infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.10.2005, sp. zn. Pl. ÚS 20/04 [ nález / NYKODÝM / výz-2 ], paralelní citace: N 203/39 SbNU 133 [ 195/2006 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.20.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Nárok správce podniku na odměnu a úhradu hotových výdajů

Právní věta Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny nároky správce podniku, není protiústavní. Tuto skutečnost je třeba vidět i ve světle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení správce podniku, v jehož případě riziko neuspokojení zákonných nároků, jež je ovšem zcela nepatrné, má protihodnotu v podstatě v jeho monopolním postavení na provádění činnosti správce. Ústavní soud dospěl k závěru, že není důvod pro vyhovění návrhu a není třeba rušit §338zo odst. 4 občanského soudního řádu, protože uspokojení zákonných nároků správce podniku může být v drtivé většině případů dosaženo pomocí instrumentů obsažených v občanském soudního řádu.

ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.20.04
sp. zn. Pl. ÚS 20/04 Nález Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 25. října 2005 sp. zn. Pl. ÚS 20/04ve věci návrhu Okresního soudu v Ostravě na zrušení ustanovení §338zo odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (nález byl vyhlášen pod č. 195/2006 Sb.). Návrh se zamítá. Odůvodnění: I. Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též "Ústava") domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, kterým ustanovení §338zo odst. 4 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zruší. Uvedl, že při své rozhodovací činnosti ve věci sp. zn. 90 E 1096/2002 dospěl k závěru, že předmětné ustanovení je v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména z následujících důvodů: Usnesením ze dne 7. dubna 2003 č. j. 90 E 1096/2002-8 nařídil Okresní soud v Ostravě výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného a správcem podniku ustanovil Mgr. Z. N. Podáním ze dne 14. listopadu 2003 podala správkyně podniku soudu zprávu o ceně podniku dle §338m o. s. ř. Dle této zprávy k podniku povinného náleží závazky v celkové výši 26 035 Kč. Co se týče majetku povinného, bylo zjištěno, že podnik povinného již více než 4 roky fakticky neexistuje a k podniku nepatří žádné movité věci, nemovitosti či pohledávky. Usnesením ze dne 23. ledna 2004 č. j. 90 E 1096/2002-37 Okresní soud v Ostravě výkon rozhodnutí dle §338n odst. 6 o. s. ř. zastavil, neboť cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, předpokládanou odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů. Podáním ze dne 11. března 2004 správkyně podniku dle §338zo odst. 4 o. s. ř. vyúčtovala odměnu a hotové výdaje správce podniku. Hotové výdaje vyúčtovala ve výši 106 Kč za vynaložené poštovné a navrhla, aby odměnu za výkon funkce správce podniku stanovil soud dle vlastního uvážení podle časové náročnosti výkonu funkce; dle §2 vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů, základem pro určení odměny správce podniku je totiž zjištěná cena podniku dle §338n odst. 2 o. s. ř., leč v předmětném případě takto odměnu správce určit nelze, protože k podniku žádný majetek nenáleží. Navrhovatel dále poukázal na §338h odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku ustanoví správce podniku, kterému zákon (např. §338k o. s. ř., 338m o. s. ř.) ukládá splnění řady povinností a zároveň stanoví jeho odpovědnost za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením svých povinností. Správcem soud ustanoví osobu zapsanou podle zvláštních předpisů v seznamu správců konkursní podstaty. Dle §338i odst. 4 o. s. ř. správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Výše odměny správců, způsob jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů je upravena ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 485/2000 Sb. Základem určení odměny správce je zjištěná cena podniku dle §338n odst. 2 o. s. ř. (čisté jmění podniku). S odměňováním správce podniku v případě zastavení výkonu rozhodnutí, např. dle §338n odst. 6 o. s. ř., uvedená vyhláška nepočítá. Nesoulad mezi úpravou danou citovaným ustanovením §338i odst. 4 a zmiňovanou vyhláškou lze podle soudu překlenout výkladem zákona tak, že soud určí odměnu svým uvážením s přihlédnutím k rozsahu činnosti správce. Navrhovatel se dále dovolal napadeného §338zo odst. 4 o. s. ř., podle něhož povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů při zastavení výkonu rozhodnutí soud uloží buď povinnému nebo společně a nerozdílně oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky (§338s a 338zn o. s. ř.), a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo (§338zo odst. 4 o. s. ř.). Zákonná konstrukce ustanovení §338zo odst. 4 o. s. ř. však umožňuje v řízení vznik situace, kdy možnost uspokojení nároků správce podniku je přímo vázána na solventnost účastníků řízení. Protože oprávněnému lze uložit povinnost k zaplacení nároků správce jen výjimečně (zpravidla tam, kde nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí potřebnou míru pečlivosti), je ve většině případů k této povinnosti zavázán povinný. Zvláště v situaci, kdy je podnik povinného předlužen (§338n odst. 6 o. s. ř.), je zřejmé, že nároky správce podniku nebudou uspokojeny nebo budou uspokojeny jen částečně; nebyl-li totiž správce podniku ustanoven konkursním správcem dle §13b odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), vznikají správci podniku jen nepřednostní pohledávky za úpadcem (§31 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání). Byl-li návrh na prohlášení konkursu zamítnut, pak správci podniku nezbývá k uspokojení jeho nároků ani tato možnost. Zákonná úprava odměňování správců způsobuje, že v řadě případů správce podniku, byť splní všechny povinnosti uložené zákonem, nedostává za výkon své funkce odměnu a nejsou mu uhrazeny hotové výdaje, jež vynaložil z vlastních prostředků. Vytvořená konstrukce odměňování správců podniků nejenže vede k neuspokojení jejich zákonných nároků, ale deformuje také celkové výsledky výkonu rozhodnutí prodejem podniku, neboť u určité skupiny správců podniku absentuje motivační význam odměny. Navrhovatel dodal, že správce podniku je třeba považovat za zvláštní veřejnoprávní orgán, stejně jako správce konkursní podstaty (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2002 Sb., též Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80). Výše uvedená zákonná konstrukce rozhodování o odměně a hotových výdajích správce (§338zo odst. 4 o. s. ř.) vyvolává situaci, kdy nelze uspokojit zákonné nároky správce podniku na odměnu a hotové výdaje, aniž je zakotven další alternativní zdroj (např. povinnost státu hradit nároky správce nebo povinnost složit zálohu na odměnu a hotové výdaje oprávněným) pro hrazení těchto nároků. Ustanovení §338zo odst. 4 o. s. ř. totiž neumožňuje použít jako alternativní zdroj ani případnou zálohu složenou dle §270 odst. 3 o. s. ř., neboť ta může sloužit jen k úhradě nákladů provedení výkonu rozhodnutí placených státem. Podle názoru navrhovatele se tak vytváří nerovnost v odměňování dvou skupin správců podniku - první skupiny správců podniku, jejichž uspokojení nároku na odměnu a hotové výdaje je zákonem zajištěno (v rozvrhu z výtěžku z prodeje podniku nebo v rozvrhu konkursní podstaty podle §31 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání), a druhé skupiny správců podniku bez možnosti uspokojení jejich nároků nebo s možností uspokojení jen zanedbatelnou, přestože obě skupiny správců podniku splní všechny povinnosti uložené zákonem. II. Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením §69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky a vyžádal si i stanovisko Ministerstva spravedlnosti. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je úvodem rekapitulován obsah návrhu na zrušení napadeného zákonného ustanovení a následně i zákonodárný proces vedoucí k přijetí tohoto ustanovení. Přijaté pozměňovací návrhy se napadeného ustanovení nedotkly. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a s naším právním řádem, a ponechává na Ústavním soudu, aby posoudil jeho ústavnost. Senát Parlamentu České republiky ve svém obsáhlém vyjádření k meritu věci uvedl, že při prodeji podniku nemohl zákonodárce ignorovat stav, kdy v průběhu nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem podniku vyjde najevo, že je podnik v úpadku (předlužen). Jedinými způsoby procesního řešení úpadku jsou v našem právu konkurs a vyrovnání; proto bylo vhodné řešit zjištěný úpadek zastavením vykonávacího řízení (§338n odst. 6 o. s. ř., §338w odst. 3 o. s. ř.), a to ve prospěch k tomu určeného řízení konkursního (§4b zákona o konkursu a vyrovnání). Jestliže soud výkon rozhodnutí zastaví, uloží podle §338zo odst. 4 o. s. ř. povinnost zaplatit správci podniku odměnu a náhradu hotových výdajů povinnému nebo společně a nerozdílně subjektům tam uvedeným. Zákonodárce tak nezanechal nárok správce podniků bez zákonné opory - byť v podobě peněžité pohledávky. Z naznačených souvislostí, podpořených i dalším zákonným textem (§338i odst. 4 o. s. ř., §338ze odst. 7 o. s. ř.), lze podle názoru Senátu učinit závěr, že zákonodárci nelze přičítat úmysl vyvolat v zákoně stav, kterým by správci podniku byla odmítnuta možnost realizace nákladů na odměnu a na náhradu hotových výdajů. V této souvislosti lze za legitimní (a ústavní) považovat i zdroj uspokojení nákladů správce podniku, který je nacházen především u těch osob-soukromníků, v důsledku jejichž chování náklady správce podniku vznikly. Senát dále poukazuje na ustanovení §338i odst. 4 o. s. ř., podle něhož má správce nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Při úspěšném prodeji podniku je nárok uspokojován z rozdělované podstaty; pokud není uhrazen nárok z podstaty v plné výši, přizná soud správci podniku pohledávku za povinným, zajištěnou podle §338ze odst. 7 o. s. ř. Jestliže však k prodeji podniku v občanském soudním řízení nedojde, soud - jak již bylo uvedeno - řízení zastaví a uloží povinnost k zaplacení správcova nároku subjektům uvedeným v §338zo odst. 4 o. s. ř. Je-li kvalifikovaným důvodem takového "neúspěšného" prodeje podniku nedostatek prostředků získaných prodejem podniku v takovém rozsahu, aby pokryl stanovené závazky (cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s prostředky ... nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného, těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění ... odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, anebo že ji přesahuje jen nepatrně), má správce podniku možnost realizovat svou pohledávku v režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Další osud uspokojení pohledávky závisí na tom, zda se stala správcem konkursní podstaty v předmětné věci stejná osoba (správce podniku, který však svou funkci po dobu trvání konkursu nevykonává), či nikoli. Podle názoru Senátu je tedy možné konstatovat, že u nároku na odměnu a na náhradu hotových výdajů správce podniku-správce konkursní podstaty získává v konkursním řízení "výhodnější pozici", než má "prostý" správce podniku. Výhodnost pohledávky spočívá v tom, že se uspokojí za konkursní podstatou (§31 odst. 5 ve spojení s §31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), a to kdykoli v průběhu konkursního řízení (§31 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Ve svém podání navrhovatel namítá "nerovnost správců podniku" nebo "vytvoření dvou skupin správců podniku", jestliže staví proti sobě ty, jejichž uspokojení je "zajištěno v rozvrhu z výtěžku z prodeje podniku nebo v rozvrhu konkursní podstaty", proti skupině správců podniku bez možnosti takového uspokojení. Podle zvoleného schématu však nerovnost není - dle vyjádření Senátu - "tvrzena" důsledně. K navrhovatelem uvedenému příkladu by bylo totiž možné vykonstruovat další, například takový, kdy správce podniku nebyl plně uspokojen z výtěžku prodeje nemovitosti ani nebyl schopen svou pohledávku realizovat vůči ručiteli (§338ze odst. 7 o. s. ř.). Tuto část svého vyjádření proto Senát uzavřel konstatováním, že pokud by mělo být dosaženo "dokonalé" (zde prý nelze doslovně použít navrhovatelem vyjádřený požadavek na zajištění stejného práva na odměnu a hotové výdaje, neboť tím by byl celý problém neřešitelný) rovnosti v uspokojení nároku správců podniku na odměnu a hotové výdaje, musel by být jejich nárok uspokojen již v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku. V zásadě by to znamenalo, že by nárok musel být doplacen (příp. zcela zaplacen) státem. Na tomto místě je možné - podle názoru Senátu - kontrovat tvrzení navrhovatele o demotivaci správců podniku argumentem, že nikoli hrozba neuspokojení jejich nároků, nýbrž právě ona "stoprocentní" jistota, by mohla být oním demotivujícím faktorem. Rovněž prý není bez významu, že plné uspokojení správcovských nároků v režimu vykonávacího řízení by u předluženého podniku vedlo k nežádoucí exempci pohledávek z režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Senát se ve svém vyjádření dovolává nálezu č. 403/2002 Sb., ve kterém se Ústavní soud vyslovil k obdobné problematice odměn a náhrad nákladů správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Pro klíčovou problematiku rozlišování dvou skupin správců podniku (s nestejnou možností uspokojení), přestože obě skupiny splní všechny povinnosti uložené zákonem, bude podle názoru Senátu bazálním vyjádření Ústavního soudu: "Je-li ústavně konformní účel zákonné úpravy umožňující konkurs i v případě, kdy v konkursním řízení není zpeněžen žádný majetek z konkursní podstaty a záloha na náklady konkursu nebyla složena... (pozn.: a nebylo tudíž jiného zdroje) ..., nutno pak považovat za porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti stav, jenž je tím vytvořen v zákonné rovině úhrady hotových výdajů a odměny správci". Prizmatem uvedené dikce by však - podle názoru Senátu - bylo snadné "podlehnout dojmu jednoznačného řešení i v případě zrušení §338zo odst. 4 o. s. ř.". Je prý však třeba zvážit další okolnosti. Jak bylo uvedeno, nárok správce podniku je uspokojován z podstaty (§338ze o. s. ř.), popř. z dalších zdrojů. Vedle povinného jsou jimi ručitelé podle §338ze odst. 7 o. s. ř. nebo oprávnění či věřitelé podle §338zo odst. 4 o. s. ř. Pro zvláštní případ předlužení podniku je ovšem třeba hledat zdroje uspokojení nároků správce podniku v rámci konkursního řízení. Další zdroj tedy z pohledu občanského soudního řádu pro správce podniku sice neexistuje, leč občanský soudní řád nebrání (naopak vytváří nezbytné předpoklady) použití zdroje speciálního, pro nastalou situaci (předlužení podniku) standardního a legislativně adekvátního; (k tomu odkázal Senát na část svého vyjádření, výše již citovanou). Jinak se však dle Senátu jeví celá věc z pohledu zákona o konkursu a vyrovnání. V tomto směru je prý možné sdílet obavy navrhovatele o nerovném přístupu k uspokojení nároku správce podniku (k tomu viz shora - pohledávky s "výhodnější" pozicí). Případné řešení se však podle Senátu již vymyká režimu občanského soudního řádu, a tudíž není předmětem tohoto podrobného vyjádření, které Senát uzavřel konstatováním, že je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení. Ve stručném stanovisku Ministerstva spravedlnosti, které navrhlo návrhu nevyhovět, je zejména uvedeno, že zrušením napadeného ustanovení by naopak došlo k vytvoření nerovnosti, protože "soud by v zákoně neměl ustanovení", podle kterého by správci mohl přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů. III. Ústavní soud se v souladu s ustanovením §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zabýval otázkou, zda zákon, u kterého je namítána protiústavnost napadeného ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Jedná se o zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V tomto směru z příslušných sněmovních tisků, těsnopiseckých zpráv a údajů o průběhu hlasování Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky návrh tohoto zákona řádně schválila na své schůzi konané dne 9. prosince 1999 a Senát Parlamentu České republiky návrh schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou na schůzi konané dne 12. ledna 2000. Po podpisu prezidentem republiky a předsedou vlády byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 11 pod číslem 30/2000 Sb. Předmětný zákon tak byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. IV. Po tomto zjištění přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu napadeného ustanovení zákona z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky]. Ustanovení, které navrhovatel napadá a požaduje zrušit, zní: "Povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů soud uloží buď povinnému nebo společně a nerozdílně oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky (§338s a 338zn), a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo.". Na úvod se Ústavní soud vypořádal s otázkou postavení správce podniku a jeho vymezením ve vztahu ke správci konkursní podstaty. Činnost a postavení správce podniku je podobné postavení a činnosti správce konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání. Stejně jako u konkursního řízení je obligatorní, pojmovou součástí výkonu rozhodnutí prodejem podniku ustavení správce podniku (§338i o. s. ř.). Jak již bylo řečeno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, řadí doktrína správce konkursní podstaty mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, přičemž jeho úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu (viz K. Eliáš, Konkurs. Právník, č. 2/1995, s. 123; H. Hrstková, R. Tománek, Některé základní otázky zákona o konkursu a vyrovnání. Právo a podnikání, č. 10/1994, s. 27 a násl.; Fr. Štajgr, Konkursní právo. Praha 1947, s. 71). S vymezením doktrinárním ve vztahu ke správci konkursní podstaty se Ústavní soud ztotožňuje a nemá výhrady ani k jeho použití ve vztahu ke správci podniku. Doktrinární vymezení vychází přitom z hledisek vymezujících pojem veřejnoprávního orgánu, jimiž jsou veřejný účel, způsob ustavení a pravomoc. Veřejný účel instituce správce konkursní podstaty, jakož i správce podniku je nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů. Způsob ustavení správce podniku je dán rozhodnutím státního orgánu - soudu (§338i odst. 1 o. s. ř.). Jeho oprávnění a povinnosti, jež jsou zakotveny v řadě ustanovení o. s. ř., pak představují výkon pravomoci. Správcem podniku soud ustanoví osobu zapsanou podle zákona o konkursu a vyrovnání v seznamu správců konkursní podstaty. Do seznamu správců lze zapsat jen bezúhonnou fyzickou osobu, která je plně způsobilá k právním úkonům, má přiměřenou odbornou způsobilost a se zápisem souhlasí, případně veřejnou obchodní společnost, která bude činnost správce vykonávat prostřednictvím svých společníků, o nichž prokáže, že splňují podmínky pro zapsání do seznamu. Výjimečně může soud správcem ustanovit i osobu do tohoto seznamu nezapsanou, splňuje-li podmínky pro zapsání do seznamu, jestliže s ustanovením správcem souhlasí. Ústavní soud stejně jako ve svém předchozím citovaném nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 36/01), na nějž v této souvislosti odkazuje, vychází z toho, že výkon funkce správce podniku ustaveného soudem nelze podřadit z ústavněprávního pohledu pod rámec práce nebo služby uložené zákonem pro ochranu práv druhých dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny. To vyplývá z toho, že správce podniku se zásadně vybírá ze seznamu správců konkursní podstaty (§338i odst. 1 o. s. ř.), který vede soud příslušný k řízení, přičemž do seznamu správců lze zapsat fyzickou osobu nebo veřejnou obchodní společnost toliko tehdy, jestliže se zápisem souhlasí. Osoba již zapsaná do seznamu může své ustavení správcem podniku odmítnout, jen jsou-li pro to důležité důvody. Výjimečně může soud ustavit správcem i osobu do seznamu správců nezapsanou, pokud ovšem s ustavením souhlasí. Uvedeným mechanismem je zajištěn buď implicitní, předem daný obecný souhlas s výkonem funkce správce, nebo souhlas konkrétní pro daný případ. Pro uvedené výkon této funkce nesplňuje znak absence souhlasu, jako podmínky výkonu práce nebo služby ve smyslu čl. 9 odst. 2 Listiny, resp. čl. 4 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento závěr je ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983). Osoba zapsaná do seznamu správců konkursní podstaty svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala předběžný souhlas s ustanovováním do funkce a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne správce podniku upokojení svých zákonných nároků. Okolnost, že správce podniku by nemusel dosáhnout uspokojení svých nároků, a to ani v konkursním řízení, pokud postup v rámci výkonu rozhodnutí selže, je rizikem, ve kterém se nacházejí všichni správci podniku, a nejde tedy o nerovnost v jejich postavení. Ostatně nejen správce podniku, ale i všichni, kteří plní obdobné funkce z pověření státu (např. notář), se nachází v podobné situaci. Výkon funkce správce podniku není ani součástí zaměstnaneckého vztahu, a tudíž svým obsahem, jakož i účelem a smyslem na něj nedopadá ustanovení čl. 26 Listiny. Není dále podnikáním, i když se mu povahou činnosti, která je prováděna za účelem dosažení zisku, blíží, a není ani provozováním jiné hospodářské činnosti, a nelze jej proto z ústavněprávního pohledu podřadit pod rámec vymezený čl. 26 Listiny. Vedle výše uvedených shodných znaků, k nimž lze přiřadit i odpovědnost správce podniku i správce konkursní podstaty za zaviněné porušení povinností, existují ovšem i podstatné rozdíly mezi oběma funkcemi. Přitom je třeba vycházet především z toho, že jak úprava správce konkursní podstaty v zákoně o konkursu a vyrovnání, tak i úprava správce podniku v občanském soudním řádu, jsou úpravami odlišnými, komplexními a na sobě nezávislými. Zatímco činnost správce podniku směřuje pouze k prodeji podniku, činnost správce konkursní podstaty je zaměřena na zpeněžení celé konkursní podstaty, přičemž hlavním smyslem je poměrné uspokojení všech věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu. U výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinného nedochází většinou k zásahům do samotné činnosti podniku, jak tomu často bývá u konkursu, ale pouze k nucené změně jeho majitele (náhrada původního vlastníka-povinného, vlastníkem novým-vydražitelem). Hlavní a zcela zásadní rozdíl mezi oběma řízeními však spočívá v tom, že zatímco konkursní řízení se zahajuje, je-li dlužník v úpadku, na základě návrhu na prohlášení konkursu podaného dlužníkem, popř. věřitelem (zahájení řízení tedy není v dispozici jediné osoby), je výkon rozhodnutí prodejem podniku důsledně ovládán dispoziční zásadou. Je tedy zásadně řízením, které se zahajuje pouze na návrh oprávněného. To sebou nese specifika vykonávacího řízení. Oprávněný má především možnost volby způsobu výkonu rozhodnutí a je pouze na něm, zda přistoupí k výkonu rozhodnutí prodejem podniku, u něhož může existovat např. nebezpečí předlužení. Proto nese i zvýšenou odpovědnost za svoje rozhodnutí. Oprávněný musí před podáním návrhu na provedení výkonu rozhodnutí pečlivě zvažovat, jakým způsobem bude postupovat. Oprávněný má navíc poměrně velmi účinné prostředky ke zjištění majetkových poměrů povinného. K tomu slouží především institut prohlášení o majetku zakotvený v §260a a násl. o. s. ř., podle něhož může věřitel, který má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, před vlastním podáním návrhu na výkon rozhodnutí soudu navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku. Ten vedle §260 o. s. ř. (pomoc soudu při zjišťování finančních možností povinného) představuje další formu pomoci, kterou soud poskytuje věřitelům, aby mohli cestou výkonu rozhodnutí úspěšně vymáhat své pohledávky. Navíc i soud by měl posuzovat vhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí a pokud jej považuje za zřejmě nevhodný, měl by nařídit výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem (§264 odst. 1 o. s. ř.). V předmětné věci je navrhováno zrušení §338zo odst. 4 o. s. ř., neboť podle názoru navrhovatele v zákoně stanovený způsob odměňování správce podniku nemusí vést k uspokojení jeho zákonných nároků (nároku na náhradu hotových výdajů a nároku na odměnu). Zákonná konstrukce umožňuje vznik situace, kdy nelze uspokojit zákonné nároky správce podniku, aniž je zakotven další alternativní zdroj hrazení těchto nároků. Tím podle názoru navrhovatele jednak deformuje celkové výsledky výkonu rozhodnutí prodejem podniku, neboť u určité skupiny správců podniku absentuje motivační význam odměny, jednak zakládá nerovnost v odměňování mezi správcem konkursní podstaty, jehož uspokojení nároku na odměnu a hotové výdaje je zajištěno zákonem o konkursu a vyrovnání (§31 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání), a mezi správcem podniku dle občanského soudního řádu, který nemá možnost uspokojení svých nároků nebo jeho možnost uspokojení je jen zanedbatelná. S tímto názorem se Ústavní soud zcela neztotožňuje. Je třeba přitom vycházet z toho, jak bylo uvedeno výše, že výkon rozhodnutí je návrhovým řízením. Z toho vychází i úprava o. s. ř. Správce podniku má podle §338i odst. 4 o. s. ř. nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Při úspěšném prodeji podniku je jeho nárok uspokojován z rozdělované podstaty. Pohledávka správce podniku na odměně a hotových výdajích musí být uspokojena i tehdy, jestliže by na to nepostačovala rozdělovaná podstata. Jestliže tedy není uhrazen nárok z podstaty v plné výši, přizná soud správci podniku pohledávku za povinným, za jejíž splnění ručí společně a nerozdílně oprávněný, ti kteří do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky (§338ze odst. 7 o. s. ř.). Primárně je uložena povinnost uspokojit nároky správce povinnému. V zájmu skutečného uspokojení správce podniku je stanoveno, že oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky (§338s o. s. ř.), za splnění této povinnosti společně a nerozdílně ručí. Touto úpravou je zajištěno, aby se správce podniku nedostal do situace, kdy mu nebudou uhrazeny jeho zákonné nároky. Pokud k realizaci prodeje podniku v občanském soudním řízení nedojde, soud řízení zastaví a uloží povinnost k zaplacení správcových nároků subjektům uvedeným v §338zo odst. 4 o. s. ř. Těmi jsou buď povinný nebo společně a nerozdílně oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky (§338s o. s. ř. a §338zn o. s. ř.). Nemá-li povinný dostatek prostředků k zaplacení nároků správce podniku, je zcela legitimní požadovat jejich úhradu po oprávněném, resp. dalších věřitelích, neboť, jak bylo řečeno výše, oprávněný má odpovědnost za volbu způsobu výkonu rozhodnutí a nese s tím související riziko za případné neuhrazení nároků správce podniku ze strany povinného. Nárok správce podniku na úhradu jeho odměny a výdajů tak není zcela bez zákonné opory. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že správce podniku může žádat o zálohy na hotové výdaje, jak vyplývá z §338i odst. 5 o. s. ř. Zálohu na hotové výdaje poskytne správci soud na základě jeho žádosti. I když citované ustanovení hovoří zejména o výdajích v souvislosti s přibráním znalce, není vyloučeno, aby správce požadoval zálohu na jiné výdaje, které mu při prodeji a přípravě prodeje podniku vzniknou. Proto vznikne-li v průběhu provádění výkonu rozhodnutí potřeba krýt náklady na náhradu hotových výdajů, nic nebrání tomu, aby soud uložil oprávněnému, aby složil na jejich úhradu zálohu. To platí i pro situaci, kdy je zřejmé, že nebude možné uhradit náklady správce podniku z prodeje podniku. Takové opatření může soud učinit i dopředu, např. při nařizování výkonu rozhodnutí. Je tedy na správci podniku, aby důsledně využíval všech možností a mechanismů, které mu o. s. ř. poskytuje. Hotové výdaje hrazené z této zálohy se považují za náklady prodeje podniku. Nemůže tedy nastat situace, z níž vycházel výše citovaný nález týkající se správce konkursní podstaty, v němž šlo o to, že správci konkursní podstaty vznikly výdaje, které musel nést ze svého. Jediný problém může vzniknout v okamžiku, kdy by u oprávněného byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Takové osobě nemůže soud uložit, aby složila zálohu na náklady provedení výkonu rozhodnutí (§270 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pokud se z prodeje podniku realizuje nějaký výtěžek, uhradí se samozřejmě zákonné nároky správce podniku z tohoto výtěžku. Pokud tomu tak není, musí nést náklady výkonu rozhodnutí správce podniku ze svého. Je-li však již před nařízením výkonu rozhodnutí zjevné, že zisk z prodeje podniku nebude postačovat ani k úhradě nároků správce podniku, a mohla by tak nastat situace, kdy by bylo uspokojení zákonných nároků správce podniku ohroženo, je zejména na soudu, aby před nařízením výkonu rozhodnutí pečlivě zhodnotil majetkovou situaci povinného. Pokud je zcela evidentní, že majetek povinného nebude dostačovat ani k pokrytí nákladů, neměl by výkon rozhodnutí vůbec nařizovat. Takový postup soudu přikazuje i znění §264 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud zamítne návrh na výkon rozhodnutí, jestliže je již z návrhu zřejmé, že by výtěžek, kterého by se dosáhlo, nepostačil ani ke krytí nákladů výkonu rozhodnutí. Správně fungující systém, možnosti a mechanismy zakotvené v o. s. ř. spolu s pečlivou činností zvažováním situace jak ze strany oprávněného, tak i ze strany soudu, by měly zabránit vzniku situace, která je východiskem pro návrh na zrušení §338zo odst. 4 o. s. ř. Lze tedy uzavřít, že napadené ustanovení §338zo odst. 4 o. s. ř. nepředstavuje porušení ústavněprávního principu rovnosti. Jestliže přes všechno výše uvedené vznikne situace, kdy je správce podniku nucen nést náklady výkonu rozhodnutí ze svého, má možnost uplatnit svou pohledávku proti povinnému jiným způsobem výkonu rozhodnutí či cestou konkursního řízení. Další nezanedbatelný rozdíl mezi výkonem rozhodnutí a konkursem totiž spočívá v tom, že při skončení konkursu je zcela evidentní, že po úpadci zbyl pouze majetek, který je součástí konkursní podstaty, resp. že po něm nezbyl majetek žádný. Při provedení výkonu rozhodnutí prodejem podniku tomu tak není. Při neúspěšném prodeji podniku v rámci výkonu rozhodnutí nemůže soud z podkladů, které má k dispozici, zjistit celkovou majetkovou situaci povinného. O tom lze pouze spekulovat, ale spolehlivý závěr učinit nelze, neboť řízení o výkonu rozhodnutí prodejem podniku není řízením o celém majetku, ale pouze o jeho části. Proto má správce podniku, pokud selžou výše uváděné možnosti a mechanismy v rámci výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. (ručení oprávněného, zálohy na náklady apod.), vždy možnost uplatňovat přiznané nároky na odměnu a hotové výdaje jiným způsobem výkonu rozhodnutí a v krajním případě i cestou konkursního řízení. Závěrem Ústavní soud podotýká, že samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny nároky správce podniku, není protiústavní. Tuto skutečnost je třeba vidět i ve světle výše citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení správce podniku, v jehož případě riziko neuspokojení zákonných nároků, jež je ovšem zcela nepatrné, má protihodnotu v podstatě v jeho monopolním postavení na provádění činnosti správce. Je pravda, že z pohledu zákona o konkursu a vyrovnání je možné přitakat obavám navrhovatele z nerovného přístupu k uspokojení nároků správce podniku, který se posléze v konkursním řízení stal správcem konkursní podstaty, a správcem podniku, který se jím nestal. Tato otázka ovšem již přesahuje režim občanského soudního řádu, a není proto ani předmětem odůvodnění tohoto nálezu. Na základě výše uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že není důvod pro vyhovění návrhu a není třeba rušit §338zo odst. 4 o. s. ř., protože uspokojení zákonných nároků správce podniku může být v drtivé většině případů dosaženo pomocí instrumentů obsažených v o. s. ř. Při správně fungujících mechanismech a správném využití procesní úpravy výkonu rozhodnutí by nemělo docházet k situaci, aby správce podniku nebyl uspokojen ve svých nárocích. Pokud by Ústavní soud zrušil citované ustanovení, připravil by tím například zároveň soud o možnost zavázat povinného k úhradě nároků správce podniku v situaci, kdy byla vymáhaná pohledávka uspokojena povinným z jiných prostředků a soud výkon rozhodnutí zastavil. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud neshledal návrh na zrušení §338zo odst. 4 o. s. ř. důvodným. Proto jej podle §70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Odlišné stanovisko soudců Vojena Güttlera, Ivany Janů, Dagmar Lastovecké, Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové I. Odůvodnění nálezu pléna zůstává převážně v rovině jednoduchého práva. Provedený podrobný výklad v úvahu připadajících ustanovení občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), která mohou více či méně souviset s řešenou věcí, je z odborného hlediska jistě kvalitní, míjí však ústavněprávní podstatu případu a v závěru připouští, že v konečném důsledku může nastat stav (jejž nepovažuje za neústavní), kdy nároky správce podniku stejně nebudou uspokojeny. Není ovšem úlohou Ústavního soudu dávat v řízení o návrhu na zrušení určitého zákonného ustanovení vyčerpávající návod, jak postupovat při výkladu jednoduchého práva v konkrétním případě, ale posoudit - byť v rámci tzv. konkrétní kontroly ústavnosti (k návrhu obecného soudu) - zda napadené ustanovení obstojí z hlediska ústavnosti. Zde pak nelze pominout ani ústavní požadavek jasnosti a určitosti práva (poznámka: ve vztahu k podrobné právní úpravě zkoumané problematiky tím spíše vyniká vzniklá mezera v zákoně, pokud neupravuje subsidiární zdroj, ze kterého je možno nárok správce podniku uhradit), jakož i (zejména) požadavek transparentnosti rozhodování samotného Ústavního soudu (s obdobným zacházet obdobně). Tyto požadavky - podle názoru disentujících soudců - nález pléna nerespektuje, neboť nedostatečně reflektuje srovnatelnou situaci, jíž se zabývá nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, který se týká správce konkursní podstaty. Obecný soud právem navrhl - při znalosti judikatury Ústavního soudu s výslovným odkazem na řešenou srovnatelnou věc - zrušení napadeného ustanovení o. s. ř. vyvolávajícího podobné protiústavní důsledky. S odkazem na stěžejní ústavní argumenty, jež jsou rozebrány v dalším textu, zejména na názor, že obě věci jsou z ústavněprávního hlediska (nikoliv pouze pohledem obyčejného práva) srovnatelné, nezbývá, než uzavřít, že i z hlediska principu předvídatelnosti rozhodování samotného Ústavního soudu mělo být návrhu vyhověno. II. Uvedený závěr lze opřít zejména o následující důvody. Podstatou věci je (zejména) již zmíněná otázka, zda závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (č. 403/2002 Sb.), týkající se správce konkursní podstaty, platí v principu (mutatis mutandis) i pro zkoumaný případ, tedy pro situaci, ve které se může ocitnout správce podniku, pokud jde o jeho nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. V zásadě jde o zvážení, zda je funkce správce podniku srovnatelná s funkcí správce konkursní podstaty, jak je přesvědčen navrhovatel, či zda existují natolik významné rozdíly, že by odůvodňovaly odlišné zacházení s nimi, pokud se jedná o uvedený nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (zvýhodnění správce konkursní podstaty), jak ve svém vyjádření naznačil - i když nikoliv s jednoznačným závěrem - Senát Parlamentu České republiky a jak dovozuje většinový názor pléna. Disentující soudci zdůrazňují, že uvedené posouzení musí přirozeně a primárně vycházet z pohledu ústavněprávního, nikoliv pouze z pozice práva jednoduchého. Dospívají přitom k závěru, že stěžejní část ústavněprávní argumentace obsažené ve výše citovaném nálezu, je