, tj. svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení. Na rozdíl od okresního soudu však soud druhého stupně vyslovil důvodné pochybnosti o splnění podmínky druhé dané ustanovením §61 odst. 1 písm. a)trestního zákona a dospěl k závěru, že podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu s ohledem na jeho osobnostní rysy by bylo zatím předčasné a pro společnost příliš rizikové, což odůvodnil zejména tím, že nelze přehlédnout výrazné sklony odsouzeného k páchání násilné trestné činnosti, a dále poukázal i na rizika konstatovaná znalci z oboru zdravotnictví. Ústavní soud závěry stížnostního soudu respektuje jako výraz nezávislého soudního rozhodnutí, které se opírá o zjištění vyplývající ze spisového materiálu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů provedené obecným soudem svým vlastním hodnocením či posuzovat celkovou zákonnost jeho rozhodnutí, pokud nezjistí, že byla porušena základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatel se domnívá, že postupem soudu druhého stupně došlo v jeho případě k porušení čl. 36 odst. 1Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo zejména za situace, pokud by byla stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud však takové pochybení neshledal, neboť stěžovateli evidentně nebylo bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva, a o jeho žádosti bylo zákonným způsobem rozhodnuto. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že se soud druhého stupně žádostí stěžovatele adekvátně zabýval a při svém rozhodování vzal v úvahu všechny okolnosti související s osobou stěžovatele a zvažoval splnění zákonných podmínek pro postup podle §61 odst. 1 písm. a)trestního zákona. Rozhodnutí je přezkoumatelné, z jeho odůvodnění nepochybně vyplývá, jaká zjištění byla učiněna, jakými úvahami se stížnostní soud řídil a proč neshledal důvod pro vyhovění žádosti stěžovatele. Za těchto okolností není možné v napadeném rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny. Nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno. Pokud stížnostní soud neshledal, že se od stěžovatele dá očekávat, že v budoucnosti povede řádný život, nešlo o zásah do jeho ústavně zaručených práv.Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud, že lze přiznat určitou míru oprávnění stěžovatelově výtce, že soud druhého stupně poukazuje na rizika konstatovaná znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, v původním trestním řízení, což je nepřípadné, jak na to upozornil Ústavní soud již v nálezu zmíněném stěžovatelem v ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 611/2000). Ústavní soud má však za to, že tento nedostatek není schopen v projednávané věci přivodit nepřezkoumatelnost rozhodnutí a tím i kasační nález, neboť konstatování agresivní složky osobnosti odsouzeného na základě závěrů původního znaleckého posudku není jedinou skutečností, která vedla stížnostní soud k závěru, že nelze důvodně očekávat, že při propuštění stěžovatele z výkonu trestu před odpykáním celého uloženého trestu odnětí svobody povede řádný život. Stížnostní soud zdůraznil především výrazné sklony stěžovatele k páchání násilné trestné činnosti, tj. speciální recidivu, což dokladoval opisem rejstříku trestu, kterážto skutečnost v dostatečné míře odůvodňuje postup soudu. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že soud druhého stupně své rozhodnutí odůvodnil "tresty dávno minulými a příslušnými soudy zahlazenými". V odůvodnění napadeného usnesení soud žádné uložené tresty nezmiňuje, nehovoří o předcházejících "odsouzeních či potrestáních" stěžovatele, což by v případě zahlazených trestů bylo nepřijatelné, nýbrž z opisu rejstříku trestů dovozuje "výrazné sklony odsouzeného k páchání násilné trestné činnosti", k čemuž je oprávněn. Páchání trestné činnosti a odsouzení za tuto trestnou činnost jsou dvě odlišné skutečnosti. Zahlazení odsouzení anebo zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu, aby při hodnocení osoby pachatele přihlédl ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestné činy, a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry, pokud jde o jeho sklony k páchání trestné činnosti určité povahy, jeho vztah k hodnotám chráněným trestním zákonem a prognózu jeho dalšího chování. Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za některý z trestných činů uvedených v ustanovení §62 odst. 1trestního zákona, kteréžto ustanovení modifikuje nezbytnou délku odpykaného trestu jako formální podmínku pro postup podle §61 odst. 1trestního zákona, je třeba právě splnění zákonné podmínky očekávání řádného života v budoucnu věnovat pozornost, což stížností soud v posuzované věci učinil a své závěry v souladu ustanovením §134 odst. 2trestního řádu dostatečným způsobem odůvodnil. Z důvodů shora uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces v posuzované věci nebylo porušeno a ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nálezem zamítl.
Odlišné stanovisko soudce Stanislava BalíkaHlasoval jsem proti zamítnutí návrhu v přesvědčení, že ústavní stížnosti je třeba vyhovět, a tedy napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. 14 To 599/2004 zrušit. Při úvahách na podporu svého stanoviska jsem vycházel nejen z argumentace v odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000, ale vážil jsem i širší kontext práva na spravedlivý proces, a to ve vztahu k otázce nápravy odsouzeného. Z tohoto zorného úhlu se mi pak jevilo napadené rozhodnutí až příliš rutinní, bez jakékoliv známky slitovnosti.Veden naznačeným směrem, nemohl jsem si nevybavit působivý dojem ze vzpomínky na odsouzené a jejich osudy při tradiční bohoslužbě ve Westminsterském opatství v rámci zahájení soudního roku v Londýně v letech 2002 a 2003, nevzpomenout si na rozpravu vynikajícího francouzského právníka - abolicionisty Roberta Badintera v pražském Francouzském institutu při příležitosti 200. výročí narození Viktora Huga v roce 2002, svědčící mimo jiné o tom, jak velikán francouzské literatury ovlivnil pozdějšího ministra spravedlnosti, jenž se zasadil o zmírnění trestní represe ve Francii, a konečně nemohl smazat pocit, který ve mně zanechala hlavní řeč soudce Nejvyššího soudu USA Anthony Kennedyho při výročním zasedání American Bar Association v San Francisku v roce 2003, apelující mimo jiné na humanizaci trestní politiky a kritizující přeplněnost kalifornských věznic. Znovu jsem si přečetl scénu se svícny Charlese François Bienvenu Myriela či scénu, v níž Jean Valjean u továrny na voňavky v Gras na rozdíl od ostatních dělníků dostal poloviční mzdu s dovětkem "pamatuj na chládek", a také evokoval dojem, který ve mně zanechala prvá četba Beccariova spisu O zločinech a trestech, v českých zemích na rozdíl od jiných mimochodem v naší mateřštině dostupného pouze v pozapomenutém Sládečkově překladu z osmdesátých let devatenáctého století....x x xÚstavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 205; vyhlášen pod č. 20/2006 Sb.) dotkl mimo jiné i tzv. "nálepkování" pachatelů. Existuje objektivně výrazná odlišnost takového nálepkování v případě, že se jedná o mladistvého delikventa na jedné, či plně trestně odpovědného delikventa na druhé straně?Pan stěžovatel - a to je nesporné - splnil první podmínku stanovenou §61 odst. 1 trestního zákona. O jeho osobnostních rysech pak bylo rozhodováno mj. na základě týchž důkazů, které byly prováděny v době, kdy byl souzen pro trestný čin vraždy, mezi nimiž byl i znalecký posudek z doby vztahující se k datu spáchání trestného činu. Konec desetiletého trestu odnětí svobody je stanoven na 5. 10. 2007. Shledal-li stížnostní soud, že propuštění stěžovatele z výkonu trestu by bylo 23. 9. 2004 předčasné, pak se zákonitě - alespoň v duchu formální logiky - nabízí otázka, zda by se z hlediska speciální recidivy nemohlo jevit předčasné i propuštění stěžovatele z výkonu trestu 5. 10. 2007, resp. otázka možnosti nápravy a průběhu napravování v desetiletém časovém horizontu. Kdy nastane onen okamžik, v němž na odsouzeného dopadne duševní tíha z dlouholetého trestu? Souhlasím s názorem prezentovaným ve vyjádření Okresního soudu v Nymburce, že se jedná o hraniční případ. Domnívám se, že na nastolené řečnické otázky nelze odvětit kategoricky s jednoznačným závěrem, že účel trestu nebyl ještě naplněn, aniž by otázka schopnosti vést po předčasném propuštění na svobodu řádný život byla nahlížena bez závěru aktuálního znaleckého zkoumání stěžovatelova duševního rozpoložení. Kde jinde, než v hraničních případech, by mělo být v rámci práva na spravedlivý proces akcentováno přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí a pečlivě zjištěný skutkový stav? I zde ostatně platí, že "spravedlnost nejen, že musí být poskytována, ale musí se též jevit, že je poskytována" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delacourt proti Belgii, 1970, ser. A, č. 11).