ECLI:CZ:US:2006:1.US.413.06
sp. zn. I. ÚS 413/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Květoslavem Baslem, advokátem se sídlem Na Slovance 567, Nový Bor, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30.3.2005, sp. zn. 2 T 100/2003, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2005, sp. zn. 8 To 306/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2006, sp. zn. 8 Tdo 541/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30.3.2005, sp. zn. 2 T 100/2003, uznán vinným, že 1) dne 23. 3. 2003 v 10:16 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v Praze jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích; 2) dne 23.3.2003 v 10:55 hod. opětovně oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v Praze jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby s tím, že upřesnil, že vybuchnou ve 13:00 hod., ačkoli dobře věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, přičemž několik vlakových spojů České dráhy, a.s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti České dráhy, a.s., škodu ve výši 192.700,- Kč; 3) dne 26. 3. 2003 ve 12:32 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v Praze je v úschovně zavazadel uložena bomba, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů České dráhy, a.s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti České dráhy, a.s., škodu ve výši 73.200,- Kč; 4) dne 27. 3. 2003 v 07:07 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v Praze je v úschovně zavazadel uložena bomba, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů České dráhy, a.s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti České dráhy, a.s., škodu ve výši 49.700,- Kč.
Takto zjištěné jednání stěžovatele soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, 2, 3 písm. b) trestního zákona a podle §199 odst. 3 trestního zákona jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců; pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle §39a odst. 3 trestního zákona do věznice s dozorem. Současně mu uložil podle §228 odst. 1 trestního řádu povinnost uhradit na náhradě škody poškozené společnosti České dráhy, a.s., částku ve výši 350.700,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2005, a usnesením sp. zn. 8 To 306/2005 je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, tedy aniž by postupoval podle §265i odst. 3 trestního řádu a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické nebo právnické osoby (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud však konstatuje, že pod značnou částí ústavní stížnosti sepsané advokátem lze v podstatě vidět spíše nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí - s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch; to samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. V tomto duchu stěžovatel argumentuje kupříkladu tím, že "Těmito důkazy stěžovatel prokazuje jednak fakt, že z inkriminovaného mobilního telefonu nevolal (posudek Kriminalistického ústavu v Praze), a tím trestný čin šíření poplašné zprávy nespáchal. Zřejmě jeho mobilní telefon byl zneužit, neboť v inkriminované době jej neměl u sebe...". V této souvislosti je namístě poukázat na tvrzení stěžovatele v tom směru, že "...označuje stěžovatel další listinné důkazy, kterých se dovolává a které ve všech souvislostech ozřejmují celý případ:...", přičemž následně vyjmenovává 16 listinných důkazů; i z toho lze vyvodit, že se de facto domáhá přehodnocení dokazování v rámci celé věci, což však Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - vzhledem k jeho ústavního vymezení nepřísluší, neboť pak by fungoval v systému obecných soudů jako další běžná instance.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (poznámka: v podrobnostech k podmínkám, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv nebo svobod viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
2) V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že jak obvodní soud, tak i městský soud (zejména z povahy věci obvodní soud jako soud první instance), pokud jde o spáchání trestného činu šíření poplašné zprávy podle ust. §199 odst. 1, 2, 3 písm. b) trestního zákona stěžovatelem, opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (výpovědi poškozené společnosti České dráhy, a.s., a svědků, výpisy mobilních operátorů, zajištěné hovory, znalecké posudky a další), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí - zejména s ohledem na zjištění, že stěžovatel krátce před inkriminovanými událostmi i krátce po nich hovořil z telefonu, ze kterého byly volány předmětné poplašné zprávy, s různými svými přáteli a známými, přičemž jeho telefonáty byly navíc zaměřeny v místech, které se shodovaly s místy jeho ubytování a zaměstnání - dospěly k přiléhavému závěru, že právě stěžovatel spáchal předmětný trestný čin; tento závěr nezakládá ani zjevný faktický omyl ani exces logický. Obecné soudy se současně uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. Mimo to, i kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní význam (jak již bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Konečně je zřejmé, že sama napadená rozhodnutí jsou dostatečně a přiléhavě odůvodněna, takže i z tohoto hlediska jsou plně přijatelná.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Pokud stěžovatel napadl ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu, kterým jeho věc nebyla posouzena meritorně, nutno dodat, že z jeho podání není patrné - až na jedinou výjimku, kterou se Ústavní soud stručně zabývá na str. 6, 7 tohoto usnesení - jakého pochybení, jež by (navíc) mělo vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, se měl tento soud dopustit. Přitom z odůvodnění daného usnesení je zřejmé, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání zabýval a svůj závěr, že ty z hlediska obsahového neodpovídají dovolacím důvodům ve smyslu §265b trestního řádu, řádně odůvodnil; Ústavní soud proto může na toto rozhodnutí zcela odkázat, a považuje je i z ústavněprávního hlediska za přijatelné.
