ECLI:CZ:US:2006:1.US.419.06
sp. zn. I. ÚS 419/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 25 Cdo 759/2005-60 ze dne 27. 4. 2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 417/2004-45 ze dne 2. 12. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 25 Cdo 759/2005-60 ze dne 27. 4. 2006, jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 417/2004-45 ze dne 2. 12. 2004, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 12 C 36/2004-21 ze dne 20. 4. 2004 ve výroku ve věci samé v částce 13.617.000,- Kč potvrzen a v částce 20.097.999,- Kč změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Uvedeným rozsudkem soudu I. stupně bylo původně vyhověno žalobě a žalované Kooperativě, pojišťovně, a.s., bylo uloženo zaplatit stěžovatelce částku 33.714.000,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na soudní ochranu, práva na život, práva na ochranu zdraví a práva na lidskou důstojnost spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka v podstatě namítá nesprávný výklad ustanovení §7 odst. 3 a položky 14 v příloze č. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."). Podle jejího názoru obecné soudy nesprávně vyložily a aplikovaly položku 14 přílohy č. 2 (vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy) citované vyhlášky. Ze znaleckých posudků vyplývá, že stěžovatelka utrpěla vážné mozkové i duševní poruchy. Soud I. stupně vzhledem k vážným následkům obojí povahy zahrnul uvedenou položku dvakrát, odvolací soud však rozhodl, že odškodnění podle této položky lze poskytnout pouze jednou, a stejný výklad zaujal i dovolací soud. Stěžovatelka se domnívá, že podle výkladu uvedeného ustanovení je možné v případě, že následky jsou obojí povahy, použít tuto položku dvakrát.
Porušení práva na lidskou důstojnost a na ochranu zdraví spatřuje stěžovatelka v tom, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na její důstojné dožití v situaci, kdy nezaviněným úrazem byla vyřazena ze všech oblastí života. Odvolací soud i dovolací soud do uvedeného práva zasáhly tím, že původně přiznané odškodnění ve výši desetinásobku základního bodového ohodnocení v podstatě snížily na polovinu. Následky úrazu připravily stěžovatelku o kvalitně prožitý život, který měla v době úrazu před sebou. Výše odškodnění by měla být taková, aby zdravotně poškozenému občanovi umožnila co nejdůstojnější zapojení do života, případně důstojné dožití nadmíru poznamenaného života, což v daném případě v důsledku napadených rozhodnutí nebylo zajištěno. Proto stěžovatelka navrhla, aby oba napadené rozsudky byly zrušeny.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že obsahem stížnosti je především polemika s aplikací jednoduchého práva odvolacím soudem. Dále pak konstatoval, že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že podle jeho názoru k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 12 C 36/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobkyně a domáhala se vůči žalované Kooperativě, pojišťovně, a.s., náhrady škody za bolest a ztížení společenského uplatnění, které jí byly způsobeny těžkým úrazem při dopravní nehodě, kterou nezavinila. Právní základ nároku byl žalovanou uznán a základní náhrady byla vyřešeny smírnou cestou a také uhrazeny. Žalovaná však namítala, že požadovaný desetinásobek náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění je nepřiměřený, byť poúrazové následky jsou nezvratné. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č.j. 12 C 36/2004-21 ze dne 20. 4. 2004 žalobě v plném rozsahu vyhověl a s použitím ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přiznal stěžovatelce náhradu ve výši desetinásobku základního bodového ohodnocení.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná a namítala, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a nesprávně posoudil podmínky použití mimořádného postupu podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že soud I. stupně měl z vlastní iniciativy provádět dokazování směřující k tomu, zda stěžovatelka případně nespoluzavinila své poškození. V předmětné věci žalovaná před soudem I. stupně netvrdila, že by mohlo být dáno spoluzavinění stěžovatelky, a naopak prohlásila základ jejího právního nároku za nesporný. Nenavrhla ani provedení revizních znaleckých posudků. Odvolací soud však soudu I. stupně vytkl, že nevěnoval dostatečnou pozornost předloženým znaleckým posudkům a zejména jednotlivým položkám zdravotního poškození stěžovatelky, jak byly hodnoceny ve vztahu k §6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Soud I. stupně sice rozhodoval za situace, kdy žalovaná žalobní tvrzení nijak nezpochybňovala, nicméně, provedl-li znaleckými posudky důkaz, neměl opomenout zjištění z těchto důkazů vyplývající. V obou znaleckých posudcích byly hodnoceny shodné položky č. 014 a 015 (ve shodné výši bodů). Podle §6 odst. 2 citované vyhlášky se bodové hodnocení sčítá tehdy, lze-li újmu na zdraví hodnotit podle více položek poškození zdraví, stanovených v přílohách k ní. Z toho vyplývá, že zdravotní poškození nelze hodnotit vícekrát podle jedné položky, jak se stalo v předmětné věci. Odvolací soud proto vyloučil duplicitu bodového hodnocení a v důsledku toho upravil celkový součet bodů za jednotlivé položky zdravotního poškození, což promítl do stanovení základní výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Dále se odvolací soud zabýval podmínkami použití §7 odst. 3 citované vyhlášky. Nepřisvědčil názoru žalované pojišťovny, že nejsou splněny podmínky použití tohoto ustanovení. Dospěl však k závěru, že soud I. stupně nedostatečně zvážil přiměřenost navrhované výše odškodnění. Soud I. stupně přiznal v předmětné věci žalobkyni ve skutečnosti jedenáctinásobek základní částky náhrady za ztížení společenského uplatnění, aniž by míru tohoto zvýšení dostatečně odůvodnil. Odvolací soud dovodil, že je třeba vzít v úvahu samu vysokou výši základní náhrady, vycházejí z vysokého bodového ohodnocení velmi závažného zdravotního poškození stěžovatelky, protože právě tento stav byl do bodového ohodnocení promítnut. Další zvýšení náhrady pak má spolu se základní částkou představovat dostatečnou kompenzaci zdravotního poškození stěžovatelky na dobu jejího dalšího života; s délkou života stěžovatelky však nelze spekulovat, jak to požadovala žalovaná, a je nutno vzít v úvahu průměrnou délku lidského života. V této souvislosti uvedl, že sama stěžovatelka "netvrdila" žádné aktivity, výrazně se vymykající z běžného života mladého člověka. Odvolací soud vzhledem ke všem skutečnostem považoval za přiměřené odškodnění ve výši celkem šestinásobku základní náhrady. Rozsudkem č.j. 20 Co 417/2004-45 ze dne 2. 