ECLI:CZ:US:2006:1.US.631.05
sp. zn. I. ÚS 631/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05 ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 7 Tdo 982/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2005 č. j. 7 To 722/2004-211 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 9. 2004 č. j. 2 T 90/2003-167, jimiž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu úvěrového podvodu, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §250b odst. 1 trestního zákona.
I. Postupem porušujícím čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 7 Tdo 982/2005, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2005 č. j. 7 To 722/2004-211 a rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 9. 2004 č. j. 2 T 90/2003-167 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
III. Návrh na zrušení ustanovení §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu úvěrového podvodu (§250b odst. 1 trestního zákona; dále též "tr. zák.") a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 38 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil i návrh na zrušení ustanovení §250b odst. 1 trestního zákona. Ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon Ústavním soudu")] a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že byl uznán vinným, ačkoli jeho "vina a zavinění" nebyly prokázány. Stěžovatel se řídil pokyny věřitelky a dosahoval příjmů uvedených v předloženém potvrzení, což vyplývá např. z daňových přiznání. Předmětný úvěr řádně splácel a nikdy neměl v úmyslu činit opak. Dovolací soud pak porušil čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že stěžovateli neumožnil ústně se vyjádřit. Čl. 4 odst. 1 Listiny porušuje podle stěžovatele samotná skutková podstata úvěrového podvodu, neboť k trestnosti jednání nevyžaduje vznik škody, což je v rozporu s koncepcí trestného činu a je tím porušován i ústavní příkaz šetřit podstatu a smysl omezovaných základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny). Stěžovatel zdůraznil, že výrok o vině je pro něj jako pro člověka, jenž si zakládá na bezúhonné minulosti, životní prohrou. Soudy pouze hodnotily znaky předmětné skutkové podstaty, ale neposoudily náležitě společenskou nebezpečnost jednání (§3 trestního zákona).
3. Návrh na zrušení §250b odst. 1 trestního zákona (§74 zákona o Ústavním soudu) odůvodnil stěžovatel tak, že napadená skutková podstata tím, že nevyžaduje vznik škody, postrádá smysl, neboť přikazuje stíhání i v situacích absence zájmu chráněného trestním zákonem. Přikazuje stíhat jednání, které není pro společnost nebezpečné.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Okresního soudu ve Frýdku-Místku JUDr. Jitka Bartoszová, Ph.D., která odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že na něm nehodlá nic změnit ani je doplňovat. K výzvě se rovněž vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Pavla Dolinka odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vyjádřil se rovněž Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Michala Mikláše, který rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a upozornil, že důvody, pro něž se navrhuje zrušení §250b odst. 1 tr. zák., jsou identické s důvody uplatněnými v dovolání, avšak i tyto námitky dovolací soud vypořádal. Proto předseda senátu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
5. Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovateli, který vzhledem k jejich obsahu nepovažoval své další vyjádření za nutné.
II.
6. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 90/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti:
7. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 9. 2004 č. j. 2 T 90/2003-167 byl stěžovatel uznán vinným tím, že dne 13. 8. 2001 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které získal úvěr ve výši 100 000 Kč určený k zakoupení osobního vozidla, přičemž při uzavírání smlouvy "předložil padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance". V tomto potvrzení bylo uvedeno, že stěžovatel je zařazen od 9. 12. 1999 jako "manager s průměrným příjmem 26 480 Kč". Tyto údaje měl stěžovatel uvádět i v předmětné smlouvě o úvěru, ačkoli v pracovním poměru nebyl. Peníze stěžovatel převzal téhož dne a použil "pro svou potřebu". Jednání stěžovatele soud kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu (§250b odst. 1 tr. zák.) a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
8. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání (č. l. 174-175), v němž vedle nenaplnění materiální stránky namítal, že potvrzení nepadělal a ani je vědomě nepředložil (viz skutkovou větu). Postupoval dle pokynů zástupce peněžního ústavu. Potvrzení o výši příjmu nepotřeboval díky prověření své bonity pro potřeby hypotečního úvěru a faktu, že měl sporožirový účet, což mu sdělil zástupce věřitelky po nahlédnutí do příslušné databáze. Údajem o výši příjmu nebyla věřitelka uvedena v omyl, neboť stěžovatel celkově tohoto příjmu dosahoval.
9. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 2. 2005 č. j. 7 To 722/2004-211 o odvolání rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zrušil výrok o trestu. Od potrestání stěžovatele soud upustil (§24 odst. 1 tr. zák.), neboť dospěl k závěru, že pro stěžovatele je dostatečným trestem projednání věci před soudem. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním.
10. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 7 Tdo 982/2005 (www.nsoud.cz/rozhod.php) dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Naplnění znaků skutkové podstaty vyplývá podle dovolacího soudu ze skutkové věty výroku o vině. K námitce nedostatku materiální stránky dovolací soud poznamenal, že ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je aplikovatelné jen tam, kde stupeň nebezpečnosti jednání neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty (č. 43/1996 SbRt). O takový případ však nešlo, neboť stěžovatel uvedením nepravdivých údajů "bezpochyby ohrozil majetek" věřitelky, která o něm neměla potřebné informace. Námitku neexistence škody dovolací soud odmítl jako irelevantní vzhledem ke konstrukci předmětné skutkové podstaty.
11. Ústavní soud dále konstatuje, že ve spise Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 90/2003 se nachází na čísle listu:
9 - ověřená kopie potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance ze dne 10. 8. 2001, kde se uvádí, že stěžovatel měl pracovní zařazení "manager" a jeho čistý měsíční příjem v posledních třech měsících byl 26 480 Kč;
56 - zpráva věřitelské banky ze dne 27. 1. 2003, kde se uvádí, že potvrzení o příjmu bylo jedním z podstatných ukazatelů pro poskytnutí úvěru, který byl dosud až na jednu splátku řádně splácen; úvěr ve výši 100 000 Kč vykazuje k tomuto dni zůstatek 61 421,90 a banka se proto nepřipojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody;
80 - protokol o výpovědi pracovníka banky, který uvedl, že vyplacení spotřebitelského úvěru v hotovosti obchodníkem je porušením smlouvy ze strany obchodníka, vrácení peněz při vrácení vozidla protiprávní není; kontrola účelovosti úvěru je zajištěna zasláním peněz na účet obchodníka;
101 - zpráva věřitelky ze dne 14. 1. 2004 konstatující, že úvěr je splácen nepravidelně, "nejsou dodržovány měsíční splátky" a zbývá splatit 42 164,20 Kč, s nárokem na náhradu škody se banka nepřipojuje;
106 - protokol o hlavním líčení, kde stěžovatel vysvětluje, že banka částku zaplacenou s úmyslem předplatit splátky použila na splacení jistiny, neboť při placení částek převyšující splátky výslovně neuvedl, že předplácí splátky;
108 - protokol o hlavním líčení, kde pracovník věřitelky uvedl, že garantem účelovosti spotřebitelského úvěru je obchodník (stejně i na č. l. 111); dle č. l. 110 pak tento svědek vypověděl, že v žádosti o úvěr se neuvádí skutečnost, zda klient má hypoteční úvěr; svědek dále vypovídá, že neví, zda by byl či nebyl úvěr poskytnut, pokud by stěžovatel měl příjem 26 000 Kč, neboť vždy záleží na různých okolnostech, např. počtu vyživovaných osob, úvěrové angažovanosti apod.; na č. l. 111 svědek uvádí, že neví, zda obchodník poskytující spotřebitelský úvěr informoval potenciální klienty pravdivě či nikoli; svědek dále vypovídá, že příjmy jsou rovnocenné, nerozhoduje jejich právní titul;
117 - návrh stěžovatele, aby se soud zabýval systémem posuzování bonity klientů "creditscoring", z čehož by mohlo vyplynout, že potvrzení o výši příjmu nepotřeboval;
143 verte - usnesení o zamítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem pracovníka věřitelky k objasnění systému posuzování bonity klientů;
162 - protokol o hlavním líčení, kde obchodník poskytnuvší předmětný spotřebitelský úvěr odmítá vypovídat, neboť by se mohl vystavit nebezpečí trestního stíhání;
178 - potvrzení věřitelky ze dne 11. 1. 2005, že předmětný úvěr byl doplacen k 31. 12. 2004;
