ECLI:CZ:US:2005:3.US.75.05
sp. zn. III. ÚS 75/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Č.,zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2002 č. j. 23 Co 243/2002-66, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 11. 2. 2005, napadá stěžovatel v jejím petitu výhradně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2002 č. j. 23 Co 243/2002-66, byť v odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje i se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004 č. j. 33 Odo 158/2003-92, a tvrdí, že výše označenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož součástí je i právo na řádné posouzení a rozhodnutí ve věci.
Porušení práva ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že oba soudy měly "fakticky i právně ignorovat skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, ačkoliv tato skutková zjištění akceptovaly a v průběhu řízení jiná zjištění samy neučinily". Současně prý jak soud odvolací, tak i soud dovolací tato skutková zjištění posoudily odlišně, přičemž příslušné právní předpisy buď neaplikovaly vůbec nebo nesprávně, takže v důsledku tohoto postupu mělo dojít "k nespravedlivému rozhodnutí".
Jak dále vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel nesouhlasí zejména s právními závěry jak odvolacího soudu, tak i soudu dovolacího, a tvrdí, že smlouvou o právní pomoci, uzavřenou se svým klientem (v dřívějším řízení žalobcem) byla sjednána smluvní odměna, ovšem za použití příslušných ustanovení o mimosmluvní odměně uvedené ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Důvodem takového postupu stěžovatele byla prý zejména jeho snaha vyloučit důsledky aplikace ustanovení §9 odst. 3 písm. e) advokátního tarifu (a jeho nesprávný výklad) právě na projednávaný případ.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že na podporu svých závěrů "zneužil" vyjádření stěžovatele a jeho argumentaci obsaženou v odporu proti platebnímu rozkazu, aniž vzal v úvahu vyjádření stěžovatele k této otázce.
Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že smluvní úprava odměny tak, jak byla uvedena ve smlouvě o právní pomoci, je v souladu s jeho právním výkladem ustanovení §9 advokátního tarifu, a ve vztahu k ustanovení §1 odst. 1 advokátního tarifu vylučuje "použití nesprávného výkladu ustanovení §9 a aplikaci §9 odst. 3 písm. e) advokátního tarifu".
II.
Z připojeného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 4. 2002 č. j. 4 C 54/2001-47 se zjišťuje, že ve věci žalobce J. L. proti stěžovateli (dříve žalovanému) o zaplacení částky 9. 771,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu stěžovatele na zaplacení částky 38 004,- Kč s příslušenstvím, byla pod bodem I. výroku rozsudku žaloba o uložení povinnosti stěžovateli zaplatit částku 9 771,- Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta a pod bodem II. výroku bylo žalobci uloženo zaplatit stěžovateli žalovanou částku ve výši 38 004,- Kč se zde uvedeným úrokem z prodlení.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud akceptoval argumentaci stěžovatele zejména ohledně nemožnosti použití ustanovení §9 odst. 3 písm. e) advokátního tarifu na smlouvu o právní pomoci, kterou účastníci uzavřeli dne 20. 4. 2000.
Z provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že předmětem smlouvy podepsané stěžovatelem jako advokátem a žalobcem jako klientem dne 20. 4. 2000, kterou považoval za smlouvu mandátní podle §566 a následujících obchodního zákoníku, byla právní pomoc stěžovatele v řízení o splnění povinnosti ze smlouvy o nájmu nebytových prostor a nájmu inventáře ze dne 24. 1. 1996 a ve věci práv žalobce jako společníka ve společnosti LI - MU s. r. o., jakož i ve věcech s nimi spojenými. Stěžovatel poté na základě uvedené smlouvy o právní pomoci zastupoval žalovaného ve věci projednávané před Okresním soudem v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 137/2000, v níž se žalobce domáhal, "aby mu byly odevzdány nebytové prostory v konkrétním domě v Hlinsku, specifikované v čl. II smlouvy o nájmu nebytových prostor a nájmu inventáře ze dne 24. 1 1996 a podle podmínek této smlouvy mu zajistil nerušený výkon práva nájmu k těmto nebytovým prostorám". Za poskytnutou právní pomoc se žalobce zavázal zaplatit stěžovateli odměnu stanovenou z hodnoty věci podle §7 a následujících advokátního tarifu, zvýšenou o DPH platnou v době splatnosti odměny, paušální částky stanovené advokátním tarifem, náhradu za promeškaný čas a vynaložené náklady při poskytnutí právní pomoci a současně se zavázal uhradit zálohu ve výši 20 000,- Kč, která byla žalobcem řádně zaplacena. Odměnu za poskytnutou právní pomoc stěžovatel specifikoval ve faktuře č. 4/10/00/01 ze dne 3. 1. 2001 částkou v rozsahu sedmi úkonů po 7 500,- Kč počítaných z hodnoty věci 900 000,- Kč a DPH, dále fakturoval paušální náhradu, náhradu za promeškaný čas a jízdné, po odečtení zaplacené zálohy tedy celkem 38 004,- Kč. Za takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru nabízenému stěžovatelem, a to, že v dané věci šlo o mimosmluvní odměnu ve smyslu ustanovení §7 a násl. advokátního tarifu.
Za hodnotu věci, tedy práva nájmu, vzal soud sjednané roční nájemné ve výši 180 000,- Kč v jejím pětinásobku (ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 advokátního tarifu). Na podporu svého právního závěru, že v dané věci tarifní hodnoty určené podle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu lze nahradit tarifními hodnotami stanovenými podle ustanovení §9 odst. 1, 2, 3 a 4 pouze za předpokladu, že by hodnotu práva, jehož se právní služba týká, nebylo možné vyjádřit v penězích nebo by se tak mohlo stát jen s nepoměrnými obtížemi, odkázal soud prvního stupně na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 11. 2002 č. j. 23 Co 243/2002-66 změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. s tím, že uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 9 771,- Kč a úrok z prodlení, a zamítl žalobu stěžovatele na uložení povinnosti žalobci zaplatit mu částku 38 004,- Kč rovněž s úrokem z prodlení. Naopak odvolací soud potvrdil tu část výroku soudu prvního stupně pod bodem I., v níž byl zamítnut požadavek žalobce na zaplacení požadovaného úroku z prodlení za zde specifikované časové období.
Odvolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zdůraznil, že nezpochybňuje skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, ale zastává ve věci odlišný právní názor. Konstatoval, že žalobce se v řízení, s nímž byla spojena smlouva o poskytnutí právní pomoci stěžovatelem, domáhal odevzdání nebytových prostor a zajištění nerušeného výkonu práva nájmu v těchto prostorách. Předmětnou smlouvu o právní pomoci pak posoudil jako smlouvu příkazní.
Za rozhodující pro posouzení věci považoval odvolací soud to, zda mezi účastníky byla skutečně sjednána odměna advokáta v režimu smluvním (ve smyslu ustanovení §3 až §5 advokátního tarifu) nebo v režimu odměny mimosmluvní (§6 až §10 advokátního tarifu). Při posouzení této otázky vycházel odvolací soud z úvahy, že sjednání tarifní hodnoty je možné pouze v režimu smluvní odměny, avšak oba účastníci shodně tvrdili, v návaznosti mimo jiné též na čl. II odst. 1 smlouvy o právní pomoci, že odměna byla sjednána v režimu odměny mimosmluvní. Z obsahu ujednání podle názoru odvolacího soudu však ani nelze dospět k závěru o smluvní odměně ve smyslu ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu. V případě mimosmluvní odměny totiž platí kogentní ustanovení advokátního tarifu. Protože ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu stanoví tarifní hodnotu odpovídající výši peněžitého plnění nebo ceně věci či práva jen tehdy, pokud dále není stanoveno jinak, a v ustanovení §9 odst. 3 písm. e) advokátního tarifu je stanovena tarifní hodnota pro věci nájmu nebytových prostor, staveb a pozemků, nejde-li o peněžité plnění, dovozuje odvolací soud, že nelze v těchto věcech stanovit tarifní hodnotu mimo smluvní odměnu podle §8 odst. 1 advokátního tarifu. Za zcela nepřípadný označil odvolací soud poukaz na závěry výše označeného nálezu Ústavního soudu z toho důvodu, že v citovaném rozhodnutí se Ústavní soud zabýval problematikou tarifní hodnoty ve věci určení neplatnosti právního úkonu a výkladem ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
Ze všech výše uvedených úvah proto odvolací soud dospěl k závěru, že odměna za jeden úkon právní služby činí s ohledem na ustanovení §7 advokátního tarifu částku 1 000,- Kč, stěžovatel byl proto oprávněn vyúčtovat poskytnutou právní pomoc jen ve výši 10 229,- Kč. Jestliže ze zaplacené zálohy vznikl přeplatek ve výši 9 771,- Kč, posoudil nárok na jeho vrácení odvolací soud jako nárok z bezdůvodného obohacení, přičemž splatnost této částky odpovídá splatnosti vyúčtování právní pomoci, proto je stěžovatel v prodlení a je povinen hradit i úroky z této částky.
Ve věci rozhodoval rovněž dovolací soud, který rozsudkem ze dne 30. 11. 2004 č. j. 33 Odo 158/2003-92 jinak přípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.
Dovolací soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, pokud tento konstatoval, že na podkladě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu nebyla odměna stěžovatele sjednána ve smlouvě o poskytnutí právních služeb v intencích ustanovení §3 advokátního tarifu, a proto se řídí ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Z článku II. předmětné smlouvy ale nevyplývá, že by si účastníci dohodli částku, za níž bude právní pomoc poskytnuta, případně že by si sjednali způsob jejího určení. Dovolací soud zdůraznil, že nelze akceptovat názor stěžovatele, že způsob určení částky, za níž bude právní služba žalobci poskytnuta, byl stanoven z hodnoty věci podle §7 a násl. advokátního tarifu, neboť právě poukaz na §7 advokátního tarifu nasvědčuje tomu, že odměna nebyla určena a měla se řídit ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Z výše uvedených důvodů souhlasil proto odvolací soud rovněž s právním názorem odvolacího soudu, že smluvní odměna za poskytnuté právní služby nebyla mezi účastníky sjednána, proto se odměna stěžovatele řídí těmi ustanoveními advokátního tarifu, které upravují mimosmluvní odměnu.
V další části odůvodnění se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení §9 advokátního tarifu a v této souvislosti dovodil, že zatímco ve věcech vyjmenovaných v ustanovení §9 odst. 3 písm. a) a b) advokátního tarifu lze tarifní hodnotu stanovit postupem podle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, ve věcech vyjmenovaných v ustanovení §9 odst. 3 písm. c) až g) advokátního tarifu se "ocenitelnost" jako tarifní hodnota nepředpokládá a je nezbytné při absenci ujednání o smluvní odměně vycházet při stanovení výše mimosmluvní odměny z tarifních hodnot zde uvedených.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi návrhu a předpoklady pro jeho projednání, mezi něž patří jak včasnost, tak i přípustnost ústavní stížnosti (§72 odst. 3, zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z přiložené kopie rozsudku dovolacího soudu, který je ve smyslu již výše uvedeného ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je zřejmé, že zachování zákonné 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti stěžovatel odvíjí právě od doručení rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku, ale v petitu návrhu se stěžovatel domáhá výhradně zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 11. 2002 č. j. 23 Co 243/2002-66, který, aniž by se Ústavní soud podrobně zabýval dnem jeho doručení stěžovateli, podmínku uvedenou v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nesplňuje.
Jak vyplývá z platné judikatury Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/96, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 6, str. 563) "smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje". Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by případně rozsudek dovolacího soudu zůstal nedotčen, což by vedlo k porušení právní jistoty účastníků řízení.
Toto obecně známé stanovisko Ústavního soudu k výkladu zachování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti by v projednávané věci mělo být ze strany stěžovatele respektováno, a to zejména z toho důvodu, že stěžovatel je advokát, tedy osoba práva znalá, navíc rovněž zastoupená právním zástupcem, a lze tedy důvodně předpokládat, že právě tyto názory Ústavního soudu jsou stěžovateli dobře známy.
Protože však Ústavní soud nechce v projednávané věci zaujímat formalistický postoj, a protože přihlédl k tomu, že byť rozsudek dovolacího soudu není v petitu ústavní stížnosti uveden, je přece jen v jejím odůvodnění zmíněn, posoudil též po věcné stránce opodstatněnost námitek stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv v pravomocně skončené věci. V této souvislosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opakuje svá tvrzení i právní výklad použití ustanovení §9 odst. 3 písm. e) advokátního tarifu na projednávanou věc, aniž bere v úvahu, že oba soudy se všemi jeho, ve věci relevantními námitkami, zabývaly a řádným způsobem i vypořádaly. Skutečnost, že stěžovatel považuje svůj právní názor ohledně aplikace příslušných ustanovení advokátního tarifu za jedině správný, není důvodem pro závěr o porušení jeho základních práv nebo svobod. V tomto ohledu nelze Ústavní soud stavět do pozice "třetí odvolací instance" v systému obecných soudů, neboť jeho úkolem není přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
V dané věci stěžovatel vytýká obecnému soudu porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívající údajně zejména v nesprávné interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu. Podle platné judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/1998, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 15, pod č. 98) by k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem došlo pouze v případě, že by ze strany obecných soudů při procesu interpretace a aplikace právní normy docházelo k libovůli či svévoli, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo pokud by příslušné závěry obecný soud neodůvodnil vůbec, či by tak učinil nedostatečně. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
V posuzované věci odvolací soud své rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) odůvodnil a ve svém odůvodnění vyložil, jak uvedená ustanovení nutno vykládat nejen v obecné rovině, ale i se zřetelem k projednávané věci, označil skutečnosti, které z hlediska aplikace považoval za rozhodující a důvody, které jej k výše zmíněným závěrům vedly. Rovněž v případě zjišťování skutkového stavu, který byl podkladem pro právní názor odvolacího a dovolacího soudu podrobně výše vyložený, nedospěl Ústavní soud k žádnému zjištění odůvodňujícímu závěr stěžovatele, že by jak soud odvolací, tak i soud dovolací "ignorovaly skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně".
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu