ECLI:CZ:US:2005:3.US.226.05
sp. zn. III. ÚS 226/05
Usnesení
III. ÚS 226/05
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Blechy, správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Vstiš - v likvidaci, se sídlem ve Vstiši, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 51/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. dubna 2005 napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu, obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a současně k porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.
Napadeným rozhodnutím, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a příloh k ní připojených, byl ve výrocích o věci samé potvrzen rozsudek soudu I. stupně - Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 8 C 179/99-235, kterým bylo ve věci žaloby stěžovatele, směřující proti J. S., nájemkyni bytu v domě, jehož vlastníkem je úpadce Zemědělské družstvo Vstiš, zařazeném do konkurzní podstaty, řízení na zaplacení dlužného nájemného ve výši 23 542,- Kč pro zpětvzetí žaloby zastaveno a jde-li o příslušenství žalované částky (poplatek z prodlení), žaloba byla zamítnuta. Soud k zamítavému výroku uvedl, že žalovaná sice neplatila nájemné řádně a včas a dostala se do prodlení, to však za situace, kdy po celou dobu od převzetí bytu platila nájemné pravidelně třetí osobě (V - Farma, s. r. o.) v dobré víře s přesvědčením, že ta je vlastníkem daného bytu, přičemž nelze po ní spravedlivě požadovat, aby právně relevantním způsobem reagovala na neuspořádané vztahy mezi žalobcem a touto třetí osobou. Proto požadavek na zaplacení poplatku z prodlení byl podle §3 odst. 1 občanského zákoníku zamítnut. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, avšak odvolací soud se v rozsudku napadeném touto ústavní stížností se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaná nemohla vědět, že na výše zmíněnou třetí osobu v roce 1992 nepřešlo vlastnické právo, protože tato otázka byla předmětem dvou soudních řízení, a že tedy nebyla oprávněna uzavřít nájemní smlouvu a přijímat nájemné. Kromě toho vyšlo najevo, že úpadce dlouhodobě neplnil své povinnosti pronajímatele, ačkoliv od roku 1997 věděl, že je vlastníkem domu.
V ústavní stížnosti, po rekapitulaci skutkového děje i průběhu řízení, stěžovatel poukazuje na to, že žalované doložil vlastnictví a vyzval ji k placení nájemného, a odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že popírá institut úřední úschovy (§568 občanského zákoníku). Dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které se za výkon práva v rozporu s dobrými mravy nepovažuje požadavek věřitele na zaplacení úroků z prodlení ani v situaci, kdy je existence dluhu sporná, a tvrdí, že poplatky z prodlení jsou zákonným příslušenstvím a nárok na ně vyplývá přímo ze zákona (§697 občanského zákoníku), přičemž soud nemá moderační právo. Stěžovatel má rovněž za to, že napadené rozhodnutí vede ke zkrácení práv konkurzních věřitelů a k porušení zásady rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích, protože dobrých mravů se mohla dovolávat pouze žalovaná. Konečně stěžovatel namítá, že skutkový závěr o tom, že vlastník neplní své povinnosti, nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávný tak je i závislý výrok odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s interpretací a aplikací §3 odst. 1 občanského zákoníku provedenou obecnými soudy. Přitom je třeba si uvědomit, že - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Takovéto porušení by v posuzovaném případě mohlo nastat - jak rovněž plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu - v případě, že by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). K výkladu výše citovaného ustanovení pak Ústavní soud konkrétně uvedl následující: "... lze vycházet obecně z toho, že "dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 14).
V daném případě nelze obecným soudům z hlediska ústavnosti nic vytknout. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohla být pouze situace, že by názory obecných soudů byly zjevně nepřiměřené až extrémní. Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy si na věc vytvořily konzistentní názor, stran něhož nelze konstatovat, že nemá racionální jádro. Argumentaci stěžovatele §697 občanského zákoníku nutno odmítnout s tím, že uvedené ustanovení lze chápat jako důležitý prostředek korekce výsledku aplikace právních norem, zde uvedeného ustanovení, který by byl - vzhledem ke specifickým okolnostem konkrétního případu - neslučitelný s principy spravedlnosti. Namítá-li stěžovatel, že dochází ke zkrácení práv konkurzních věřitelů, pak dle názoru Ústavního soudu je okolnost, že na majetek družstva byl vyhlášen konkurz, okolností nahodilou a pro posouzení věci nevýznamnou. Pokud jde o napadený závěr odvolacího soudu, že úpadce v roli pronajímatele neplnil řádně své povinnosti, Ústavní soud jej považuje za nadbytečný, neboť od existence či neexistence této skutečnosti se výsledek soudního řízení neodvíjí. Proto se Ústavní soud touto otázkou dále nezabýval.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost (stejně jako tomu bylo v případě obdobné ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. III. ÚS 416/05), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2005