infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. III. ÚS 604/05 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:3.US.604.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:3.US.604.05
sp. zn. III. ÚS 604/05 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti stěžovatele A) V. L., B) MUDr. L. Ž. a C) Ing. D. M., všech zastoupených Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem Prokopská 8, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2005 sp. zn. 5 To 291/2005, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Městského soudu v Praze, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím měla být porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé současně navrhli, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §262 větu první tr. ř. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i přiloženého napadeného soudního rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. března 2005 sp. zn. 4 T 109/2003 byli stěžovatelé podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. K odvolání státního zástupce byl citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2005 sp. zn. 5 To 291/2005 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud dále podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že příkazem odvolacího soudu, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, bylo porušeno jejich základní právo na zákonného soudce, odvolací soud se při tomto rozhodnutí odvolal na komentář k trestnímu řádu (vydaný nakladatelstvím C. H. Beck) s tím, že jde o věc skutkově a právně složitější, která vyžaduje projednání zkušenějším soudcem. Podle názoru stěžovatelů je takový závěr nepřijatelný, neboť zákon nerozeznává zkušené a méně zkušené soudce a je tak dáno nebezpečí účelového obsazení soudu. Dle stěžovatelů je povinností nalézacího soudu provést veškeré dostupné důkazy za účelem náležitého objasnění skutku a pokud odvolací soud nesouhlasí s jejich hodnocením, pak má soud prvního stupně věc napravit, ale není nutné sahat po výměně senátu pro jeho neschopnost. Novým rozsudkem nalézacího soudu byli přitom stěžovatelé dne 20. 10. 2005 odsouzeni po hlavním líčení trvajícím cca 90 minut. Podle názoru stěžovatelů je ustanovení §262 tr. ř. příliš vágní a mocensky zneužitelné a je v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, č. 34). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byť stěžovatelé uplatňují námitky výlučně proti výroku, jímž bylo odvolacím soudem přikázáno, aby věc byla rozhodnuta v novém složení senátu, napadají celé usnesení odvolacího soudu, tedy i výrok, kterým byl zrušen rozsudek nalézacího soudu a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Jelikož ústavní stížnost směřuje i proti výroku odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je nutno v tomto ohledu konstatovat, že stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně poskytuje, neboť napadený výrok odvolacího soudu není posledním rozhodnutím ve věci. Z tohoto důvodu je nutno návrh stěžovatelů, v části směřující proti zrušujícímu výroku napadeného usnesení Městského soudu, odmítnut jako nepřípustný. Podstatou ústavní stížnosti je však tvrzení stěžovatelů, že výrokem odvolacího soudu, aby věc projednal soud prvního stupně v jiném složení senátu, byli odňati svému zákonnému soudci. K právu zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, se Ústavní soud vyjádřil již v některých svých dřívějších rozhodnutích, ve kterých konstatoval, že jeho podstata spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 37). Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je tak ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Ústavní soud se také již ve svých rozhodnutích vyjadřoval i k aplikací ustanovení §262 tr. ř., a to např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 90/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 82, ve kterém zdůraznil, že postup podle uvedeného ustanovení by měl být postupem výjimečným. Bylo tedy na Ústavním soudu, aby posoudil, zda okolnosti daného případu použití uvedeného ustanovení opodstatňovaly či nikoliv. V této otázce, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu nebyla ústavní práva stěžovatelů porušena. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, vyplývá, že odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně již podruhé. Odvolací soud vyslovil konkrétní výhrady k zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to v podstatě obdobné povahy, jako tomu bylo v jeho prvém zrušujícím rozhodnutí, neboť ve věci provedené dokazování podle jeho názoru nalézací soud nezhodnotil komplexně, ale spokojil se jen s formálními a vágními závěry. Městský soud vytkl nalézacímu soudu, že nepřihlédl ke všem provedeným důkazům a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a dopustil se tak shodných pochybení, která mu již byla v předchozím zrušujícím rozhodnutí vytýkána. Odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu podle něj pouze reprodukuje jednotlivé důkazy, aniž by prakticky obsahovalo jejich hodnocení. Posuzovaný případ přitom stojí pouze na nepřímých důkazech, které ovšem nalézací soud nebyl schopen zhodnotit v jejich souhrnu. Odvolací soud dále vytkl soudu prvního stupně neúměrně dlouhou dobu projednání věci v hlavním líčení (téměř dva roky), a to při bezproblémovém provádění důkazů či bez obstrukcí některé ze stran. Ze všech těchto důvodů přikázal odvolací soud projednat věc v jiném složení senátu (srov. str. 3-9 usnesení odvolacího soudu). Jakkoliv odvolací soud rovněž odkazuje na tzv. Beckův komentář k trestnímu řádu s tím, že jde o věc skutkově a právně složitější, vyžadující projednání zkušenějším soudcem, ze shora uvedeného vyplývá, že se zdaleka nejedná o výlučný důvod, který vedl odvolací soud k rozhodnutí podle §262 tr. ř., jak by se mohlo jevit z námitek obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že pokud nalézací soud opakovaně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dopustil se i dalších pochybení podrobně popsaných v usnesení odvolacího soudu, pak nelze důvodně vytýkat použití ustanovení §262 tr. ř. a v důsledku uvedeného závěru nelze ani přisvědčit tvrzenému zásahu do práva zaručovaného článkem 38 odst. 1 Listiny. K návrhu na zrušení ustanovení §262 věty prvé tr. ř. nutno uvést, že z článku 38 odst. 1 věta druhá Listiny, dle kterého příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem) určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22), a proto je třeba jej rovněž odmítnout. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. prosince 2005 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:3.US.604.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 604/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 22. 12. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 11. 2005
Datum zpřístupnění 18. 12. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
odmítnuto - pro 2b
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §262
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-604-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 50281
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-15