3) V podstatě jedinou argumentaci, která by mohla mít - v potencionální rovině - dosah do ústavně právní roviny, uplatnil stěžovatel ve vztahu k množině procesních vad řízení (s možným vybočením ze zásad spravedlivého procesu), pokud namítal, že "Stěžovatelem navržené důkazy neprovedl ani Obvodní soud pro Prahu 2, ani Městský soud v Praze. Rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení neprovedení těchto předložených důkazů nezdůvodnil ani nezhodnotil." Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti, těmito navrženými důkazy měl stěžovatel na mysli jízdenku z Karlštejna do Prahy, paragon potvrzující nákup suvenýrů na hradě Karlštejn, zaslanou pohlednici z tohoto výletu a znalecký posudek v oboru kriminalistika-audioexpertiza.
Ústavní soud k tomu uvádí, že uvedená argumentace by teoreticky mohla mít ústavněprávní relevanci z hlediska kategorie "opomenutých důkazů" (pozn.: je na místě dodat, že ústavní stížnost sepsaná advokátem je formálně nazvaná jako "ústavní stížnost ve věci opomenutých důkazů"). Ve vztahu k této jedné z více kategorií vad důkazního řízení, tj. kategorii "opomenutých důkazů", Ústavní soud totiž v jedné z právních vět svého nálezu ze dne 30.6.2004 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91, str. 377 a násl.) konstatoval, že pod ní lze zařadit i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, leč tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech nebyla o něm zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Logicky nutnou podmínkou možného přezkumu Ústavního soudu v tomto směru je to, že ten který důkaz byl v řízení před soudy vůbec navržen. Teprve v kladném případě je možné přistoupit k posuzování otázky, zda návrh na provedení určitého důkazu byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na posouzení toho, zda stěžovatel výše uvedené důkazní návrhy v řízení před obecnými soudy skutečně vznesl. Dle stěžovatele "Stěžovatelem navržené důkazy neprovedl ani Obvodní soud pro Prahu 2, ani Městský soud v Praze.", z čehož vyplývá, že je - údajně - navrhl již v řízení před soudem prvního stupně. Vzdor tomu je třeba v této souvislosti poukázat na nejasnost určení časového okamžiku, v němž měl stěžovatel tyto důkazy navrhnout; taková neurčitost námitky může potom logicky způsobit nemožnost jejího přezkoumání, neboť úkolem Ústavního soudu není perfekcionisticky pročítat celý spis a snažit se takovou neurčitou námitku pod případnou reálnou skutečnost podřadit.
Ústavní soud nicméně přistoupil ke studiu spisu a zjistil, že první stěžovatelova zmínka o jízdence z Karlštejna do Prahy a o pohlednici zaslané z Karlštejna je až na str. 748 a násl. spisu, a to ve dvou dopisech stěžovatele ze dne 7.11.2005, adresovaných obvodnímu soudu a městskému soudu; kopie předmětné jízdenky je přiložena (originál ani kopie pohlednice nebyla v těchto dopisech přiložena). Poněvadž v předchozí části spisu Ústavní soud jakoukoli zmínku o předmětné jízdence či pohlednici nenalezl, nelze než vyvodit závěr - navíc za situace, kdy stěžovatel nespecifikuje, kdy měl předmětný důkaz předložit - že soudy o údajné existenci předmětné jízdenky a pohlednice nebyly předtím stěžovatelem informovány a že tyto důkazy nebyly předtím předloženy (tomu ostatně svědčí i samotný obsah těchto dopisů). Vzhledem pak k tomu, že odvolací řízení bylo skončeno usnesením o zamítnutí odvolání dne 19.9.2005, je logicky nutno přijmout závěr, že takový "důkazní návrh" v řízení před obvodním a městským soudem vznesen nebyl a ty na něj tedy reagovat nemohly. Není proto možné zkoumat, zda návrh důkazu jízdenkou z Karlštejna do Prahy a pohlednice zaslané z Karlštejna byl soudem prvního a druhého stupně bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a nelze tedy než usuzovat, že zjištěné skutečnosti neumožňují konstatovat vady řízení zasahující do kategorie "opomenutých důkazů", jak se stěžovatel domáhá.
Obdobné lze konstatovat ve vztahu k důkaznímu návrhu - dokladu o nákupu suvenýrů na hradě Karlštejn (dále jen jako "paragon"). Jak Ústavní soud zjistil ze spisu, poprvé se stěžovatel zmiňuje o existenci paragonu až ve svém dopisu ze dne 27.4.2006, adresovaném obvodnímu soudu (str. 821-823 spisu), přičemž kopii paragonu poprvé předkládá až jako přílohu k dopisu ze dne 10.7.2006 (str. 856-862 spisu). Rovněž tedy v tomto případě - vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo skončeno usnesením o zamítnutí odvolání dne 19.9.2005 - nelze než uzavřít, že takový důkazní návrh nebyl v řízení před obvodním a městským soudem vznesen a ty na něj tedy reagovat nemohly.
Lze dodat, že pokud by snad stěžovatel usiloval o přezkoumávání "obsahu" těchto důkazních návrhů Ústavním soudem, tj. z hlediska jejich dopadu na věc samu (neboť uvádí, že těmito důkazy prokazuje fakt, že trestný čin nespáchal), nutno zdůraznit, že z hlediska Ústavního soudu toto novum není relevantní; jeho úkolem je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. Údajná jízdenka z Karlštejna do Prahy, paragon potvrzující nákup suvenýrů na hradě Karlštejn a zaslaná pohlednice z tohoto výletu nebyly soudu prvního a druhého stupně, tj. soudům projednávající věc meritorně, v době jejich rozhodování známy, a proto k nim ani nemohlo být při jejich rozhodnutí přihlédnuto. Z toho důvodu nemohl uvedené důkazní návrhy (resp. jejich "obsah") při svém rozhodování o ústavní stížnosti - se zřetelem na ustálenou judikaturu - reflektovat ani Ústavní soud.
Pokud jde o posouzení otázky, zda stěžovatel vznesl důkazní návrh na provedení znaleckého posudku v oboru kriminalistika-audioexpertiza, nutno především uvést, že se nejednalo o důkazní návrh stěžovatele; znalecký posudek byl vypracován na základě opatření policejního orgánu (č.l. 71 spisu), neboť pro účely trestního řízení bylo nezbytně nutné znát, zda se v případě anonymních hovorů na tísňovou linku jedná na zajištěných nahrávkách o hlas stěžovatele. Šlo tedy o důkaz, který vzešel z iniciativy orgánů činných v trestním řízení (jež si jej vyžádaly ex officio), nikoli z iniciativy stěžovatele. Proto není správné tvrzení, že takový důkaz byl stěžovatelem navržen ("Stěžovatelem navržené důkazy neprovedl ani ..."). Především je však třeba zdůraznit, že není pravda, že by tento důkaz nebyl "proveden". Důkaz znaleckým posudkem v oboru kriminalistika odvětví kriminalistická audioexpertiza byl totiž vypracován dne 26.5.2003, čj. KUP-242/AK-2003; znalec byl obvodním soudem vyslýchán ve vztahu ke svému znaleckému posudku v hlavním líčení dne 2.9.2003 (str. 244-5 spisu), a to za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, kteří tedy měli možnost klást znalci otázky, což také oba učinili. Jen na okraj Ústavní soud uvádí - reflektuje obsah této námitky - že pokud stěžovatel považuje znalecký posudek v oboru kriminalistika-audioexpertiza za "důkaz své neviny" a prokazující to, že z inkriminovaného mobilního telefonu nevolal, nelze nevidět, že předmětný posudek pouze uvádí, že "M. B. pravděpodobně není totožný s anonymním mluvčím ve zkoumaných telefonátech." (str. 79 spisu). Znalec tedy stěžovatele nevyloučil. Tento závěr znalec potvrdil při svém výslechu při hlavním líčení před obvodním soudem dne 2.9.2003 (str. 244-5 spisu), neboť z jeho tvrzení vyplynulo, že nemůže vyloučit, že jde o stěžovatele (srov. např. jeho vyjádření ve smyslu "Rozdíly mezi hlasem anonyma a obžalovaného nejsou až tak výrazné, abychom si mohli být zcela jisti...", "Při vylučování bychom museli najít znaky, které jsou naprosto neslučitelné. Sice zde byly výrazné rozdíly, ale nebyli jsme si jisti.", "Zda je či není to Váš hlas nemohu říci" v reakci na dotaz obžalovaného; srov. rovněž str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu a str. 2 odůvodnění napadeného usnesení městského soudu). Není tedy přesné tvrzení stěžovatele, že předmětný znalecký posudek měl povahu "důkazu neviny" (stěžovatele). Ústavní soud zde zdůrazňuje, že závěr o vině stěžovatele postavily soudy na jiných důkazech, než na znaleckém posudku v oboru kriminalistika-audioexpertiza. Tyto důkazy přitom, jak vyplynulo již z výše uvedeného, lze považovat za adekvátní věci - zejména výpovědi poškozené společnosti České dráhy, a.s., a svědků, výpisy mobilních operátorů, zajištěné hovory, znalecké posudky a další - a současně umožňující zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Provedení a zhodnocení těchto důkazy totiž umožnilo mj. zjištění toho, že stěžovatel krátce před inkriminovanými událostmi i následně krátce po nich hovořil z telefonu - ze kterého byly volány předmětné poplašné zprávy - s různými svými přáteli a známými, přičemž jeho telefonáty byly navíc zaměřeny v místech, které se shodovaly s místy jeho ubytování a zaměstnání. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat shora citované, tj. že závěr o spáchání předmětného skutku lze považovat za přiléhavý a prostý zjevného faktického omylu či excesu logického.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ve vztahu k němu - pokud jde o "opomenuté důkazy", což však byla jediná námitka proti tomuto usnesení - pouze namítal, že "Rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení neprovedení těchto předložených důkazů nezdůvodnil ani nezhodnotil." K tomu Ústavní soud jen stručně uvádí, že je pravda, že Nejvyššímu soudu již uváděné důkazní návrhy stěžovatele musely být známy z obsahu spisu; nicméně vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z formálních důvodů (protože nebyl naplněn dovolací důvod), věc stěžovatele nepřezkoumával meritorně, a již proto se otázkou tvrzených důkazních návrhů stěžovatele ani nemohl zabývat. Přitom - jak již výše Ústavní soud uvedl - napadené usnesení Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud ústavně zcela konformním.
4) K ručně psaným přípisům stěžovatele evidentně zpracovaným bez svého právního zástupce (včetně prvního podání, které Ústavnímu soudu adresoval jako ústavní stížnost, když ještě nebyl zastoupen advokátem, a na základě kterého byl Ústavním soudem vyzván k odstranění vad svého podání), Ústavní soud uvádí, že smyslem povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je, mimo jiné, aby tento specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy (pozn.: povinné právní zastoupení se vztahuje již na podání návrhu) a celkově nekvalifikovaným přístupem účastníků řízení. Pokud byl stěžovatel v dané věci zastoupen právním zástupcem, který sepsal též ústavní stížnost, nicméně pak sám Ústavnímu soudu adresoval další vlastní přípisy s uváděním námitek proti napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, v podstatě tak usiluje o obcházení smyslu institutu povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem; jestliže by se jimi Ústavní soud zabýval, nepřímo by tím stěžovateli přiznával možnost být zastoupen jen v části řízení před Ústavním soudem (jen ve vztahu k některým úkonům) a obligatorní právní zastoupení by tak nebylo naplňováno v celém rozsahu. Proto nebylo věcí Ústavního soudu obsah uvedených dopisů stěžovatele zkoumat. Nicméně, pokud Ústavní soud - nad rámec této úvahy - jejich obsah v určité míře přesto reflektoval, nemohl než konstatovat, že v něm lze shledávat toliko nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích - s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch; to samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Přitom řada tvrzení stěžovatele byla dokonce evidentně vykonstruována ve zjevném rozporu s reálným stavem, což prokazuje obsah spisu. V tomto směru lze poukázat příkladmo na tvrzení stěžovatele, že soud (nespecifikuje který) razantně odmítl vyslechnout jeho přítelkyni S. Přitom, jak Ústavní soud zjistil, při veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 19.9.2005, kdy městský soud vyhlásil své usnesení o odvolání, byl stěžovatel předsedou senátu dotazován - v reakci na své tvrzení, že odcestoval se svojí přítelkyní na Karlštejn (dne 26.3.2003) - jak se jeho přítelkyně jmenuje; stěžovatel však odpověděl, že jméno nemůže sdělit, takže je zřejmé, že ji soud vyslechnout nemohl.
5) Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva nebo svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu