ECLI:CZ:US:2005:4.US.221.04
sp. zn. IV. ÚS 221/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného - ze dne 13. října 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04 ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. V. proti výrokům č. II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 č. j. 16 Co 56,57/2004-225, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady řízení.
I. Výrok č. II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004 č. j. 16 Co 56,57/2004-225 se ve vztahu k povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady řízení ve výši 4 268,15 Kč zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2004 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2004 domáhal zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") sp. zn. 15 C 142/98 zjistil, že dne 14. 4. 1998 podal Ing. R. P. u tohoto soudu žalobu, v níž požadoval po stěžovateli zaplacení částky 129 528 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně nejprve žalobu postupně rozsudkem třikrát zamítl s odůvodněním, že není opodstatněná. K odvolání žalobce byly vždy tyto rozsudky Městským soudem v Praze zrušeny, věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení a pro toto řízení byl vysloven závazný právní názor.
Čtvrtým rozsudkem ze dne 9. 6. 2003 č. j. 15 C 142/98-185 soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl a žalobci přiznal náklady řízení. Tento rozsudek napadl pro změnu odvoláním žalovaný (stěžovatel), a to do výroku vyhovujícího žalobě i výroků nákladových.
Následně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2004 č. j. 16 Co 56,57/2004-225 rozsudek soudu prvního stupně změnil výrokem č. I. v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl. Ve výroku č. II. změnil výrok napadeného rozsudku o nákladech řízení tak, že každý z účastníků je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 4268,15 Kč, a ve výroku č. III. stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích č. II. a III. napadl stěžovatel včas ústavní stížností, ve které namítal, že jím byla porušena jeho základní práva daná čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení uvedených základních práv (zejména práva na spravedlivý proces, práva na rovnost účastníků a práva vlastnického) spatřoval v tom, že při rozhodování ve věci došlo k neodůvodněným průtahům, které svým postupem nezpůsobil a které vyvolaly na jeho straně značné náklady související s vedením řízení (cca 100 000 Kč). Stěžovatel měl ve věci co do merita plný úspěch, neboť žaloba byla zamítnuta, přesto však odvolací soud rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení, a navíc jej zavázal zaplatit polovinu nákladů na vypracování znaleckého posudku, který k důkazu nenavrhl.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Městský soud v Praze ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2004 uvedl, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustáleným výkladem §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a navrhl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout.
Vedlejší účastník ing. R. P. ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2004 uvedl, že podle jeho názoru postupoval Městský soud v Praze při rozhodování o nákladech řízení v souladu s §150 o. s. ř. a pečlivě zvážil všechny okolnosti, které jej vedly k podání žaloby.
II.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2005 a účastník řízení na základě přípisu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl za to, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
III.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Stížnost směřuje proti výrokům soudu o nákladech řízení, tedy k otázce, kterou se Ústavní soud již zabýval v některých svých rozhodnutích (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, usnesení č. 8), v nichž konstatoval, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz §146 odst. 2, §147 a §148 odst. 2 o. s. ř.). Dále k tomu Ústavní soud dodal, že v takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 15 C 142/98 vyplývá, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci rozsudky 21. 9. 1998, 21. 10. 1999 a 25. 10. 2001, kdy žalobu vždy zamítl. Uvedené rozsudky byly soudem druhého stupně vždy zrušeny na základě odvolání žalobce. Čtvrtým rozsudkem ze dne 9. 6. 2003 obvodní soud žalobě z 80% vyhověl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náklady řízení. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze konstatoval, že odvolání žalovaného je zcela důvodné, a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Je tedy zřejmé, že stěžovatel měl v řízení v konečné fázi plný úspěch, když žaloba směřující proti němu byla zamítnuta.
Pokud jde o výrok č. II. rozsudku městského soudu, týkající se náhrady nákladů státu, Ústavní soud v něm shledal rozpor se základními právy stěžovatele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu se týkalo povinnosti nahradit znalečné. Potřeba znaleckého posudku však nebyla vyvolána jednáním stěžovatele, obvodní soud si znalecký posudek vyžádal na základě instrukce odvolacího soudu. Z dalšího průběhu řízení vyplynulo, že takový důkaz byl zjevně nadbytečným, když byla žaloba posléze odvolacím soudem zamítnuta. Rozhodnutí, kterým se stěžovateli přikazuje úhrada nákladů státu, jejichž vynaložení svým jednáním nevyvolal, přičemž navíc stěžovatel měl v řízení plný úspěch, se tedy v této souvislosti jeví jako neústavní zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zároveň i jako neústavní zásah do vlastnického práva stěžovatele (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Rozhodnutí odporuje flagrantně zcela jasnému znění §148 o. s. ř., podle něhož má stát proti účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil, podle výsledků řízení; je vyloučeno, aby soud zavázal zcela úspěšného účastníka sporu zaplatit státu, byť i jen zčásti, náklady řízení státem vynaložené. Pakliže měl odvolací soud za to, že by nebylo spravedlivé zavázat podlehnuvšího žalobce k úplné náhradě státem zálohovaných nákladů řízení, nic mu nebránilo, aby státu tyto náklady nepřiznal při aplikaci §150 o. s. ř.
Ústavní soud proto v části týkající se nákladů státu ve vztahu k povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady řízení ve výši 4268,15 Kč ústavní stížnosti vyhověl.
IV.
Stěžovatel napadl celý výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu. Je však evidentní, že tímto výrokem je k náhradě nákladů řízení státu zavázán nejen stěžovatel, ale i vedlejší účastník. Ve vztahu k němu není ovšem stěžovatel oprávněn ústavní stížností rozhodnutí obecného soudu napadat, neboť povinnost založená soudem vedlejšímu účastníkovi se ústavně zaručených práv stěžovatele nikterak nedotýká. V této části musela být ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
V.
Naproti tomu rozhodnutím o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení do základních práv stěžovatele podle přesvědčení Ústavního soudu zasaženo nebylo. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí soudu zejména tehdy, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod, tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 126), sp. zn. III. ÚS 173/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127 ), sp. zn. III. ÚS 671/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10), sp. zn. III. ÚS 686/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 30), sp. zn. III. ÚS 258/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 66), sp. zn. I. ÚS 733/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 26), sp. zn. IV. ÚS 239/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 129). Jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou soudy povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 52 ), sp. zn. III. ÚS 139/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 106), sp. zn. I. ÚS 315/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 157), sp. zn. II. ÚS 369/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 156)]. V posuzovaném případě obecný soud postupoval v naznačených ústavních intencích. O nákladech řízení rozhodoval v souladu s §140 o. s. ř. a rozsudek odůvodnil, když uvedl, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení žádnému z účastníků ve smyslu §150 o. s. ř. Přestože své rozhodnutí nezdůvodnil příliš obsáhle, neboť je opřel pouze o konstatování, že žalovaný podnikl určité kroky k porušení předmětné smlouvy a že se na uzavření textu smlouvy, který umožnil vznik řady rozporů mezi smluvními stranami, podíleli oba účastníci, z předmětného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 je zřejmé, že soud zkoumal všechny okolnosti vedoucí k uplatnění nároku, a v tomto směru je odůvodnění rozhodnutí postačující. Takové rozhodnutí je zcela v pravomoci soudu, který při jeho vydání v posuzovaném případě postupoval v souladu s §132 a §150 o. s. ř., tedy ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V daných souvislostech se napadené rozhodnutí jeví jako spravedlivé.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů část ústavní stížnosti týkající se náhrady nákladů mezi účastníky řízení před obecnými soudy (výrok III.) podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
VI.
Námitce stěžovatele, dle níž v řízení před obecnými soudy došlo k neodůvodněným průtahům, Ústavní soud přisvědčuje. Je pravda, že posuzovaný případ nevykazoval žádnou skutkovou složitost, neboť v něm v podstatě šlo o řešení otázek právních. Přitom je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu obsažené v jeho (třetím) kasačním rozhodnutí z 13. 5. 2002, na základě kterých při vázanosti vyslovenými právními názory rozhodoval nalézací soud po doplnění dokazování rozsudkem z 9. 3. 2003 tak, že žalobě z 80% vyhověl, jsou zřetelně odlišné od úvah promítajících se do odůvodnění posledního meritorního rozhodnutí, tedy rozhodnutí Městského soudu v Praze z 27. 4. 2004, kterým byla (mimo jiné) žaloba zcela zamítnuta. Neodůvodněnými průtahy v řízení bylo dotčeno právo stěžovatele i vedlejšího účastníka zaručené v rovině ústavněprávní čl. 38 odst. 2 Listiny.
Porušení těchto ústavně zaručených základních práv proto Ústavní soud výslovně prohlašuje. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy bylo již ukončeno, a též i proto, že by vyslovením této konstatace v enunciátu nálezu vykročil Ústavní soud z rozsahu stížnostního žádání stěžovatele, však nemůže být toto porušení Ústavním soudem uvedeno v nálezovém výroku.