12. 2004 proto potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé v částce 13.617.000,- Kč a ve zbytku žalované náhrady (co do částky 20.097.000,- Kč) rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 25 Cdo 759/2005-60 ze dne 27. 4. 2006 dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že odvolací soud postupoval správně, pokud přezkoumával i základní bodové ohodnocení a že jeho závěr, že podle §6 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nelze bodové ohodnocení sčítat, jestliže je konkrétní poškození zdraví hodnoceno podle více položek, je správný. Jestliže znalci hodnotili z různých pohledů poškození zdraví podle shodné položky, lze bodové ohodnocení zahrnout pouze jednou. Konstatoval rovněž, že závěr odvolacího soudu o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění byl správný a argumentačně podložený.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka především namítala nesprávnou aplikaci položky č. 014 pro stanovení počtu bodů základní náhrady za ztížení společenského uplatnění. Ústavní soud přezkoumal právní závěr odvolacího soudu a dovolacího soudu, který použily při výkladu a aplikaci uvedené položky. Je nutno přisvědčit tomu, že odvolací soud přezkoumával výpočet základního bodového ohodnocení, i když závěr o této skutečnosti nebyl v rámci odvolání napaden. Jestliže však měl odvolací soud přezkoumávat otázku zvýšení základního ohodnocení podle §6 odst. 1 i §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., pak nezbytně musel věnovat pozornost i základu, na němž jsou rozhodnutí o zvýšení bodového ohodnocení nad základní hranici postavena. Jeho závěr - potvrzený i dovolacím soudem - o použití ustanovení §6 odst. 2 citované vyhlášky, představuje aplikaci jednoduchého práva ústavně konformním způsobem, takže k porušení práva na soudní ochranu nemohlo dojít.
Stěžovatelka dále namítala, že přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění neodpovídá závažným a nezvratným následkům poškození zdraví, které ji postihly.
Z příslušné právní úpravy (§7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) vyplývá, že rozhodnutí o zvýšení náhrady na ztížení společenského uplatnění přísluší obecnému soudu, který na základě posouzení všech okolností konstituuje právo poškozeného na zvýšení náhrady v mezích svého soudcovského uvážení. Ústavní soud není obecně oprávněn zasahovat do samostatného soudního rozhodování, pokud jím nejsou porušena obecná ústavní pravidla a soudní rozhodnutí z nich nevybočuje.
Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému vybočení v souzené věci nedošlo.
Moderním ústavním (nepsaným) pravidlem, které podle dnes již konstantní judikatury Ústavní soud rovněž aplikuje, je princip proporcionality, který náleží mezi obecné zásady právní, jež sice nejsou v právních předpisech výslovně obsaženy, avšak v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují (k tomu srov. např. nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., č. 163, Praha 1998, str. 408). Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve světle těchto obecných zásad právních také interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a svobod. Taková interpretace se pak promítá i do výkladu jednotlivých právních předpisů, tzn. v tomto případě těch, které upravují výši přiznané náhrady za způsobenou škodu na zdraví (náhrady za ztížení společenského uplatnění). Porušením pravidla proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu ( čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ).
Ústavnímu soudu, z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, tzn. jaký by měl být násobek podle §7 odst. 3 citované vyhlášky, je však nutno vycházet - jak již bylo uvedeno - z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého "násobku" použijí. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou), existoval vztah přiměřenosti (viz i závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005).
Předpokladem přiměřeného zvýšení částky odpovídající základnímu poštu bodů zjištěnému lékařem (ve smyslu ustanovení - 6 odst. 1 vyhlášky) je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, které již sama představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Přiměřené zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. přichází v úvahu jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné.
V předmětné věci Ústavní soud - byť si je vědom velmi závažných a nezvratných následků poškození zdraví, které stěžovatelka utrpěla a které její kvalitu života omezují v podstatě absolutním způsobem - dospěl ve světle výše vyjádřených obecných závěrů k názoru, že obecné soudy při posuzování obecných okolností ovlivňujících náhradu za ztížení společenského uplatnění nevybočily z hranic, vymezených principem proporcionality, a svá rozhodnutí dostačujícím a přesvědčivým způsobem odůvodnily. V jejich rozhodování nelze spatřovat ani svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkový zjištěním a právními závěry obecných soudů ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zjevně nedošlo. Pokud stěžovatelka namítala rovněž porušení práva na ochranu života a zdraví a na lidskou důstojnost, dospěl Ústavní soud k závěr stejnému.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu