infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2006, sp. zn. I. ÚS 446/06 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:1.US.446.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2006:1.US.446.06
sp. zn. I. ÚS 446/06 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti T. B. I. H., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26.3.2003, sp. zn. 14 T 119/2002, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.7.2003, sp. zn. 9 To 267/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že dále jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, z přiložených dokumentů a z vyžádaného spisu, stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle ust. §238 odst. 1, 2 trestního zákona, trestným činem znásilnění podle ust. §241 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle ust. §221 odst. 1 trestního zákona. Tyto trestné činy - podle skutkových zjištění obvodního soudu - spáchal tím, že nezjištěným způsobem, zřejmě za pomocí shodných klíčů, vnikl do bytu bývalé manželky H. L., kde ji fyzicky napadl, tloukl jí hlavou o stůl, bil ji pěstmi do hlavy a po celém těle, škrtil ji a posléze na ní vykonal přes její odpor soulož, a způsobil jí tak podvrtnutí krční páteře s poúrazovým blokem krční páteře, podvrtnutí palce pravé ruky, oděrky a krevní výrony na obličeji a na krku a pohmoždění hrudníku lehkého stupně, tedy zranění, které ze soudně lékařského hlediska má charakter ublížení na zdraví. Za to byl odsouzen podle ust. §241 odst. 1 trestního zákona a ust. §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle ust. §39a odst. 2 písm.b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 22.7.2003 napadeným usnesením tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud toto dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením ze dne 27.9.2005, sp. zn. 6 Tdo 1213/2005, odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu (pozn.: aniž by postupoval podle §265i odst. 3 trestního řádu a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností napadeno není. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze namítal, že nalézací soud nesprávně připustil u hlavního líčení dne 19.2.2003 svědeckou výpověď druha poškozené J. L., neboť zcela přehlédl, že tento svědek byl v rámci přípravného řízení v postavení zmocněnce poškozené. Toto tvrzení opírá o záznam PČR OŘ SKVP Prahy 3 ze dne 15.11.2003. Přesto od něho policejní orgán dne 22.11.2002 vyžadoval podání vysvětlení podle ust. §158 odst. 5 trestního řádu, což je prý v rozporu se zákonem. Ze strany poškozené však nedošlo "k ukončení plné moci", a proto J. L. nemohl být předvolán jako svědek k hlavnímu líčení ve smyslu ust. §50 odst. 2 trestního řádu. Toto ustanovení dle názoru stěžovatele nelze vykládat tak, že funkce svědka má přednost před funkcí zmocněnce poškozeného. Ten má totiž možnost nahlížet do spisu, čímž může být silně ovlivněn, a proto nemusí vykonávat řádně svoji funkci, navíc "když s ní sdílí společnou domácnost". Jak zjistil Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu, stěžovatel výše uvedenou námitku v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl, ačkoli tak učinit mohl. Je tedy zjevné, že tedy námitka je konstruována a (až v řízení o ústavní stížnosti) uplatněna ex post, aniž by se jí stěžovatel bránil již v řízení před obecnými soudy. Takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu totiž stanoví jako zákonnou podmínku, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také i v tom, aby případné vady v procesním postupu před příslušným orgánem veřejné moci byly v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů ústavní stížností vznesenou námitkou se Ústavní soud zabývat nemohl. Takový postup odpovídá i jeho ustálené judikatuře (srov. např. I. ÚS 650/99, III. ÚS 129/01). Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnost,i nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 474/06 a další), se však neomezil toliko na argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti, nýbrž dále zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, jestliže obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv nebo svobod fyzické nebo právnické osoby. Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkaz. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (poznámka: v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obvodní soud i městský soud (zejména z povahy věci obvodní soud jako soud první instance) opřely svá rozhodnutí ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem o adekvátní důkazy (výpovědi poškozené a svědků, znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství, fotodokumentace zranění poškozené, protokol o ohledání místa činu a fotodokumentace z místa činu, odborné zkoumání z oboru biologie a další), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování (s. 7 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, s. 2-3 odůvodnění usnesení městského soudu). I kdyby však byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci nebylo zjištěno. Obecným soudům pak nelze vytýkat ani nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. Soudům prvního a druhého stupně nelze nic podstatného vytknout ani pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí). Pokud ze zjištěného skutkového stavu vyvodily závěr o spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle ust. §238 odst. 1, 2 trestního zákona, znásilnění podle ust. §241 odst. 1 trestního zákona a ublížení na zdraví podle ust. §221 odst. 1 trestního zákona, nelze v tom shledávat ani prvek libovůle ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2006 František Duchoň předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:1.US.446.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 446/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 7. 2006
Datum zpřístupnění 14. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §52 odst.2, §158 odst.5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstřík procesní postup
procesní zásady
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-446-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 52819
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14