ECLI:CZ:US:2005:3.US.526.05
sp. zn. III. ÚS 526/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V, právně zastoupeného Mgr. Matúšem Bónou, advokátem se sídlem Novobranská 14, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 3 Azs 204/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. 36 Az 823/2003, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 30. 11. 2001 č. j. OAM-8722/VL-10-ZA03-2001, stěžovateli nebyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 cit. zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, o kterém rozhodl ministr vnitra dne 1. 8. 2003 č. j. OAM-1271/AŘ-2002 tak, že napadené rozhodnutí potvrdil a rozklad zamítl. Proti rozhodnutí ministra vnitra podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. 36 Az 823/2003 zamítl. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 3 Azs 204/2005 pak byla podle ustanovení §110 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), zamítnuta rovněž kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předchozím řízení došlo k nepřípustnému a hrubě zkreslujícímu zestručnění jeho výpovědi v protokolu sepsaném ve správním řízení o udělení azylu, o který se následující rozhodnutí opírají. V řízení před Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem však byla tato stěžovatelova námitka odmítnuta s poukazem na procesní vadu, a sice že námitku neuplatnil již v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Z tohoto důvodu byl prý také odmítnut stěžovatelem navrhovaný důkaz - jeho svědecká výpověď. Stěžovatel uvádí, že o nedůslednosti, se kterou se soudy celou věcí zabývaly, svědčí i jejich poukaz na zaměstnání stěžovatele ve Vietnamu jako dělníka u katastrálního úřadu, přičemž zcela opominuly fakt, že takto byl zaměstnán pouze do r. 1988, kdy legálně přicestoval do Československa. Podle názoru stěžovatele jsou soudní rozhodnutí v jeho věci pouze formální, aniž by se soudy seznámily s její podstatou. Stěžovatel spatřuje v tomto postupu odepření práva na soudní ochranu.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal správní spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Az 823/2003 a seznámil se s jeho obsahem a s průběhem dokazování v soudním řízení správním.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou a svým postupem a rozhodnutím porušují právo na spravedlivý proces, či jiná ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jinými slovy, každému, a tedy i stěžovateli, je zaručeno právo, aby jeho věc byla projednána před soudem, avšak není zaručeno právo na úspěch v řízení před soudem. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pouze z té skutečnosti, že obecný soud zaujímá v projednávané věci jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení práva na spravedlivý proces.
Postatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, že byla nepřípustně zúžena jeho prvotní výpověď a nebyl připuštěn jeho výslech v řízení před soudy. Těmito námitkami se však správní soudy náležitým způsobem zabývaly. Krajský soud v Brně podrobně odůvodnil svůj závěr, že v případě stěžovatele není dán žádný z azylově relevantních důvodů ve smyslu §12 zákona o azylu. Dále soud uvedl, že námitka stěžovatele týkající se zestručnění protokolu o jeho výslechu je ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s. opožděná, neboť byla vznesena až při jednání. Nad rámec toho však krajský soud konstatoval, že pohovor byl veden za přítomnosti tlumočníka, stěžovatel protokol o pohovoru podepsal, aniž by proti jeho obsahu či tlumočení cokoliv namítal. Pohovor se stěžovatelem se konal dne 21. 11. 2001 a žádost o udělení azylu byla podána dne 1. 9. 2001, stěžovatel tak měl dostatek času k promyšlení všech důvodů, které jej vedou k podání žádosti o azyl. Za těchto okolností pokládal krajský soud výslech stěžovatele za nadbytečný a zamítnul jej (str. 3 až 4 rozsudku krajského soudu).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že pokud stěžovatel uplatnil svoji námitku týkající se údajného zestručnění jeho výpovědi v soudním řízení správním opožděně, nemohl se jí zabývat ani v rámci projednávané kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu v jeho závěru, že stěžovatelova výpověď je nadbytečná a dále konstatoval, že stěžovatel před svým legálním odchodem z Vietnamu pracoval ve státní instituci a nijak neprokázal, že by byl jakkoliv pronásledován.
Ústavní soud na shora uvedené závěry správních soudů odkazuje a dále uvádí, že soudní řízení správní je založeno mj. na zásadě koncentrace, ze které vyplývá, že pokud stěžovatel neuplatnil některé žalobní body včas, nemůže se jimi soud věcně zabývat. Navzdory tomu však krajský soud stěžovatelovu námitku týkající se údajného zúžení jeho výpovědi věcně posoudil a shledal ji neopodstatněnou Závěr o nadbytečnosti stěžovatelova výslechu krajský soud náležitým způsobem odůvodnil. Stěžovatelova námitka, že soudy opominuly skutečnost, že ve Vietnamu vykonával práci pro státní instituci pouze do svého vycestování do Československa, není důvodná. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy tuto skutečnost zohlednily, nepokládaly ji však za relevantní.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal v procesním postupu obecných soudů žádné závady, které by nasvědčovaly porušení ústavních práv stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Za této procesní situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu