ECLI:CZ:US:2005:3.US.651.05
sp. zn. III. ÚS 651/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 19. prosince 2005 sp. zn. III. ÚS 651/05 ve věci ústavní stížnosti Zámku Š., státní příspěvkové organizace, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. 29 Co 381/2005, jímž krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti potvrdil a zčásti změnil tak, že uznal stěžovatele povinným zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžitou částku s příslušenstvím.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti podané dne 9. 12. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu.
Napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Praze o odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka, JUDr. J. B., CSc., proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 1. 2005 č. j. 4 C 423/2003-26 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti potvrdil a zčásti změnil tak, že uznal stěžovatele povinným zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 21 466,60 Kč společně s příslušenstvím.
Celková žalovaná částka 63 819 Kč, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, tvořila paušální odměnu vedlejšího účastníka jako advokáta sjednanou na základě mandátní smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, a to za období měsíců dubna, května a června 2003. Přitom soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejšímu účastníkovi lze přiznat odměnu pouze za měsíce duben a květen 2003, neboť poté došlo k výpovědi mandátní smlouvy ze strany stěžovatele, a i přesto, že běžela účastníky sjednaná tříměsíční výpovědní doba, po kterou byla smlouva mezi účastníky platná a účinná, bylo by podle soudu prvního stupně přiznání odměny za měsíc červen v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Takovému nároku proto soud prvního stupně nepřiznal soudní ochranu. Odvolací soud se však s takovým hodnocením nalézacího soudu neztotožnil a vedlejšímu účastníkovi přiznal i odměnu za měsíc červen 2003.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, obecné soudy obou stupňů neposuzovaly spor v souvislosti se specifickým postavením advokáta. Stěžovatel v rámci řízení před obecnými soudy poukazoval na to, že jeho právní vztah s vedlejším účastníkem vznikl jak na základě mandátní smlouvy, tak v návaznosti na advokátní předpisy. Aby mohl vedlejší účastník pro stěžovatele právní služby vykonávat, musel k tomu mít příslušnou způsobilost. Tato způsobilost není dána jenom tím, že vedlejší účastník byl advokátem, ale musí být dána i ve vztahu ke konkrétnímu klientovi; advokát nesmí vystupovat v rozporu se zájmy svého klienta. Podle stěžovatele tato podmínka v daném případě splněna není - vedlejší účastník například vystupuje zcela konkrétně proti zájmům svého klienta. Přitom zájmy klienta jsou podle stěžovatele vždy postaveny nad zájmy advokáta.
Konkrétně jde o to, že vedlejší účastník se podle stěžovatele údajně nechal v rozporu se zájmy klienta zprostit mlčenlivosti prozatímním zástupcem ředitele stěžovatele těsně před nástupem nového ředitele Zámku Š. Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že tímto činem, údajně provedeným dne 28. 3. 2003, ztratil vedlejší účastník schopnost zastupovat stěžovatele. Stěžovatel je tedy toho názoru, že mandátní smlouva zanikla již k tomuto datu, nikoliv ke dni uplynutí výpovědní doby, tedy k 30. 9. 2003, jak dovodily obecné soudy.
Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Krajský soud v Praze rezignoval podle stěžovatele na všechny povinnosti, které mu ukládá občanský soudní řád. Stěžovatel má za to, že obecný soud tím, že se nezabýval navrženými důkazy prokazujícími shora uvedené skutkové okolnosti případu, porušil zásady dokazování a hodnocení důkazů. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální a obsahové náležitosti ústavní stížnosti. V této souvislosti se zabýval zejména otázkou, zda je stěžovatel, kterým je státní příspěvková organizace, osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Přitom byl Ústavní soud veden úvahou, zda může být osoba, jejíž právní subjektivita se odvíjí od státu, vůbec nadána ústavně garantovanými základními právy.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.
Ústavní soud v daném případě vyšel ze své dosavadní judikatury, podle níž Ústavní soud považuje stát a od něj odvozené subjekty za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti tehdy, zaujímají-li v určitém případě postavení obdobné jednotlivci, tedy jsou-li jakožto právnické osoby stranou soukromoprávního sporu. V takových případech lze stát a od něj odvozené subjekty považovat za nositele toliko procesních základních práv s možností podat ústavní stížnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95, publikovaný pod č. 14, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, a nález sp. zn. III. ÚS 80/96, publikovaný pod č. 62, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5).
Ústavní stížnost státu a od něj odvozených subjektů, které nejsou nadány svobodnou vůlí, ale při svém jednání musejí činit to, co jim ukládá zákon, v situaci, kdy vykonávají určité atributy veřejné moci, je však ze své podstaty jakožto prostředku ochrany základních práv jednotlivce ve vztahu ke státu vyloučena.
V daném případě - vzhledem k postavení stěžovatele v předchozích řízeních před obecnými soudy a k obsahu stížnosti, v níž stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces - Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatele lze považovat za osobu oprávněnou k podání předmětné ústavní stížnosti.
Po zvážení námitek stěžovatele a jejich konfrontaci s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele stran zjišťování a hodnocení skutkových okolností případu, konkrétně toho, zda údajné jednání vedlejšího účastníka a někdejšího statutárního orgánu stěžovatele spočívající ve zbavení mlčenlivosti mohlo mít za následek skončení právního vztahu mezi vedlejším účastníkem jako advokátem a stěžovatelem jako jeho klientem.
Jde-li o otázku zjišťování skutkových podkladů pro rozhodování obecných soudů a otázku hodnocení důkazů, lze konstatovat, že v tomto směru je již dosavadní judikaturou jednoznačně nastaven rámec přezkumu prováděného Ústavním soudem. Ústavní soud přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že Krajský soud v Praze tyto kautely dané procesním předpisem, tedy občanským soudním řádem, porušil. Naopak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, jaké skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně měl za prokázané, jaké důkazy znovu provedl a k jakým právním závěrům při svém hodnocení dospěl. Lze se ztotožnit i se závěrem krajského soudu, že případné hodnocení jednání vedlejšího účastníka z hlediska porušování jeho povinností jakožto advokáta, bylo věcí České advokátní komory, na kterou se stěžovatel se svým podnětem neobrátil. Ústavní soud je toho názoru, že pokud by tak stěžovatel učinil, bylo by povinností obecného soudu vyčkat rozhodnutí příslušných orgánů České advokátní komory, případně se jejich závěry při hodnocení skutkových okolností řídit. Není však na obecném soudu, aby hodnotil, zda jednání stěžovatele bylo v rozporu s profesní etikou advokáta, a z toho dovozoval další závěry, jak požadoval po obecných soudech stěžovatel.
Z toho důvodu pak lze akceptovat i to, že obecné soudy zamítly provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, které směřovaly právě k prokazování profesního pochybení vedlejšího účastníka.
S ohledem na to se Ústavní soud neztotožnil s námitkami stěžovatele a v rozhodnutí Krajského soudu v Praze neshledal porušení práva na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil.
Vzhledem k tomu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.