12. Věc byla projednána Ústavním soudem v ústním jednání konaném dne 7. 11. 2006. Stěžovatel na dotaz senátu odpověděl, že v předmětné době byl mj. zaměstnán jako advokátní koncipient, byl správcem konkursní podstaty ve dvou podnicích a měl několik zdrojů podnikatelských příjmů. Tuto skutečnost stěžovatel poskytovateli úvěru sdělil. Na takto specifikované zdroje příjmů však formulář banky, na rozdíl od dnešního stavu, nepamatoval, a neměl příslušnou "kolonku" pro příjmy jednatele či společníka obchodní společnosti, resp. pro příjmy z nájemného. Banka (byť její jiná pobočka) bonitu stěžovatele "detailně zpracovala" v rámci cca pět měsíců staré žádosti o hypotéku, která žádala mnohem vyšší částku a které banka vyhověla. Stěžovatel uvedl, že je osobou znalou práva, ale plně důvěřoval pokynům obchodníka, který na živnostenský list poskytoval úvěr a jehož dobře znal. Stěžovatel, který setrval na obsahu ústavní stížnosti a nepožadoval doplnění dokazování, závěrem navrhl zrušení napadených rozhodnutí, jakož i zrušení §250b odst. 1 tr. zák. Zástupce Nejvyššího soudu, ani zástupce Krajského soudu v Ostravě a ani zástupce Okresního soudu ve Frýdku-Místku se k ústnímu jednání nedostavili.
III.
13. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní konformitou ustanovení §250b odst. 1 trestního zákona. Tento postup byl nasnadě nejen proto, že stěžovatel sám podal návrh dle §74 zákona o Ústavním soudu, nýbrž i z toho důvodu, že i podle Ústavního soudu (§78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se stíhané jednání vymyká obecné představě o trestném činu (čl. 39 Listiny). Text ustanovení zní:
§250b Úvěrový podvod
(1) Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.
(2) Stejně bude potrestán, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu nikoliv malou.
14. Ústavní soud v minulosti nevyhověl ústavním stížnostem proti rozhodnutím, v nichž byl mj. aplikován i §250b odst. 1 tr. zák., což však neznamená, že se nemůže na konkrétním skutkovém podkladě vyjevit pochybnost o ústavnosti ustanovení, na němž předtím nebylo shledáváno nic protiústavního (srov. podobnou situaci in Šimíček, V., Ústavní stížnost, 3. vydání, Praha, Linde, 2005, str. 258). Ústavní soud pak může na podkladě konkrétního případu analyzovaného ve světle ústavních principů dospět k ústavně konformnímu výkladu suspektního ustanovení (srov. Šimíček, citované dílo, str. 251 a násl. a str. 235-6), aniž by sáhl k jeho zrušení, a to proto, že platí princip priority ústavně konformní interpretace před derogací (srov. Šimíček, citované dílo, str. 254-5 a str. 260, nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček., V., Zákon o Ústavním soudu, komentář, Praha, C. H. Beck, 2001, str. 325 nebo str. 365-6). I. senát Ústavního soudu v této procesní situaci vycházel z následujících úvah:
15. Plénum Ústavního soudu se zabývalo ústavností obdobné skutkové podstaty pojistného podvodu (jde o §250a tr. zák., který byl do trestního kodexu vložen stejnou novelou jako §250b). V zamítavém nálezu ze dne 20. 2. 2001 Ústavní soud konstatoval, že: "Ohrožení majetku, či jeho porucha, způsobené pojistným podvodem jsou ve svém reálném důsledku typicky závažnější, než poruchy vyvolané podvodem obecným (§250 tr. zák.), kde provázanost různých subjektů pojištění chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se uvedeného úkolu zhostila tak, že kriminalizovala ne pouhé vyvolání majetkových poruch, jako v případě podvodu obecného, nýbrž také jejich předpolí, tedy i činy hrozící takovýmito poruchami. Takto odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční nerovnost je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou." (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 31, vyhlášen pod č. 127/2001 Sb.). V nyní projednávané věci neexistuje překážka věci rozsouzené, avšak vzhledem k podobnosti skutkových podstat se Ústavní soud přirozeně cítil být vázán principy vyjádřenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, který povýšení přípravného stadia na dokonaný trestný čin neshledal rozporným s ústavním principem rovnosti, vyžádá-li si užití této legislativní techniky intenzivně působící veřejný zájem (srov. obdobně i usnesení ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 4/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, usn. č. 5). Nicméně nebylo možno přehlédnout jisté odlišnosti skutkových podstat pojistného a úvěrového podvodu.
16. Soukromoprávní vztahy chráněné §250a a §250b trestního zákona jako krajním prostředkem mají odlišnou povahu. Principem pojištění je sdružení pravidelně placených malých částek od velkého počtu subjektů s cílem zajistit dostatek financí na úhradu nenadálé individuální škody. Ekvivalence mezi vyplacenými pojistnými plněními a vybraným pojistným se dosahuje globálně (k charakteristice pojistného vztahu srov. kupř. Eliáš, K. a kol. Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1999, str. 378, nebo Knapp, V, a kolektiv, Občanské právo hmotné, II, Praha, Codex Bohemia, 1998, str. 270, či Jehlička, O., a kol., Občanský zákoník, 8. vydání, 2003, str. 1015). Naproti tomu ekvivalence úvěrového vztahu (§497 obchodního zákoníku, resp. §657 občanského zákoníku) je dosaženo výhradně v rámci vztahu mezi věřitelem a dlužníkem (Jehlička, citované dílo, str. 873, Eliáš, citované dílo, str. 348, Knapp, citované dílo, str. 196). Posuzování proporcionality trestněprávní ochrany tedy nemůže zcela pomíjet, že zatímco úvěrové vztahy jsou založeny na návratném poskytování finančních prostředků (srov. např. Marek, K., Smluvní typy obchodního zákoníku, Brno, MU, 1999, str. 87, nebo Pelikánová, I., a kol., Obchodní právo, 2. díl, Praha Codex Bohemia, 1998, str. 347, nebo Štenglová, I., Obchodní zákoník, komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2005, str. 1219), u vztahů pojišťovacích tomu tak není. Avšak právě tento rys pojišťovacích vztahů zvyšuje nutnost jejich veřejnoprávní ochrany.
17. Rozdílná povaha obou smluvních vztahů vystupuje do popředí zvláště tam, kde je úvěr splácen a škoda nebyla způsobena. U pojištění totiž pokus o podvedení pojišťovny typicky manipuluje s pojistnou událostí, s její nahodilostí (nebo zvětšuje její následky), a tím úmyslně přivodí situaci, v níž pojišťovně v rozporu s přirozeným během věcí vznikne povinnost vyplatit plnění. Pojišťovna se může ochránit jen důsledným prověřením údajů o pojistné události. Teprve v závislosti na jeho výsledku se může rozhodnout, že nevyplatí plnění. Vznikne tak situace, kdy nedošlo k přímé škodě, avšak nikoli nutně v důsledku toho, že pojištěnec neměl úmysl poškodit pojišťovnu, což zvyšuje nutnost trestněprávního postihu takového přípravného jednání. Naproti tomu jednání formálně naplňující odstavec 1 skutkové podstaty úvěrového podvodu, avšak nevedené úmyslem škodu způsobit, se liší jak od jednání naplňujícího základní skutkovou podstatu pojistného podvodu, tak od jednání naplňujícího skutkovou podstatu pokusu obecného podvodu (§8 k §250 tr. zák.), neboť vůbec nemusí ohrožovat věřitele. Věřitel je ohrožen zejména tehdy, když budoucí dlužník klame o své bonitě, resp. když nepravdivě deklaruje investiční záměr.
18. Z ústavního hlediska nelze při posuzování proporcionality trestněprávního postihu ponechat tyto odlišnosti stranou, neboť jinak může veřejnoprávní ochrana poskytovaná objektům chráněným trestním zákonem nepřípustně omezit ústavně chráněná základní práva či svobody (imperativ proporcionality platí jak pro normativní, tak pro individuální právní akty - srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/05 nebo nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, a svazek 42, nález č. 168). I komentářová literatura tam, kde konstatuje trestnost uvedení nepravdivého údaje v žádosti o úvěr, současně připomíná nutnost náležitě zvážit materiální stránku trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 a 4 trestního zákona (Šámal, P., a kol., Trestní zákon, komentář, díl II., 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 1501). Trestněprávní postih má být vyhrazen situacím, kde nepravdivý údaj obsahově vůbec neodpovídá skutečnému stavu (Šámal, citované dílo, str. 1500). Zákon odhlíží od postoje poškozeného (§163 trestního řádu per elimiationem; u obecného podvodu tomu tak není, vzhledem ke stávající koncepci deliktů stíhaných ku zmocnění). Zcela irelevantní je případná účinná lítost (§66, 147a, 163 a 214 tr. zák. per elimiationem). Tyto systémové prvky však nutno zohlednit při posuzování proporcionality trestní represe.
19. Důraz na materiální stránku jednání, stejně jako důraz na posouzení míry, v níž se nepravdivý údaj odlišuje od skutečnosti (a díky této odlišnosti ovlivňuje úsudek věřitele o vyhlídce na vrácení půjčených peněz), plně koresponduje s principem proporcionality a s ústavními mezemi uplatnitelnosti nástrojů trestního práva. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 116) konstatoval: "Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny ).". Proporcionalita zásahu do základních práv je vždy testována ve vztahu k veřejnému zájmu, jenž legitimuje příslušné omezení. Ústavní soud proto vyhledal příslušnou důvodovou zprávu a zápisy z jednání Parlamentu České republiky k zákonu č. 253/1997 Sb., neboť bylo lze očekávat, že právě zde bude tento veřejný zájem artikulován. V obecné části důvodové zprávy (srov. Digitální knihovnu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na www.psp.cz, sněmovní tisk č. 220 z období 1996-1998) navrhovatel konstatoval, že: "... postih ... podle zvláštních zákonů ... plně nevystihuje závažné důsledky takového porušení práva. Za takové situace právo nemůže být dostatečným regulativem chování ekonomických subjektů a nástrojem ochrany řádných podnikatelů.". Ve zvláštní části důvodové zprávy pak bylo deklarováno, že zavedení nové trestněprávní sankce sleduje zlepšení dokazatelnosti podvodného jednání. "Stávající skutková podstata trestného činu podvodu vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Pokud např. úmysl podvést získá až v průběhu takového jednání nebo dodatečně, uvedeného trestného činu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný ... Ne ve všech případech lze ... podle §250 postihovat jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů v rámci jednání o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru (a obdobně i dotace nebo subvence), a tím spíše případy, kdy pachatel již poskytnutý úvěr použije na jiný než sjednaný účel. Přitom taková jednání výrazně poškozují banky a slouží k získání neoprávněné majetkové výhody toho, kdo se takového činu dopustí. K vyloučení trestního postihu v případech, kdy s ohledem na výši úvěru je nebezpečnost činu nepatrná [méně než 5000 Kč, srov. §89 odst. 11 tr. zák.], se obdobně jako u jiných majetkových deliktů stanoví minimální hodnota předmětu útoku. Trestní sazby navržené skutkové podstaty korespondují sazbám uvedeným v §250 postihujícího obdobné jednání.". Ze záznamů Digitální knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (www.psp.cz) a z dokumentů přístupných v portálu Senátu Parlamentu České republiky (www.senat.cz) vyplývá, že při projednávaní novely bylo v obou komorách navrženo vypuštění skutkové podstaty úvěrového podvodu z návrhu zákona, což bylo odůvodňováno i tím, že připouští postih jednání, u nichž nevznikla škoda, avšak tento návrh získal jen malou podporu (srov. na www.psp.cz ve stenozáznamu ze 2. a 3. čtení sněmovního tisku č. 220, období 1996-98, ze dnů 2. a 5. 9. 1997 či stenozáznamu o projednání senátního tisku č. 97076, období 1996-98, www.senat.cz).
20. Zákonodárce zavedl skutkovou podstatu úvěrového podvodu s cílem usnadnit postihování majetkové trestné činnosti poškozující banky a neoprávněně majetkově zvýhodňující úvěrového podvodníka. Z důvodové zprávy plyne, že materiální stránce se zákonodárce věnoval jen letmo a ne zcela dostatečně zohlednil jak ohrožovací podstatu deliktu, tak v zásadě výjimečnou legislativní techniku postihující "předpolí" trestné činnosti. Nelze přehlédnout, že předmětná novela trestního zákona byla projednávána v době, kdy nebyly masověji rozvinuty spotřebitelské úvěry (srov. i živnost "poskytování úvěrů a půjček nebankovními subjekty" v položce č. 103, "služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy" v příloze nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných, v platném znění). Dikce důvodové zprávy napovídá, že úvahy byly věnovány zejména podnikatelským úvěrům. Vztažnost ustanovení §250b tr. zák. i na spotřebitelské úvěry dovodil komentář až následně (srov. např. Šámal, P. citované dílo, str. 1496-1497), v reakci na přijetí zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Proporcionalita trestní represe musí být zvažována i v tomto kontextu. Z hlediska proporcionality hrozby trestněprávního postihu rovněž nelze pomíjet, že od zavedení kriminalizace uvedení nepravdivého údaje získali věřitelé další účinné a dostupné nástroje k posuzování úvěruschopnosti (kredibility, resp. bonity) dlužníků. Registry dlužníků či rejstříky zástav sice také omezují základní práva dlužníků, avšak přece jen méně, než je tomu u trestněprávních nástrojů. Z principu nezbytnosti plyne, že možnost využít trestněprávního prostředku nesmí být natolik snadná, aby pro oprávněné subjekty bylo nejvýhodnější zcela rezignovat na aktivní ochranu jejich práv a zájmů v míře, jež po nich lze rozumně požadovat (např. dohlížet na faktické poskytovatele úvěru a jimi dávané pokyny). Takový stav by odporoval zásadám ultima ratio (krajní prostředek) a vigilantibus iura (právo pomáhá bdělým).
21. Ústavní soud provedl komparativní šetření ve srovnatelných zemích, aby zjistil, jak k trestnosti úvěrového podvodu přistupují země s delší tradicí tržní ekonomiky, a zaměřil se proto na Švýcarsko, Rakousko a Německo. Speciální skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu obsahuje §265b trestního zákona Spolkové republiky Německo (na http://bundesrecht.juris.de/stgb/index.html srov. Strafgesetzbuch vom 15. 5. 1871 v platném znění). Aplikovatelnost §265b ("Kreditbetrug") je omezena na úvěry poskytované podnikatelským subjektům, a pod tuto úpravu nespadají ani drobné firmy, což je odůvodňováno mj. tím, že velké obchodní korporace jsou velmi složité celky a bez trestněprávní hrozby by banky velmi obtížně zjišťovaly, zda žádost o úvěr obsahuje všechny nutné a (z věřitelského pohledu) důležité informace. Trestní zákon Rakouské republiky (srov. Strafgesetzbuch, Bundesgesetz vom 23. 1. 1974, v platném znění, na http://www.ris.bka.gv.at či http://www.sbg.ac.at/ssk/docs/stgb/stgb_index.htm) umožňuje postih úvěrového podvodu dle obecných skutkových podstat podvodu a pokusu. Také trestní zákon Švýcarské konfederace (Schweizerisches Strafgesetzbuch vom 21. 12. 1937, v platném znění, na http://www.admin.ch/ch/d/sr/311_0/index.html) speciální skutkovou podstatu úvěrového podvodu neobsahuje, avšak skutková podstata Art. 152 ("Strafbare Handlungen gegen das Vermögen./Unwahre Angaben über kaufmännische Gewerbe") trestá podnikatelské subjekty za uvedení nepravdivých údajů, které mohou být investičně či úvěrově důležité. Ve všech třech zemích je trestné zneužití šeku a kreditní karty a banky jsou chráněny nepřímo tím, že trestné je padělání jakýchkoli, tedy i privátních listin, nejen listin veřejných, jak je tomu v českém trestním zákoně (srov. §176 tr. zák.).
22. Výše uvedené úvahy o ústavních mezích aplikace a interpretace §250b odst. 1 trestního zákona lze shrnout takto:
Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu, u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění. Ústavní soud si je vědom, že formulace skutkových podstat trestných činů je věcí zákonodárce, a např. v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, usn. č. 5) konstatoval, že: "... zákonná kvalifikace určitého jednání jako trestného činu představuje omezení základních práv a svobod, které musí v souladu s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, stejně. Skutková podstata trestného činu představuje vždy formální vyjádření takového jednání, které je většinou společnosti reprezentovanou většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru považováno za natolik společensky nebezpečné, že musí být jako určitý specifický typ jednání samostatně prohlášeno za trestné a vymezeno jako samostatná skutková podstata trestného činu.". Avšak ani ve sféře vůle zákonodárce nejsou suspendovány ústavní principy chránící základní práva a svobody. Ústavní soud zdůrazňuje, že těmito úvahami o proporcionalitě trestní represe nijak nezpochybňuje, že funkční systém poskytování úvěrů umožňuje investování, jež je národohospodářsky velmi důležité, neboť umožňuje rozvoj tržní ekonomiky, což odůvodňuje zvláštní ochranu. Ústavní soud konstatuje, že napadený §250b odst. 1 trestního zákona lze vyložit ústavně konformním způsobem (srov. výše odst. 14).
IV.
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
24. Stěžovatel se důvodně cítil dotčen na svých základních právech tím, že obecné soudy nedostatečně vypořádaly jeho námitky. Poskytnutý údaj o výši a zdroji příjmu nepochybně věřitelce sloužil k posouzení návratnosti úvěru. Již okresní soud znak "uvedení nepravdivého údaje" v duchu obžaloby aplikoval zcela mechanicky a bez přihlédnutí k jeho funkci při ochraně úvěrového vztahu. V hlavním líčení vyšlo najevo, že uvedení předmětných údajů nemuselo mít žádný vliv na skutečnost, že stěžovateli byl poskytnut spotřebitelský úvěr, který následně splácel a splatil. Zcela mimo pozornost obecných soudů stálo zjištění, zda věřitelka postihla stěžovatele nějakou smluvní sankcí, ačkoli mohlo být významné pro posouzení povahy stíhaného jednání. Nebylo též objasněno, nakolik mohlo být stěžovatelovo jednání legitimováno vírou, že jedná dle pokynů věřitelky, přičemž posouzení této námitky mohlo mít vliv na posouzení naplnění znaku zavinění (ve vztahu k pojmu "nepravdivý údaj"). K oslabené nebezpečnosti jednání částečně přihlédl odvolací soud, ale své úvahy promítl jen do oblasti následků trestní odpovědnosti, ačkoli z pojetí trestného činu obsaženého v platném trestním zákoně vyplývá, že nedostatek materiální stránky se musí zohlednit i v oblasti základů trestní odpovědnosti (srov. §3 odst. 2 a 4 tr. zák.). Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelovo jednání je trestným činem menší společenské nebezpečnosti, s čímž souhlasil i dovolací soud, který dodal, že stěžovatel majetek věřitelky "nepochybně ohrozil", když mu věřitelka poskytla částku 100 000 Kč, aniž znala skutečnou výši jeho příjmů, která byla "podstatně nižší", než ta, kterou uvedl ve smlouvě o úvěru a padělaném potvrzení, a aniž by znala "všechny zdroje příjmů", z nichž by případně mohla uspokojit své pohledávky za stěžovatelem. Z usnesení dovolacího soudu však nelze vysledovat pramen této úvahy.
25. Takový postup obecných soudů odporuje výše uvedenému (odst. 18) principu proporcionality trestněprávní represe, neboť není jasné, jaký obecně společensky akceptovatelný cíl vyžadoval nasazení prostředků trestního práva, a to zvláště když se věřitelka necítila být jednáním stěžovatele poškozena, neboť se opakovaně (27. 1. 2003 - č. l. 56 a 14. 1. 2004 - č. l. 101) odmítla připojit k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Test proporcionality (srov. např. nález ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 105, vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.) ve svém druhém kroku přikazuje zkoumat, zda je prostředek použitý k dosažení cíle prostředkem nezbytným. Rozhodne-li se zákonodárce chránit některý vybraný soukromoprávní vztah rasantními prostředky trestního práva, pak princip proporcionality velí, aby při aplikačním postupu bylo zvažováno, zda je nasazení trestněprávního prostředku nezbytné. Proto mají veřejná žaloba a soud v rukou možnost využít procesních odklonů (srov. např. §307 a 309 trestního řádu), a proto mají soudy povinnost přihlížet ke konkrétní společenské nebezpečnosti stíhaného jednání. Avšak stíhání stěžovatele skončilo odsuzujícím rozsudkem.
26. Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Je-li v průběhu trestního řízení porušen některý z ústavních limitů, pak není respektován čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť ten vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny. V projednávané věci Nejvyšší soud, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Frýdku-Místku nerespektovaly princip proporcionality trestní represe, čímž porušily čl. 8 odst. 1 Listiny. K uplatnění principu proporcionality přitom dával trestní řád prostor poskytnutou možností nepokračovat ve stíhání, resp. řízení odklonit.
27. Nejvyšší soud odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž: "Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty." (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96, publ. pod č. 43/1996 SbRt). Ústavní soud konstatuje, že pokud by obecné soudy při aplikací §250b odst. 1 trestního zákona došly k obecnému závěru, že nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této skutkové podstaty odpovídá jednání, kdy žadatel o spotřebitelský úvěr (tak jako stěžovatel) uvede v žádosti údaj formálně kvalifikovaný jako údaj nepravdivý, tedy jako údaj formálně jsoucí v rozporu se skutečností (obsahově jde o výši příjmů stěžovatelem dosahovaných, avšak z jiných než uvedených zdrojů), nicméně tento rozpor není svou povahou způsobilý ohrozit chráněný úvěrový vztah, což se mj. projeví v tom, že úvěrový vztah má běžný průběh a peníze jsou spláceny, pak taková paušalizace odporuje proporcionalitě trestní represe. Při takto nízké laťce trestnosti by navíc počet postižitelných jednání mohl snadno překročit možnosti veřejné žaloby taková jednání stíhat, a za tohoto stavu by pak bylo věcí pouhé náhody (jako v nyní projednávané věci - srov. č. l. 5 spisu okresního soudu), zda je někdo stíhán, což by odporovalo čl. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny.
28. Vzhledem ke svrchu uvedenému (odst. 26) nalezení porušení základního práva stěžovatele se Ústavní soud dalšími namítanými porušeními základních práv pro nadbytečnost nezabýval.
29. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ustanovení §250b odst. 1 tr. zák., jehož zrušení stěžovatel žádal, bylo ústavně konformně vyloženo (srov. výše odst. 22), proto byl tento návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.