ECLI:CZ:US:2006:1.US.47.06
sp. zn. I. ÚS 47/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. prosince 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 44, 280 02 Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 27 Co 317/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu (§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku obecného soudu.
Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 10 C 104/2002, tak, že byla stěžovateli uložena povinnost platit na výživu žalobkyně (tehdy manželky stěžovatele) I. R. od 1. 11. 2005 a nadále částku 3.500 Kč měsíčně a za období od 27. 5. 2005 do 31. 10. 2005 je povinen zaplatit částku 194.321 Kč v měsíčních splátkách po 5.500 Kč, jdoucích od právní moci rozsudku a splatných spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, předmětná rozhodnutí byla vydána na základě návrhu žalobkyně, která se po stěžovateli domáhala přiznání výživného manželky ve výši 20.000 Kč měsíčně. Po provedeném řízení vydal Okresní soud v Kutné Hoře nejprve rozsudek ze dne 4. 2. 2003, kterým žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, když je to žalovaný, který pečuje o dvě jejich nezletilé dcery a zajišťuje veškeré jejich potřeby, platí náklady spojené s užíváním nemovitosti, která je ve společném jmění a kterou obývá pouze žalobkyně, a naopak to byla žalobkyně, kdo bez závažného důvodu opouštěla společnou domácnost a nezletilé děti. Rovněž podle soudu prvního stupně nebyl prokázán žádný vážný důvod, pro který by žalobkyně nemohla nastoupit do pracovního poměru a získávat prostředky na svou výživu prací.
Na základě odvolání žalobkyně byl tento rozsudek Krajským soudem v Praze zrušen s tím, že je třeba zjistit, jakého fiktivního výdělku by žalobkyně mohla dosáhnout v odpovídajícím zaměstnání, a provést důkazy stran tvrzených nadstandardních příjmů stěžovatele.
Okresní soud v Kutné Hoře vázán právním názorem odvolacího soudu opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 10 C 104/2002, kterým žalobu opět zamítl. Nalézací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by hmotná a kulturní úroveň stěžovatele byla vysoká, a přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel pečuje o společné nezletilé děti a od roku 2004 má další vyživovací povinnost k nezletilé dceři. Naproti tomu nalézací soud hodnotil snahu žalobkyně uplatnit se v práci jako nedostatečnou a její tvrzení, že čekala, až se děti vrátí do rodného bydliště soud označil za účelové.
Odvolací soud v napadeném rozsudku pak naopak dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně nelze shledávat rozpor s dobrými mravy, a ze srovnání životní úrovně účastníků řízení, které odvolací soud provedl prostým výpočtem, dovodil, že zde je důvod pro částečné vyhovění návrhu.
Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to z následujících důvodů.
Odůvodnění obou rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele nekonzistentní a nenavazuje na rozsudky nalézacího soudu. Zatímco v prvním rozsudku se nalézací soud soustředil na otázku, zda je možné výživné přiznat s ohledem na to, že jednání žalobkyně posoudil jako rozporné s dobrými mravy, soud odvolací se v prvním svém rozhodnutí otázkou rozporu s dobrými mravy nezabýval a naopak nalézací soud zavázal k tomu, že je třeba zkoumat hmotnou úroveň manželů. Poté, co nalézací soud posoudil hmotnou úroveň a provedl k ní podrobné dokazování, se odvolací soud vyjádřil k otázce dobrých mravů, přičemž v jednání žalobkyně rozpor s dobrými mravy neshledal a zcela opačně než soud nalézací zhodnotil hmotnou úroveň, k níž uvedl v odůvodnění několik výpočtů. V řízení tak došlo podle stěžovatele k porušení zákonem předpokládané dvouinstančnosti řízení.
Stěžovatel pak rovněž poukázal na to, že odvolací soud sám neprovedl žádné důkazy a pouze vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně. Stěžovatel k tomu podotýká, že v daném případě je rovněž nutno aplikovat zásadu ústnosti a bezprostřednosti řízení, když k hodnocení důkazů je primárně povolán soud, který je prováděl. Soud prvního stupně provedl dokazování výslechem obou účastníků, znaleckým posudkem a předloženými listinami. Soud prvního stupně ve svých závěrech konstatoval jednak rozpor s dobrými mravy v jednání žalobkyně, jednak v zásadě stejnou hmotnou a kulturní úroveň manželů. Odvolací soud se pak od těchto závěrů odchýlil bez toho, že by pro toto změněné hodnocení měl dostatečný podklad v provedeném dokazování, a bez toho, že by tuto změnu hodnocení dostatečně vysvětlil a zdůvodnil.
V odůvodnění napadeného rozsudku se podle stěžovatele nacházejí i závěry zcela nepodložené dokazováním a částečně či zcela neodůvodněné. Závěry soudu tak postrádají podklad v provedeném dokazování. Částečně nezdůvodněným je pak závěr soudu o příjmu stěžovatele, který měl činit 26.000 Kč měsíčně, když tento se odchyluje od závěru soudu prvního stupně a neopírá se o provedené důkazy.
Stěžovatel proto uzavřel, že napadený rozsudek byl výsledkem řízení, v němž došlo k porušení zásad civilního soudního řízení, a to zásady bezprostřednosti a přímosti, zásady volného hodnocení důkazů a zásady dvouinstančnosti. Výsledkem toho je, že napadené závěry se ocitly v extrémním nesouladu s provedenými zjištěními nalézacího soudu.
Výrok napadeného rozsudku pak výrazně zasahuje do majetkové sféry stěžovatele, když plnění, jež má na základě rozsudku poskytovat, neodpovídá jeho finanční a majetkové situaci. V těchto dopadech spatřuje stěžovatel i zásah do svého ústavou zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a před rozhodnutím ve věci samé odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 10 C 104/2002.
Ze spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že nalézací soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování listinnými důkazy, výslechem účastníků řízení a výslechem svědků. Na základě výpovědí účastníků řízení a předložených daňových přiznání stěžovatele nejprve nalézací soud dospěl k závěru, že výživné nelze přiznat z důvodu rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy. Poté, co odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu zrušil (č.l. 80 - 81) s tím, že dokazování shledal jako neúplné a nalézací soud zavázal provedením dalších důkazů, provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování stran příjmů stěžovatele (znalecký posudek, výslechy účastníků, výslech otce žalobkyně), stran možností žalobkyně zajistit si vlastní příjmy (sdělení úřadů práce o průběhu zprostředkování zaměstnání pro žalobkyni a nabídkách volných míst v oboru gastronomie, výslech zaměstnankyně úřadu práce) i pokud jde o otázku hodnocení jednání žalobkyně jako rozporného s dobrými mravy (výslechy svědků P., P. G. a V. G.).
Ústavní soud po zvážení tvrzení stěžovatele, jejich konfrontaci s obsahem spisu Okresního soudu v Kutné Hoře a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky uplatněné v ústavní stížnosti stěžovatelem se koncentrovaly především na otázku porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v porušení zásad civilního řízení, především principu dvojinstančnosti řízení. Toho se měl dopustit Krajský soud v Praze, když napadeným rozhodnutím změnil rozsudek nalézacího soudu, přičemž se podle stěžovatele soustředil na jiné otázky, než které posuzoval nalézací soud, a nově hodnotil důkazy, které však sám neprovedl.
Ústavní soud podotýká, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí, a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně.
V oblasti ochrany základního práva na spravedlivý proces však lze v určitých případech z postupu soudu dovodit překvapivost rozhodnutí, pokud se například odvolací soud zabývá zcela jinými skutečnostmi než soud nalézací. Ani tuto situaci však Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Praze neshledal. Je možné připustit, že se Krajský soud v Praze v rozhodnutí, kterým zrušil první rozsudek nalézacího soudu, nezabýval explicitně otázkou rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy, avšak svůj názor dal jednoznačně najevo tím, že požadoval po nalézacím soudu provedení dalších důkazů stran zjišťování skutečné materiální úrovně účastníků a skutečných příjmů stěžovatele (nikoliv pouze těch, které vyplývaly z předložených daňových přiznání). Z toho lze dovodit, že odvolací soud již v tomto řízení zamítnutí návrhu odkazem na rozpor s dobrými mravy neakceptoval a požadoval naopak konkrétní poměřování majetkové úrovně účastníků a konkrétní zkoumání výše nároku na výživné. Proto nelze souhlasit se stěžovatelem, že postup odvolacího soudu byl v tomto směru inkonzistentní, a podle Ústavního soudu ani nezakládal možnou překvapivost v jeho rozhodování, pokud v následujícím odvolacím řízení explicitně vyjádřil, že v jednání žalobkyně rozpor s dobrými mravy neshledal a přehodnotil skutkové závěry nalézacího soudu stran majetkových poměrů účastníků řízení.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že odvolací soud sám provedl změnu hodnocení důkazů a ve věci sám rozhodl, aniž by provedené důkazy opakoval. Podle Ústavního soudu není porušením ústavně zaručených základních práv účastníka řízení, pokud odvolací soud ve věci sám rozhodne poté, co provede změnu hodnocení důkazů a v návaznosti na ni přehodnotí právní kvalifikaci. Lze připustit, že v případě takového postupu však zásada přímosti a ústnosti vyžaduje, aby odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků, pokud z jejich výpovědí vychází.
Jak Ústavní soud zjistil, odvolací soud vyšel v hodnocení důkazů, pokud jde o přehodnocení skutkového stavu, především z vlastních výpovědí stěžovatele, které byly zachyceny jak v protokolech z ústního jednání (např. č.l. 19, č.l. 105), tak v písemných vyjádřeních stěžovatele (č. l. 11), tak i z dalších písemných důkazů (např. znalecký posudek a jeho dodatek na č. l. 159 a násl. a 242 a násl. osvědčující neprůkaznost účetnictví). Za takové situace by bylo podle Ústavního soudu nadbytečným, pokud by odvolací soud požadoval po stěžovateli zopakování jeho vlastních tvrzení zachycených mimo jiné i v písemných podáních stěžovatele.
Pokud odvolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel dosahoval příjmů minimálně 26.000 Kč měsíčně, odpovídá tento údaj částkám, které skutečně uváděl sám stěžovatel (na č. l. 19: "z podnikání si beru asi 10 - 11.000 Kč, od státu beru dávky od července 4.050 Kč, před tím 6.059 Kč.... Rodiče žalobkyně mně finančně vypomáhají, dávají mi asi 10 - 11.000 Kč měsíčně; na č. l. 105: "můj průměrný čistý měsíční příjem kolem 15.000 Kč - 16.000 Kč; v případě potřeby mi vypůjčí rodiče moji, manželčini....). Tato částka, kterou pro určení příjmové situace použil odvolací soud, pak rovněž odpovídá i celkovým výdajům uváděným stěžovatelem ve vyjádření k žalobě (č. l. 11), v němž stěžovatel uvedl, že do prosince 2001 předával žalobkyni částku 10.000 Kč měsíčně a další výdaje na domácnost činily 15.000 až 20.000 Kč měsíčně.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebylo porušeno právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny v tom směru, jak v ústavní stížnosti dovozoval stěžovatel.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku stran porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny, toto právo by mohlo být samostatně (nikoliv pouze jako důsledek porušení práva na fair proces, jak to v ústavní stížnosti konstruoval stěžovatel) porušeno pouze v důsledku nesprávného posouzení jednání žalobkyně jako jednání rozporného s dobrými mravy. Ústavní soud poté, co se seznámil s důkazy provedenými před obecnými soudy, dospěl k závěru, že ani v tomto směru nezakládá napadené rozhodnutí porušení stěžovatelových základních práv, neboť existence rozporu s dobrými mravy nebyla v řízení prokázána. Jak Ústavní soud zjistil, v průběhu řízení byli vyslechnuti za účelem prokázání milostných vztahů žalobkyně svědci, z jejich výpovědí však taková skutečnost osvědčena nebyla. Rovněž skutečnost, že to byl stěžovatel, kdo samostatně pečoval o společné nezletilé děti, je poněkud relativizována přípisem Okresního soudu v Kutné Hoře adresovaným stěžovateli (č.l. 120), ze kterého vyplývá, že na návrh žalobkyně bylo Krajským soudem v Praze vydáno dne 17. 4. 2003 rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost vrátit nezletilé děti matce do místa jejich bydliště v C. a že žalobkyně podala dne 11. 6. 2003 návrh na výkon tohoto rozhodnutí. Z tohoto je patrné, stěžovatel měl nezletilé děti ve vlastní péči bez souhlasu žalobkyně, která naopak vyvíjela právní kroky k tomu, aby děti získala do své péče.
Podle Ústavního soudu proto Krajský soud v Praze nepochybil, pokud dospěl k závěru, že jednání žalobkyně nenaplňuje případný rozpor s dobrými mravy.
Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí ani porušení vlastnického práva stěžovatele.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2006
František Duchoň
předseda senátu