ECLI:CZ:US:2005:3.US.139.05
sp. zn. III. ÚS 139/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 20. října 2005 sp. zn. III. ÚS 139/05 ve věci ústavní stížnosti S. s. s., s. r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. 29 Co 280/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2002 sp. zn. 43 C 96/2001, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal zaplacení peněžité částky za provedené stavební práce.
Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 280/2002 ze dne 19. 9. 2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 43 C 96/2001 ze dne 14. 2. 2002 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi i předchozím postupem soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo na rovné postavení účastníků v řízení, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 43 C 96/2001, který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že řízení ve věci bylo zahájeno k žalobě stěžovatele, jíž se proti vedlejším účastníkům domáhal zaplacení částky 123 450,80 Kč s příslušenstvím za stavební práce jím provedené na základě objednávky ze dne 7. 11. 2000. Vedlejší účastníci, kteří se původně v odvolání proti po zahájení řízení nařízenému předběžnému opatření bránili "pouze" námitkou, že práce provedená stěžovatelem nebyla provedena kvalitně, vykazovala řadu závad, které také reklamovali (č. l. 13), později v průběhu dalšího řízení namítli nedostatek aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby s odůvodněním, že objednávka, na základě které byly stavební práce provedeny, byla adresována a smlouva tak uzavřena s J. S. jako soukromým podnikatelem, a nikoliv tedy se stěžovatelem - obchodní společností.
Soud prvního stupně po provedení výslechu účastníků řízení, svědků a přečtení listinných důkazů rozsudkem sp. zn. 43 C 96/2001 ze dne 14. 2. 2002 žalobu stěžovatele zamítl. Po zhodnocení provedeného dokazovaní učinil totiž závěr, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k uplatnění předmětného nároku, neboť provedení díla bylo objednáno u soukromého podnikatele J. S., nikoli u společnosti S. s. s., s. r. o., přičemž, jak výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, vzal v úvahu výpověď vedlejší účastnice o tom, že pro ni bylo podstatné, aby dílo bylo provedeno právě soukromým podnikatelem, ručícím za ně svým majetkem. Vzal také za prokázáno, že nedošlo k postoupení objednávky jinému zhotoviteli a že bylo plněno na základě objednávky ze dne 7. 11. 2000, která nebyla žádnou ze stran změněna.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž soudu v podstatě vytýkal, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a k důkazům jím označeným. Podle něj v provedeném dokazování nemá oporu tvrzení vedlejších účastníků, že by uzavřeli smlouvu o dílo s J. S. jako podnikatelem-fyzickou osobou, které prvý soud akceptoval. Podle stěžovatele z provedených důkazů plyne, že J. S. jako soukromý podnikatel nepřijal objednávku vedlejších účastníků, což podle něj potvrdil i svědek K. S odkazem na ustanovení §43c odst. 1, §44 odst. 1 a §44 odst. 1 občanského zákoníku stěžovatel v odvolání tvrdil, že vedlejší účastníci akceptovali návrh J. S., který byl zároveň jednatelem společnosti stěžovatele, že dílo bude provedeno touto společností, a teprve později, když se dostali do prodlení s platbou, začali účelově popírat uzavření smlouvy se stěžovatelem. Poukázal také na to, že bylo prokázáno, že dílo bylo v objednaném rozsahu zhotoveno stěžovatelem, a tudíž vedlejší účastníci mají nesporně z plnění jím provedeného majetkový prospěch, a stěžovatel je proto oprávněn požadovat na nich vydání tohoto prospěchu podle §451 občanského zákoníku.
Odvolací soud, aniž dokazování provedené soudem prvního stupně doplnil či zopakoval, rozsudek uvedeného soudu potvrdil, neboť jeho skutkové i právní závěry považoval za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal pak stěžovatel také dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť měl za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů řeší v rozporu s hmotným právem otázku aktivní legitimace, rozhodnutími je "v rozporu se zásadou smluvní volnosti nahrazeno přijetí objednávky žalovaných J. S., přesto, že v řízení byly předloženy důkazy svědčící o opaku".
Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. 32 Odo 715/2003 ze dne 15. 11. 2004 dovolání stěžovatele odmítl, když dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejde o otázku zásadního právního významu. V odůvodnění svého rozhodnutí pak mj. uvedl, že odvolací soud po právní stránce vyšel ze závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena dle §44 občanského zákoníku mezi J. S. jako soukromým podnikatelem a vedlejšími účastníky; tento závěr opřel o skutková zjištění, jež měl za prokázána provedenými důkazy, že objednávka vedlejších účastníků byla soukromému podnikateli adresována a určena, tento návrh smlouvy se dostal do sféry jeho dispozice a nebyl jím odmítnut, naopak jmenovaný po té v souladu s ním jednal. Pokud proto odvolací soud uzavřel, že stěžovateli nesvědčí hmotné právo k uplatnění nároku na zaplacení ceny díla, neboť takového nároku se může domáhat jen jeho zhotovitel, tím ovšem právnická osoba stěžovatele nebyla a není přitom rozhodné, že fakticky práce realizovala, pak tento závěr právní je správný a odpovídá posouzení uvedených skutkových zjištění podle §43a a násl. občanského zákoníku. Sama tato skutková zjištění však z důvodů, které i s odkazem na příslušné procesní normy podrobně dovolací soud dále ve svém rozhodnutí rozvedl, předmětem jeho přezkumu nebyla a ani být nemohla.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. V jejich důvodech stěžovatel předkládá svou verzi skutkového děje v dané věci, přičemž zdůrazňuje, že vedlejší účastníci teprve dopisem ze dne 21. 2. 2001 začali tvrdit, že dílo bylo objednáno u J. S. jako soukromého podnikatele, přestože předtím spolu účastnící jednali v souvislosti s předáváním díla, zjišťování vad a jejich reklamací. Soudu prvního stupně vytýká, že ke svým závěrům právním o nedostatku aktivní legitimace dospěl především na základě výpovědí vedlejších účastníků, aniž by jejich výpovědi posuzoval v souvislosti s jejich jednáním v průběhu provádění díla a s jejich jednáním od vyúčtování ceny do podání žaloby. Porušení svých ústavně zaručených práv shora označených spatřuje stěžovatel v tom, že v rámci řízení před soudy obou stupňů byla bez dalšího přijímána za důkaz tvrzení vedlejších účastníků, aniž by tento postup byl soudem odůvodněn a aniž by tato tvrzení byla podložena dalšími důkazy, a tvrzení stěžovatele byla považována za nepodstatná a irelevantní. Soudy se tedy podle něj bez odůvodnění přiklonily k tvrzením vedlejších účastníků, kteří byli v řízení zvýhodněni, a zároveň tak porušily svou povinnost zůstat ve sporu nestrannými. Navrhl proto zrušení obou napadených rozsudků obecných soudů pro porušení svých ústavně zaručených práv shora označených.
Městský soud v Praze jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, dává najevo své přesvědčení o tom, že ústavní práva stěžovatele porušena nebyla, a navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Oba vedlejší účastníci ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhují její odmítnutí, neboť stejně jako obecný soud jsou přesvědčeni o tom, že práva stěžovatele na rovné postavení účastníků sporu a spravedlivý proces nebyla, jak podle nich také plyne z obsahu spisu, porušena.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 12. října 2005, Městský soud v Praze v přípise ze dne 3. 8. 2005, jakož i vedlejší účastníci ve společném přípise ze dne 1. 8. 2005 souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Vzhledem k výslovným souhlasům s upuštěním od ústního jednání, jakož i vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 43 C 96/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ten ve svých závěrech právních vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jejž považoval za dostatečně zjištěn, a důkazy soudem prvního stupně provedené za správně a v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. zhodnocené. Ústavní soud však konstatuje, že soud prvního stupně, jak tomu nasvědčuje odůvodnění jeho rozhodnutí, nehodnotil všechny před ním provedené důkazy, neboť o některých se v něm vůbec nezmiňuje. Na tomto místě třeba připomenout, že k tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Soud prvního stupně však v posuzované věci opomněl zhodnotit důkazy, jimiž se stěžovatel snažil prokázat svá tvrzení dokládající jeho aktivní legitimaci k podání předmětné žaloby. Jde jednak o výpověď svědka K. v části týkající se okolností objednávaní stavebních prací a dále o listinné důkazy - korespondenci mezi stranami, z nichž např. dopisy ze dne 19. 1. 2001 a 31. 1. 2001 jsou vedlejšími účastníky adresovány stěžovateli, a nikoliv J. S., a přitom v těchto dopisech se vedlejší účastníci po adresátovi dožadují nejen řádného dokončení díla, ale i poskytnutí záručního listu. Soud prvního stupně se však - jak již shora naznačeno - ve svém rozhodnutí o těchto důkazech ani další korespondenci vůbec nezmínil, ač jejich obsahem důkaz prováděl (č. l. 51 p. v. spisu), a naopak akcentoval pouze důkazy svědčící ve prospěch skutkové verze tvrzené vedlejšími účastníky. Odvolací soud pak uvedený stav nenapravil.
Aniž by Ústavní soud činil z uvedených důkazů jakékoli závěry - neboť mu to ani s ohledem na jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší - je nucen konstatovat, že zhodnocení provedených důkazů v daném řízení nebylo provedeno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. V tomto směru také odkazuje na svou dřívější judikaturu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 61/94 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10 - a řada dalších), v níž dal jednoznačně najevo, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Jak již totiž Ústavní soud konstatoval ve svém shora označeném rozhodnutí, zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (o. s. ř.) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tak uzavírá, že v dané věci obecné soudy postupem shora popsaným nedodržely zásady spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z hlavy páté Listiny, a proto obě napadená rozhodnutí zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].