použitelná i pro daný případ; jelikož neshledali důvodu, aby se od již dříve vyjádřených názorů odchýlili, uvádějí (opakují) následující argumenty, jež Ústavní soud k vyhovění dřívějšímu návrhu vedly. Výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného je obecně vzato relativně účinným prostředkem vymožení peněžité pohledávky; přitom nedochází k zásahům do samotné činnosti podniku, ale pouze k nucené změně jeho majitele (náhrada původního vlastníka-povinného vlastníkem novým-vydražitelem). Jiná situace však nastává, jestliže soud zjistí, že je podnik předlužen - tedy v případě, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s prostředky uvedenými v §338n odst. 1 písm. b) nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného a těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, které nepatří k podniku, a předpokládané náklady prodeje, odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, anebo že ji přesahuje jen nepatrně (§338n odst. 6 o. s. ř.); v takovém případě soud výkon rozhodnutí zastaví. Právě tato situace nastala i v případě, který vedl obecný soud k podání předmětného návrhu na zrušení napadeného zákonného ustanovení. Obligatorní součástí řízení o výkonu rozhodnutí formou prodeje podniku je - podobně jako je v případě konkursního řízení ustanovení správce konkursní podstaty - ustanovení správce podniku. Podle ustanovení §338i o. s. ř. správcem ustanoví soud osobu zapsanou podle zvláštních předpisů v seznamu správců konkursní podstaty. Výjimečně může ustanovit i osobu do tohoto seznamu nezapsanou, splňuje-li podmínky pro zapsání do seznamu, jestliže s ustanovením správcem souhlasí. Osoby zapsané v seznamu správců konkursní podstaty mohou funkci odmítnout jen z důležitých důvodů, které posoudí soud. Správce je povinen vykonávat svou funkci s odbornou péčí a odpovídá za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením svých povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uložil soud. V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášeném pod č. 403/2002 Sb., vymezil Ústavní soud znaky veřejnoprávního orgánu následujícím způsobem: jsou jimi veřejný účel, způsob ustavení a pravomoc. Veřejný účel instituce správce podniku je rovněž nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace (formou nuceného prodeje podniku povinného), způsob jeho ustavení je dán rozhodnutím státního orgánu (soudu) a jeho oprávnění, obdobně jako v případě správce konkursní podstaty, představují výkon pravomoci. Lze tedy dovozovat, že i správce podniku je zvláštním veřejnoprávním orgánem, jehož činnost je i podle názoru doktrinárního podobná činnosti správců konkursní podstaty (srov. např. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 1427). Právě ve veřejnoprávní povaze funkce správce podniku ve vykonávacím řízení podle o. s. ř. spatřují disentující soudci nosný důvod, který je vede k tomu, že považují návrh na zrušení napadeného ustanovení za opodstatněný. Podle ustanovení §338i odst. 4 o. s. ř. má správce (podniku) nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Dojde-li k zastavení výkonu rozhodnutí, pak soud uloží podle napadeného zákonného ustanovení povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů buď povinnému nebo společně a nerozdílně oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky (§338s a 338zn), a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Jak správně konstatoval navrhovatel, výše uvedená zákonná konstrukce rozhodování o odměně a hotových výdajích správce umožňuje vznik situace, kdy nelze uspokojit zákonné nároky správce podniku na odměnu a na náhradu hotových výdajů, aniž je zakotven další alternativní zdroj hrazení těchto nároků. Ustanovení §338zo odst. 4 o. s. ř. neumožňuje použít jako alternativní zdroj ani případnou zálohu složenou dle ustanovení §270 odst. 3 o. s. ř., neboť ta může sloužit jen k úhradě nákladů provedení výkonu rozhodnutí placených státem. Možnost uspokojení nároků správce podniku je tedy skutečně vázána na solventnost účastníků řízení. Disentující soudci jsou si přirozeně vědomi toho, že řízení o konkursu a řízení vykonávací nemají povahu zcela stejnou a že ve vykonávacím řízení zásadně zpočátku nese některé náklady řízení (např. soudní poplatek z návrhu) oprávněný. V této souzené věci však platí úprava speciální (§338zo odst. 4); ta sice připouští uložení povinnosti zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů i oprávněnému, leč podle toho, z jakého důvodu k zastavení řízení došlo. V tomto směru lze přisvědčit navrhovateli, že oprávněnému lze uložit povinnost k zaplacení nároků správce jen výjimečně - zpravidla tam, kde nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí potřebou míru pečlivosti (tedy v případě procesního zavinění oprávněného) - a že ve většině případů je k této povinnosti zavázán povinný (srov. též cit. Komentář str. 1461, 1268). Zejména v situaci, kdy je podnik povinného předlužen (§338n odst. 6 o. s. ř.), je zřejmé, že nároky správce podniku nebudou uspokojeny nebo budou uspokojeny jen částečně; nebyl-li totiž správce podniku ustanoven konkursním správcem dle ustanovení §13b odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., vznikají správci podniku jen nepřednostní pohledávky za úpadcem (srov. §31 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb.), a byl-li návrh na prohlášení konkursu zamítnut, pak správci podniku nezbývá ani tato možnost k uspokojení jeho nároků. Podle názoru navrhovatele se tak vytváří nerovnost v odměňování dvou skupin správců podniků - první skupiny správců podniků, uspokojení jejichž nároku na odměnu a na náhradu hotových výdajů je zákonem zajištěno (v rozvrhu z výtěžku z prodeje podniku nebo v rozvrhu konkursní podstaty, §31 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb.), a druhé skupiny správců bez možnosti uspokojení jejich nároků nebo s možností uspokojení jen zanedbatelnou, přestože obě skupiny správců podniku splní všechny povinnosti uložené zákonem. Podle mínění disentujících soudců nelze tento názor obecného soudu zcela vyloučit - s odkazem na již vyslovené závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášeném pod č. 403/2002 Sb. - ani z hlediska ústavněprávního. Zejména je však třeba dovozovat, že předmětná právní úprava zakládá nerovnost správců podniku jako veřejnoprávního orgánu též se srovnatelnou skupinou jiných veřejnoprávních orgánů (např. právě správců konkursní podstaty), ačkoliv pro takové odlišné zacházení nelze shledat rozumný důvod. Jak již bylo uvedeno, správce podniku může danou veřejnoprávní funkci, do které jej ustanovuje soud, odmítnout jen výjimečně ("z důležitých důvodů, které posoudí soud") a je povinen vykonávat ji s odbornou péčí, přičemž odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností. Nelze zajisté připustit, aby stát nezajistil pro nositele veřejné funkce, kterému stanoví nezanedbatelné povinnosti a na něhož klade zvýšené nároky, odpovídající odměnu a náhradu hotových výdajů, resp. aby - nikoliv výjimečně - mohla nastat situace, za které by v podstatě vykonával tuto funkci zadarmo, nebo na ni dokonce i doplácel. Nezbývá tedy než zopakovat, že pokud Ústavní soud akceptuje jako východisko tezi, dle níž lze správce podniku - obdobně jako správce konkursní podstaty - zařadit mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, pak z pohledu ústavního je pro danou věc klíčovou otázka ústavních kautel odměňování a úhrady nákladů spojených s výkonem veřejných funkcí. Tyto kautely jsou dány normativním obsahem, plynoucím z ústavního principu rovnosti (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). V chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud ztotožnil [a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1, nález č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (tatáž sbírka, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (tatáž sbírka, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (tatáž sbírka, svazek 5, nález č. 16; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.] s pojetím ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen již Ústavním soudem ČSFR (nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, 1992, č. 11, str. 37 a násl.): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". Ústavní soud tím odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." (shodně Pl. ÚS 5/95). Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založený zásah do některého dalšího základního práva a svobody. Ústavní soud připomíná, jak uvedl již v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, že ve své judikatuře interpretuje ústavní princip rovnosti ve smyslu akcesorické i neakcesorické rovnosti. Ústavní soud v citovaném nálezu k problematice týkající se tehdy řešeného případu mj. prohlásil, že "je-li ústavně konformní účel zákonné úpravy, umožňující konkurs i v případě, kdy v konkursním řízení není zpeněžen žádný majetek z konkursní podstaty a záloha na náklady konkursu nebyla složena, neboť navrhovatel domáhající se prohlášení konkursu byl od této povinnosti osvobozen, nutno pak považovat za porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti stav, jenž je tímto vytvořen v zákonné úpravě úhrady hotových výdajů a odměny správci. Ve srovnání s případy, ve kterých v konkursním řízení došlo ke zpeněžení majetku, resp. k zaplacení zálohy na náklady konkursu, a z nichž správcům byly uhrazeny hotové výdaje a odměna, pohledávky správce (úhrada hotových výdajů a odměny) v případech insolventního úpadce a osvobození navrhovatele od povinnosti zaplatit zálohu na náklady konkursu nebudou uspokojeny, neboť majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu". Dikce napadených tehdy platných a účinných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, které Ústavní soud v uvedeném nálezu shledal neústavními, byla následující: "Pokud pohledávka navrhovatele vyplývá ze mzdových nároků, je navrhovatel od zaplacení zálohy osvobozen s výjimkou zaměstnanců uvedených v §67b." (§5 odst. 1 věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání) a "Nároky správce se uspokojují z konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady konkursu složené navrhovatelem." (§8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání). Disentující soudci nepřehlížejí, že normativní úprava v nyní zkoumaném případě je sice - jak plyne z výše uvedeného textu - poněkud odlišná; protiústavní důsledky založené příslušnou zákonnou úpravou (tj. absence stanovení alternativního zdroje, který by uhradil odměnu a výdaje správce, srov. shora) dopadající na postavení správce podniku, resp. na některé z nich jsou však v zásadě totožné. Povinný je prostě předlužen. Není-li z čeho a kým uhradit oprávněné nároky správce podniku, musí být explicitně stanoveno, jak takovou situaci řešit; to platí tím spíše, pokud příslušná zákonná úprava týkající se výkonu rozhodnutí formou prodeje podniku je jinak natolik ucelená a podrobná, že zjevně usiluje o to reagovat na každou situaci, která by mohla v průběhu exekuce nastat. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ustanovení §338i odst. 5 o. s. ř. sice stanoví povinnost soudu poskytnout správci podniku na jeho žádost zálohu, leč toliko na úhradu hotových výdajů vynakládaných zejména v souvislosti s přibráním znalce; odměny správce se tedy tato úprava netýká vůbec. Z ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle ze strany zákonodárce v rozlišování subjektů a práv, však plyne i pro oblast odměňování a náhrady nákladů spjatých s výkonem veřejných funkcí maxima přiměřenosti. Disentující soudci proto uzavírají, že vytvořená nerovnost v odměňování a úhradě nákladů spjatých s výkonem veřejné funkce správce podniku je nerovností jednak extrémní (jelikož pro jednu skupinu správců připouští neuhrazení odměny a náhrady hotových výdajů), jednak nerovností, jíž schází rozumný účel a smysl. Na tomto místě lze rovněž uvést, že v těchto případech by zřejmě byla - de lege ferenda - adekvátní úhrada odměny a hotových výdajů správci státem. Pokud pak jde o úvahu obsaženou ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky o údajně demotivujícím faktoru "stoprocentní" jistoty uspokojení nároků správce podniku, možno jen pro úplnost konstatovat, že ve věci nejde o otázky motivace či demotivace správce podniku, ale o nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů nositele veřejné funkce, který je výslovně dán zákonem (citovaný §338i odst. 4 o. s. ř.). Stejně jako v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 je třeba konstatovat, že pokud se vzhledem k uvedeným důvodům ocitá napadené ustanovení v nesouladu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, není to dáno jeho dikcí, nýbrž mezerou v zákoně, kterou vytváří. Protiústavním je tudíž opomenutí zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost (k doktrinárnímu pojetí pojmu opomenutí zákonodárce viz V. Šimíček, Opomenutí zákonodárce jako porušení základních práv. In: Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Eds. B. Dančák, V. Šimíček, Brno 2001, s. 144-159). V předmětné věci se přitom jedná o mezeru nepravou, jejímž obsahem je neúplnost psaného práva (jeho absence) ve srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z pohledu principu rovnosti anebo z pohledu obecných právních principů. Ilustrací způsobu řešení takovéto mezery je nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.), v němž mezeru vytvořenou nerovností právní úpravy Ústavní soud normativně vyplnil pomocí ústavně konformní interpretace příslušné zákonné úpravy. Uvedenou metodu však v rozhodované věci použít nelze. Není rovněž možné dovozovat např. extenzivní interpretací obecných ustanovení o. s. ř. (srov. např. §270 odst. 3 o. s. ř.) subsidiární povinnost státu k zaplacení odměny a hotových výdajů správce podniku, jestliže stanovení této povinnosti ve speciálních ustanoveních, týkajících se výkonu rozhodnutí formou prodeje podniku, chybí. Stěží lze totiž chápat citované ustanovení §270 odst. 3 o. s. ř. jako jakési "obecné pravidlo", zakládající povinnost státu hradit náklady provedení výkonu rozhodnutí ve všech v úvahu přicházejících situacích. V této souzené věci jde o zvláštní, vyčerpávajícím způsobem pojatou úpravu výkonu rozhodnutí prodejem podniku, a to navíc v situaci, kdy dochází k zastavení řízení (§338n odst. 6, §338zo odst. 4 o. s. ř.). Jiné speciální ustanovení, tj. §338i odst. 5 o. s. ř. umožňující správci podniku požádat soud o zálohu - jak již bylo uvedeno - věc rovněž neřeší, poněvadž záloha se vztahuje výslovně pouze na úhradu hotových výdajů (nikoliv na odměnu správce), a to ještě zpravidla pouze v souvislosti s přibráním znalce. Proto měl Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - návrhu vyhovět a ustanovení §338zo odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zrušit. III. Disentující soudci - toliko pro úplnost - uvádějí k hlavním argumentům nálezu pléna, jež jsou v podstatě budovány na výkladu obyčejného (běžného) práva, následující: 1. Nález argumentuje ustanovením §260a a násl. o. s. ř. (prohlášení povinného o majetku), který umožňuje oprávněnému zjistit majetkové poměry povinného a nenavrhnout výkon rozhodnutí prodejem podniku, u něhož může existovat nebezpečí předlužení. Podle názoru disentujících soudců to však nevystihuje podstatu věci, neboť u napadeného ustanovení §338zo odst. 4 jde o nárok správce podniku, nikoli o nárok oprávněného; sám správce podniku nemůže chování oprávněného nijak ovlivnit. 2. Nález argumentuje ustanovením §338ze odst. 7 o. s. ř., podle něhož - pokud nebyly nároky správce podniku uspokojeny z rozdělované podstaty - uloží soud tuto povinnost povinnému; oprávněný a další tam uvedené osoby za splnění této povinnosti ručí (pozn.: čili uspokojení správce podniku je takto zajištěno). Tento argument nelze přijmout. U napadeného ustanovení §338zo odst. 4 je totiž zcela jiná procesní situace, neboť tam je podnik předlužen, a proto soud řízení zastavil, aniž by byl výkon rozhodnutí proveden (podnik nebyl ve skutečnosti prodán). Nelze tedy postupovat podle §338ze odst. 7 (viz nález), kde již byl podnik prodán a zaplacen, tedy výkon rozhodnutí byl uskutečněn a provádí se rozvrh. Lze ještě dodat, že pokud by bylo možné i po zastavení výkonu rozhodnutí pro předlužení (§338n odst. 6 o. s. ř.) postupovat podle §338ze odst. 7 o. s. ř. (jak uvádí nález), pak by existence napadeného ustanovení §338zo odst. 4 o. s. ř. neměla naprosto žádný smysl. Smysl však má; jde o speciální úpravu pro případ zastavení výkonu rozhodnutí, která sice ukládá povinnost zaplatit nároky správce podniku popřípadě i oprávněnému, leč podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. (Pozn.: Právě se zřetelem k tomu tato právní úprava nezajišťuje, že nároky správce podniku budou uspokojeny vždy. O tom se blíže hovoří na jiném místě tohoto odlišného stanoviska.) 3. Nález dále poukazuje na ustanovení §338i odst. 5 o. s. ř. a uvádí, že správce podniku může žádat zálohu na úhradu hotových výdajů, i když je zřejmé, že jeho náklady nebude možné uhradit z prodeje podniku. Podle názoru disentujících soudců to však v řadě případů nebude dostatečné, neboť citované ustanovení umožňuje poskytnout zálohu jen na úhradu hotových výdajů, ne však na odměnu správce, která bývá často podstatně vyšší (např. v této věci činily hotové výdaje jen 106 Kč). Mimo to v řadě případů správce zálohu žádat nebude, neboť mnohdy nelze odhadnout, že je podnik předlužen; jestliže pak jsou u oprávněného splněny podmínky osvobození od soudních poplatků, nelze mu složení zálohy na náklady provedení výkonu rozhodnutí uložit vůbec (§270 odst. 3 o. s. ř.). 4. Nález též argumentuje ustanovením §264 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud zamítne návrh ..., jestliže je již z návrhu zřejmé, že by výtěžek, kterého by se dosáhlo, nepostačil ke krytí nákladů výkonu rozhodnutí; je tedy prý na soudu, aby před navržením výkonu rozhodnutí pečlivě zhodnotil majetkovou situaci povinného a aby - podle toho - výkon rozhodnutí in eventum vůbec nenařizoval. Podle názoru disentujících soudců ani to nevystihuje podstatu věci; v souzeném případě jde totiž o již existující nároky správce podniku, vzniklé po té, kdy soud výkon rozhodnutí prodejem podniku prostě nařídil a podle ustanovení §264 odst. 2 o. s. ř. nepostupoval. Ostatně, v řadě případů soud majetkovou situaci povinného nezjistí a (zejména) předlužení podniku nebude zřejmé "již z návrhu", jak citované ustanovení §264 odst. 2 o. s. ř. předpokládá. 5. Nález dále uvádí, že i kdyby byl správce podniku nicméně nucen nést náklady výkonu rozhodnutí ze svého, může uplatnit svou pohledávku proti povinnému jiným způsobem výkonu rozhodnutí či cestou konkursního řízení. Podle názoru disentujících soudců jde však o úvahu spíše akademickou, neboť v řadě případů nebude existovat žádný další exekuovatelný majetek povinného; to tím spíše, jestliže byl veden neúspěšný výkon rozhodnutí na jeho předlužený podnik. 6. Nález konečně usuzuje, že i kdyby nároky správce podniku nebyly uspokojeny vůbec, nejde o stav protiústavní. Argumentuje rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž je uvedeno, že rizika práce advokáta (tedy i rizika neuhrazení odměny) jsou vyvážena profesním monopolem v obhajování a v zastupování; tyto závěry lze prý vztáhnout i na činnost a postavení správců podniku. Podle názoru disentujících soudců však takové srovnání není namístě, neboť advokát vykonává svoji profesi kontinuálně jako své trvalé a placené povolání (a jen v rámci ní může být např. ustanoven obhájcem ex offo), zatímco u správce podniku o trvalé povolání nejde. Z uvedeného textu je zřejmé, že cesty, jež by měly vést - podle nálezu pléna - pomocí výkladu obyčejného práva k zajištění nároků správce podniku na odměnu a na úhradu hotových výloh, nejsou jednoznačným a jasným řešením věci. V případě zastavení výkonu rozhodnutí jsou - podle názoru disentujících soudců - vesměs nepoužitelné, a to i z hlediska uvedeného práva obyčejného. Podstatné je, že to je stát, který je povinen - z hlediska ústavnosti - garantovat jím ustanovenému veřejnému funkcionáři (správci podniku) úhradu jeho zákonných finančních nároků. To však stát neučinil, neboť, jak již bylo uvedeno, v zákonné úpravě občanského soudního řádu je mezera, již ústavně konformním výkladem vyplnit nelze.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.20.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS 20/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů) 195/2006 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 203/39 SbNU 133
Populární název Nárok správce podniku na odměnu a úhradu hotových výdajů
Datum rozhodnutí 25. 10. 2005
Datum vyhlášení 11. 1. 2006
Datum podání 6. 4. 2004
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam 2
Navrhovatel SOUD - OS Ostrava
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; §338zo/4
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 9 odst.2 písm.d, čl. 26
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 4 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 328/1991 Sb., §31 odst.5
  • 99/1963 Sb., §338zo odst.4
Odlišné stanovisko Güttler Vojen
Janů Ivana
Lastovecká Dagmar
Výborný Miloslav
Wagnerová Eliška
Předmět řízení zrušení právního předpisu (soud)
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstřík výkon rozhodnutí
konkurz a vyrovnání
orgán veřejné moci
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-20-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31