infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.10.2006, sp. zn. I. ÚS 142/06 [ nález / DUCHOŇ / výz-2 ], paralelní citace: N 195/43 SbNU 199 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:1.US.142.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Náhrada nákladů řízení při zastavení exekuce z důvodu vypořádání

Právní věta Pokud okresní soud rozhodl tak, že pro nedoložení listiny ve smyslu §43 exekučního řádu zamítl návrh na nařízení exekuce na majetek povinného a současně povinnému přiznal podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu právo na náhradu nákladů řízen s odůvodněním, že povinný měl ve věci plný úspěch, postupoval zcela mechanicky, protože nevzal vůbec v úvahu, že v mezidobí mezi nařízením exekuce a jejím zrušením byla celá záležitost mezi oběma stranami vypořádána a povinný plnil teprve pod hrozbou exekuce a za přítomnosti soudní exekutorky. Zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nelze v takovém případě, při žádné racionální a Ústavě České republiky odpovídající interpretaci považovat za úspěch povinného ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu, ospravedlňující takový výrok o náhradě nákladů řízení, který okresní soud učinil. Vůbec totiž nezvážil možnou aplikaci §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, eventuálně §150 občanského soudního řádu Označené usnesení Okresního soudu Plzeň-sever a následně též usnesení Krajského soudu v Plzni, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu "včetně správného výroku o nákladech řízení", se tak dostala do extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a to v důsledku přepjatého formalismu, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně je nutno na obě rozhodnutí nahlížet jako na akty veřejné moci porušující zákaz libovůle při soudním rozhodování. Soudy si při svém rozhodování musí být vědomy toho, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak, tedy že ekonomická a společenská sféra slouží potřebám práva a jeho formalit. Pokud tedy povinný po řadu měsíců neplní dobrovolně to, k čemu je zavázán pravomocným rozhodnutím soudu, a oprávněný podá návrh na nařízení exekuce, nemůže být oprávněný následně sankcionován za formální nedostatky svého návrhu tak, že je povinen hradit náklady exekuce povinnému, který měl údajně, v důsledku formálního nedostatku návrhu, ve věci plný úspěch. Jak Ústavní soud při jiné příležitosti uvedl, "Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity." (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud uzavírá, že přezkoumávaná věc je právě příkladem takovéto aplikace právní normy, kdy právo není aplikováno jako racionální a uspořádaný systém norem, ale zcela dogmaticky, takže výsledek rozhodnutí se jeví jejich adresátům jako absurdní, zatímco ochrana práv je poskytována těm, kteří sami právo porušují.

ECLI:CZ:US:2006:1.US.142.06
sp. zn. I. ÚS 142/06 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 26. října 2006 sp. zn. I. ÚS 142/06 ve věci ústavní stížnosti S. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005 č. j. 20 Cdo 1329/2004-64, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2004 č. j. 56 Co 13/2004-44 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 15. 10. 2003 č. j. Nc 1894/2003-28, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi M. B. jako povinnému a jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů exekučního řízení částku 35 140 Kč. I. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2005 č. j. 20 Cdo 1329/2004-64, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 1. 2004 č. j. 56 Co 13/2004-44 a Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 15. 10. 2003 č. j. Nc 1894/2003-28 porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Označená usnesení se proto zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených usnesení obecných soudů. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. Nc 1894/2003 vyplývá, že v řízení vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 7 C 83/2001 stěžovatel jako žalobce uspěl se svou žalobou proti žalovanému M. B. o zaplacení částky 232 549 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci - osobního automobilu. Protože žalovaný jako povinný uvedenou částku nezaplatil, podal stěžovatel jako oprávněný dne 8. dubna 2003 u stejného okresního soudu návrh na nařízení exekuce. Usnesením ze dne 10. dubna 2003 č. j. Nc 1894/2003-15 vyzval Okresní soud Plzeň-sever (dále též jen "okresní soud") stěžovatele k doplnění jeho návrhu listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž by bylo patrné, že jako oprávněný splnil svou povinnost vůči povinnému vydáním osobního automobilu, eventuálně že je připraven tuto povinnost splnit. Poté, co stěžovatel doplnil návrh potvrzením soudní exekutorky, že převzala od stěžovatele osobní automobil do úschovy, který je připraven k vydání povinnému oproti úhradě dlužné částky, nařídil Okresní soud Plzeň-sever usnesením č. j. Nc 1894/2003-17 ze dne 26. 5. 2003 exekuci na majetek povinného. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesení okresního soudu zrušil dne 29. 7. 2003 usnesením č. j. 56 Co 355/2003-25 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť potvrzení soudní exekutorky nesplnilo podmínku ustanovení §43 exekučního řádu (dále jen "EŘ"), protože soudní exekutorka není ani notářem, ani státním orgánem ve smyslu citovaného ustanovení exekučního řádu. Usnesením ze dne 15. 10. 2003, jehož zrušení je navrženo touto ústavní stížností, okresní soud návrh stěžovatele na nařízení exekuce proti povinnému zamítl. V důvodech uvedl, že stěžovatel neprokázal svou připravenost plnit (vydat povinnému osobní automobil) ve smyslu §43 odst. 2 EŘ, proto bylo nutno návrh na nařízení exekuce zamítnout pro nedostatek tohoto specifického předpokladu. Současně stěžovateli uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů exekučního řízení částku 35 140 Kč. K odvolání stěžovatele bylo uvedené usnesení okresního soudu potvrzeno shora označeným usnesením Krajského soudu v Plzni, které je rovněž napadeno touto ústavní stížností. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání stěžovatele zamítl v podstatě s odůvodněním, že stěžovatel se mýlí, "... dovozuje-li, že písemné potvrzení exekutora o přijetí hodnot (zde věci) do úschovy ... je listinou způsobilou osvědčit připravenost ke splnění vzájemné povinnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 EŘ. Toto potvrzení totiž ... neosvědčuje nic jiného než skutečnost, že exekutor přijal věc do úschovy, z níž ji ovšem může na žádost složitele (oprávněného) kdykoli, a to zcela nezávisle na vůli povinného, složiteli vydat. ...Exekutorským zápisem ... nemohou být osvědčeny takové skutkové děje či stavy věcí, u nichž zákon výslovně svěřuje osvědčení jiným orgánům či subjektům. ... V případě, že zákon výslovně pravomoc k osvědčení svěřuje výhradně jinému orgánu či subjektu, nesmí exekutor exekutorský zápis sepsat, neboť takový zápis by nemohl být použit k prokázání nároku v řízení (zde exekučním) před soudem či jiným státním orgánem.". Stěžovatel ve své argumentaci, která zčásti odpovídá argumentům použitým již v dovolání, velmi obsáhle polemizuje s takovým výkladem ustanovení §43 EŘ, podle kterého nestačí potvrzení soudního exekutora o převzetí věci do úschovy k prokázání připravenosti ke splnění vzájemné povinnosti. Upozornil na skutečnost, že svůj návrh na nařízení exekuce podal proto, že povinný odmítl splnit svou povinnost dobrovolně. Povinný přistoupil na vzájemné vypořádání dne 6. června 2003 jen v důsledku zahájené exekuce. Přesto obecné soudy dovodily, že stěžovatel jako oprávněný neprokázal svou připravenost plnit, jeho návrh na nařízení exekuce zamítly a přiznaly náhradu nákladů exekučního řízení povinnému. Takové rozhodnutí považuje stěžovatel za rozhodnutí "mimo realitu", když "poté, co je vše uhrazeno a vypořádáno, soud vysloví, že exekuce neměla být nařízena, neboť stěžovatel, i když motorové vozidlo oproti převzetí peněz povinnému předal, neprokázal, že je k tomu připraven, což stěžovatel považuje za naprosto absurdní". Stěžovatel doplnil, že mu již nejde o věc samotnou, neboť vzájemná práva a povinnosti již byla v průběhu exekuce vypořádána, ale jde mu o náklady exekučního řízení, které musí zaplatit povinnému. Podle přesvědčení stěžovatele bylo shora označenými usneseními obecných soudů porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. Nc 1894/2003. Podle okresního soudu nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Stejného názoru je i Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud, který poukázal na skutečnost, že jeho rozhodnutí bylo v mezidobí publikováno pod poř. č. 149 v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2005. S ohledem na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2003 nemohla být ani následná rozhodnutí pro stěžovatele překvapivá Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. K výzvě Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2006, obsahující mj. i sdělení, že pro usnadnění komunikace bude Ústavní soud souhlas účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání předpokládat, pokud jejich vyjádření nedojde do deseti dnů od doručení výzvy, sdělil Okresní soud Plzeň-sever podáním ze dne 23. 8. 2006, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Ostatní účastníci se nevyjádřili, takže Ústavní soud předpokládá jejich souhlas s upuštěním od ústního jednání. Podmínky citovaného §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou tedy naplněny, a proto bylo od ústního jednání v této věci upuštěno. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud přihlédl k tomu, že skutečným sporným momentem této věci není výklad ustanovení §43 EŘ, ale přiznání nákladů řízení ve výši 35 140 Kč povinnému. Proto Ústavní soud nepovažoval za nutné zkoumat ústavnost aplikace §43 EŘ, protože to jednak není k rozhodnutí této věci nezbytné, jednak je tato otázka s ohledem na kautely níže uvedené zásadně otázkou, k jejímuž zodpovězení je kompetentní obecná justice, nikoliv Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud podle své ustálené judikatury není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva podústavního. Porušení některé z těchto norem v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17, a konstantní judikatura). Tento tzv. prozařovací efekt základních práv a svobod do aplikace podústavního práva se projevuje vícero způsoby, které nelze v obecnosti popsat žádnou dogmatickou formulí. Jedním z nejdůležitějších projevů tohoto efektu je také povinnost obecných soudů dbát na to, aby aplikace právních norem byla v souladu s jejich smyslem a účelem. Práva a povinnosti uložené rozhodnutími orgánů veřejné moci se nesmí dostávat do rozporu s dobrými mravy a jednotlivá procesní práva nesmí být subjekty těchto práv zneužívána. S ohledem na tyto postuláty je proto zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a podle toho rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není s ohledem na shora uvedené principy úkolem Ústavního soudu, nýbrž by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 39). Jak Ústavní soud ve své judikatuře rozvedl, rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Požadavek přesvědčivého a transparentního odůvodnění soudního rozhodnutí je podle judikatury Ústavního soudu významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci a vztahuje se i k odůvodnění výroku o nákladech řízení. Ústavní soud obecné soudy upozornil, že i výrok o nákladech řízení musí být odůvodněn, přičemž soud nesmí jen formálně odkázat na příslušná ustanovení soudního řádu, aniž by současně zhodnotil a vysvětlil, v čem je spatřován úspěch či neúspěch ve sporu a v jakém rozsahu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 96, str. 339), sp. zn. II. ÚS 444/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 197), sp. zn. I. ÚS 645/2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 27, nález č. 110, str. 221) a konstantní judikatura]. Tyto kautely obecné soudy ve shora označených usneseních, napadených ústavní stížností, nerespektovaly. Okresní soud Plzeň-sever rozhodl usnesením ze dne 15. 10. 2003 tak, že pro nedoložení listiny ve smyslu §43 EŘ zamítl návrh na nařízení exekuce na majetek povinného a současně povinnému přiznal podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") ve spojení s §52 odst. 1 EŘ právo na náhradu nákladů řízení ve výši 35 140 Kč. Okresní soud postupoval zcela mechanicky, protože po zamítnutí návrhu na nařízení exekuce aplikoval bez dalšího ustanovení §142 odst. 1 OSŘ se závěrem, že povinný měl ve věci plný úspěch. Přitom nevzal vůbec v úvahu celou řadu rozhodných skutečností. Jedná se zejména o fakt, že v mezidobí mezi nařízením exekuce a jejím zrušením byla celá záležitost mezi oběma stranami vypořádána, osobní automobil byl řádně povinnému předán, stěžovatel se domáhal plnění po dlouhou dobu a povinný plnil teprve pod hrozbou exekuce a za přítomnosti exekutorky. Stěžovatel tyto skutečnosti podle obsahu spisu doložil např. výzvou svého právního zástupce právnímu zástupce povinného k plnění ze dne 5. 9. 2002 (č. l. 14 spisu). Samotný návrh na nařízení exekuce byl přitom podán až o sedm měsíců později, tedy dne 8. 4. 2003. Zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nelze v případě, že se tyto skutečnosti potvrdily (jak doloženo obsahem spisu), při žádné racionální a Ústavě odpovídající interpretaci považovat za úspěch povinného ve smyslu §142 odst. 1 OSŘ, ospravedlňující takový výrok o náhradě nákladů řízení, který okresní soud učinil. Vůbec totiž nezvážil možnou aplikaci §146 odst. 2 věty druhé OSŘ, eventuálně ustanovení §150 OSŘ. Označené usnesení Okresního soudu Plzeň-sever a následně též usnesení Krajského soudu v Plzni, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu, "včetně správného výroku o nákladech řízení" (str. 2 rozhodnutí č. j. 56 Co 13/2004-44), se tak dostala do extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Proto je nelze, ve smyslu shora citované judikatury, označit jinak než jako důsledek přepjatého formalismu, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně, s ohledem na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu, je nutno na obě rozhodnutí nahlížet jako na akty veřejné moci porušující zákaz libovůle při soudním rozhodování. Soudy si při svém rozhodování musí být vědomy toho, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak, tedy že ekonomická a společenská sféra slouží potřebám práva a jeho formalit. Pokud tedy povinný po řadu měsíců neplní dobrovolně to, k čemu je zavázán pravomocným rozhodnutím soudu, a oprávněný podá návrh na nařízení exekuce, nemůže být oprávněný následně sankcionován za formální nedostatky svého návrhu tak, že je povinen hradit náklady exekuce povinnému, který měl údajně, v důsledku formálního nedostatku návrhu, ve věci plný úspěch. Jak Ústavní soud při jiné příležitosti uvedl, "mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud uzavírá, že přezkoumávaná věc je právě příkladem takovéto aplikace právní normy, kdy právo není aplikováno jako racionální a uspořádaný systém norem, ale zcela dogmaticky tak, že výsledek rozhodnutí se jeví jejich adresátům jako absurdní, zatímco ochrana práv je poskytována těm, kteří sami právo porušují. Ústavní soud se, z důvodů výše uvedených, nevyjadřuje a ani nemusí vyjadřovat k meritu rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně tam vysloveného právního názoru k výkladu §43 EŘ. Nutno ovšem zmínit chybu v označení rozhodnutí, které Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumával. Zatímco stěžovatel se jako dovolatel domáhal přezkoumání usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2004 č. j. 56 Co 13/2004-44, protože jiné rozhodnutí ostatně ani nemohlo být dovoláním napadeno (viz č. l. 48 spisu), v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005 bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti "usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2003, čj. 56 Co 13/2004-44". S ohledem na všechny uvedené argumenty Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, a napadená rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 1, 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:1.US.142.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 142/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 195/43 SbNU 199
Populární název Náhrada nákladů řízení při zastavení exekuce z důvodu vypořádání
Datum rozhodnutí 26. 10. 2006
Datum vyhlášení 30. 11. 2006
Datum podání 13. 3. 2006
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-sever
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §52 odst.1
  • 99/1963 Sb., §142 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-142-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 52783
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14