infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.11.2006, sp. zn. I. ÚS 458/06 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 198/43 SbNU 221 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:1.US.458.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Odměna advokáta ustanoveného jako opatrovníka

Právní věta Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 525/02 a sp. zn. I. ÚS 185/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, svazek 31, nález č. 131, a svazek 34, nález č. 94], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) integrální součástí ochrany majetkových práv. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátním právem. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" považována také další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation). Nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve 183 případech (dle zjištění Ústavního soudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Zde Ústavní soud podotýká, že nesdílí výklad ustanovení §140 odst. 2 občanského soudního řádu, provedený soudci obecných soudů; v této souvislosti lze poukázat na vyjádření předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4 k ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 474/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172), která přejala výklad učiněný gremiální poradou Městského soudu v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že jí stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí (viz její vyjádření). Účelem novely občanského soudního řádu a zákona o advokacii provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č 69), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Účelem výkladu přijatého gremiální poradou Městského soudu v Praze mohla být rozpočtová úspora soudu. Takový účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátovi jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu. Vedle této ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad lze nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. Tak v procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě však nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž stěžovatelka opírá své nároky. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování soudu třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96 nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., a svazek 35, nález č. 174). I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu.

ECLI:CZ:US:2006:1.US.458.06
sp. zn. I. ÚS 458/06 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 458/06 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. D. Z. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4, senátu 41 C, sp. zn. 41 C 222/2006 ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 41 C 234/2006 ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 41 C 246/2006 ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 41 C 286/2006 ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 41 C 298/2006 ze dne 22. 5. 2006 a sp. zn. 41 C 314/2006 ze dne 22. 5. 2006, jimiž byly zamítnuty návrhy na zaplacení odměny a hotových výdajů, které stěžovatelka ve vztahu k soudu uplatnila poté, co byla tímto soudem ustanovena jako advokátka opatrovníkem žalovaných. I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4, senátu 41 C, sp. zn. 41 C 222/2006 ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 41 C 234/2006 ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 41 C 246/2006 ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 41 C 286/2006 ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 41 C 298/2006 ze dne 22. 5. 2006 a sp. zn. 41 C 314/2006 ze dne 22. 5. 2006 bylo v bodě III. jejich výroků porušeno základní právo stěžovatelky na legitimní očekávání ochrany majetku garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Proto se tato rozhodnutí v bodě III. jejich výroků ruší. Odůvodnění: I. Včas podanými ústavními stížnostmi brojí stěžovatelka proti ve výroku uvedeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4, senátu 41 C, jimiž byl zamítnut její návrh na zaplacení odměny a hotových výdajů, které jí vznikly, neboť byla soudem jako advokátka ustanovena opatrovníkem žalovaných osob neznámého pobytu (§29 odst. 3 občanského soudního řádu). Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelky k porušení ustanovení čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavních stížnostech vyjádřila nesouhlas s výkladem ustanovení §29 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a §140 odst. 2 o. s. ř., provedeným obecným soudem. Odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu a navrhla, aby v záhlaví citovaná rozhodnutí byla zrušena. II. Vzhledem k tomu, že senát I. Ústavního soudu projednává více shodných ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4, rozhodl usnesením č. j. I. ÚS 458/06-9 ze dne 3. 10. 2006 o spojení těchto věci ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 458/06. III. Předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4, byť byla Ústavním soudem vyzvána k vyjádření, se k této ústavní stížnosti nevyjádřila. Ústavní soud proto odkazuje na vyjádření, které podala k shodné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 474/06 (viz níže), v němž uvedla zejména následující. Ustanovování opatrovníků osobám neznámého pobytu podle §29 odst. 3 o. s. ř. je věcí, která "sužuje" především civilní soudce soudů I. stupně. Vzhledem k dřívějšímu rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterého by opatrovník měl svou funkci vykonávat aktivně, se soudy snaží najít takovou vhodnou osobu, nicméně většinou bezúspěšně. Dále předsedkyně senátu uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 4 ustanovuje jako opatrovníky městské části Prahy 4, Prahy 11 a Prahy 12, které "zoufalou situaci pochopily, s ustanovováním souhlasí, k jednání zástupci městských částí dochází". Než došlo k dohodě soudu s městskými částmi, ustanovil v některých věcech soud stěžovatelku coby advokátku opatrovníkem. Dále předsedkyně senátu uvedla, že v době, kdy stěžovatelku ustanovovala, měla za nepochybné, že nelze požadovat, aby advokát činnost opatrovníka vykonával bezplatně. Po ustanovení stěžovatelky opatrovníkem se však konala gremiální porada Městského soudu v Praze za účasti soudců Nejvyššího soudu, která dospěla k závěru, že výkon funkce opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. není možné považovat za výkon advokacie ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 85/1996 Sb.") s tím, že by se mohlo jednat pouze o funkci opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem (např. detenční řízení podle §191b odst. 2 o. s. ř.). Jen takových řízení se dle výkladu provedeného gremiální poradou soudců měla týkat novela ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., provedená zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 205/2005 Sb."). Proto stěžovatelce nebyla přiznána odměna ani hotové výdaje a vlastně nadbytečně byl, dle předsedkyně senátu, přidán zamítavý výrok. Výši odměny advokátní tarif v rozhodné době také nestanovil. Nešlo o ustanovení zástupce soudem podle §30 o. s. ř., kde má být stanovena odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Až novela této vyhlášky účinná od 1. 9. 2006 počítá s odměnou advokáta ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám. Dále předsedkyně senátu vyslovila rétorickou otázku, proč má být osobám, které se záměrně vyhýbají soudním řízením, ustanoven opatrovníkem advokát, kterého má platit stát, jestliže v případech, kdy účastníci žádají o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. jsou zkoumány jejich majetkové poměry a zástupce z řad advokátů jim ne vždy je ustanoven. Dále předsedkyně senátu zdůraznila, že naznačený problém sužuje obecné soudy, neboť zhruba ve třetině řízení v civilních věcech se nedaří zjistit současné místo pobytu žalovaného. "Ze zoufalství" někteří soudci ustanovují za opatrovníky poslance nebo ombudsmana apod. Závěrem uvedla, že rozhodnutí o ústavní stížnosti však zcela ponechává na úvaze Ústavního soudu. Spolu s výzvou k vyjádření k ústavní stížnosti byl senát 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4 vyzván, aby se vyjádřil k možnosti upustit od ústního jednání podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s upozorněním, že neobdrží-li Ústavní soud jeho vyjádření ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě Ústavní soud neobdržel žádné vyjádření, má za to, že Obvodní soud pro Prahu 4, senát 41 C, s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Stěžovatelka (její právní zástupkyně) byla rovněž přípisem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 vyzvána, aby se vyjádřila k možnosti upustit od ústního jednání podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upozorněním, že neobdrží-li Ústavní soud její vyjádření ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení výzvy, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě Ústavní soud neobdržel žádné vyjádření, má za to, že stěžovatelka vzhledem k poučení s upuštěním od ústního jednání souhlasí. IV. Z přiložených napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že návrhy stěžovatelky jako ustanoveného opatrovníka žalovaných, aby jí byla zaplacena v jednom každém případě odměna a hotové výdaje v celkové částce 1 575 Kč, byly zamítnuty. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecný soud nepovažoval výkon funkce opatrovníka ustanoveného podle §29 odst. 3 o. s. ř. za výkon advokacie, neboť podle §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. se za poskytování právních služeb považuje činnost opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. O takový případ se však, dle názoru soudu, nejednalo. Stěžovatelka s výkonem funkce opatrovníka žalovaných souhlasila, podle názoru soudu jí odměnu a hotové výdaje jako advokátce přiznat nelze, a proto byly její návrhy zamítnuty. V. Ústavní stížnost je důvodná. 1. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy poskytnout adekvátní ochranu. Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 525/02 a sp. zn. I. ÚS 185/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, svazek 31, nález č. 131, a svazek 34, nález č. 94], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) integrální součástí ochrany majetkových práv. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátním právem. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" považována také další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation). Ochrana legitimního očekávání, jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy. 2. Ústavní soud zjistil, že až do přijetí novely o. s. ř. provedené zákonem č. 205/2005 Sb., nezmiňovalo ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., týkající se placení nákladů řízení, funkci opatrovníka vykonávanou advokátem. Od 1. 8. 2005, tj. od účinnosti zmíněné novely o. s. ř., do 31. 3. 2006, tj. do další novely ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., provedené zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, (dále jen "zákon č. 79/2006 Sb.") byl povinen platit advokátovi, který byl ustanoven jako opatrovník, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Z uvedeného je patrno, že v době, kdy byla stěžovatelka ustanovena jako opatrovník, platila právní úprava, z níž vyplývala povinnost státu platit jí odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka. V době rozhodování soudu o stěžovatelčině nároku, tj. dne 27. 4. 2006 a 22. 5. 2006, však již stát tuto povinnost zákonem danou neměl, s čímž se obecný soud v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádal, ba na tuto skutečnost nereagoval ani ve vyjádření poskytnutém Ústavnímu soudu. K tomu Ústavní soud uvádí, že vzhledem k překotným změnám občanského soudního řádu, k nimž dochází, aniž by jejich nutnost byla zdůvodňována, jakož i bez stanovení legisvakance cestou přechodných ustanovení takových novel, nelze toto opomenutí obecného soudu hodnotit příliš příkře. Naopak, zákonodárce by měl do budoucna pečlivěji vážit veškeré novely tohoto základního procesního předpisu, neboť tempo změn již prakticky vylučuje znalost procesních práv ze strany účastníků řízení, a jak tento případ dokládá, nevědomost o změně lze zaznamenat i na straně obecného soudu. Dále je ze zjištěných skutečností zřejmé, že nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve 183 případech (dle zjištění Ústavního soudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Zde Ústavní soud podotýká, že nesdílí výklad ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., provedený soudci obecných soudů; v této souvislosti lze poukázat na vyjádření předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4, která přejala výklad učiněný gremiální poradou Městského soudu v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že jí stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí [viz její vyjádření k ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 474/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172)]. Účelem novely provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Účelem výkladu přijatého gremiální poradou Městského soudu v Praze mohla být rozpočtová úspora soudu. Takový účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátovi jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu. Vedle této ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad lze nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. Tak v procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě však nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž stěžovatelka opírá své nároky. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování soudu třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96 nebo ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., a Sbírka nálezů a usnesení, svazek 35, nález č. 174). I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu. Shodně rozhodoval Ústavní soud i v souvisejících nálezech týkajících se stejné stěžovatelky (srov. např. I. ÚS 474/06; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172). Proto Ústavní soud pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ústavním stížnostem podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:1.US.458.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 458/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 198/43 SbNU 221
Populární název Odměna advokáta ustanoveného jako opatrovníka
Datum rozhodnutí 1. 11. 2006
Datum vyhlášení 21. 11. 2006
Datum podání 24. 7. 2006
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 28, čl. 37 odst.2
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1
Ostatní dotčené předpisy
  • 205/2005 Sb.
  • 79/2006 Sb.
  • 85/1996 Sb., §1 odst.2
  • 99/1963 Sb., §29 odst.3, §140 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstřík advokát/odměna
opatrovník
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-458-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 52822
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14